ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.67.2006
sp. zn. 3 Azs 67/2006 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: M. E.,
zastoupené Mgr. Vladimírou Zukalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jana Uhra 4, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Az 33/2005, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 6. 2005, č.j. OAM-345/LE-07-07-2005, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005, č. j. 46 Az 33/2005 –
17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna soudem ustanovené advokátky Mgr. Vladimíry Zukalové se u r č u j e
částkou 2150 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí včas podanou kasační stížností proti
v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též „krajský soud“), jímž byla
zamítnuta její žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22. 6. 2005,
č.j. OAM-345/LE-07-07-2005. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu byla zamítnuta
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný správní orgán ve svém
odůvodnění uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem odchodu
žalobkyně z vlasti a podání žádosti o udělení azylu v České republice byla skutečnost,
že se tak rozhodla její matka, snaha najít v České republice lepší život a také skutečnost,
že pomáhá matce s výchovou nemocného bratra. Žalobkyně tak neuvedla a správní orgán
rovněž nezjistil žádné skutečnosti svědčící o jejím pronásledování z důvodů taxativně
vymezených v ust. §12 písm. a) zákona o azylu, nebo že by měla ve své vlasti potíže,
které by byly podmíněny důvody uvedenými pod písm. b) téhož ustanovení. Správní orgán
vzhledem k tomu, že posoudil žádost jmenované jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona
o azylu, pro nadbytečnost již neposuzoval, zda žalobkyně splňuje podmínky pro udělení azylu
podle ust. §13 a §14 zákona o azylu a nehodnotil překážky vycestování podle ust. §91
cit. zákona, neboť aplikace těchto ustanovení se váže na ust. §12 cit. zákona, kterého
v daném případě užito nebylo.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně v zákonné lhůtě žalobou pro jeho
nezákonnost, jež má spočívat v porušení jednotlivých obecně formulovaných ustanovení
zákona č. 71/1976 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), tj. správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí
a nedostatečně objasnil důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí. Domnívá se, že správní
orgán měl posoudit její žádost s ohledem na ust. §12 a §14 zákona o azylu a nebyl dán
zákonný důvod pro zamítnutí její žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné. Opodstatněnost svých
námitek spatřuje ve své příslušnosti k určité sociální skupině, jež v jejím případě tvoří osoby
nebo rodiny pečující o tělesně či duševně postižené členy rodiny. Uvedla, že sama má
zdravotní problémy a na základě souhrnu všech uváděných skutečností jsou u ní dány důvody
pro posouzení její žádosti ve smyslu §14 zákona o azylu. Závěrem navrhla zrušení rozhodnutí
žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze předmětnou žalobu jako nedůvodnou rozsudkem zamítl.
Přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů rozhodnutí žalovaného a řízení, které
mu předcházelo, a zaujal názor, že žalovaný správní orgán postupoval v souladu se zákonem,
když zamítl žádost žalobkyně jako zjevně nedůvodnou s odkazem na ust. §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, neboť ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně v průběhu správního řízení
žádný z důvodů stanovených v ust. §12 zákona o azylu netvrdila. Ztotožnil se se závěry
žalovaného ve věci žalobkyní tvrzených důvodů pro které podala žádost o udělení azylu,
jež jsou jednak ekonomického rázu a dále se opírají o skutečnost, že žalobkyně pečuje
s matkou o nemocného bratra a že poslechla matku, která rozhodla, že odjedou do České
republiky. Dle názoru krajského soudu neuvedla žalobkyně tedy žádné skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být v zemi původu vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v ust. §12 zákona o azylu. Co se týče námitky týkající se možnosti udělení humanitárního
azylu, krajský soud konstatuje, že udělení azylu z tohoto důvodu není obsahem rozhodnutí
správního orgánu a proto nemůže být ani předmětem přezkoumání soudem, na udělení
humanitárního azylu není právní nárok a je na posouzení správního orgánu. Rovněž
rozhodnutí o překážkách vycestování není předmětem rozhodnutí žalovaného.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost opírající
o ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka má za to, že krajský soud nesprávně
posoudil právní otázku nezákonnosti rozhodnutí žalovaného zejména s ohledem
na skutečnost, že žalovaný v proběhlém správním řízení o udělení azylu porušil určitá
ustanovení správního řádu a zákona o azylu, formulovaná obecným výčtem zákonných
ustanovení, tj. žalovaný rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu
a toto pochybení bylo žalovanému v žalobě vytýkáno. Stěžovatelka se domnívá, že splňuje
zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v ust. §12 zákona o azylu, resp. minimálně
pro vztažení překážky vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu. Pronásledování
její osoby odůvodňuje příslušností k sociální skupině osob pečujících o postižené osoby.
Zdravotní problémy stěžovatelky a špatný zdravotní stav jejího bratra shledává dostatečnými
důvody pro aplikaci ust. §14 zákona o azylu a namítá pochybení v postupu žalovaného,
pokud možnost udělení humanitárního azylu nijak nezvažoval. Nově v kasační stížnosti uvádí,
že pociťuje odůvodněný strach z pronásledování ze strany příbuzných zemřelého druha
své matky. Skutečnost, že se žalovaný vůbec nezabýval možností vztáhnout na osobu
stěžovatelky některou z překážek vycestování uvedených v ust §91 zákona o azylu považuje
stěžovatelka za porušení mezinárodně-právních závazků České republiky, konkrétně porušení
povinnosti vyplývající z čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikovaná ve Sbírce
zákonů pod č. 208/1993, (dále jen „Ženevská úmluva“) a z čl. 3 Úmluvy proti mučení
a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení, publikovaná ve Sbírce zákonů
pod č. 143/1988, (dále jen „Úmluva proti mučení“).
Kasační stížnost je podle ust. §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že jeho úkolem není opětovně
a komplexně posuzovat otázku, zda stěžovatelce měl či neměl být žalovaným azyl přiznán,
nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení v ust. §103
odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž
přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném podanou kasační stížností.
Kasační stížnost není důvodná.
Tvrzenou nezákonnost podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jí uplatňované neodůvodňují aplikaci
§12 písm. b) zákona o azylu. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána
správná norma, ale je nesprávně vyložena a aplikována. Nejvyšší správní soud však v kasační
stížností napadeném rozsudku krajského soudu namítanou vadu neshledal. Takové výtce
stěžovatelky nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit, neboť ze správního spisu a rovněž
tak z odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku je zcela zřejmé, z jakých důkazních
prostředků žalovaný vycházel, že při zamítnutí žádosti o azyl vycházel z vlastního podání
stěžovatelky – podané žádosti o azyl a rovněž z osobního pohovoru se stěžovatelkou,
v němž uváděla ekonomické důvody, společný odjezd s matkou a péči o nemocného bratra,
coby důvody pro udělení azylu. Tyto skutečnosti krajský soud v rozsahu uplatněných
žalobních bodů přezkoumal a v odůvodnění rovněž uvedl, že ekonomické důvody a péče
o bratra společně s matkou nejsou důvodem pro udělení azylu. Žádné jiné azylově relevantní
skutečnosti žalobkyně v průběhu správního řízení netvrdila. Takto zjištěné okolnosti
nezakládaly jediný důvod, pro který by bylo nutno dokazování doplnit prokazováním
případně naplněného zákonného důvodu pro udělení azylu ve smyslu ust. §12 písm. a)
nebo písm. b) zákona o azylu a krajský soud uzavřel, že žalovaný nepochybil, návrh
na zahájení řízení o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodný, když žalobkyně neuváděla
žádné azylově relevantní důvody. Z odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku
je zřejmé, že jsou jasně označeny důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění,
skutkový stav byl zde přiléhavě právně posouzen.
Co se týče námitky stěžovatelky o jejím pronásledování z důvodů příslušnosti
k sociální skupině osob pečujících o postižené osoby, je třeba ji odmítnout s poukazem
na konstantní judikaturu. Zákon o azylu pojem sociální skupina ve smyslu ust. §12 písm. b)
nevymezuje, tudíž se jeho výkladem Nejvyšší správní soud zabýval ve svých četných
rozhodnutích. V rozsudku ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, publikovaném
pod č. 364/2204 Sb. NSS, tento pojem souhrnně definoval: „Určitá sociální skupina ve smyslu
§12 zákona o azylu je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou
nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného,
nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských
práv dotyčných osob; riziko pronásledování však do této charakteristiky nepatří. Rozhodující
je existence odůvodněného strachu z pronásledování směřujícího vůči žadateli o azyl,
jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně vychází
od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné
země a úřady vědomě takové jednání tolerují nebo odmítají, či jsou neschopné zajistit účinnou
ochranu.“ Nejvyšší správní soud dále judikoval, že sociální skupina musí být „společenský
útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování“
(srov. rozsudek ze dne 14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003 - 48, www.nssoud.cz) jinak vyjádřeno,
že k tvrzené příslušnosti k sociální skupině nepostačuje pouze najít jakýkoli sjednocující znak,
ale pouze takový znak, jenž skupinu dostatečně konkrétně vymezí, a v sociální realitě
konkrétní země ji učiní způsobilou k pronásledování. Na základě takto přijaté definice určité
sociální skupiny Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 2 Azs 69/2003 -
48, www.nssoud.cz, určil demonstrativním výčtem některé sjednocující znaky dostačující
k jejímu vymezení, když uvedl, že „takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním
menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným
skupinám, jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době
přijímání zákona o azylu vůbec znám;“. V posuzovaném případě však povaha sociální
skupiny osob pečujících o postižené osoby nesplňuje shora uvedenou charakteristiku
a ani stěžovatelka neprokázala, že by se pro svou příslušnost k předmětné sociální skupině
odůvodněně obávala pronásledování.
K tvrzenému nevypořádání se krajským soudem ani žalovaným s otázkami neudělení
humanitárního azylu Nejvyšší správní soud poznamenává, že se ztotožňuje s názorem
krajského soudu i žalovaného o nadbytečnosti výroků o neudělení azylu podle §13 a §14
zákona o azylu a neexistenci překážek vycestování dle §91 zákona o azylu v rozhodnutí
žalovaného. Systematikou zákona o azylu týkající se vzájemných vztahů zkoumání podmínek
uvedených v §12 a §13 k §14 a k §91 a všech těchto ustanovení k §16 se Nejvyšší
správní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz, zaujal k této problematice zásadní právní názor:
„Správní orgán pochybil, jestliže v případě, kdy žádost stěžovatele zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, současně posuzoval důvody pro udělení azylu
podle §13 a §14 zákona o azylu. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne
některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán
bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne
tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů
předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti
podle §16 zákona zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti
o udělení azylu podle §16 zákona do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu
podle §13 a §14 zákona“. Lze si samozřejmě představit situaci, že i žadatel se zjevně
nedůvodnou žádostí o udělení azylu se dovolá humanitárních důvodů nebo že správní orgán
tyto shledá sám již v rámci zkráceného řízení. V takovém případě však není místo
pro zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost se současným udělením humanitárního azylu,
ale naopak pouze pro kladný výrok ve smyslu §14 zákona o azylu.
Podstatu institutu humanitárního azylu ve smyslu ust. §14 zákona o azylu
Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38,
www.nssoud.cz, kde uvedl: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo.
Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává
soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů
(§78 odst. 1 s. ř. s.)“. Míra správního uvážení správního orgánu je tedy za situace,
kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné
humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele,
poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání
či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen,
což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu
mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu. Smysl institutu humanitárního azylu
lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout.
Zatímco tak v jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen
předpokládat všechny situace, v nichž je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný
či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění
tvrdostí, v zákoně o azylu zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní
a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace
nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování
humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným,
nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.
Udělení azylu z humanitárních důvodů tedy spočívá na volné úvaze příslušného
správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu
nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je skutečně věcí
diskrečního oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává
pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Protože správní orgán řádně zjistil
a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi, pokud z nich sám nevyvodil
důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména,
když ani stěžovatelka sama neuváděla ve správním řízení žádné důvody hodné zvláštního
zřetele pro udělení humanitárního azylu, jež by mohl správní orgán zvážit a přezkoumat.
Stěžovatelka nově v kasační stížnosti uvádí odůvodněný strach z pronásledování
ze strany příbuzných zemřelého druha své matky. Podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto k novým skutkovým okolnostem
uplatněným v kasační stížnosti za dané situace přihlížet nemůže. Dále v kasační stížnosti
namítá pochybení správního orgánu a následně i krajského soudu spočívající v absenci výroku
o posouzení překážky vycestování dle ust. §91 zákona o azylu, v důsledku čehož došlo
k porušení mezinárodně-právních závazků České republiky, tj. porušení povinnosti
vyplývající z čl. 33 Ženevské úmluvy a z čl. 3 Úmluvy proti mučení. Z pohledu přezkumu
Nejvyššího správního soudu jde o nové právní důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení
před krajským soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohla. Takové
důvody kasační stížnosti jsou dle ust. §140 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Nad rámec uvedeného
závěru Nejvyšší správní soud k otázce aplikační přednosti mezinárodního práva odkazuje
na rozsudek ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, publikovaný pod č. 721/2005 Sb.
NSS., kde judikoval: „V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy
a §91 zákona o azylu má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 cit. Úmluvy. Pokud je však zjevné,
že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou
skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační
přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 cit. Úmluvy nedopadá“. Výkladem
citovaného ustanovení lze dovodit, že žadatelé o azyl, jejichž žádosti byly zamítnuty
podle §16 zákona o azylu, a proto se u nich ministerstvo vnitra již k důvodům zakládajícím
překážku vycestování nevyjadřovalo, obvykle (platí bez výjimky právě u zamítání podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu) nemají šanci, aby naplnili definiční kritéria uprchlíka
podle Ženevské úmluvy, a proto u nich k přednostní aplikaci tohoto mezinárodněprávního
pravidla není důvod.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovatelkou a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada
nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s kasační stížností žalobkyně žádné
náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Stěžovatelce byla pro řízení o kasační
stížnosti ustanovena soudem zástupkyně advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
proto určil odměnu advokátce částkou 2000 Kč dle ust. §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, v platném znění do 31. 8. 2006, za dva úkony právní služby – první
poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti
ze dne 4. 7. 2006. Soud advokátce dále přiznal částku 150 Kč jako paušální náhrady hotových
výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Prostudování spisu je svojí povahou součástí úkonu
převzetí a přípravy zastoupení. Zástupkyni žalobkyně se tedy přiznává celková náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2150 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu