ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.74.2006
sp. zn. 3 Azs 74/2006 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: A. Z., zastoupené JUDr. Jitkou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Praze 3,
Koněvova 150, adresa pro doručování: Praha 4 – Braník, Bezová 1658, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Az 29/2004, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 15. 6. 2004, č.j. OAM-65/VL-07-K03-2004, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2005, č. j. 7 Az 29/2004 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Jitky Šmídové se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí včasně podanou kasační stížností proti
v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „Městský soud“),
jímž byla zamítnuta její žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
15. 6. 2004, č.j. OAM-65/VL-07-K03-2004. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu
nebyl stěžovatelce k její žádosti udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný rozhodl,
že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož
zákona.
Žalovaný správní orgán ve svém odůvodnění uvedl, že na základě provedeného
správního řízení neshledal žádnou konkrétní skutečnost, která by jej vedla k závěru,
že žalobkyně byla ve vlasti pronásledována za uplatňování politických práv a svobod podle
ust. §12 písm. a) zákona o azylu nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů
taxativně uvedených v ust. §12 písm. b) téhož zákona. V průběhu správního řízení bylo
objasněno, že důvody žádosti žalobkyně o udělení azylu jsou především problémy
s příbuznými vzhledem k její odlišné sexuální orientaci a dále všeobecně špatná životní
situace ve vlasti. Žalobkyně při pohovoru zmínila problémy podmíněné sexuální orientací,
pouze s vlastní tetou, která nesouhlasila s jejím vztahem k jiné ženě, tedy potíže ryze
rodinného charakteru probíhající jen na verbální úrovni. Ve své situaci se k nikomu s žádostí
o pomoc neobrátila, a to ani na příslušné kompetentní úřady a svoji situaci řešila odjezdem
z vlasti. Dále poukazovala na těžký život v Arménii, slabý sociální program a problém
nalézt zaměstnání. Žalovaný při posouzení daného případu vycházel z aktuálních informací
shromážděných v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace
dodržování lidských práv v Arménii, jednak ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu
dodržování lidských práv v Arménii za rok 2003 a také databáze České tiskové kanceláře
a nelze tudíž žalobkyní popisované skutečnosti přičítat snaze ji jakkoli diskriminovat,
neboť vyplývají ze všeobecně špatné životní situace v Arménii a dopadají na velkou část
obyvatelstva. Sama stěžovatelka svojí výpovědí popřela potíže s nalezením zaměstnání,
kdy uvedla, že z prvního pracovního místa propuštěna nebyla a další pracovní nabídku sama
odmítla. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu a nesplnění podmínek pro vyslovení překážky vycestování ve smyslu §91 cit. zákona.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně v zákonné lhůtě žalobou pro jeho
nezákonnost, jež má spočívat v porušení jednotlivých obecně formulovaných ustanovení
zákona č. 71/1976 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), tj. správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a v důsledku toho žádost
žalobkyně i nesprávně právně posoudil; důkazy, které si opatřil před vydáním rozhodnutí,
nebyly úplné; rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů a chybí logická vazba
mezi rozhodnutím a podklady pro něj. Další důvody uvede po seznámení se s obsahem
spisového materiálu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné
a neopodstatněné z důvodů výše uvedených, žádá soud, aby rozsudkem rozhodnutí zrušil
a vrátil věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze předmětnou žalobu jako nedůvodnou rozsudkem zamítl.
K žádosti žalobkyně o bezplatného zástupce, jí byla ustanovena advokátka a zároveň vyzvána
k doplnění žalobních bodů, do doby meritorního rozhodnutí Městského soudu však žaloba
doplněna nebyla. Městský soud po přezkoumání podané žaloby dospěl k závěru, že žalobní
body jsou sice vedeny ve velmi obecné rovině, v podstatě jimi však žalobkyně napadá
procesní postup žalovaného ve správním řízení a proto ji v těchto mezích věcně projednal.
Po přezkoumání správního řízení konstatoval, že v jeho průběhu nedošlo k nezákonnostem,
které žalobkyně v žalobě žalovanému vytýká. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobkyně
byla v azylovém řízení řádně, konkrétně a velmi podrobně vyslechnuta při pohovoru,
přičemž řízení bylo vedeno na její žádost v jazyce ruském. Veškeré skutečnosti, které
žalovaný z pohovoru zjistil, uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí a konkrétně
je posoudil. Obsah spisového materiálu dokládá, že žalovaný vycházel z objektivně
dostupných a obecně respektovaných zpráv o zemi původu žalobkyně. Městský soud tedy
v procesním postupu žalovaného, ani v náležitostech odůvodnění správního rozhodnutí
neshledal, že by se žalovaný žádostí žalobkyně konkrétně nezabýval či si pro rozhodnutí
neopatřil konkrétní podklady. Dle názoru Městského soudu tak nedošlo v azylovém řízení
k žádnému omezení procesních práv žalobkyně, přičemž i odůvodnění napadeného rozhodnutí
odpovídá ust. §47 odst. 3 správního řádu, je konkrétní a postupně se vypořádává se všemi
důvody, které žalobkyně v řízení uvedla.
Proti rozsudku Městského soudu podala žalobkyně kasační stížnost opírající o ust.
§103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kdy předně namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení v návaznosti na kasační stížností vytýkaná pochybení Městského
soudu i žalovaného správního orgánu. Stěžovatelka má za to, že správní orgán a následně
soud se objektivně nevypořádaly v odůvodnění napadeného rozhodnutí s možnostmi udělení
azylu ve smyslu ust. §14 zákona o azylu, přičemž je přesvědčena, že splňuje podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle uvedeného ustanovení. V odůvodnění chybí jakákoli
přímá argumentace pro dané posouzení, což se dá dle stěžovatelky charakterizovat jako
procesní pochybení obou institucí a zároveň porušení ust. §14 cit. zákona, současně tímto
způsobem byl porušen článek 1 Listiny základních práv a svobod. Za zásadní nedostatek
považuje to, že zejména správní orgán, ale i soud se ve svém odůvodnění vůbec nezaobíraly
otázkou postavení homosexuálů v Arménii a rovněž neuvedly žádné důkazní materiály
s dostatečnou vypovídající schopností, které by byly schopny podat relevantní informace
pro rozhodnutí o věci. Tímto se stávají předchozí řízení nepřezkoumatelná s ohledem
na skutečnost, že správním orgánem nebyla zodpovězena klíčová otázka „jaké je postavení
homosexuálů v Arménii“ a zda nebude, v případě nedobrovolného návratu žadatelky do země
původu, vystavena ponižujícímu či nelidskému zacházení, nebo dokonce trestu odnětí
svobody v kontextu s tím, že může vyjít najevo, že jednak byla vůbec žadatelkou o azyl
a jednak že důvodem žádosti o azyl byla právě její lesbická orientace a obava žít ve vlastní
zemi. Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně žádá o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání
a vyslovil názor, že rozhodnutí žalovaného i Městského soudu byla vydána v souladu
s právními předpisy. Žalovaný uvedl, že vycházel z objektivně dostupných a obecně
respektovaných zpráv o zemi původu stěžovatelky a neshledal naplnění žádného z taxativně
vymezených důvodů udělení azylu podle §12 zákona o azylu, ani nezjistil žádný zvláštního
zřetele hodný důvod podle §14 cit. zákona. Proto považuje kasační stížnost za nedůvodnou,
stejně tak návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a navrhuje její zamítnutí.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že jeho úkolem není opětovně
a komplexně posuzovat otázku, zda stěžovatelce měl či neměl být žalovaným azyl
přiznán, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení
v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami,
k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném podanou kasační
stížností.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžejní stížnostní námitka směřuje komplexně proti skutečnosti, že stěžovatelce nebyl
přiznán humanitární azyl, stejně jako proti způsobu, jakým jeho nepřiznání přezkoumal
Městský soud. Tuto námitku je třeba odmítnout s poukazem na konstantní správní judikaturu.
Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003
(nepublikováno), bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní
právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí
přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných
procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního orgánu
je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů,
pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody
hodné zvláštního zřetele, poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních
rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem
naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání
humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující
správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných
právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat
všechny situace, v nichž je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný,
typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí, v zákoně
o azylu zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení
umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí
dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám
zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným, nebo osobám přicházejícím z oblastí
postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této
jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci
vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.
Aplikuje-li soud výše řečené na konkrétní situaci stěžovatelky, dospívá k závěru,
že v těch limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl,
byl Městským soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Osobní situace stěžovatelky
není patrně natolik zjevně a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom,
že by nepřiznání humanitárního azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného. Městský
soud postupoval zcela správně, když ve svém přezkumu do správního uvážení žalovaného
o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatelky dány důvody hodné zvláštního zřetele,
nezasahoval, neboť zaměření jeho přezkumu pouze na otázky procesní bylo plně v souladu
rozsahem vymezeným žalobními body.
Stěžovatelka dále namítá, že zejména správní orgán, ale i soud se ve svém odůvodnění
vůbec nezaobíraly otázkou postavení homosexuálů v Arménii. Meze soudního přezkumu
správního rozhodnutí žalovaného sama stěžovatelka vytýčením žalobních bodů omezila pouze
na procesní stránku správního řízení a citovanou hmotněprávní námitku v žalobě neuplatnila.
Z pohledu přezkumu Nejvyššího správního soudu jde o nový právní důvod, který stěžovatelka
neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit
mohla. Takový důvod kasační stížnosti je dle ust. §140 odst. 4 s. ř. s. nepřípustný. Městský
soud, vázán rozsahem uplatněných žalobních bodů, přezkoumal procesní postup žalovaného
ve správním řízení a neposuzoval hmotněprávní nezákonnost daného správního rozhodnutí,
tudíž se z logického hlediska nemohl zabývat otázkou postavení homosexuálů v Arménii
a namítaná absence výkladu této problematiky v odůvodnění rozhodnutí Městského soudu
je v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovatelkou a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je stěžovatelka
chráněna před důsledky rozsudku Městského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada
nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s kasační stížností žalobce žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti
ustanovena soudem zástupkyně advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto určil
odměnu advokátce částkou 2000 Kč dle ust. §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
v platném znění do 31. 8. 2006, za dva úkony právní služby – první poradu s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne 12. 12. 2005. Soud
advokátce dále přiznal částku 150 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Prostudování spisu je svojí povahou součástí úkonu převzetí a přípravy
zastoupení. Zástupkyni žalobce se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 2150 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu