ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.47.2007
sp. zn. 4 Ads 47/2007 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. S.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2007, č. j. 57
Ca 46/2006 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 21. 12. 2005, č. X byla zamítnuta žádost žalobce o
poskytnutí jednorázové peněžní částky podle §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí
jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům
a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních
táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939
až 1945. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že žalobce neposkytl žalované ani Ministerstvu
obrany ČR podrobný popis okolností ukrývání ani nepředložil doklady prokazující jeho
ukrývání. Žalovaná dále konstatovala, že údaje které žalobce uváděl jsou značně neurčité,
rozporné a v důsledku toho nevěrohodné.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce u Městského soudu v Praze žalobu,
ve které uvedl, že se v průběhu druhé světové války musel ukrývat před německými esesáky
z rasových důvodů. Německá vojska žalobce a jeho rodiče pronásledovala, protože byli
Romové. Žalobce konstatoval, že veškeré dokumenty ve kterých pravdivě vylíčil skutečnosti
které zažíval, a které byly potvrzeny svědky (V. B., J. B.) již žalované zaslal. Zdůrazňoval, že
se ukrýval s matkou v lesích před hitlerovci a zažíval strach, bídu, hlad a zimu, což již
několikrát ve svých žádostech uváděl. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že celá věc
trvá již tři roky a proto by za délku řízení měla být žalovaná postižena. Dovozoval splnění
podmínek nároku na požadovanou dávku.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 12 Ca 16/2006, postoupil
věc podle §7 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”)
Krajskému soudu v Plzni, neboť (s poukazem na ust. §7 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §129
odst. 1 s. ř. s., §7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb., a §§85 odst.1 a §85a zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni je soudem
věcně i místně příslušným k projednání a rozhodnutí této věci.
Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě připomněla podmínky, které musí být splněny
pro přiznání jednorázové peněžní částky podle §1 odst. 3 zákon č. 261/2001 Sb.,
a konstatovala, že žalobce uváděl ohledně svého ukrývání opakovaně zcela rozporné údaje,
které si vzájemně odporují. Ani poté, co k tomu byl žalovanou vyzván, nepředložil žalobce
jediný objektivní důkaz prokazující jeho ukrývání nebo soustředění do vojenských pracovních
táborů po dobu nejméně tří měsíců. Opakované uvádění různých údajů tak snižuje
věrohodnost žalobcových tvrzení. Žalovaná vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal,
že by se v letech 1943 a 1944 z rasových důvodů ukrýval, navrhla, aby krajský soud žalobu
zamítl.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 1. 2007, č. j. 57 Ca 46/2006 – 42,
rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2005, č. j. X, zrušil, vrátil věc žalované k dalšímu řízení a
rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku uvedl, že řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky probíhá v souladu s §7
odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb., podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Na
řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky se proto vztahují všechny zásady správního
řízení. Krajský soud poukázal na ust. §3 odst. 3 správního řádu, podle kterého jsou správní
orgány povinny svědomitě a odpovědně se zabývat každou věcí, která je předmětem řízení,
ust. §32 odst. 1 správního řádu, podle kterého jsou povinny zjistit přesně a úplně skutečný
stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, přičemž nejsou vázány
jen návrhy účastníků řízení. Zdůraznil též ust. §46 správního řádu, podle kterého rozhodnutí
musí vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a ust. §47 odst. 3 téhož
předpisu, podle něhož správní orgán v rozhodnutí uvede, které skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodoval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované dovodil, že
žalovaná opřela svůj zamítavý výrok o dva závěry: zaprvé, že žalobce k prokázání tvrzeného
nepředložil žádné relevantní důkazy, zadruhé, že žalobce neposkytl žalované podrobný popis
okolností ukrývání, a proto žalovaná musela vycházet z údajů, které uvedl v rámci řízení o
vydání osvědčení podle zák. č. 255//1946 Sb., které jsou neurčité, rozporné a v důsledku toho
nevěrohodné. Krajský soud označil za nesprávný první názor žalované, neboť neunesení
důkazního břemene účastníka správního řízení ve vztahu k jeho tvrzení nemůže být samo o
sobě důvodem zamítnutí návrhu. Ve správním řízení totiž platí především zásady materiální
pravdy a oficiality. V tomto smyslu krajský soud odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze ze dne 25. 8. 1995, sp. zn. 6 A 710/95, ve kterém vrchní soud konstatoval, že také v
řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 217/1994 Sb., se plně uplatňují
zásady správního řízení, zejména zásada materiální pravdy a zásada oficiality. Není správná
představa, že tu platí procesní důsledky civilistického principu břemene tvrzení a důkazního
břemene. Je povinností správního orgánu z vlastní iniciativy a vlastními prostředky
objasňovat sporné, pochybné nebo zpochybněné skutečnosti, zejména ty, s nimiž nárok stojí
a padá. Krajský soud dále konstatoval, že ve správním řízení lze vydat zamítavé rozhodnutí
pro neprokázání tvrzení účastníka teprve v tom případě, že se správnímu orgánu
ani po jeho vlastní procesní aktivitě za účelem obstarání podkladů nutných pro posouzení
věci, v rozsahu a míře, kterou lze po správním orgánu spravedlivě požadovat, nepodaří
potřebné důkazy obstarat. Krajský soud poukázal také na skutečnost, že žalobci bylo v době
jím tvrzeného ukrývání 4 až 5 let, tudíž je zřejmé, že si není schopen přesně do všech
podrobností vybavit okolnosti svého ukrývání, natož svědecky prokázat pravdivost
svých tvrzení, když většina svědků již zcela logicky nežije. Úmyslem zákonodárce
jistě nebylo přiznat oprávněným osobám právo na odškodnění, aby jim toto právo
pro neunesení důkazního břemene z jejich strany bez sebemenší aktivity správního orgánu
nebylo vzápětí přiznáno. Tím, že žalovaná nedbala základních zásad správního řízení
a povinnost důkazní vztáhla pouze na žalobce, došlo podle názoru krajského soudu k porušení
§3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu. Závěr žalované o tom, že jí žalobce
neposkytl podrobný popis okolností ukrývání, a proto musela při rozhodování vycházet
pouze z údajů, které žalobce uvedl v rámci řízení před Ministerstvem obrany ČR o vydání
osvědčení v kategorii československý politický vězeň podle zákona č. 255/1946 Sb.,
které jsou značně neurčité, rozporné a v důsledku toho nevěrohodné, je podle krajského soudu
nesprávný především z toho důvodu, že je učiněn zcela v rozporu s obsahem správního spisu.
Není pravdou, že by žalobce neposkytl žalované podrobný popis okolností ukrývání. Krajský
soud poukázal na podání žalobce učiněná v průběhu řízení před žalovanou, ve kterých žalobce
konkrétním způsobem popsal okolnosti, ve kterých spatřuje důvody pro poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. Řízení před žalovanou
a Ministerstvem obrany ČR nemá totožný předmět, a proto tvrzení žalobce v těchto řízeních
není možné stavět proti sobě a dovozovat z nich nevěrohodnost žalobce a v rozporu
se zásadami správního řízení se zbavovat povinnosti a osvědčit pravdivost tvrzení žalobce
učiněného před žalovanou. Žalovaná pochybila, když se nezabývala žalobcem uvedenými
tvrzeními a namísto toho se nekonkrétně zabývala jeho prohlášeními učiněnými v řízení
před Ministerstvem obrany, která nejsou pro danou věc relevantní. Podle krajského soudu
nelze pominout ani to, že žalovaná pochybila i tím, když pouze stroze konstatovala, že tvrzení
žalobce je značně neurčité, rozporné a v důsledku toho nevěrohodné. V tomto směru byl
porušen §47 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaná nijak nekonkretizovala, v čem neurčitost
tvrzení žalobce spočívá, jak konkrétně jsou jeho tvrzení navzájem v rozporu, a neuvedla,
z jakého důvodu namítaná neurčitost a rozpornost tvrzení znemožňuje žalované dokazováním
ověřit věrohodnost tvrzení žalobce. Krajský soud uzavřel, že se žalovaná v průběhu správního
řízení dopustila závažných procesních pochybení, která mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, neboť teprve po odstranění těchto pochybení bude možné s konečnou
platností vyslovit, zda je žalobce osobou oprávněnou ve smyslu §1 odst. 3 zákona
č. 261/2001 Sb., či nikoliv.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen stěžovatelka) včas kasační stížnost
ve které uvedla, že tvrzení napadeného rozsudku, že stěžovatelka při svém rozhodování
z historických pramenů neověřila, zda tvrzení žalobce jsou pravděpodobná a možná,
neodpovídá skutečnosti. Stěžovatelka konstatovala, že při posuzování věci vycházela
z legislativy Slovenské republiky platné v době druhé světové války, týkající se Romů a Židů.
Uvedla, že až do vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 platila
ve Slovenské republice řada protiromských opatření ztěžujících Romům život,
avšak v žádném případě nedocházelo, na rozdíl od Židů, k jejich fyzické likvidaci a odsunu
do vyhlazovacích táborů. Po vypuknutí povstání koncem srpna a počátkem září 1944 byla
Slovenská republika okupována německou armádou, se kterou přišly i oddíly
SS a Pohotovostní skupina H, bezpečnostní policie SIPO a bezpečnostní služby SD.
Od této doby začalo vůči Romům docházet k represáliím a jejich fyzické likvidaci.
Z publikace „Protifašistický odboj na Slovensku v rokoch 1938-1945” vyplývá, že obec R. s
okolím byla osvobozena dne 27. 1. 1945. Stěžovatelka uzavřela, že je zřejmé, že účastník
řízení (žalobce) ve svých podáních uváděl různé doby svého ukrývání, vlastní ukrývání
popisoval neurčitě. Vzhledem k tomu, že k pogromům na romské obyvatelstvo na Slovensku
docházelo v době jeho okupace německou armádou do osvobození - tj. v daném případě od
29. 8. 1944 do 27. 1. 1945, je nelogické, aby se žalobce z rasových důvodů ukrýval od roku
1943 do konce srpna 1944 a poté od osvobození obce R. do jara 1945. Stěžovatelka nemohla
pouze na základě faktu, že se žalobce od konce srpna 1944 do 27. 1. 1945 mohl z rasových
důvodů ukrývat, rozhodnout kladně o jeho žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb., a navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2007, č. j. 57 Ca 46/2006 – 42, zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že z ní jednoznačně vyplývá,
že se stěžovatelka zabývala pouze historickou skutečností a přijatým zákonem Slovenské
republiky z roku 1939 o státním občanství, podle kterého byli Romové označeni za cizí živly,
bez ohledu na to, jak dlouho žili usazeným životem. Stěžovatelka se podle žalobce
neobtěžovala zjistit skutečnosti, které žalobce uváděl při žádosti o poskytnutí jednorázové
peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., kterou podal jako osoba ukrývající
se z rasových důvodů v letech 1943 a 1944 v obci R. Žalobce podal písemnou žádost
o poskytnutí záznamů z této doby, bohužel mu bylo sděleno, že žádné záznamy z té doby
již neexistují.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takového pochybení se však krajský soud v projednávané věci nedopustil.
Zákon č. 261/2001 Sb., se podle ustanovení §1 odst. 1 vztahuje na občany České
republiky, kteří splňují podmínky uvedené v §1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 a odst. 2
zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí
a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno
podle §8 citovaného zákona osvědčení, nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení
nahrazuje. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zákon vztahuje též na vdovy a vdovce
po osobách uvedených v odstavci 1, za podmínek v tomto odstavci blíže rozvedených.
Další okruh osob, na který se zákon č. 261/2001 Sb. vztahuje, upravuje §1 odst. 3
tohoto zákona tak, že za účastníky národního boje za osvobození se podle tohoto zákona
považují též občané České republiky, kteří v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. 1945 byli
z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů
na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938 nebo se z týchž důvodů
na tomto území ukrývali po dobu nejméně 3 měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi
jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní
částky některým obětem nacistické persekuce. Podle §2 odst. 1, 2 se zákon dále vztahuje
též na občany České republiky, kteří byli věznění mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990
a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno
podle zák. č. 119/1990 Sb., či podle zák. č. 198/1993 Sb.
Z uvedeného je patrno, že zákon č. 261/2001 Sb. je jedním z právních předpisů,
jímž Český stát napravuje některé křivdy, způsobené nacistickým a komunistickým režimem
v minulosti; jednotlivé zákony z této skupiny zakládají právní nárok na vyplacení
jednorázových částek různým skupinám (např. zákon č. 217/1994 Sb. československým
politickým vězňům z období let 1939 až 1945 a pozůstalým po nich, zákon č. 39/2000 Sb.
válečným veteránům, zákon č. 172/2002 Sb. osobám odvlečeným po válce do SSSR a táborů
v jiných státech a pod.). Jednotlivé zákony stanovily okruh oprávněných osob se značnými
odchylkami; to byla otázka věcného či politického řešení, teprve v druhé řadě otázka právní
a legislativní. Podmínky vzniku nároků podle těchto zákonů jsou zpravidla vázány
na poválečný zákon č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí
a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození. Jednotlivé skupiny účastníků
národního boje za osvobození byly odškodněny jednotlivými zákony výše zmíněnými.
V zásadě lze říci, že zákon č. 217/1994 Sb. dopadal na československé politické vězně (§1
odst. 1, bod 1. písm. g/ zákona č. 255/1946 Sb.), zákon č. 39/2000 Sb. na příslušníky
československé armády v zahraničí a příslušníky spojeneckých armád (§1 odst. 1, bod 1.
písm. a/ a b/ zákona č. 255/1946 Sb.), a zákon č. 261/2001 Sb. na příslušníky československé
armády na Slovensku, československé partyzány, účastníky domácího hnutí, účastníky
povstání v květnu 1945 (§1 odst. 1, bod 1. písm. c/ až f/ zákona č. 255/1946 Sb.), politické
vězně po roce 1948, a – což je pro posuzovanou věc podstatné – na samostatně vymezenou
skupinu osob z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských
pracovních táborů nebo osob z týž důvodů se ukrývajících. Pro posuzovanou věc
má též význam zvláštní vztah mezi zákonem č. 217/1994 Sb. a zákonem č. 261/2001 Sb.
u kategorie „československých politických vězňů“, protože za určitých specifických okolností
může vzniknout nárok podle obou těchto předpisů (proto také zákon č. 261/2001 Sb. vyloučil
z nároku ty, jimž bylo odškodnění již poskytnuto podle zákona 217/1994 Sb.). Vymezení
kategorie „československého politického vězně“ podle zákona č. 255/1946 Sb. (jeho §2
odst. 1 bod 5.) zahrnulo nejen osoby vězněné nebo internované, ale také osoby „jinak“
omezené na osobní svobodě. Nárok na odškodnění se ale podle zákona č. 217/1994 Sb.
odvíjel od doby věznění nebo internace. To ve svých důsledcích znamenalo, že osoby
„jinak omezené na osobní svobodě“, např. tím, že se skrývaly, se vymykaly dosahu zákona
č. 217/1994 Sb., ačkoliv i jim bylo nebo mohlo být vystaveno osvědčení na kategorii
„Československý politický vězeň“, protože podmínky zákona č. 255/1946 Sb. splňovaly.
Zákonnou tvrdost, která tím vznikala (a také nejednotnost praxe, která zpočátku
těmto osobám odškodnění nepřiznávala pro nesplnění zákonných podmínek věznění
nebo internace), odstranil zákonodárce tím, že tuto kategorii osob (vojenské pracovní tábory
a osoby skrývající se) zařadil do samostatné skupiny pozdějšího zákona (§1 odst. 3
zák. č. 261/2001 Sb.), která není definována zákonným odkazem, ale vymezenými
skutkovými znaky. Tuto skupinu osob uvedenou v §1 odst. 3 zákon nedefinuje výslovně
odkazem na poválečný zákon č. 255/1946 Sb., a proto také jako podmínku neuvádí nutnost
vydání osvědčení podle §8 naposledy citovaného zákona, či jiného dokladu,
který toto osvědčení nahrazuje, o statusu československého politického vězně.
Potud tudíž nepostupovala žalovaná v souladu se zákonem, pokud po podání žádosti
stěžovatelem o přiznání jednorázové peněžní částky řízení přerušila do předložení osvědčení
podle §8 zák. č. 255/1946 Sb. s tím, že pokud toto osvědčení nepředloží, bude jeho žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky zamítnuta. Nicméně posléze žádost (potud správně)
nezamítla z důvodu chybějícího osvědčení podle §8 zák. č. 255/01946 Sb., ale své zamítavé
rozhodnutí opřela o nesplnění skutkových okolností ukrývání. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí konstatovala dosavadní průběh řízení, včetně řízení před Ministerstvem obrany
České republiky (které skončilo vydáním rozhodnutí ze dne 21. 9. 2004,
č. j. 350115/04/2004 – 7542, tak, že osvědčení o účasti žalobce na národním boji
za osvobození v kategorii československý politický vězeň v době od 15. 11. 1943
do 13. 10. 1944 se žalobci nevydává). Žalovaná (stěžovatelka) konstatovala, že je zřejmé,
že žalobce nemá dostatek relevantních důkazů k prokázání tvrzeného nároku a neposkytl
podrobný popis okolností ukrývání a nezbylo tudíž než při rozhodování vycházet
pouze z údajů, které uvedl v rámci řízení o vydání osvědčení, vedeného Ministerstvem
obrany. Tyto údaje však označila za neurčité, rozporné a v důsledku toho nevěrohodné.
Nebylo tak prokázáno, že žalobce je osobou, která se v době mezi 15. 3. 1939 a 8. 5. 1945
po dobu celkem 3 měsíců z rasových nebo náboženských důvodů ukrývala na území
Československa, v jeho hranicích ze dne 29. 9. 1938. Na druhé straně přes rozporuplnost
tvrzení žalobce, nebylo prokázáno ani to, že žalobce takovou osobou není. Žalobce byl
před skončením řízení o přiznání částky seznámen se stavem řízení a byl vyzván k předložení
dalších důkazů, popřípadě návrhů na doplnění dokazování; vzhledem k tomu, že tak neučinil,
nezbylo než správní řízení ukončit vydáním zamítavého rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni se s tímto posouzením věci stěžovatelkou neztotožnil
a v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky
probíhá v souladu s §7 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb. podle správního řádu z roku 1967.
Na řízení se tudíž vztahují všechny zásady správního řízení, zejména zásada materiální pravdy
a zásada oficiality. Je povinností správního orgánu z vlastní iniciativy a vlastními prostředky
objasňovat sporné, pochybné nebo zpochybněné skutečnosti, zejména ty, s nimiž nárok stojí
a padá. Upozornil, že tento názor vyslovil Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 8. 1995,
sp. zn. 6A 710/95, sice pro řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zák. č. 217/1994 Sb., nicméně tento názor je zcela aplikovatelný i nařízení
podle zák. č. 261/2001 Sb. Krajský soud v Plzni proto konstatoval, že těmito zásadami
se stěžovatelka v řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky žalobci neřídila.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že žalobce v žádosti o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., podané dne 15. 11. 2002, požádal
o její poskytnutí podle tohoto zákona jako osoba v letech 1943 a 1944 z rasových
nebo náboženských důvodů soustředěná do vojenských pracovních táborů na území
Československa v jeho hranicích ze dne 29. 9. 1938, nebo se z týchž důvodů na tomto území
ukrývající. K této žádosti nepřipojil žádné doklady. V podání ze dne 28. 2. 2005 žalobce
uvedl, že navrhl 2 svědky jako jiní, kteří byli už dávno odškodněni, jako V. H., J. B. a jiní,
které žalobce může jmenovat. Žalobce rovněž uvedl, že prožil strach, bídu a zimu a proto si
už tak přesně nepamatuje dny, ale pamatuje si moc dobře, že se ukrývali v lesích obce R. Bylo
to přesně i po bombardování, v lednu 1945, kdy utíkali do lesů kde se ukrývali do jara (dubna)
1945, což si velmi dobře pamatuje, protože nejdříve byla krutá zima a když se vraceli, tak
bylo jaro. Sousedé žalobce (V. H., E. H., J. B.) byli bez jakýchkoliv průtahů a komplikací
odškodněni.
Z výše uvedeného vyplývá, že žalobcova tvrzení vskutku nejsou přesná a rozcházejí
se. Na základě takto nepřesných výpovědí pak stěžovatelka nemohla bez dalšího učinit
jednoznačný závěr ohledně skutečné doby žalobcova ukrývání.
Stěžovatelka však i podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně neprošetřila
splnění výše uvedené podmínky (ukrývání z rasových nebo náboženských důvodů po dobu
alespoň 3 měsíců) pro nárok žalobce na poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zák. č. 261/2001 Sb., neboť se vůbec nepokusila rozpory v údajích žalobcem
poskytnutých v souladu se zásadou materiální pravdy odstranit a pouze konstatovala,
že údaje, které jí žalobce poskytl, jsou značně neurčité, rozporné a v důsledku
toho nevěrohodné.
Takovýto postup žalované je naprosto v rozporu se zásadou materiální pravdy,
jak na to správně upozornil krajský soud. Účelem této zásady je, aby správní řízení posilovalo
důvěru účastníků řízení ve správnost rozhodování. Podle této zásady lze po správních
orgánech oprávněně požadovat, aby jejich rozhodnutí byla zákonná, správná a především,
aby vycházela ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Spolehlivě zjištěný skutkový
stav je podmínkou perfektnosti vydaných rozhodnutí. Zásada materiální pravdy je zakotvená
v ustanoveních §3 odst. 4 správního řádu, resp. §46 správního řádu a úzce souvisí
i se zásadou vyhledávací podle §32 odst. 1 správního řádu a se zásadou volného hodnocení
důkazů (§34 odst. 5 správního řádu). Podle §32 odst. 1 správního řádu je správní orgán
povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady
pro rozhodnutí, přitom není vázán jen návrhy účastníků. Povinnost, aby rozhodnutí vycházelo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, vyplývá i z ustanovení §46 správního řádu.
V tomto směru Nejvyšší správní soud, stejně jako krajský soud, znovu poukazuje
na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1995, č. j. 6A 710/95 - 13. Z novější
judikatury pak lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003,
č. j. 6 A 114/2000 - 36, ve kterém zdejší soud konstatoval, že “také v řízení o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 217/1994 Sb. se plně uplatňují zásady správního
řízení, zejména zásada materiální pravdy a zásada oficiality. Podle §3 odst. 4, §32 odst. 1
a §46 správního řádu musí rozhodnutí správního orgánu vycházet ze spolehlivě zjištěného
stavu věci. Je povinností správního orgánu z vlastní iniciativy a vlastními prostředky
objasňovat sporné, pochybné nebo zpochybněné skutečnosti, zejména ty, s nimiž nárok stojí
a padá. Nesplňuje-li žadatel některý ze zákonem stanovených předpokladů pro přiznání
nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 217/1994 Sb., musí správní
orgán o žádosti rozhodnout řádně odůvodněným rozhodnutím, které má náležitosti stanovené
§47 odst. 3 správního řádu.”
Stěžovatelka zásadu materiální pravdy porušila především proto, že nevyslechla
žalobcem označené svědky, (ani od nich nevyžádala písemné prohlášení), nevyslechla
ani samotného žalobce. Vzhledem k věku žalobce v době jeho tvrzeného ukrývání (přibližně
5 let) a vzhledem k tomu, že žalobce přesně nemůže předložit písemné doklady prokazující
své ukrývání, může totiž výslech svědků být také jediná možnost, jak tvrzení žalobce potvrdit
nebo vyvrátit. Lze si představit i jiné úkony, které mohla stěžovatelka za účelem řádného
zjištění skutkového stavu provést, jako např. zjistit z historických pramenů konkrétní situaci,
která panovala v obci R. a jejím okolí v době, kterou žalobce popisuje jako dobu
svého ukrývání. Nelze však postupovat tak, jak to učinila stěžovatelka,
která pouze konstatovala, že údaje uváděné žalobcem jsou značně neurčité, rozporné
a v důsledku toho nevěrohodné a nepokusila se tyto rozpory dokazováním odstranit.
I v tomto ohledu je tak třeba dát za pravdu krajskému soudu, který stěžovatelce vytknul
nedostatečnou procesní aktivitu při zjišťování skutkového stavu. Přitom nutno zdůraznit,
že není pravdivé tvrzení stěžovatelky, že žalobce nenavrhl provedení důkazů,
které by jeho nárok prokazovaly, neboť jak již bylo výše uvedeno, žalobce v řízení
před správním orgánem uvedl, že „předložil 2 svědky“, což je podle názoru Nejvyššího
správního soudu i přes neobratnost ve vyjadřování žalobce nutné vyložit jako jeho návrh
na provedení důkazu výslechem svědků.
Nejvyšší správní soud se tak vzhledem k výše uvedenému ztotožňuje s krajským
soudem rovněž v hodnocení řízení před Ministerstvem obrany ČR o vydání osvědčení
podle §8 zákona č. 255/1946 Sb., v kategorii československý politický vězeň, jako řízení
nemajícího bezprostřední vliv na prokázání splnění podmínek pro poskytnutí jednorázové
peněžní částky podle §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. Krajský soud správně konstatoval,
že řízení před Ministerstvem obrany ČR nemá totožný předmět, a proto tvrzení žalobce
v obou řízeních není možné stavět proti sobě a dovozovat z nich jeho nevěrohodnost,
a v rozporu se zásadami správního řízení se zbavovat povinnosti osvědčit pravdivost tvrzení
žalobce učiněného před žalovanou. Nehledě k tomu, že (jak již bylo výše zdůrazněno),
nemělo řízení před Ministerstvem obrany – z hlediska uplatněného nároku – právní
opodstatněnost.
To, že stěžovatelka postupovala v rozporu se zásadou materiální pravdy vyplývá
také ze samotného textu odůvodnění napadeného správního rozhodnutí,
ve kterém stěžovatelka uvedla, že: „Ve vašem případě nebylo prokázáno, že jste osobou,
která se v době mezi 15. březnem 1939 a 8. květnem 1945 po dobu celkem nejméně 3 měsíců
z rasových nebo náboženských důvodů ukrývala na území Československa v jeho hranicích
z 29. 9. 1938. Na druhé straně, přes rozporuplnost Vašich tvrzení, nebylo prokázáno ani to,
že takovou osobou nejste.” Možnost, že by žalobce splnil podmínku ukrývání po dobu celkem
nejméně tří měsíců nelze vyloučit i s ohledem na skutečnost, že k okupaci Slovenské
republiky německými vojsky došlo na konci srpna 1944 a obec R., ve které žalobce bydlel
byla osvobozena na konci ledna 1945; doba po kterou mohla být obec R. okupována
německými vojsky tak jednoznačně přesahuje délku tří měsíců. Je tedy velmi pravděpodobné,
že se žalobce v uvedeném období skutečně musel ukrývat, neboť tehdejší oficiální nacistická
ideologie stavěla na nadřazenosti německé rasy a usilovala o eliminaci ostatních, podle této
ideologie podřadných ras, včetně Romů. K tomu Nejvyšší správní soud jen pro úplnost
dodává, že stěžovatelkou v kasační stížnosti připomenutý zákon Slovenské republiky ze dne
25. 9. 1939 o státním občanství, jakož i další předpisy této republiky, byť nižší než zákonné
síly, jsou nepochybně dokladem nedemokratického přístupu tohoto státu, vycházející
z nacistické ideologie nejen k Židům, ale též k Romům. Ti nebyli pokládáni za plnoprávné
subjekty veřejných a politických práv a i když zřejmě zpočátku nebyla první protiromská
nařízení důsledně uplatňována, nelze z toho bez dalšího ještě dovozovat, že by i v době
předcházející vypuknutí Slovenského národního povstání zde neexistovala celá řada opatření
a přístupu k Romům takového charakteru, že za určitých okolností jim nezbylo než se ukrývat
z důvodu oprávněné obavy o bezpečnost a život.
Nejvyšší správní soud tak shodně s krajským soudem uzavírá, že stěžovatelka
nezjistila přesně a úplně skutečný stav věci, a proto nebylo na místě žádost žalobce zamítnout.
V dalším řízení tak bude potřeba, aby stěžovatelka postupovala při zjišťování skutkového
stavu aktivněji a pokusila se ke tvrzením žalobce soustředit důkazy, které jeho tvrzení
spolehlivě a prokazatelně potvrdí nebo vyvrátí. Teprve poté může stěžovatelka dospět
k závěru, zda jsou, nebo nejsou splněny podmínky vzniku nároku podle §1 odst. 3 zákona
č. 261/2001 Sb., pro poskytnutí jednorázové peněžní částky.
Uplatněné důvody kasační stížnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem, tedy nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud
rozhodl, že se žalobci právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu