ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.210.2006
sp. zn. 3 Azs 210/2006 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: D. V., zastoupeného JUDr. Věrou
Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 29
Az 13/2005, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2005, č.j. OAM-1407/VL-
20-04-2005, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 30. 5. 2006, č. j. 29 Az 13/2005 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen Krajský soud), jímž byla
zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva ze dne 2. 11. 2005, č.j. OAM-
1407/VL-20-04-2005. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho
žádosti udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku shrnul skutková a právní zjištění ve věci
a zabýval se všemi námitkami žalobce. Vzal za prokázané, že slovní a fyzické potyčky
žalobce s muslimy, při nichž byl zadržen policií a poté propuštěn, nemohou být podle
dosavadní judikatury hodnoceny jako pronásledování za uplatňování politických práv
a svobod a nelze jeho případné obavy před podobným jednáním označit ani jako obavy
z pronásledování ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu. Tvrzenou obavu žalobce
z výslechu v souvislosti se zadržením jeho velitele z irácké mise ze strany vojenské
prokuratury neshledal azylovým důvodem dle platné právní úpravy azylového práva v České
republice. Ohledně námitky žalobce týkající se nesrovnalostí při tlumočení pohovoru, Krajský
soud upozornil, že žalobce nevyužil možnost tuto obecnou námitku upřesnit a k ústnímu
projednání věci se bez omluvy nedostavil. Žalovaný správní orgán proto podle Krajského
soudu nepochybil a s odůvodněním neudělení azylu žalobci se vypořádal dostatečným
způsobem, a to i s nesplněním zákonných podmínek zakládajících překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti napadá rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu
pro jeho nezákonnost. Obecným výčtem porušených ustanovení správního řádu vytýká
správnímu orgánu nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, neúplné opatření důkazů pro
rozhodnutí a absenci logické vazby mezi rozhodnutím a jeho podkladem. Svá tvrzení
odůvodňuje ohrožením na životě v zemi původu a neschopností státní moci poskytnout mu
pomoc. Nově se v kasační stížnosti odvolává na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod, vybrané rozsudky Evropského soudu pro Lidská práva a právního názoru v Příručce
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané komisařem v lednu
1992 v Ženevě. Zároveň stěžovatel v kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Důvody uplatněné v kasační stížnosti stěžovatel tedy nepodřadil k jednotlivým
zákonným ustanovením ve smyslu ust. §103 odst. 1 a) až e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), ani je neučinil dostatečně seznatelnými,
aby odpovídaly zákonným kasační důvodům. Stěžovatel neuvedl, jaké konkrétní vady v řízení
či v úsudku se měl Krajský soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje.
Podle ust. §106 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání
musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých
důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Odstavec 3
téhož ustanovení stanoví pro případ, kdy nemá kasační stížnost všechny náležitosti již při
jejím podání, že musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení
usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání.
V souladu s citovaným ustanovením byl usnesením Krajského soudu ze dne
21. 7. 2006 stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto
usnesení doplnil svůj návrh prostřednictvím ustanoveného zástupce především definováním
rozsahu napadení rozhodnutí soudu a vymezením zákonných důvodů. Zároveň byl poučen
o následcích nesplnění výzvy. Ačkoliv bylo citované usnesení řádně doručeno stěžovateli
i jeho zástupci, na výzvu k doplnění kasační stížnosti nebylo v soudem stanovené lhůtě
nijak reagováno a stěžovatel tak neučinil ani později.
Podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení
o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí
být podatel ve výzvě poučen.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podaná kasační stížnost nesplňuje podmínky
pro to, aby na jejím základě bylo možné zkoumat její přijatelnost a případně rozhodnutí
Krajského soudu věcně přezkoumat. Stěžovatel ve svém podání neuvedl, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů napadá rozsudek Krajského soudu, nelze tedy zjistit, jakého konkrétního
pochybení se měl Krajský soud v řízení o žalobě stěžovatele dopustit. Uvedený nedostatek
nebyl žalobcem odstraněn ani po výzvě soudu. Tato skutečnost představuje nedostatek,
pro který není možné v řízení o kasační stížnosti dále pokračovat. Podanou kasační stížností
se tedy Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť v ní nebyl dán rozsah přezkumu
rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší správní soud přitom není povinen ani oprávněn sám
vyhledávat možné důvody nezákonnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší správní
soud proto kasační stížnost podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. odmítl.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť podle §32 odst. 5 zákona o azylu ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005
má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí
ve věci azylu odkladný účinek přímo ze zákona.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s., neboť v případě odmítnutí návrhu kasační
stížnosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Nejvyššímu správnímu soudu však do dne jeho rozhodnutí nebylo prokázáno, že v daném
případě proběhla první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu
§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, proto o odměně
advokátky za zastupování v řízení o této kasační stížnosti nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu