ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.227.2006
sp. zn. 3 Azs 227/2006 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Karla Šimky
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: I. K. D., zast. Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou se sídlem Praha 4, Pod Terebkou 12, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2006, č. j. 28 Az 115/2005 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele Mgr. Bohdaně Novákové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 12. 2005, č.j. OAM-319/LE-15-K04-2005.
Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle ust. §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších před pisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně
žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91
zákona o azylu. Krajský soud v Hradci Králové se ztotožnil s tímto závěrem žalovaného.
Soud vzal v úvahu postoj žalobce, který ve správním řízení poskytoval záměrně zavádějící
informace, a neuvěřil jeho tvrzením o politických aktivitách a následných obavách o život.
Soud nezjistil překročení mezí správního uvážení nebo jeho zneužití při posouzení důvodů
udělení humanitárního azylu. Tvrzení žalobce a informace o situaci v zemi původu žalovaný
správně vyhodnotil tak, že žalobce nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi, které
zakládají překážky vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu. Soud proto žalobu
podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodů vymezených
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Uvedl, že soud ani správní orgán se náležitě
nezabývaly tím, zda jsou v jeho případě naplněny podmínky ust. §91 zákona o azylu,
a nezohlednily odlišný časový aspekt rozhodování o azylu a překážce vycestování. Stěžovatel
je přesvědčen, že jeho vycestování do Nigérie brání hrozba špatného zacházení a v krajním
případě až zabití z důvodu jeho příslušnosti k politické straně ANPP. V této souvislosti
poukázal na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950.
Stěžovatel odmítl závěr soudu, že změna identity v průběhu azylového řízení jej a jeho
příběh činí nevěrohodným, neboť tato byla pochopitelnou reakcí na vyhošťovací praktiky
států EU a nikoli skutečností vylučující udělení azylu nebo překážky vycestování. Vyjasnění
této otázky, která dosud nebyla řešena Nejvyšším správním soudem, pak přesahuje vlastní
zájem stěžovatele.
Při zdůvodnění přijatelnosti své kasační stížnosti stěžovatel dále uvedl, že krajský
soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je nutné posuzovat
důvody ust. §12 a §91 samostatně. Význam projednání své kasační stížnosti spatřoval
i v potřebě zabývat se ustanovením tlumočníka účastníkovi řízení v případě, kdy je zřejmé
ze správního spisu, že účastník neovládá český jazyk. Poukázal na nutnost zajištění
konformity rozhodování správního orgánu se závazky mezinárodního práva a v této
souvislosti i nutnost řešení problematiky závaznosti ústavního a mezinárodního práva.
Dále žádal posouzení otázky rozhodování o překážce vycestování v případě, že je návrat
do země původu spojen s vážným zásahem do osobní integrity ve smyslu výše citované
úmluvy. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové byl vynesen dne 31. 7. 2006, tedy po účinnosti novely
azylového zákona č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je
kasační stížnost přijatelná v e smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle
tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Žádný ze stěžovatelem uvedených důvodů přijatelnosti v podané kasační stížnosti
nesplňuje výše uvedená kritéria.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že ze změny identity žadatele o azyl v průběhu řízení
nelze dovodit nevěrohodnost jeho tvrzení, odkazuje Nejvyšší správní soud např. na svůj
rozsudek ze dne 20. 4. 2006, č. j. 6 Azs 473/2004 - 67, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne
18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, www.nssoud.cz, podle něhož často není v možnostech
žadatele o azyl prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí,
a tudíž je srovnání skutečností jím uvedených v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném
prohlášení a v pohovoru významným měřítkem jeho věrohodnosti.
Jako důvod přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatel dále uvedl tu okolnost, že správní
orgán rozhodl jak o neudělení azylu, tak o nevztažení překážky vycestování na základě
týchž zpráv a nerespektoval tak ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle
níž je třeba hodnotit podmínky obou forem mezinárodní ochrany zvlášť, a to ve vztahu
k odlišným časovým obdobím. Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu, bylo
žalovaným v daném případě rozhodnuto v řádu několika měsíců (cca 7), v prosinci roku 2005.
Za této situace postrádá uvedená výtka opodstatnění, neboť doba, kdy žadatel opouštěl
zemi původu, nebyla od doby rozhodnutí žalovaného nijak významně vzdálena. Navíc v době
rozhodování správního orgánu nebyly ještě k dispozici zprávy za rok 2005, z nichž
by žalovaný mohl vycházet. Použil-li proto k posouzení daného případu zprávy o situaci
v Nigérii za rok 2004, nelze v tom spatřovat žádné procesní pochybení.
Rovněž námitka stěžovatele, že mu soud neustanovil tlumočníka, je vzhledem
k obsahu soudního spisu nepřípadná. Stěžovatel obdržel výzvu soudu, v níž mu byly sděleny
skutečnosti podstatné pro uplatnění jeho práv v řízení před soudem v jazyce, kterému
rozuměl. Potřeba ustanovit tlumočníka pak v daném případě nevznikla, neboť soud
nenařizoval ve věci jednání.
Stěžovatel rovněž namítl nesoulad rozhodnutí správního orgánu se závazky
vyplývajícími pro žalovaného z mezinárodního práva, toto tvrzení je však zcela obecné
a nelze z něj dovodit, jaké konkrétní pochybení stěžovatel správnímu orgánu vytýkal.
Pokud má na mysli opakovaně zmiňované zásahy do soukromého života, jedná se o tvrzení
evidentně bez vztahu k projednávané věci, neboť zcela postrádá oporu ve správním spise.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny. Kasační stížnost žalobce
proto podle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží
v souladu s §11 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby
učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši
paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Uvedená
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu