ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.56.2006
sp. zn. 3 Azs 56/2006 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: Z. Z.,
zastoupeného Michalem Benčokem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 17, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2005 č. j. 24 Az 254/2004 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Michalu Benčokovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 3. 2004 č.j. OAM-1509/VL-19-ZA08-2003 nebyl
žalobci (dále i „stěžovatel“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění platném
v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“), a současně na něj nebyla vztažena
překážka vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona. Žalovaný uvedl, že v průběhu
správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žalobce je obava
z neustálých výslechů policií v souvislosti s příslušností jeho otce k wahhábitům. Žádost
žalobce posuzoval žalovaný správní orgán na pozadí informací, které shromáždil v průběhu
správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv
v Ruské federaci. Dle názoru žalovaného žalobce v průběhu řízení neuvedl skutečnosti,
na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že vyvíjel činnost směřující k uplatňování
politických práv a svobod či se jiným způsobem politicky angažoval ve smyslu §12 písm. a)
zákona o azylu, a rovněž neuvedl skutečnosti, které by představovaly obavu z pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Důvodem odchodu žalobce z vlasti byly potíže,
které měl mít od roku 1999 s místními policisty a příslušníky Federální služby bezpečnosti
(dále jen „příslušníky FSB“), žalovaný však po vyhodnocení všech žalobcem uváděných
skutečností došel k závěru, že jeho výpovědi jsou do značné míry rozporuplné, a proto
nevěrohodné. Po zhodnocení všech uváděných skutečností žalovaný konstatoval, že ačkoli
nelze vyloučit, že žalobce nějaké obtíže v souvislosti s podezříváním jeho otce z příslušnosti
k wahhábitům mít mohl, nebyly takového charakteru a intenzity, jaké se žalobce snažil
naznačit. Z informace o Ruské federaci č.j. OAM-789/2003 ze dne 5. 6. 2003 žalovaný
dovodil, že sympatizanti a stoupenci wahhábismu (zejména kriminální skupiny) jsou v Ruské
federaci pronásledováni a jejich aktivity potlačovány, pokud tedy byl žalobcův otec podezřelý
ze spolupráce s wahhábity, nelze případnou snahu státních orgánů o výslech jeho rodinných
příslušníků považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Sám žalobce uvedl,
že formálně nikdy nebyl z čehokoli obviněn a na postup vyšetřujících orgánů vůči své osobě
si nikde nestěžoval. Dle žalovaného žalobce nesplňuje ani důvody pro udělení azylu
podle §13 zákona o azylu a na základě žalobcem sdělených údajů nezjistil žalovaný důvod
hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 6. 2005 č. j. 24 Az 254/2004 – 26 zamítl
žalobu podanou žalobcem proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
rozsudku soud shrnul dosavadní právní a skutková zjištění ve věci a mimo jiné konstatoval,
že žalobce v řízení o udělení azylu uváděl, že zemi původu opustil z důvodu pronásledování
policií, neboť jeho otec byl příslušníkem wahhábitů, kteří se podíleli na teroristických útocích
ve městě B., kde žalobcova rodina bydlela. Žalobce dále uváděl, že policisté se od něj snažili
získat informace o místě pobytu otce, žalobce tyto informace neznal, nevěděl ani, že jeho otec
se k wahhábitům přidal, přesto byl neustále zadržován, vyslýchán i bit policisty. Dle zjištění
krajského soudu se wahhábiti dopouští velmi závažné trestné činnosti na území Ruské
federace včetně území Dagestánu, kde dochází k výbuchům, únosům a dalším podobným
excesům, proto je pochopitelný tvrdý postup státních orgánů proti nim. Sám žalobce sdělil, že
nikdy nebyl obviněn z podílu na teroristických útocích, že příslušné orgány spíše chtěly získat
informace o jeho otci, který se právě měl na teroristických akcích podílet. Krajský soud měl
za to, že i když jednání policistů bylo nezákonné (bití žalobce), měl se žalobce alespoň
pokusit obrátit na jejich nadřízené orgány, což neučinil. Krajský soud zároveň sdílel
pochybnosti žalovaného o věrohodnosti tvrzení žalobce s ohledem na skutečnosti, které
v průběhu správního řízení uváděl, v tomto směru odkázal soud na odůvodnění rozhodnutí
žalovaného, s kterým se ztotožnil. Žalovaný se dle krajského soudu vypořádal dostatečně i
s existencí překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu, ze správního
řízení nevyplynulo, že by život nebo svoboda žalobce v případě návratu do Ruské federace
byly ohroženy z důvodu jeho rasy, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro
politické přesvědčení. Nelze sice vyloučit, že policie v zemi původu žalobce bude i nadále
pokračovat v pátrání po otci žalobce a že přitom bude používat např. bití, pouhá možnost
špatného zacházení však nemá sama o sobě za následek porušení článku 3 Evropské úmluvy o
ochraně lidských práv. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že uložení
povinnosti žalobci ukončit pobyt na území České republiky není v rozporu s dalšími
ustanoveními §91 zákona o azylu. Dle krajského soudu z dokumentů založených ve správním
spise vyplývá, že žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, odůvodnění rozhodnutí odpovídá požadavkům ustanovení
§47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění platném v době rozhodování
věci (dále jen „správní řád“). Krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou v souladu
s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění
(dále jen “s. ř. s.“).
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Stěžovatel shledává
pochybení všech dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu, neboť jeho věc byla projednána
v rozporu se zákonem o azylu. Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení nebyl zjištěn přesně
a úplně skutkový stav věci, čímž žalovaný správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 4,
§32 odst. 1 a §46 správního řádu, že důkazy, které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí nebyly
úplné (zakládaly se fakticky jen na dokladech obsažených ve správním spise), čímž došlo
k porušení ustanovení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu, a že žalovaný nedostatečně
objasnil důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí, čímž porušil povinnost uloženou
v ustanovení §47 odst. 3 správního řádu. Rozhodnutí žalovaného i soudu vycházela
dle stěžovatele z nesprávného právního výkladu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu,
soud nedostatečně přihlédl zejména k soustavnému porušování lidských práv občanů
muslimského vyznání, šikanováním ze strany státních orgánů a s tím, že wahhábité či jejich
sympatizanti jsou považováni za nepřítele ruského státu. Stěžovatel má za to, že pokud
by se dostavil na území Ruské federace, byl by zatčen příslušníky FSB a přinucen násilím
k výpovědím o místu pobytu otce či údajných informacích o wahhábitech. Stěžovatel tvrdí,
že policisté a členové FSB vědí, že jsou prakticky nepostižitelní, a protože důstojníci chtějí
vykázat činnost, tak neustále rozsévají strach a hrůzu mezi obyčejnými občany. Stěžovatel
dále namítá, že v jeho případě nebylo dostatečně přihlédnuto k ustanovení §91 odst. 1
písm. a) zákona o azylu. Stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy. Dle žalovaného stěžovatel založil žalobu toliko na obecných námitkách
zpochybňujících postup a závěry správního orgánu, krajský soud se tedy stěží mohl zabývat
a činit nějaké závěry jím namítané politické bezpečnostní situace v daném teritoriu
(Dagestánu). Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán
odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V podané kasační stížnosti stěžovatel namítá důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána
správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována. Stěžovatel tvrdí, že krajský
soud posoudil jeho případ nesprávně, a trvá na tom, že mu žalovaným správním orgánem
měl být udělen azyl dle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, neboť byl ve vlasti
pronásledován státními orgány.
Krajský soud se v řízení o žalobě zabýval zejména právní otázkou, zda stěžovatelem
uváděné skutečnosti lze podřadit důvodům pro udělení azylu dle ustanovení §12 písm. b)
zákona o azylu, přičemž stejně jako žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel v zemi původu
nemohl mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Ze správního spisu ve věci jednoznačně plyne, že stěžovatel byl od roku
1999 několikrát vyslýchán policií v rámci běžného vyšetřovacího procesu. Dané policejní
vyšetřování se dle stěžovatele týkalo trestných činů, na kterých se měl podílet jeho otec,
přívrženec wahhábismu. O wahhábitech se zprávy o situaci v Ruské federaci, založené
ve správním spise, nevyjadřují jednoznačně, ale dá se z nich usuzovat, že tyto osoby
se v Ruské federaci dopouštějí závažné kriminální činnosti. Sám stěžovatel však ze strany
policejních či jiných státních orgánů nebyl nikdy obviněn, odsouzen či uvězněn. Pokud
stěžovatel poukazuje na skutečnost, že při vedení výslechů byl policisty fyzicky napadán,
nelze nezmínit (jako již uvedl v napadeném rozsudku krajský soud), že stěžovateli nic
nebránilo obrátit se ohledně chování policistů na jejich nadřízené orgány (případně na další
státní či nestátní orgány), této možnosti však nikterak nevyužil. Nejvyšší správní soud
na okraj poznamenává, že případná nižší efektivita poskytnuté ochrany v podmínkách
té které země nečiní z daného jednání pronásledování ve smyslu zákona o azylu, a tedy
ani azylový důvod. Navíc je třeba připomenout, že právně významnou pro zjištění naplnění
zákonných podmínek pro udělení azylu se jeví vždy skutečná situace stěžovatele, nikoli
stěžovatelem obecně tvrzená nezákonná praxe vyšetřujících policejních orgánů v Ruské
federaci. Nejvyšší správní soud vzhledem k uvedenému neshledal v posouzení právní otázky
ohledně možného udělení azylu stěžovateli dle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu
krajským soudem namítanou nezákonnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti také namítá, že nebylo dostatečně přihlédnuto
k ustanovení §91 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v žalobě
stěžovatel uváděl pouze, že splňuje podmínky minimálně pro vztažení překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu, a že považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné
pro nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, přičemž ohledně
skutkových důvodů odkázal na spisový materiál žalovaného. Krajský soud tedy provedl
hodnocení posouzení překážek vycestování žalovaným v duchu této obecné námitky a dospěl
k závěru, že ze správního řízení nevyplynulo, že by život nebo svoboda žalobce byl ohrožen
z důvodu jeho rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro politické přesvědčení, a že uložení povinnosti ukončit pobyt na území České republiky
není ani v rozporu s dalšími částmi ustanovení §91 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud
se s uvedeným závěrem krajského soudu ztotožňuje, neboť stěžovatelem nebyly v průběhu
správního řízení a koneckonců ani přezkumného řízení soudního předestřeny žádné
skutečnosti, jež by mohly vést k závěru opačnému. Konkretizuje-li stěžovatel v kasační
stížnosti své tvrzení tím způsobem, že nebylo dostatečně přihlédnuto k ustanovení §91
odst. 1 písm. a) zákona azylu, neboť na území Ruské federaci dochází k soustavnému
porušování práv muslimů, jde o skutkovou novotu, která nebyla uplatněna ve správním řízení
u žalovaného správního orgánu ani v řízení o žalobě u krajského soudu, ale teprve po vydání
napadeného rozsudku, k níž Nejvyšší správní soud dle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. v řízení
o kasační stížnosti nepřihlíží.
Kasační stížnost byla dále podána z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., tedy pro tvrzenou vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit. Stěžovatel obecně namítá porušení několika ustanovení správního řádu
žalovaným ve správním řízení o udělení azylu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že již krajský soud v řízení o žalobě (žaloba
přitom obsahovala pouze vágně formulované žalobní body o vadách správního řízení)
z předloženého správního spisu ve věci seznal, že v rámci daného řízení o udělení azylu
provedl žalovaný správní orgán dokazování v souladu s ustanovením §34 správního řádu.
Pro rozhodnutí si žalovaný opatřil dostatek podkladů, přičemž vycházel především z tvrzení
stěžovatele uváděných v žádosti o udělení azylu ze dne 13. 4. 2003 a v pohovorech
k této žádosti z 2. 9. 2003 a 5. 3. 2004 a ze zpráv o situaci v Ruské federaci založených
ve správním spise. Stěžovatel ve správním řízení provedení jiných důkazů nenavrhl.
Na základě opatřených podkladů zjistil žalovaný v souladu s ustanoveními §3 odst. 4 a §32
odst. 1 správního řádu přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné
právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí, a to že u stěžovatele nejsou dány
důvody pro udělení azylu dle příslušných ustanovení zákona o azylu. Napadené rozhodnutí
žalovaného tak vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci (ustanovení §46 správního řádu)
a rozsáhlé odůvodnění rozhodnutí obsahuje uvedení skutečností, které byly podkladem
rozhodnutí, úvahy, kterými byl žalovaný veden při hodnocení jednotlivých důkazů
a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval (ustanovení §47 odst. 3
správního řádu). Žalovaný dostatečně podrobně popsal průběh řízení o udělení azylu, právní
a skutková zjištění ve věci, a konečná stanoviska. Krajský soud správně neshledal
ve správním řízení o udělení azylu stěžovatelem namítané vady řízení a Nejvyšší správní
soud nepovažuje uplatněný důvod podání kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. za oprávněný.
Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti označil za důvody jejího podání rovněž
ustanovení §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s., aniž by je však jakkoliv blíže specifikoval,
proto se za této situace a v uvedeném rozsahu Nejvyšší správní soud nemohl citovanými
stížnostními důvody zabývat.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku,
udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud
samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Ostravě stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta
pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají
v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006] a v náhradě
hotových výdajů v částce 150 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 2150 Kč.
Tato částka bude ustanovenému zástupci Michalu Benčokovi zaplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do dvou měsíců od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu