ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.177.2006
sp. zn. 3 Azs 177/2006 - 77
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Ch. B. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem
Svobodou, advokátem se sídlem Cheb, Žižkova 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 26. 5. 2006, č. j. 60 Az 2/2006 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu stěžovatele JUDr. Zdeňku Svobodovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 4618,39 Kč. Tato částka bude jmenovanému
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto
rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 1. 12. 2005, č.j. OAM-549/LE-B02-B02-2005. Rozhodnutím
správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle ust. §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb. (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný rozhodl,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu.
Žalobou napadl stěžovatel pouze naposledy uvedený výrok správního rozhodnutí.
Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgán posoudil věc správně, pokud na stěžovatele
překážku vycestování nevztáhl. Rovněž podle názoru krajského soudu není v případě návratu
stěžovatele do země původu ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu rasy náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Nereálný
je také postih stěžovatele za jeho účast na demonstraci ve městě T. B. v roce 1999, neboť za
uvedenou účast byl sice bez soudu ve Vietnamu jeden rok vězněn, avšak poté až do jeho
odchodu ze země (2004) proti němu nebyla ze strany státních orgánů uskutečněna žádná
opatření. Tyto obavy stěžovatele proto krajský soud posoudil jako bezpředmětné.
Soud žalobu podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti dovozuje stěžovatel naplnění důvodu podle ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Má za to, že splňuje podmínky udělení azylu podle ust. §12 písm. b) zákona
o azylu, jakož i ust. §14 tohoto zákona. V řízení před krajským soudem pak podle jeho
názoru nebyla věnována dostatečná pozornost otázce, zda stěžovateli v případě návratu
do vlasti skutečně hrozí nebezpečí perzekuce, popř. v jakém rozsahu. Navrhuje proto,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Současně navrhl, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek ve smyslu
ust. §107 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou v daném případě splněny
podmínky řízení, tj. zda je kasační stížnost přípustná. Dále Nejvyšší správní soud zkoumal,
zda je podaná kasační stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Po posouzení těchto otázek dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že podaná kasační stížnost je zčásti nepřípustná, ve zbytku
pak nepřijatelná.
Zatímco v žalobě se stěžovatel dovolával nesprávné aplikace ust. §91 zákona o azylu,
v kasační stížnosti zejména tvrdí, že splňuje podmínky ust. §12 písm. b), resp. §14 tohoto
zákona. Lze tedy konstatovat, že se kasační stížnost v tomto rozsahu opírá o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s., a je z tohoto důvodu nepřípustná.
V otázce přijatelnosti kasační stížnosti (pokud jde o rozhodnutí o překážce
vycestování) pak Nejvyšší správní soud vycházel ze svého precedentního usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních
zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen
v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech
azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1
s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Otázkou soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu podle ust. §91 zákona o azylu
se Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs
12/2004 - 40, publ. pod č. 260/2004 Sb. NSS, či v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs
7/2003 - 60, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky
přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce dle ust. §104a s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl.
Vzhledem k tomu, že podle ust. §32 odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění
zák. č. 350/2005 Sb. podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věcech azylu má odkladný účinek, nerozhodoval již Nejvyšší
správní soud o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti
ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží
v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání soudu, ve výši
2 x 1000 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 75 Kč za dva úkony
právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Účtovanou odměnu
za úkon označený jako „prostudování spisu KS Plzeň“ Nejvyšší správní soud nepřiznal, neboť
je dle jeho názoru zahrnut pod ust. §11 písm. b) advokátního tarifu. Dále Nejvyšší správní
soud ustanovenému obhájci přiznal cestovné ve výši 1331 Kč a náhradu za ztrátu času
na cestě ve výši 400 Kč, úhrnem tedy 3881 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka
daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb.
činí 737,39 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši
4618,39 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60
odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. února 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu