ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.29.2007
sp. zn. 3 Azs 29/2007 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: T. T. V., zast. JUDr. Karlem Kolářem,
advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Klaudiánova 135/1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2006, č. j. 55 Az
5/2006 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele JUDr. Karlu Kolářovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 22. 9. 2006, č. j. OAM-1132/LE-BE03-BE07-2006. Rozhodnutím
správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud v Praze se ztotožnil se závěrem žalovaného,
že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o pronásledování ve smyslu ust. §12
či §14a zákona o azylu. Špatná ekonomická situace není azylově relevantním důvodem
ani důvodem pro udělení doplňkové ochrany.
Kasační stížností napadl žalobce rozsudek krajského soudu z důvodu vymezeného
v ust. §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Uvedl, že soud se blíže nezabýval jeho tvrzením, že správní orgán rozhodl
ve věci bez náležitého zjištění skutkového stavu, zejména ve vztahu k důvodům udělení
doplňkové ochrany. Žalobce opustil zemi původu bez povolení na cizí doklad. V případě
návratu mu hrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu,
tedy ponižující zacházení a trestání ze strany státních orgánů. Žalobce na tuto skutečnost
upozornil již v žalobě, krajský soud se jí však nezabýval a neprovedl v tomto směru žádné
dokazování. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
Krajského soudu v Praze byl vynesen dne 3. 11. 2006, tedy po účinnosti novely azylového
zákona č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační
stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle
tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Posouzením žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle ust. §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, jakož i tím, zda žadatel tvrdil skutečnosti svědčící
o důvodech pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, se Nejvyšší správní
soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 12. 4. 2007, č. j. 7 Azs 17/2007 - 59,
www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti
v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce dle ust. §104a s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží
v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti ve výši 4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 600 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Protože je ustanovený
advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada
nákladů v celkové výši 5712 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele
nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 8. srpna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu