ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.57.2006
sp. zn. 4 Ads 57/2006 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: I.
I., zast. Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem, se sídlem Brno, Pekařská 12, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2005, č. j. 22 Cad
83/2005 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatelky Mgr. Ondřeji Adametzovi, advokátu, se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 975 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou dne 8. 12. 2005 stěžovatelka brojila proti označenému
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), č. j. 22 Cad 83/2005 – 26,
ze dne 13. 10. 2005, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované č. j. X dne 9.
5. 2005, jímž žalovaná zamítla žádost stěžovatelky o přiznání plného invalidního důchodu, a
to z důvodu nesplnění podmínky doby pojištění. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí
poukázala na posudek Okresní správy sociálního zabezpečení ve Znojmě (dále jen „OSSZ ve
Znojmě“) ze dne 9. 11. 2001, jímž bylo stanoveno datum vzniku plné invalidity stěžovatelky
na den 25. 5. 2001. Stěžovatelka v předchozím rozhodném období 10 let před vznikem
invalidity dosáhla i se započtením dob pojištění získaných na území Slovenské republiky
pouze 4 roky a 31 dní pojištění. Důvod k zamítnutí žádosti stěžovatelky spočíval v tom, že
podle posudku Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 9. 9. 2004 nebyla babička
stěžovatelky paní A. V. v období od 1. 9. 1993 do 31. 12. 1995 bezmocná. Tímto rozhodnutím
žalovaná opětovně rozhodla o žádosti ze dne 29. 4. 2004, neboť její předchozí rozhodnutí
v této věci bylo zrušeno krajským soudem pro nepřezkoumatelnost (rozsudek č. j. 33 Cad
156/2004, ze dne 20. 4. 2005).
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu (nazvanou „odvolání“),
v níž napadla toto rozhodnutí z následujících důvodů. Uvedla, že ČSSZ postupovala
v jejím případu zdlouhavě a neochotně, navíc podle stěžovatelky aplikovala ustanovení
právních předpisů příliš restriktivně. ČSSZ podle ní v tomto případu chybně aplikovala
ustanovení Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení vyhlášené pod č. 228/1993 Sb.
(dále jen „Smlouva“) a využila ji tak jako nástroj minimalizace důchodového zabezpečení
stěžovatelky. Hlavní žalobní námitkou stěžovatelky bylo tvrzení, že její choroba způsobující
plnou invaliditu (schizoafektivní porucha smíšeného typu) vznikla mnohem dříve, než bylo
stanoveno posudkovým lékařem OSSZ ve Znojmě (tj. dnem 25. 5. 2001) . Stěžovatelka
rovněž poukázala na předchozí řízení ve své věci vedené u krajského soudu
pod sp. zn. 33 Cad 156/2004 a žádala přiložit k žalobě písemné stanovisko podané
v tomto dřívějším řízení k vyjádření žalované ze dne 8. 2. 2005. V závěru své žaloby
stěžovatelka požádala znovu o přiznání plného invalidního důchodu se zřetelem na celkovou
dobu péče o svou babičku A. V., a to v období před rokem 1996.
Žalovaná podala k žalobě vyjádření ze dne 22. 9. 2005. Uvedla, že souhlasí s posunem
data vzniku částečné invalidity na den 5. 3. 2001 v souladu s posudkem Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Brně (dále jen „PK MPSV“) ze dne 17. 8. 2005,
ovšem s tím, že ani poté žalobkyně nedosahuje potřebné doby pojištění v rozsahu 5 let a nárok
na plný invalidní důchod jí nevznikne, pokud nebudou prokázány nové skutečnosti mající vliv
na přiznání plného invalidního důchodu.
Napadeným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí
zhodnotil provedené důkazy, a to především posudek PK MPSV ze dne 17. 8. 2005,
v němž komise uvedla, že podle psychiatrického nálezu MUDr. P. ze dne 12. 1. 2005 byla
posuzovaná v péči psychiatrického oddělení od roku 1986 na Slovensku, a to zřejmě
pro neurotickou poruchu. V pravidelné péči psychiatra byla od dubna 2001
pro schizoafektivní smíšenou poruchu s postprocesuálním defektem osobnosti. Psychologicky
byla vyšetřena na žádost neurologa v dubnu 2001, který diagnostikoval její osobnost
jako premorbidně psychopaticky strukturovanou, aktuálně psychoticky desintegrovanou.
Posudková komise hodnotila schizoafektivní poruchu jako těžkou poruchu. O zvlášť těžkou
poruchu se nejednalo, nebyl popsán těžký defekt. Datum vzniku invalidity bylo stanoveno
dnem 5. 3. 2001, kdy během hospitalizace na neurologickém oddělení ve Znojmě jsou
popisovány poruchy chování, které již souvisely s psychickým onemocněním. Tím došlo
k posunu ve stanovení data invalidity, a to z původního 25. 5. 2001 na 5. 3. 2001,
tedy o dva měsíce a 20 dní. Tato porucha byla pak potvrzena při psychologickém vyšetření
dne 13. 4. 2001. Před tímto datem posudková komise neměla podklady pro jiné stanovení data
vzniku invalidity. Poslední psychiatrický nález MUDr. P. uvedl pravděpodobný dlouholetý
plíživý vývoj onemocnění s neurčitě stanoveným počátkem v letech 1986 až 1990, což však
není žádným nálezem či lékařskou zprávou dokumentováno. Z nálezu MUDr. P. nevyplynulo,
že by měla porucha invalidizující účinek. Na základě těchto zjištění PK MPSV dospěla
k závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované šlo u posuzované o dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byla schizoafektivní porucha. Míra
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla hodnocena dle přílohy. č. 2 k vyhl. č.
284/1995 Sb., v platném znění v době vydání napadeného rozhodnutí podle kap. V, pol. 2,
písm. c) na 70%, tedy v horní hranici, s ohledem na ostatní onemocnění a předchozí
vykonávané výdělečné činnosti. Se zjištěným zdravotním stavem byla stěžovatelka shledána
neschopna soustavné výdělečné činnosti.
Dále soud zhodnotil další důkazy, zejména důkaz dávkovým spisem a výpovědí
stěžovatelky, provedené při jednání. Stěžovatelka tvrdila, že od září 1993 pečovala
o svou babičku A. V., nar. X, která zemřela dne X. Jmenovaná od srpna roku 1993 z důvodů
zdravotních žila se svou vnučkou (stěžovatelkou) a její matkou ve společné domácnosti na
území ČR. Byla poživatelkou starobního důchodu přiznaného slovenským nositelem pojištění.
Sociální pojišťovna pobočka Košice rozhodla o jejím zdravotním stavu tak, že jí přiznala
převážnou bezmocnost podle §70 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a podle §36 odst. 2 vyhl. č. 149/1988 Sb. s datem vzniku převážné
bezmocnosti od 1. 1. 1996. Soud provedl i důkaz spisem 41 Cad 52/2003 z řízení, v němž
krajský soud dne 3. 12. 2003 rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky podanou proti rozhodnutí
žalované ze dne 20. 2. 2003, jímž byla zamítnuta žádost o plný invalidní důchod, a to právě
z důvodu chybějící doby pojištění, kdy slovenský nositel pojištění uznal paní A. V. za osobu
převážně bezmocnou až ode dne 1. 1. 1996. Z těchto důvodů nemohla být stěžovatelce
hodnocena péče o jmenovanou od podzimu 1993 do 31. 12. 1995. Soud poukázal i na
předchozí rozsudek téhož soudu sp. zn. 33 Cad 156/2004 ze dne 20. 2. 2005, kterým bylo
zrušeno rozhodnutí žalované č. j. 635 616 6509, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky
o přiznání téže dávky podle ust. §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Toto rozhodnutí soud zrušil pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatelka předložila lékařské
potvrzení z psychiatricko-sexuologické ambulance v Košicích vystavené MUDr. D. C.-Š.,
které potvrzuje, že stěžovatelka byla vedená v evidenci této lékařky již v letech 1986 - 1990.
Dále předložila propouštěcí zprávu z neurologické kliniky FNsP Košice ze dne 7. 11. 1986.
Z provedených důkazů krajský soud dovodil, že stěžovatelka nesplňovala potřebnou
dobu pojištění uvedenou v ustanovení §40 odst. 1 písm. f) zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, která činí u pojištěnce ve věku
nad 28 let 5 roků. Stěžovatelka získala v rozhodném období před vznikem invalidity,
tj. v době od 25. 5. 1991 do 24. 5. 2001 pouze 4 roky a 31 dní pojištění. Další dobu pojištění
v období od 1. 9. 1993 do 31. 12. 1995 se stěžovatelce prokázat nepodařilo,
neboť se jí nepodařilo prokázat, že v této době její babička splňovala podmínky převážné
bezmocnosti. Stěžovatelkou předkládaná lékařská potvrzení z doby před rokem 1991 soud
vyhodnotil tak, že prokazují pouze evidenci v příslušném psychiatrickém zdravotnickém
zařízení, nikoliv však diagnózu odůvodňující zdravotní postižení, které by zdůvodňovalo
přiznání dávky důchodového pojištění před datem 5. 3. 2001.
V kasační stížnosti podané proti označenému rozsudku stěžovatelka uvedla,
že považuje za nesprávné zhodnocení dosažené doby pojištění v rozhodném období deseti let
před vznikem invalidity, a to zejména proto, že charakter onemocnění paní A. V. (babičky
stěžovatelky) dle jejího názoru vylučuje náhlý nástup těchto chorob. Krajský soud i žalovaná
se při svém rozhodování se měly dopustit účelového přehlížení důkazů, a to zejména
předložené propouštěcí zprávy z hospitalizace paní A. V. v období od 15. 5. 1995 do 27. 5.
1995 v Nemocnici v Břeclavi. Zdravotní dokumentace paní A. V. předložená v důchodovém
řízení i v řízení před soudem byla hodnocena chybně, neboť lékařské nálezy v ní obsažené
jsou datované do období před 1. 1. 1996, takže dle stěžovatelky vypovídají o tom, že již v této
době byla její babička A. V. převážně bezmocná.
Další pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatelka v hodnocení posudku lékaře
OSSZ Znojmo ze dne 9. 11. 2001, a to konkrétně v tom, že soud neakceptoval dlouhodobý
vývoj nemoci u stěžovatelky. Hodnocení důkazů před soudem se týká i další námitka
stěžovatelky, konkrétně hodnocení lékařského potvrzení MUDr. C.-Š., které dle názoru
stěžovatelky dokládá její psychiatrické obtíže již v období let 1986 až 1990. Stěžovatelka
tvrdí, že již v období let 1986 (i dříve) až 1990 měla psychické obtíže.
Stěžovatelka namítá rovněž nesprávné právní hodnocení věci, a to jak ze strany
žalované, tak ze strany krajského soudu. Dle jejího názoru mělo být rozhodováno v souladu
s čl. 11 Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou, podle níž se na stěžovatelku vztahují
právní předpisy českého systému důchodového zabezpečení. Žalovaná i krajský soud
při rozhodování projevily neznalost této smlouvy, což stěžovatelku poškodilo. Podle názoru
stěžovatelky tak měla být bezmocnost paní A. V. pro účely řízení o žádosti o plný invalidní
důchod přehodnocena podle českých předpisů. V tomto ohledu stěžovatelka odkázala na
shodné vyjádření žalované ze dne 8. 2. 2005 zaslané ke krajskému soudu. V této souvislosti
poukázala na rozsudek krajského soudu ze dne 3. 12. 2003, v němž soud uvedl, že o
zdravotním stavu člověka, který byl nositelem pojištění jiného státu, musí rozhodovat orgány
státu pojištění, tedy SR. Dále se stěžovatelka domnívá, že pokud by jí byl přiznán plný
invalidní důchod, pobírala by ho v souladu s čl. 20 Smlouvy od slovenského nositele
pojištění.
Stěžovatelka se neztotožňuje s výpočtem doby pojištění a uvádí, že s posunem data
vzniku invalidity na 5. 3. 2001 nutně došlo k posunu rozhodného období pro zápočet doby
pojištění před vznikem invalidity, čímž jí měly být započítány do doby pojištění
další min. 2 měsíce. V rozsudku se krajský soud měl dopustit nesprávné aplikace práva,
když neaplikoval čl. 11 a 20 Smlouvy.
Spolu s podáním kasační stížnosti požádala stěžovatelka o ustanovení advokáta.
Této žádosti krajský soud vyhověl usnesením ze dne 29.12.2005, č.j. 22 Cad 83/2005,
jímž stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti ustanovil zástupce z řad advokátů,
Mgr. Ondřeje Adametze, Pekařská 12, Brno. Stěžovatelka prostřednictvím zástupce doplnila
kasační stížnost podáním ze dne 8. 3. 2006. V doplnění konkretizovala důvody své kasační
stížnosti. Jako důvod pro zrušení označeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu
označila vadu uvedenou v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud dle jejího mínění nesprávně posoudil otázku splnění
požadované doby pojištění, když se neztotožnil s argumenty stěžovatelky v tom směru,
že do pětiletého období před vznikem invalidity je nutné započítat i dobu počínající datem
6. 3. 1997. K tomuto datu se váže lékařská zpráva MUDr. J. M. ze dne 22. 11. 2005, z níž
vyplývá, že již v této době byla stěžovatelka ošetřována pro chorobu, která byla příčinou její
plné invalidity. Obdobnou námitku uvádí stěžovatelka i ke stanovení počátku převážné
bezmocnosti u paní A. V., které bylo stanoveno slovenským nositelem pojištění na 1. 1. 1996,
ačkoliv již z propouštěcí zprávy z hospitalizace jmenované je zřejmé, že babička stěžovatelky
A. V. trpěla chorobami, které způsobily její převážnou bezmocnost, již minimálně od 27. 5.
1995 (datum vydání propouštěcí zprávy z nemocnice). Z těchto důvodů navrhuje označený
rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k novému projednání.
Žalovaná nepodala ke kasační stížnosti žádného vyjádření.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal, zda jsou dány všechny formální náležitosti
kasační stížnosti. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas a je proti napadenému
rozhodnutí přípustná za podmínek ustanovení §102 a 104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Stěžovatelka
v kasační stížnosti uplatnila několik důvodů. I když výslovně i s konkretizací zákonného
ustanovení uplatnila pouze důvod spočívající v nezákonnosti označeného rozsudku způsobené
nesprávným posouzením právní otázky soudem (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.), usoudil
Nejvyšší správní soud z obsahu kasační stížnosti, že stěžovatelka uplatnila rovněž důvody
uvedené v ustanovením §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť brojila proti nesprávnému
hodnocení důkazů v řízení před soudem, které by mohlo představovat jinou vadu řízení
před soudem mající za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Dále v obsahu kasační
stížnosti Nejvyšší správní soud shledal i námitky vůči postupu žalované v řízení o žádosti
o přiznání plného invalidního důchodu (§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
uvádí, že toto ustanovení pamatuje na situaci, v níž došlo k vadě řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový
materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým
závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech,
chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem,
přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Za druhé dopadá tento důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit.
K této situaci Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním
orgánem musí být v přímé souvislosti s následnou nezákonností jeho rozhodnutí.
Třetí možnost pokrytá citovaným ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní
soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního
rozhodnutí.
V rozsahu těchto důvodů přezkoumal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně je zapotřebí zdůraznit, že nešlo o první žádost stěžovatelky o přiznání plného
invalidního důchodu. Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné rekapitulovat na tomto místě
obsah rozsáhlé spisové dokumentace vážící se k tomuto případu; jen na okraj podotýká,
že žalovaná poprvé rozhodla o žádosti stěžovatelky o přiznání plného invalidního důchodu
zamítavě rozhodnutím č. j. X, ze dne 20. 2. 2003. Proti tomuto rozhodnutí žalované podala
stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, č. j. 41 Cad 52/2003
– 34, zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že pokud byla paní A. V. důchodově
zabezpečena ze slovenského pojištění, nemůže být o její bezmocnosti rozhodováno na území
České republiky. Stěžovatelka poté podala novou žádost o přiznání plného invalidního
důchodu, o níž žalovaná rozhodla znovu rozhodnutím č. j. X, ze dne 6. 12. 2004, a to opět
zamítavě z důvodu chybějící doby pojištění, tedy nesplnění podmínky ustanovení §40 odst. 1
písm. f) a odst. 2 téhož ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, jíž krajský soud
vyhověl rozsudkem č. j. 33 Cad 156/2004 – 36, ze dne 20. 4. 2005, kterým bylo rozhodnutí
žalované zrušeno pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Rozsudek napadený kasační stížností je tedy již třetím soudním rozhodnutím meritorně
přezkoumávajícím postup žalované ve věci. Předchozí rozsudky, vydané krajským soudem
v předmětných řízeních, jsou pravomocné a nebyly v zákonem stanovené lhůtě ani po jejím
uplynutí napadeny kasační stížností. Proto se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkami
stěžovatelky, které míří proti rozsudku krajského soudu ze dne 3. 12. 2003, ale pouze
námitkami vznesenými proti rozsudku téhož soudu napadenému předmětnou kasační
stížností.
K námitce stěžovatelky poukazující na nesprávné zhodnocení její doby pojištění,
kdy pečovala o svou babičku paní A. V., je zapotřebí uvést následující. Nejvyšší správní soud
ze správních spisů zjistil, že otázka zápočtu doby péče o babičku stěžovatelky paní A. V. byla
řešena jak českými, tak i slovenskými orgány sociálního zabezpečení. Krajský soud vyšel při
svém rozhodování z data 1. 1. 1996, které stanovil slovenský nositel pojištění jako datum
vzniku převážné bezmocnosti paní A. V.. Přesto byl zdravotní stav babičky stěžovatelky
zpětně přezkoumán dle předložené zdravotnické dokumentace Okresní správy sociálního
zabezpečení v Třebíči (dále jen „OSSZ v Třebíči“) dne 9. 9. 2004, přičemž toto datum bylo
potvrzeno jako datum vzniku převážné bezmocnosti u této osoby. V části „výsledek
lékařského vyšetření“ posudku OSSZ v Třebíči hodnotí i hospitalizaci jmenované
v nemocnici v Břeclavi v době 15. 5. 1995 až 27. 5. 1995, přičemž ho líčí jako pouze
„přechodnou subkkompenzaci“, a dále uvádí, že „po úpravě medikace se stav zlepšil“.
V posudkovém závěru se tento posudek shoduje s posudkem Sociální pojišťovny, pobočka
Košice, ze dne 27. 4. 2004.
V souladu s ustanovením §2 vyhl. č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon
o důchodovém pojištění, se za převážně bezmocnou považuje osoba, která potřebuje
kromě pomoci uvedené v odstavci 1 pravidelnou pomoc, popřípadě soustavný dohled
jiné osoby při hlavních životních úkonech, například při chůzi a při výkonu fyziologické
potřeby. Za převážně bezmocnou se vždy považuje osoba úplně nevidomá. Nejvyšší správní
soud prozkoumal stěžovatelkou namítanou propouštěcí zprávu z hospitalizace v Nemocnici
v Břeclavi, kde byla paní A. V. léčena, která má prokazovat převážnou bezmocnost paní A. V.
v období předcházejícím datu 1. 1. 1996. V souhrnu této zprávy je uvedeno, že pacientka
(paní A. V.) byla přijata k hospitalizaci pro kardiální dekompenzaci, chronickou fibrilaci. Po
přijetí do nemocnice nastala úprava jejího zdravotního stavu. V okamžiku propuštění
z hospitalizace byla subjektivně bez obtíží, přičemž jí byla nasazena léčba na dyspepsii
(poruchy zažívání) a další medikace dle zjištěných onemocnění. Dále je ve zprávě výslovně
uvedeno, že pacientka chodí o holi. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že tato zpráva
žádným způsobem nedokládá převážnou bezmocnost paní A. V. v uvedené době, k čemuž
dospěla ve svém posudku i OSSZ v Třebíči. Nejvyšší správní soud tedy nepovažuje námitku
stěžovatelky směřující k chybnému postupu krajského soudu při hodnocení důkazů za
důvodnou, dikce posudku OSSZ v Třebíči koresponduje s propouštěcí zprávou z hospitalizace
v Nemocnici v Břeclavi a nezakládá tedy rozpornost či nedůvěryhodnost tohoto důkazního
materiálu. Námitka stěžovatelky, že jí měly být připočteny na základě změny data vzniku plné
invalidity obsažené v posudku PK MPSV další min. 2 měsíce doby pojištění, neboť celý rok
1991 byla zaměstnaná, není vzhledem k právnímu posouzení věci relevantní, neboť
stěžovatelka ani poté nesplňuje podmínku 5 let doby pojištění v rozhodném období 10 let před
vznikem plné invalidity (dle původně stanoveného data vzniku invalidity měla splněno 4 roky
a 31 dnů pojištění, což ani v součtu se dvěma dalšími měsíci doby pojištění nedosahuje
zákonem stanovených 5 let).
Stejně tak spatřuje Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou námitku proti hodnocení
důkazů v řízení před žalovanou. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, žalovaná zamítla
žádost stěžovatelky z důvodu nesplnění podmínky doby pojištění, tedy 5 let v rozhodném
období 10 let před vznikem plné invalidity (§40 odst. 1 písm. f) a 2 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto rozhodnutí
nade vší pochybnost vyplývá, jaké důkazy žalovaná v řízení provedla (důkaz posudkem OSSZ
v Třebíči ze dne 9. 9. 2004), přičemž je toto rozhodnutí dle přesvědčení Nejvyššího správního
soudu srozumitelné a přezkoumatelné a skutková podstata, z níž žalovaná při rozhodování
vycházela, je v souladu provedenými důkazy a celkovým obsahem spisu. S tímto hodnocením
není v rozporu ani skutečnost, že žalovaná se v odůvodnění rozhodnutí dopustila chyby,
když uvedla, že posouzení převážné bezmocnosti její babičky v době od 25. 5. 1991
– 24. 5. 2001 provedla „Městská správa sociálního zabezpečení Brno“, ačkoliv toto posouzení
provedla OSSZ v Třebíči, a to z důvodu vyloučení místně příslušné OSSZ ve Znojmě
pro stěžovatelkou namítnutou podjatost. Tuto záměnu vyhodnotil krajský soud správně
jako pouhou administrativní chybu v psaní, která nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí
žalované, s čímž se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
Další námitka stěžovatelky, kterou napadá postup krajského soudu při hodnocení
lékařských zpráv a potvrzení, kterými se snažila prokázat vznik plné invalidity dříve než dne
5. 3. 2001, není rovněž důvodná. Z posudku PK MPSV ze dne 17. 8. 2005 vyplývá, že komise
připustila rozvoj schizoafektivní poruchy smíšeného typu (onemocnění způsobujícího
invaliditu stěžovatelky) v letech 1986 – 1990, avšak neshledala dostatečné důkazy o tom,
že již v té době se jednalo o onemocnění invalidizující (ostatně stěžovatelka byla v té době
zaměstnána). Ty se nepodařilo dohledat ani u FNsP Košice, kde se stěžovatelka léčila.
Tatáž skutečnost vyplývá i z lékařského potvrzení MUDr. D. C.-Š. ze dne 13. 9. 2005, kde
tato lékařka výslovně uvádí, že ani přes důkladnou lustraci zdravotnické dokumentace se
nepodařilo nalézt lékařské zprávy z tohoto období. Citované potvrzení osvědčuje pouze
skutečnost, že stěžovatelka byla v pacientkou jmenované lékařky, nevypovídá však nic o
závažnosti její choroby. Dále stěžovatelka předložila za týmž účelem propouštěcí zprávu
z neurologické kliniky FNsP Košice ze dne 7. 11. 1986, v níž je konstatována aktuální
chronická vasomotorická tenzní cefalagia. Ta však dle posudku PK MPSV nemohla být
příčinou stavu plné invalidity, nýbrž pouze uvedená schizoafektivní porucha smíšeného
původu klasifikována jako těžká. Krajský soud provedl důkaz tímto posudkem i dalšími
lékařskými zprávami a zhodnotil je tak, že neprokazují stav plné invalidity v období před
datem 5. 3. 2001. Nejvyšší správní soud se s tímto právním hodnocením provedených důkazů
ztotožňuje, přičemž dále dodává, že v souladu se svou ustálenou judikaturou (č. j. 3 Ads
3/2004 - 89 ze dne 27. 10. 2004, www.nssoud.cz) v těchto věcech soud není povinen provádět
další důkazy, je-li z posudku PK MPSV zřejmý zdravotní stav a jeho ohodnocení
vzhledem k podmínkám invalidity. Případné další důkazy (přibrání znalce z oboru medicíny)
jsou zapotřebí pouze tehdy, nesplňuje-li posudek požadavek celistvosti, úplnosti
a přesvědčivosti. V opačném případě je považován za důkaz stěžejní. Z lékařského potvrzení
MUDr. D. C.-Š. i posudku PK MPSV ze dne 17. 8. 2005 je zřejmé, že zdravotnická
dokumentace stěžovatelky, která by jediná mohla představovat důkazní materiál pro tvrzení,
že stěžovatelka byla plně invalidní již dříve, nebyla v té době dostupná.
Jelikož předložená potvrzení neprokázala tvrzení stěžovatelky, je zřejmé, že krajský soud
postupoval správně, když vyšel ze závěru učiněného PK MPSV uvedeném v citovaném
posudku stanovujícího datum vzniku plné invalidity na 5. 3. 2001. Je třeba dodat,
že tato komise je ze zákona (§4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb.) povolána k tomu, aby podávala
posudky o zdravotním stavu a pracovní schopnosti pojištěnců vždy tehdy, jestliže je
předmětem přezkumného řízení soudního nárok na dávku důchodového pojištění podmíněný
nepříznivým zdravotním stavem. Komise je přitom oprávněna k závěru o plné (či částečné)
invaliditě, datu jejího vzniku či zániku, třebaže jde v oblasti rozhodování o těchto nárocích
především o pojmy právní. Nevzbuzuje-li posudek z hlediska své celistvosti a úplnosti žádnou
pochybnost o učiněném závěru, je v řízení důkazem stěžejním. Krajský soud
proto nepochybil, když z posudku uvedené komise při svém rozhodování vycházel.
Pokud jde o předložený lékařský nález MUDr. J. M. ze dne 22. 11. 2005
dokladujícího, že stěžovatelka byla dne 6. 3. 1997 ošetřena v ordinaci jmenované lékařky
pro podezření na schizoafektivní poruchu, kterým argumentuje stěžovatelka v kasační
stížnosti i v jejím doplnění pro podporu svého tvrzení, že již v této době byla plně invalidní,
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že zde podchycený údaj o podezření na schizoidní
poruchu, nikterak nevybočuje ze zjištění učiněných posudkovou komisí MPSV,
která podchytila ve svém posudku plíživý několikaletý vývoj této choroby se závěrem,
že právě až v roce 2001 dosáhl vývoj takové intenzity, že činil stěžovatelku plně invalidní.
K námitce stěžovatelky, že krajský soud i žalovaná měly při rozhodování vycházet
z ustanovení Smlouvy a že neznalostí těchto orgánů byla stěžovatelka poškozena,
Nejvyšší správní soud uvádí následující. Jak bylo podotknuto výše, Nejvyšší správní soud
se nemůže vyjádřit k citované pasáži odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne
3. 12. 2003, v němž krajský soud vyloučil možnost zpětného posouzení zdravotního stavu
paní A. V. českým nositelem pojištění z důvodu jejího důchodového zabezpečení ze SR,
neboť přezkum tohoto rozsudku není předmětem tohoto řízení. Čl. 11 odst. 1 Smlouvy
stanoví, že rozsah a způsob hodnocení dob zabezpečení se řídí právními předpisy toho
smluvního státu, v jehož důchodovém zabezpečení byly tyto doby získány. V souladu s čl. 11
odst. 3 této smlouvy v případě, že stěžovatelce nevznikl nárok na důchod na základě
získaných dob pojištění pouze v jednom či druhém smluvním státě, přihlédne nositel
zabezpečení tohoto státu i k dobám zabezpečení získaným v obou smluvních státech. Přitom
je podle písm. a) téhož ustanovení Smlouvy povinností nositele zabezpečení zjistit, zda osoba
s přihlédnutím k součtu dob v obou smluvních státech splňuje podmínky pro nárok na
důchod. Jelikož měla stěžovatelka ke 31. 12. 1992 zaměstnavatele se sídlem ve Slovenské
republice, považují se její doby důchodového zabezpečení za doby slovenské. I při započtení
dob pojištění získaných ze systémů pojištění obou smluvních států však stěžovatelka
nesplňovala podmínky nároku na plný invalidní důchod ani v jednom státě. Z obsahu
správního spisu je zřejmé, že žalovaná postupovala ve spolupráci se slovenským nositelem
pojištění v souladu s tímto článkem Smlouvy, neboť si vyžádala přehodnocení zdravotního
stavu paní A. V. OSSZ v Třebíči, a to navzdory právnímu názoru krajského soudu uvedenému
v rozsudku ze dne 3. 12. 2003. Požádala-li stěžovatelka o přiznání plného invalidního
důchodu od českého nositele pojištění, pak je zřejmé, že okolnosti jejího přiznání se v souladu
s citovaným článkem 11 odst. 1 Smlouvy řídí českými předpisy a rozhodování o nároku na
dávku (včetně posuzování zdravotního stavu) přísluší rovněž českým orgánům sociálního
zabezpečení. Námitka stěžovatelky je tedy nepřípadná – skutečným důvodem nepřiznání
plného invalidního důchodu nebyl chybný postup žalované podle Smlouvy, nýbrž
neprokázání potřebné doby pojištění, která ve smyslu §40 odst. 1 písm. f) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, činí 5 roků a zjišťuje se u osoby
starší 28 roků z posledních 10 roků před vznikem invalidity.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalované nelze s odkazem na §60 odst. 2 s. ř. s.
náhradu nákladů řízení přiznat.
Odměna zástupci stěžovatelky Mgr. Ondřeji Adametzovi byla stanovena za tři úkony
právní služby dle §11 odst. 1 písm. b), c) a d) vyhl č. 177/1996 Sb. v jejím znění
před 1. 9. 2006 ve spojení s ustanovením §9 odst. 2 téže vyhlášky, v tarifní hodnotě 250 Kč,
tedy celkem 750 Kč. Náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky činí 75 Kč
ke každému úkonu právní služby, celkem tedy 225 Kč. Odměna stanovená zástupci
stěžovatele v celkové výši 975 Kč mu bude vyplacena do 30-ti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu