ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.19.2007
sp. zn. 4 Ads 19/2007 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. Z.,
zast. JUDr. Josefem Hajným, advokátem, se sídlem Česká Kamenice, Jateční 760, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, č. j. 6 Ca 199/2005 –
36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 3. 2005, č. j. OSZ-19-9/OM-Mu-2005, bylo
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele odboru sociálního
zabezpečení Ministerstva vnitra č. j. OSZ-59193-20/VD-Zo-2004, ze dne 4. 11. 2004
(dále jen „prvostupňový správní orgán”), kterým prvostupňový správní orgán rozhodl
o přiznání příspěvku za službu žalobci na základě ustanovení §116, §117 a §119 zákona
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků policie České republiky (dále jen „služební
zákon”) od 1. 6. 1998 ve výši 7670 Kč měsíčně a současně rozhodl o zvyšování
výše příspěvku za službu za dobu od 1. 6. 1998 a o doplatku příspěvku za službu ve výši
162 206 Kč. V naposledy uvedeném rozhodnutí prvostupňový správní orgán uvedl,
že celková doba služby žalobce činí 25 roků. Příspěvek za službu činí 35 % posledního
hrubého měsíčního příjmu ve výši 25 140 Kč, tj. 8799 Kč, nejvýše však 7670 Kč.
Proti výše uvedenému rozhodnutí prvostupňového správního orgánu podal žalobce
odvolání, ve kterém namítal, že přiznaný příspěvek za službu ve výši 7670 Kč je vypočten
v rozporu se služebním zákonem. Nejvýhodnější základ pro výpočet příspěvku za službu
byl hrubý měsíční služební příjem 25 140 Kč (za měsíc květen 1998), a protože jeho služební
poměr trval 45 roků, přísluší mu podle §117 služebního zákona 35 % z uvedené částky,
tj. 8799 Kč. Požadoval, aby mu byl v této výši přiznán příspěvek za službu od 1. 6. 1998
doplatek příspěvku za službu ve výši 266 175 Kč a úrok z prodlení ve výši 130 084 Kč.
Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobcův poslední hrubý
měsíční služební příjem za měsíc květen 1998 činil na základě rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 6. 2004, č. j. 6 A 119/2000 – 64, skutečně částku 25 140 Kč.
Výše příspěvku za službu byla vypočtena z uvedeného hrubého měsíčního příjmu
v maximální možné výši 7670 Kč podle §117 odst. 3 služebního zákona. Výše doplatku
příspěvku za službu v částce 162 206 Kč odpovídá zúčtování vyplacených a náležejících
částek příspěvku za službu za dobu od 15. 6. 1998 do 30. 11. 2004. Dále žalovaný
konstatoval, že vztahy mezi služebním funkcionářem a bývalým příslušníkem nejsou vztahy
občanskoprávními, ze kterých by při neplnění jednoho z účastníků bylo možné účtovat úroky
z prodlení. Služební funkcionář nemohl být v prodlení s výplatou příspěvku za službu,
pokud před takovou výplatou nebylo vydáno rozhodnutí ve věcech služebního poměru.
Rozhodnutí prvostupňového orgánu vycházelo z aplikace ustanovení §§116, 117 a 119
služebního zákona a podle těchto ustanovení nemohly být žalobci přiznány případné úroky
z prodlení.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2005 podal žalobce žalobu,
ve které zrekapituloval dosavadní vývoj věci a uvedl, že žalovaný postupoval podle názoru
žalobce při svém rozhodování v rozporu s právními předpisy a zkrátil žalobce
na jeho právech; z rozhodnutí žalovaného nelze zjistit na základě jakých skutečností
a právních předpisů dospěl žalovaný ke svému rozhodnutí. Žalobce má za to, že při stanovení
výpočtového základu pro vyměření důchodu z důchodového pojištění je třeba postupovat
podle §§15 - 19 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon
o důchodovém pojištění”), kde částka 5900 Kč není ani základní ani konečná. Podle názoru
žalobce by 130 % částky dle §117 odst. 3 zákona o služebním poměru přesahovalo
jeho nárok na příspěvek za službu vypočtený z částky 25 140 Kč, tedy 8799 Kč. Žalobce
je toho názoru, že žalovaný nerespektoval právní názor Nejvyššího správního soudu
vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 10. 6. 2004, č. j. 6 A 119/2000 - 64. Žalovaný měl žalobci
přiznat příspěvek za službu ve výši 8799 Kč, za období od června 1998 do 30. 11. 2004 mělo
žalobci být doplaceno na dluhu na příspěvku za službu 266 175 Kč, na úrocích z prodlení
mu mělo být zaplaceno 130 084 Kč. Žalovaný měl rozhodnout o správné výši odchodného
podle §114 zákona o služebním poměru a dále měl rozhodnout o doplatku odchodného ke dni
31. 5. 1998 a o úhradě úroků z prodlení za období od 31. 5. 1998 do 30. 11. 2004 ohledně
dluhu na odchodném. Žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2005, č. j.
OSZ-19-9/OM-Mu-2005, zrušil.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že výše příspěvku za službu byla žalobci
stanovena v maximální možné výši, a to 7670 Kč v souladu s ust. §117 odst. 3 zákona
o služebním poměru. Návrh žalobce, aby mu byl přiznán příspěvek za službu od 1. 6. 1998
ve výši 8999 Kč nerespektuje aplikaci ustanovení §117 odst. 3 zákona o služebním poměru,
ani ust. §15 zákona o důchodovém pojištění a nařízení vlády č. 254/1997 Sb.,
kterým se mimo jiné upravují částky pro stanovení výpočtového základu. V roce 1998 činila
částka osobního vyměřovacího základu žalobce pro vyměření důchodu z důchodového
pojištění 5 900 Kč a 130 % z této částky pak činí 7670 Kč. Tato částka je nejvyšší výměrou
příspěvku za službu ke dni jeho přiznání od 1. 6. 1998 a v této částce byl příspěvek za službu
žalobci přiznán. Podle názoru žalovaného nemá žalobce nárok na úhradu úroku z prodlení
ve výši 130 084 Kč, neboť vztahy mezi služebním funkcionářem a bývalým příslušníkem
nejsou vztahy občanskoprávními, ze kterých by při neplnění jednoho z účastníků bylo možno
účtovat úroky z prodlení, ale jde o vztah speciální, vyplývající ze služebního poměru.
Žalovaný se domnívá, že jeho rozhodnutí je zákonné a že postupoval v souladu s právním
názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným v rozsudku ze dne 10. 6. 2004,
č. j. 6 A 119/2000 - 64. Navrhl, aby Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2006, č. j. 6 Ca 199/2005 – 36, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal
na ust. §116 odst. 1, §117 odst. 1, 2 a 3 zákona o služebním poměru a ust. §15 a §107
odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění. Soud dospěl k závěru,
že v posuzovaném případě byl příspěvek za službu žalobci vyměřen v souladu s ust. §117
odst. 2 zákona o služebním poměru z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu
žalobce v měsíci květnu 1998, jelikož jeho příjem za posledních 12 měsíců před skončením
služebního poměru nebyl pro žalobce výhodnější. Protože příspěvek za službu vypočtený
z tohoto příjmu postupem podle ust. §117 odst. 1 byl vyšší než maximální výše
tohoto příspěvku stanovená v ust. §117 odst. 3 (v souvislosti s ust. §15 zákona
o důchodovém pojištění), byl tento jeho nárok žalovaným v souladu se zmíněnými zákonnými
ustanoveními omezen na 130 % částky 5900 Kč, která byla v době vzniku žalobcova nároku
na příspěvek za službu, tj. ku dni 1. 6. 1998 částkou osobního vyměřovacího základu,
započítávající se plně do výpočtového základu pro výši důchodu. Soud neshledal důvodnou
ani námitku žalobce, že mu měl být přiznán úrok z prodlení, když se ztotožnil s názorem
žalovaného, že příspěvek za službu je nárokem vyplývajícím ze vztahu služebního,
který je upraven zákonem o služebním poměru. Z tohoto zákona nevyplývá na rozdíl
od občanského a obchodního zákoníku, že u nároků, které na jeho základě vzniknou
v případech, kdy k přiznání nároku dochází zpětně a vznikne doplatek, vzniká oprávněnému
ode dne vzniku nároku na dávku i nárok na úrok z prodlení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž namítal, že v jeho případě výpočtový základ činí 9004 Kč [5900 Kč osobní vyměřovací
základ v plné výši + 30 % rozdílu mezi osobním vyměřovacím základem a částkou 11 800 Kč
( 11 800 Kč - 5900 Kč = 5900 Kč; 30 % z 5900 Kč = 1770 Kč) + 10 % z rozdílu
mezi jeho posledním hrubým měsíčním platem a částkou 11 800 Kč (25 140 Kč – 11 800 Kč
= 13 340 Kč ; 13340/10 = 1334 Kč)]. Z posledního hrubého měsíčního platu stěžovatele
ve výši 25 140 Kč činí 35 % příspěvku za službu podle §117 odst. 1 zákona o služebním
poměru částku 8799 Kč a tato částka nepřesahuje 130 % vypočteného základu pro vyměření
důchodu z důchodového pojištění. Žalovaný i soud pochybili, když při výpočtu příspěvku
za službu vzali za osobní vyměřovací základ 5900 Kč a od něj stanovil hranici 130 %
(7670 Kč). Vzali v úvahu pouze první redukční hranici ve výši 5900 Kč osobního
vyměřovacího základu a druhou redukční hranici ve výši 11 800 Kč bez jakéhokoli
přihlédnutí k samotnému poslednímu hrubému měsíčnímu příjmu platu žalobce.
Při takovémto postupu by pak nebylo prakticky vůbec třeba zjišťovat průměrný hrubý měsíční
plat pro účely výpočtu příspěvku za službu u policistů, neboť u všech při odchodu ze služby
by činil příspěvek 7670 Kč. Stěžovatel je tedy toho názoru, že mu náleží příspěvek za službu
od 1. 6. 1998 ve výši 8799 Kč. Stěžovatel konstatoval, že kasační stížnost podal z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
10. 10. 2006, č. j. 6 Ca 199/2005 – 36, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnost znovu poukázal na postup, jakým dospěl
k určení výše stěžovatelova příspěvku za službu a konstatoval, že plně sdílí názor Městského
soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal důvodnou.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice
aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnuti, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
K námitce stěžovatele týkající se určení výše příspěvku za službu Nejvyšší správní
soud konstatuje, že se ztotožňuje s řádně odůvodněným názorem Městského soudu v Praze,
že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovateli přiznal příspěvek za službu
ve výši 7670 Kč měsíčně od data 1. 6. 1998.
Podle §116 odst. 1 zákona o služebním poměru náleží příspěvek za službu
za podmínek dále uvedených policistovi, jehož služební poměr skončil uvolněním
nebo propuštěním z některého z důvodů uvedených v §106 odst. 1 písm. a), b) a c) a odst. 2.
Podle §117 odst. 1 zákona o služebním poměru činí příspěvek za službu 20%
služebního příjmu, jestliže policista konal službu alespoň po dobu deseti roků. Za každý další
ukončený rok této služby se příspěvek zvyšuje o 1 % služebního příjmu.
Podle §117 odst. 2 zákona o služebním poměru se příspěvek za službu vyměřuje
z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty před skončením služebního
poměru nebo, jestliže je to pro něj výhodnější, z jeho průměrného hrubého měsíčního
služebního příjmu za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru.
Podle §117 odst. 3 zákona o služebním poměru nejvyšší výměra příspěvku ke dni
jeho přiznání nesmí překročit měsíčně 130 % částky, do níž se započítává plně část osobního
vyměřovacího základu pro stanovení výpočtového základu pro vyměření důchodu
z důchodového pojištění.
Podle §15 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 30. 6. 1998
je výpočtovým základem osobní vyměřovací základ (§16 téhož zákona), pokud nepřevyšuje
částku 5900 Kč. Převyšuje-li osobní vyměřovací základ částku 5900 Kč, stanoví se výpočtový
základ tak, že částka 5900 Kč se počítá v plné výši, z částky osobního vyměřovacího základu
nad 5900 Kč do 11 800 Kč se počítá 30 % a za částky osobního vyměřovacího základu nad
11 800 Kč se počítá 10 %.
Z výše uvedených zákonných ustanovení jasně vyplývá postup, předepsaný
pro výpočet výše příspěvku za službu. Předpokladem vzniku nároku je, aby služební poměr
policisty skončil uvolněním podle §105 služebního zákona nebo propuštěním z některého
z důvodů uvedených v §106 odst. 1 písm. a), b) a c) a odst. 2 téhož zákona. Ze správního
spisu vyplývá, že „Oznámením ředitele Okresního ředitelství policie ČR v Děčíně ve věcech
služebního poměru” ze dne 29. 4. 1998, č. 180/98 byl stěžovatelův služební poměr příslušníka
Policie České republiky ukončen uvolněním dnem 31. 5. 1998 s odůvodněním, že stěžovatel
dne 5. 3. 1998 podal žádost o uvolnění ze služebního poměru. Výše uvedenou podmínku
tedy stěžovatel splňuje, o čemž nebylo mezi účastníky sporu.
Při výpočtu výše příspěvku za službu je nutné postupovat podle výše uvedených
ustanovení zákona o služebním poměru a zákona o důchodovém pojištění. V souladu
s ust. §117 odst. 2 bylo nejdříve zapotřebí určit, zda je pro stěžovatele výhodnější vyměřit
příspěvek za službu z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu před skončením
služebního poměru nebo zda je pro stěžovatele výhodnější jej vyměřit z jeho průměrného
hrubého měsíčního služebního příjmu za posledních 12 měsíců před skončením služebního
poměru. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 6. 2004, č. j. 6 A 119/2000 – 64,
vyjádřil právní názor, kterým je zdejší soud při rozhodování v této věci vázán,
že do posledního hrubého měsíčního služebního příjmu stěžovatele za měsíc květen
se ve smyslu §117 odst. 2 služebního zákona započítává také další plat ve výši 8380 Kč,
avšak náhrada za nevyčerpanou dovolenou ve výši 6145 Kč se do něj nezapočítává,
neboť není platem ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně zapracovní
pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ani příjmem
stěžovatele ve smyslu §117 odst. 2 služebního zákona. Hrubý měsíční příjem stěžovatele
za měsíc květen 1998 pro účely výpočtu výše příspěvku za službu se tak skládá
z následujících položek: tarifní plat 9710 Kč, hodnostní plat 1500 Kč, osobní příplatek
2550 Kč, zvláštní příplatek 3000 Kč, další plat 8380 Kč a činí tedy celkem 25 140 Kč.
Žalovaný dospěl ke správném závěru, že pro stěžovatele je výhodnější poslední
měsíční služební příjem před skončením služebního poměru ve výši 25 140 Kč,
neboť průměrný hrubý služební příjem za posledních 12 měsíců před skončením služebního
poměru (červen 1997 až květen 1998) činil 17 581 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
pracoval u policie po dobu 25 let, činila by výše příspěvku určená podle §117 odst. 1 zákona
o služebním poměru 8799 Kč (35 % z částky 25 140 Kč). Zákon o služebním poměru
ovšem v ust. §117 odst. 3 stanoví nepřekročitelnou maximální výši příspěvku za službu
ve výši 130 % z částky, do níž se započítává plně část osobního vyměřovacího základu
pro stanovení výpočtového základu pro vyměření důchodu z důchodového pojištění. Částka
do níž se započítává plně část osobního vyměřovacího základu pro vyměření důchodu činila
podle §15 zákona o důchodovém pojištění (ve znění účinném do 30. 6. 1998) 5900 Kč,
což zákonodárce jasně vyjádřil ve větě druhé §15 zákona o důchodovém pojištění slovy:
„částka 5900 Kč se počítá v plné výši”. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje,
že výpočtový základ pro vyměření důchodu vypočtený stěžovatelem podle §15 zákona
o důchodovém pojištění ve výši 9004 Kč, nemůže ovlivnit výši stěžovatelova příspěvku
za službu, neboť jak vyplývá z již uvedeného, pro určení výše příspěvku za službu
je rozhodující v prvé řadě výpočet podle §117 odst. 1 zákona o služebním poměru, s tím,
že pokud takto vypočtený příspěvek za službu je vyšší než 130 % z částky,
do níž se započítává plně část osobního vyměřovacího základu pro stanovení výpočtového
základu pro vyměření důchodu z důchodového pojištění, bude výše příspěvku za službu
stanovena podle §117 odst. 3 služebního zákona ve spojení s §15 zákona o důchodovém
pojištění. Maximální výše příspěvku za službu tedy činí v případě stěžovatele 7670 Kč
(130 % z částky 5900 Kč) a příspěvek za službu ve výši požadované stěžovatelem (8799 Kč)
mu nemohl být přiznán. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem
a v ničem nepochybil, když odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí prvostupňového
správního orgánu potvrdil. Městský soud v Praze tak neměl jinou možnost, než žalobu
jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zamítnout.
Stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku Městského soudu v Praze,
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, ani jeho nezákonnost, spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, Nejvyšší správní soud neshledal,
neboť Městský soud v Praze se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi žalobními námitkami
a své rozhodnutí řádně odůvodnil, a to včetně námitky, v níž stěžovatel poukazoval
na to, že stanoveným omezením pro výpočet příspěvku dochází k setření rozdílů mezi
jeho poživateli z hlediska dosahovaného služebního příjmu. Nejvyššímu správnímu soudu
nezbývá, než pro stručnost odkázat i v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku.
Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu