ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.208.2006
sp. zn. 3 Azs 208/2006 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Karla Šimky
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: D. J., zastoupený zákonnou zástupkyní
V. Y., právně zastoupen JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem,
Dlouhá 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne
6. 6. 2006, č. j. 14 Az 452/2004 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele JUDr. Petru Práglovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 4800 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2004, č.j. OAM-142/CU-06-P11-2004.
Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle ust. §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně
žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91
zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem správního orgánu, že stěžovatel
nesplňuje podmínky udělení azylu. Ekonomické a sociální problémy zákonné zástupkyně
stěžovatele v zemi původu nejsou azylově relevantním důvodem. Neuspokojivé politické
poměry v Běloruské republice by pak měly význam pouze tehdy, pokud by vyústily v její
pronásledování. Při posouzení důvodů udělení humanitárního azylu nezjistil soud překročení
mezí správního uvážení nebo jeho zneužití. Žalovaný si opatřil všechny potřebné podklady
pro rozhodnutí, v provedeném správním řízení soud neshledal žádné vady.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné. Z obsahu
rozsudku totiž není zřejmé, zda matce stěžovatele byl přiznán azyl, přičemž její osud
je úzce spjat s osudem stěžovatele. Krajský soud se stejně jako žalovaný náležitě nezabýval
rodinnými a sociálními poměry stěžovatele a nesprávně uzavřel, že jeho situace neodůvodňuje
udělení azylu a to ani podle §14 zákona o azylu. Dále stěžovatel poukázal na to, že soud
nezaslal výzvu k vyjádření zákonné zástupkyni stěžovatele, a ta na ni proto nemohla reagovat.
Tím porušil její právo, potažmo právo stěžovatele, na spravedlivý proces.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem byl vynesen dne 6. 6. 2006, tedy po účinnosti novely
azylového zákona č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je
kasační stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle
tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Otázkou, kdy je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., se Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval
např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS; otázkou mezí
soudního přezkumu rozhodnutí Ministerstva vnitra podle ust. §14 zákona o azylu pak
např. v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz, příp. v rozsudku
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce
dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží
v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti ve výši 4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 600 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Uvedená částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu