ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.150.2006
sp. zn. 3 Azs 150/2006 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce:
V. P., zastoupeného Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem se sídlem Praha 7, J. Zajíce
36, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2005, č. j. 14 Az 248/2004 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 2. 2004, č.j. OAM-54/VL-10-04-
2004. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl
podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti napadá rozhodnutí žalovaného správního orgánu v celém
rozsahu pro jeho nezákonnost. Obecným výčtem porušených ustanovení správního řádu
vytýká žalovanému nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, neúplné opatření důkazů
pro rozhodnutí a absenci logické vazby mezi rozhodnutím a jeho podkladem. Ke konkretizaci
kasačních důvodů pouze uvádí, že Ukrajinu opustil z důvodů pronásledování městských úřadů
a milice, tedy státní moci. Pociťuje obavy o svůj život, aby někde „nezmizel“, proto uprchl
do ČR. Nově se v kasační stížnosti dovolává právního názoru v Příručce k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané komisařem v lednu 1992
v Ženevě, jmenovitě článku 53. Zároveň stěžovatel v kasační stížnosti požádal o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Důvody uplatněné v kasační stížnosti stěžovatel tedy nepodřadil k jednotlivým
zákonným ustanovením ve smyslu ust. §103 odst. 1 a) až e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), ani je neučinil dostatečně seznatelnými,
aby odpovídaly zákonným kasačním důvodům. Stěžovatel neuvedl, jaké konkrétní vady
v řízení či v úsudku se měl krajský soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje.
Podle ust. §106 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání
musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých
důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Odstavec 3
téhož ustanovení stanoví pro případ, kdy nemá kasační stížnost všechny náležitosti
již při jejím podání, že musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce
od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání.
V souladu s citovaným zákonným ustanovením byl usnesením krajského soudu ze dne
23. 4. 2007 stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení
doplnil svůj návrh prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce definováním rozsahu
napadení rozhodnutí krajského soudu a vymezením zákonných důvodů. Zároveň byl poučen
o následcích nesplnění výzvy. Ačkoliv bylo citované usnesení řádně doručeno zástupci
stěžovatele, na výzvu k doplnění kasační stížnosti v soudem stanovené lhůtě nijak nereagoval,
tj. kasační stížnost nedoplnil, a neučinil tak ani později.
Podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení
o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí
být podatel ve výzvě poučen.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podaná kasační stížnost nesplňuje
podmínky pro to, aby na jejím základě bylo možno rozhodnutí krajského soudu věcně
přezkoumat. Stěžovatel ve svém podání neuvedl, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá
rozsudek krajského soudu, nelze tedy zjistit, jakého konkrétního pochybení se měl krajský
soud v řízení o žalobě stěžovatele dopustit. Uvedený nedostatek nebyl žalobcem odstraněn
ani po výzvě soudu. Tato skutečnost představuje nedostatek, pro který není možné v řízení
o kasační stížnosti dále pokračovat. Podanou kasační stížností se tedy Nejvyšší správní soud
nemohl zabývat, neboť v ní nebyl dán rozsah přezkumu rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší správní soud přitom není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné důvody
nezákonnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je stěžovatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s., neboť v případě odmítnutí návrhu kasační
stížnosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce advokát; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Nejvyššímu správnímu soudu však do dne jeho rozhodnutí nebylo prokázáno, že v daném
případě proběhla první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu
ust. §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů,
proto o odměně advokáta za zastupování v řízení o této kasační stížnosti nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 20. června 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu