ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.156.2006
sp. zn. 3 Azs 156/2006 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyň: a) O. V., b) nezl. K. V., zastoupena
zákonnou zástupkyní O. V., obě zastoupeny JUDr. Zuzanou Artnerovou, advokátkou se
sídlem Praha 1, Vodičkova 17, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku M ěstského soudu v Praze, ze dne
30. 3. 2006, č. j. 6 Az 15/2005 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadly žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) v záhlaví
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22. 6. 2005, č. j. OAM-12144/VL-11-BE01-2R-2001.
Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovatelkám k jejich žádosti udělen azyl podle
ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Současně žalovaný rozhodl, že se na stěžovatelky nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
ust. §91 zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem správního orgánu,
že ze zjištěných skutečností sice vyplývá, že stěžovatelky utrpěly v zemi původu újmu,
tato však nebyla pronásledováním ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Soud neshledal
pochybení v neudělení azylu za účelem sloučení rodiny žalobkyním; při posouzení důvodů
udělení humanitárního azylu nezjistil překročení mezí správního uvážení nebo jeho zneužití.
Tvrzení stěžovatelek a informace o situaci v zemi původu žalovaný správně vyhodnotil
tak, že žalobkyně nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi, které zakládají překážky
vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu. Soud proto žalobu podle ust. §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížností napadly stěžovatelky rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Uvedly, že soud na podkladě shromážděných
důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci, nebyla provedena všechna šetření nutná
k objasnění rozhodujících okolností. Stěžovatelky mají za to, že tvrzení o pronásledování
jejich rodiny z národnostních důvodů s oud neodůvodněně zlehčil. Poukázaly na to, že orgány
zastupující a reprezentující státní moc jim odmítají poskytovat ochranu, na níž mají
podle formálně platných zákonů jako občané právo. Stěžovatelky jsou toho názoru,
že se na ně vztahuje překážka vycestování dle §91 zákona o azylu. Žádaly proto Nejvyšší
správní soud, aby rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl
vynesen Městským soudem v Praze dne 30. 3. 2006, tedy po účinnosti novely azylového
zákona č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační
stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelek. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle
tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem
stěžovatelky spatřují přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší
správní soud pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl
nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti
krajských soudů. Otázkou národnostně motivovaného násilí ze strany soukromých osob
na Ukrajině se Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 2 Azs 216/2004 - 60, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobkyň
dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. února 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu