ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.211.2006:82
sp. zn. 3 Azs 211/2006 - 82
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Karla Šimky
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr. Dagmar Dřímalovou,
advokátkou se sídlem Praha 6, Muchova 9/223, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. 4. 2006, č. j. 9 Az 16/2005 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele Mgr. Dagmar Dřímalové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 19. 1. 2005, č.j. OAM-2593/VL-20-ZA04-2004. Rozhodnutím
správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle ust. §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91
zákona o azylu. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel
v průběhu řízení netvrdil žádný ze zákonných důvodů udělení azylu. O azyl požádal ve snaze
o legalizaci pobytu na území ČR, neboť obdržel rozhodnutí o správním vyhoštění. Dalším
důvodem jeho žádosti byly ekonomické potíže v zemi původu. Z tvrzení stěžovatele rovněž
nevyplývá, že by po jeho návratu na Ukrajinu nastala některá ze skutečností uvedených
v ustanovení §91 zákona o azylu. Žalovaný tedy správně rozhodl, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování. Soud proto žalobu podle ust. §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodu vymezeného
v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že správní orgán nevycházel při svém rozhodování
z přesně a úplně zjištěného skutkového stavu a postupoval tak v rozporu se zákonem
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Následně pochybil i v právním posouzení
žádosti o azyl. Dále stěžovatel tvrdil, že je v zemi původu ohrožen na životě, nemůže
se obrátit na příslušné státní orgány, neboť stát tamější poměry trpí. V jeho případě jsou dány
rovněž důvody pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel
poukázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, které se zabývají situací,
kdy je žadatel o azyl v zemi původu vystaven reálnému riziku mučení nebo podrobení
nelidskému a ponižujícímu zacházení. Opodstatněnost svého pronásledování dovozoval
i na základě Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků
vydané Vysokým komisařem v Ženevě v lednu 1992. Dále odkázal na Všeobecnou deklaraci
lidských práv. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného
účinku podané kasační stížnosti.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109
odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohou
stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené
rozhodnutí. V žalobě proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatel namítal, že se nemůže
vrátit na Ukrajinu, protože tam nemá možnost se vyučit, pracovat a vést normální život.
V lednu prodělal operaci se zlomenou nohou, za půl roku musí jít na druhou operaci.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že je v zemi původu ohrožen na životě. Vzhledem
k tomu, že jde o novou námitku, jež nebyla stěžovatelem uplatněna v řízení o žalobě
před krajským soudem, ale až v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud
k ní s ohledem na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
Městského soudu v Praze byl vynesen dne 21. 4. 2006, tedy po účinnosti novely azylového
zákona č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační
stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle
tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Irelevancí snahy o legalizaci pobytu jako důvodu pro udělení azylu se Nejvyšší správní
soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44,
publ. pod č. 397/2004 Sb. NSS, příp. v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 -
81, www.nssoud.cz; otázkou ekonomických důvodů žádosti o azyl pak např. v rozsudku
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, www.nssoud.cz, příp. v rozsudku ze dne
30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost
žalobce dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl. Vzhledem k tomu, že podle ust. §32
odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění zák. č. 350/2005 Sb., podání kasační stížnosti proti
rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věcech azylu
má odkladný účinek, nerozhodoval již Nejvyšší správní soud o žádosti stěžovatele o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží
v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání soudu,
ve výši 2000 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 150 Kč za dva
úkony právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky. Účtovanou odměnu za úkon označený
jako „studium spisu u soudu“ Nejvyšší správní soud nepřiznal, neboť je dle jeho názoru
zahrnut pod ust. §11 písm. b) advokátního tarifu. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 2150 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení
stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu