ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.93.2006
sp. zn. 3 Azs 93/2006 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců: a) L. B., b) nezl. F. B., c) nezl. C. Ch. B.,
žalobci b) a c) zastoupeni zákonnou zástupkyní L. B., všichni zastoupeni JUDr. Františkem
Derikem, advokátem se sídlem Pardubice, J. Palacha 1552, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2005, č. j. 64 Az 59/2005-31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále též stěžovatelé) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 4. 2005, č. j. OAM-652/VL-07-15-BZ-2005.
Rozhodnutím správního orgánu byla zamítnuta žádost žalobců o udělení azylu jako zjevně
nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. e) zák. č. 325/1999 Sb. Krajský soud se ztotožnil
se závěrem žalovaného, že Rumunsko splňuje kritéria bezpečné země původu podle ust. §2
odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., jak vyplývá z dokumentů, které měl žalovaný k dispozici
při svém rozhodování. Přichází-li stěžovatelé z bezpečné země původu, nebyla by jejich
žádost zamítnuta pouze v případě prokázání, že konkrétně vůči nim nelze považovat zemi
původu za bezpečnou, tj. že státní moc není způsobilá zajistit v jejich případě dodržování
lidských práv a právních předpisů. Nic takového nebylo v daném případě prokázáno.
I v případě stěžovatelů lze proto považovat Rumunsko za bezpečnou zemi původu.
Důvodnými soud neshledal ani námitku porušení procesních předpisů žalovaným.
Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu z důvodů podle ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Nesouhlasí se závěrem soudu, resp. správního orgánu o tom, že Rumunsko lze ve vztahu
k ní považovat za bezpečnou zemi původu. Bylo jí zde vyhrožováno a jak ona, tak i její dítě
zde mohou být týráni. Obsah zpráv o situaci v Rumunsku, jež byly podkladem správního
rozhodnutí a navazujících úvah soudu považuje stěžovatelka za iluzorní. V případě návratu
se obává ještě svízelnější situace, než v jaké se nacházela v době, kdy zemi opouštěla. Žádá
proto Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobců musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
byl krajským soudem vynesen dne 4. 11. 2005, tedy po účinnosti novely azylového zákona
č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační stížnost
přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Vycházel přitom z precedentního usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu
je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích
kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatelé
spatřují přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Otázkou problémů ze strany bývalých partnerů žadatelek o azyl se Nejvyšší správní soud
dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004 - 67,
www.nssoud.cz; potížemi se soukromými osobami v zemi původu pak např. v rozsudku
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud proto
dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost
žalobkyně dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 10. ledna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu