ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.240.2006
sp. zn. 3 Azs 240/2006 - 130
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. S., zastoupeného advokátem
Mgr. PhDr. Romanem Novákem, se sídlem 17. listopadu 24, Břeclav, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 62 Az 49/2005, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2005,
č.j. OAM-1352/VL-20-04-2005, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2006, č. j. 62 Az 49/2005 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna ustanoveného zástupce žalobce advokáta Mgr. PhDr. Romana Nováka
se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
15. 2. 2006 č. j. 62 Az 49/2005 - 40, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného, jak je specifikováno v záhlaví rozsudku, a rozhodnuto o nákladech řízení.
Ze správního a soudního spisu vyplývají tyto podstatné skutečnosti:
Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím rozhodl tak, že žádost žalobce o udělení azylu
se zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), protože během správního řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalobce
podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat
o udělení azylu dříve.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobce tvrdil, že na Ukrajině byl v roce
1999 unesen a hrozilo mu nebezpečí, které stále nepominulo. Tvrdil, že žalovaný porušil
konkrétně vyjmenovaná ustanovení správního řádu a ve věci rozhodl, aniž zjistil skutečný
stav věci. Došlo též k porušení ust. §16 zákona o azylu. Žalobce rovněž napadl i absenci
výroků o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena
žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud se žalobce dotázal, zda souhlasí s tím, aby ve věci rozhodl bez nařízení
jednání (§51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“).
Žalobce s tímto postupem vyslovil nesouhlas, takže krajský soud nařídil jednání na den
15. 2. 2006. Den před tímto jednání požádal žalobce o odročení jednání. Tuto žádost doložil
telefaxem zaslanou lékařskou zprávou ze dne 13. 2. 2006, podle níž trpí akutním horečnatým
onemocněním dýchacích cest a je práce neschopen od 13. 2. 2006 po dobu asi 3 týdnů.
Při jednání podle obsahu protokolu uvedla ustanovená zástupkyně žalobce advokátka
JUDr. M. Š., která se jednání zúčastnila, že se žalobcem byla ve styku, i ona obdržela
lékařskou zprávu s připsáním žádosti, což také žalobce ještě dnes ráno telefonicky potvrdil,
a žádal, aby dnešní jednání bylo odročeno, neboť žalobce má zájem se jednání u soudu
zúčastnit, nahlédnout do spisu a soudu přednést nové závažné skutečnosti, např. to, že má
zaměstnání.
Krajský soud rozhodl, že návrhu na odročení jednání se nevyhovuje a žalobu zamítl
jako nedůvodnou podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s., přičemž rozhodl bez účasti žalobce. K tomu
v odůvodnění krajský soud uvedl, že k žádosti žalobce mu byl usnesením tohoto soudu
ustanoven zástupce z řad advokátů. Žalobce i jeho zástupce byli řádně obesláni k jednání
a den před tímto jednáním bylo soudu telefaxem zasláno shora uvedené lékařské potvrzení.
Krajský soud nevyhověl žádost o odročení jednání proto, že žalobce měl možnost nahlédnout
do spisu od zahájení řízení podáním žaloby, měl možnost i požádat o zaslání spisu k jinému
soudu, aby do něj mohl nahlédnout. Krajský soud dále přihlédl i k tomu, že pro jeho
rozhodnutí je rozhodující skutkový a právní stav k datu vydání napadeného rozhodnutí,
nikoliv skutečnosti vzniklé po vydání správního rozhodnutí. Žalobce byl v řízení zastoupen
advokátem, který mu byl usnesením soudu ustanoven proto, aby práva žalobce byla účinně
obhajována a žalobce nebyl na svých právech krácen. Ustanovením advokáta tak byl naplněn
princip rovnosti zbraní.
V kasační stížnosti žalobce nejprve obecně uplatňoval důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. K výzvě krajského soudu podle ust. §106 odst. 3 s. ř. s. upřesnil,
že rozsudek krajského soudu napadá z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
a to pro nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková
vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
Žalobce spatřuje tuto vadu ve skutečnosti, že procesním postupem krajského soudu
bylo žalobci znemožněno zúčastnit se jednání, i když včas a důvodně soudu sdělil, že se
jednání ze zdravotních důvodů nemůže zúčastnit, ale má zájem se jej zúčastnit a proto požádal
o odročení jednání. Tímto rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno ust. §36 odst. 1 s. ř. s.
o rovnosti postavení stran. Krajský soud porušil svoji povinnost poskytnout účastníkům stejné
možnosti k uplatnění jejich práv a navíc porušil „ústavní právo“ uvedené v čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Krajský soud sice v odůvodnění rozsudku uvádí, že princip
rovnosti zbraní byl zachován tím, že žalobci byla pro jednání ustanovena zástupkyně,
která byla u jednání přítomna. Krajský soud však nezkoumal, zda tato zástupkyně se k jednání
náležitě připravila a zda skutečně hájí zájmy svého klienta. O tom, že patrně nebyla na jednání
vůbec připravena svědčí i její tvrzení, že žalobce chce soudu sdělit, že má zaměstnání,
a to i přesto, že to není fakticky (v rámci azylového řízení) možné.
Podle názoru žalobce pro jednání v jeho nepřítomnosti neexistovaly důvody uvedené
v ust. §49 odst. 3 a §50 s. ř. s. Proto žalobce navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu
byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), posoudil kasační stížnost
takto:
Podle ust. §49 odst. 3 s. ř. s. neúčast řádně předvolaných účastníků řízení nebrání
projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle §50. Podle ust. §50 s. ř. s.
může být jednání z důležitých důvodů odročeno.
Žalobce jako důvod své kasační stížnosti uvedl skutečnost, že krajský soud ve věci
rozhodl, aniž by odročil jednání, ačkoliv žalobce se z tohoto jednání omluvil, neboť se
jej pro nemoc nemohl zúčastnit. V tom spatřuje vadu soudního řízení, která měla vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Předmětem sporu je tedy otázka, zda krajský soud
měl jednání pro omluvenou nepřítomnost žalobce odročit, nebo zda byly dány podmínky
pro pokračování jednání v žalobcově nepřítomnosti. Při posouzení této otázky je třeba
rozlišovat mezi dvěma situacemi. První otázkou je, zda popsaným postupem soudu nebylo
dotčeno právo žalobce, aby jednání bylo vedeno zásadně v jeho přítomnosti, s možností činit
procesní návrhy a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Toto právo je třeba považovat
za součást práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, která jsou zakotvena v čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy
a čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto právo nebylo žalobci postupem
krajského soudu upřeno. Krajský soud totiž v souladu s odmítavým stanoviskem žalobce
k možnosti soudu rozhodnout bez jednání k projednání věci jednání nařídil. Žalobci byla
usnesením krajského soudu pro řízení o žalobě ustanovena zástupkyně - advokátka, která byla
k nařízenému jednání předvolána, tohoto jednání se zúčastnila a činila v rámci něj jménem
žalobce procesní úkony. Za této situace nemožnost osobní účasti žalobce na nařízeném
jednání, byť byla způsobena jeho nemocí, sama o sobě nepředstavuje důležitý důvod
pro odročení jednání ve smyslu věty první ust. §50 s. ř. s. Práva žalobce v tomto řízení byla
hájena ustanovenou zástupkyní, která se zúčastnila nařízeného jednání. Vzhledem k tomu,
že krajský soud při posuzování předpokladů pro možnost pokračovat v nařízeném jednání
postupoval v souladu s ust. §50 s. ř. s., když neshledal k odročení jednání důležité důvody,
nelze tento jeho postup považovat za vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí ve věci samé (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2004
č. j. 2 Azs 101/2004 - 56, který je dostupný na webových stránkách Nejvyššího správního
soudu: www.nssoud.cz).
K námitce, která je formulována tak, že „soud však nezkoumal, zda se tato zástupkyně
(advokátka) k jednání náležitě připravila a zda skutečně hájí zájmy svého klienta“, se uvádí:
Žalobce touto ne zcela srozumitelnou formulací měl patrně na mysli aplikaci
některých ustanovení zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Podle ust. §3 odst. 1 zákona o advokacii je advokát při poskytování právních služeb
nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta.
Podle ust. §16 odst. 1 zákona o advokacii advokát je povinen chránit a prosazovat
práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán,
jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta
přiměřeně poučit. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení při výkonu advokacie je advokát
povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky
a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá
za prospěšné.
Podle ust. §21 odst. 1 zákona o advokacii advokát je povinen zachovávat mlčenlivost
o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb.
Povinnosti mlčenlivosti může advokáta zprostit pouze klient s výjimkami uvedenými
v odstavci 2 tohoto ustanovení.
Podle ust. §20 odst. 2 zákona o advokacii advokát je oprávněn odstoupit od smlouvy
o poskytování právních služeb, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru
o určení jiného advokáta, dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem
nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost.
Shora uvedená ustanovení zákona o advokacii se vztahují jak na případy, kdy advokát
zastupuje klienta na základě plné moci, tak na případy, kdy je advokát soudem ustanoven
zástupcem účastníka řízení na základě příslušného procesního předpisu (jak tomu bylo
v projednávané věci).
Tato ustanovení zákona o advokacii vyjadřují trvale platné zásady vztahu mezi
advokátem a jeho klientem. Je to klient, který dává advokátovi pokyny, jak věci postupovat.
Těmito pokyny však advokát není vázán, pokud by byly v rozporu se zákonem nebo
stavovským předpisem.
Vztah mezi advokátem a jeho klientem je vztahem, který je (a musí být) založen
na vzájemné důvěře. Je-li tento vztah narušen, vztah zastoupení může být ukončen.
Specifika vztahu mezi advokátem a jeho klientem vyžadují, aby jej zákon kryl
povinností mlčenlivosti advokáta. Konkrétněji řečeno, advokát nesmí bez souhlasu klienta
nikomu sdělit, o čem spolu v rámci poskytování právních služeb jednali, jaké pokyny
mu klient v tomto rámci udělil atd.
Ve světle těchto ustanovení zákona o advokacii je mimo pochybnost, že soud nemůže
zkoumat, zda ustanovená zástupkyně - advokátka „dostatečně hájí zájmy svého klienta“,
protože mu nepřísluší vstupovat tímto způsobem do vztahu advokát - klient. Stejně tak by
soud nemohl zjišťovat, zda „zástupkyně je k jednání náležitě připravena“.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Pokud jde o náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady převyšující jeho běžnou úřední činnost. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, jak je uvedeno pod bodem II. výroku tohoto rozsudku.
Žalobci byl krajským soudem k jeho žádosti ustanoven pro řízení o kasační stížnosti
advokát, a to usnesením ze dne 25. 7. 2006 č. j. 62 Az 49/2005 - 92. V tomto případě platí
odměnu a hotové výdaje advokáta stát (§35 odst. 8 s. ř. s.).
V kasační stížnosti ustanovený zástupce žalobce uvedl, že se žalobcem uskutečnil
první poradu dne 23. 8. 2006 a upřesnění kasační stížnosti bylo krajskému soudu doručeno
dne 29. 8. 2006.
Vzhledem k čl. II vyhlášky č. 276/2005 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož za právní služby
poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle
dosavadních právních předpisů (vyhláška nabyla účinnosti dnem 1. 9. 2006), přiznal soud
zástupci odměnu za dva úkony právní služby po 1000 Kč a náhradu hotových výdajů
v celkové výši 150 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem 2150 Kč. Tato částka mu
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě stanovené ve výroku tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu