ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.86.2006
sp. zn. 4 Ads 86/2006 - 128
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: I. B.,
zast. JUDr. Jarmilou Cindrovou, advokátkou, se sídlem Ústí nad Orlicí, B. Němcové 74, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o plný
invalidní důchod, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 16. 5. 2006, č. j. 29 Cad 58/2005 – 101,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatelky JUDr. Jarmile Cindrové, advokátce, se sídlem Ústí nad Orlicí,
B. Němcové 74, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v celkové výši
773,50 Kč, která jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 6. 2003, č. x, odňala žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žalobkyni od 8. 7. 2003 plný invalidní důchod podle ustanovení §56 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní
správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 4. 2003, není již žalobkyně plně
invalidní, ale pouze částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 40 %. V odůvodnění
rozhodnutí bylo dále uvedeno, že o částečném invalidním důchodu bude rozhodnuto
dodatečně a že se současně zastavuje výplata vdovského důchodu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu, v níž žádala o ponechání
plného invalidního důchodu. V doplnění žaloby uvedla, že její zdravotní stav po operaci
ji i nadále omezuje a není schopna vykonávat jakoukoliv soustavnou činnost, neboť ji bolí
v zádech. Poukazovala na to, že by ráda pracovala, ale vzhledem k jejímu stavu
to není možné. I s domácími pracemi ji musí pomáhat rodina. Během dne musí cvičit a zádům
neustále ulevovat. Podle jejího názoru zdravotní stav neodpovídá pouze částečné invaliditě,
což potvrzují i lékařské zprávy. Navrhovala, aby napadené rozhodnutí žalované bylo zrušeno,
a plný invalidní důchod jí byl ponechán.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 9. 2004, č. j. 29 Cad 53/2003 –
33, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve
svém rozhodnutí vycházel z obsahu posudkové dokumentace, z posudku posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2004 a z posudku
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí pro Středočeský kraj ze dne 17. 6.
2004. Vzal za prokázané, že rozhodující zdravotní postižení žalobkyně v dlouhodobě
nepříznivém zdravotním stavu bylo ke dni vydání rozhodnutí zdravotní postižení páteře, které
způsobovalo pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhlášce č.
284/1995 Sb. v platném znění, podle kapitoly XV., oddílu F, položky 3b – 40 %. Dospěl poté
k závěru, že žalobkyně ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí nesplňovala podmínky
plné invalidity ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a napadené rozhodnutí bylo
učiněno v souladu s platnými předpisy. Konstatoval, že mu nezbylo, než žalobu jako
nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost. Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 16. 9. 2005, č. j. 4 Ads 11/2005 – 76, ke kasační stížnosti žalobkyně
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále rozhodl a o odměně
advokátce. V odůvodnění rozhodnutí vyslovil pochybnosti o správnosti určení rozhodujícího
zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu stěžovatelky. Uvedl,
že se naskýtá otázka, zda stěžovatelčino zdravotní postižení stressovou inkontinencí,
tak je popsáno v posudcích posudkových komisí MPSV, vycházejících z odborných
lékařských urologických nálezů, nelze podřadit pod kapitolu XI. oddíl b, položka 4 písm. c) –
střední močová inkontinence – což by ve svých důsledcích znamenalo, že dané zdravotní
postižení by bylo možno hodnotit v rámci rozpětí 40 – 60 %, tedy v rozpětí vyšším, než je
hodnoceno dosud stanovené rozhodující zdravotní postižení páteřní, tj. rozpětí 30 – 50 %.
V této situaci konstatoval, že jsou pochybnosti o tom, zda zdravotní postižení páteřní, je
skutečně zdravotním postižením určujícím dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a zda
v případě, kdy by bylo za rozhodující zdravotní postižení stěžovatelky považováno
onemocnění stressovou inkontinencí, by nebylo možno s ohledem na rozpětí stanovené sazby
40 – 60 % dospět k závěru, že stěžovatelka ke dni vydání napadeného rozhodnutí podmínky
plné invalidity nadále splňovala. Nelze totiž vyloučit, že při posouzení močové inkontinence
jako rozhodujícího zdravotního postižení na horní hranici uvedené sazby (60 %)
a po případném zvýšení podle ustanovení §6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb.
(maximálně o 10 %) pro páteřní onemocnění bude pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti i nadále činit nejméně 66 %. Zavázal krajský soud v k tomu, aby vyžádal
od posudkové komise MPSVČR v Hradci Králové doplňující posudek, v němž by měla
posudková komise posudkově zhodnotit zdravotní postižení stressovou inkontinencí,
a to podle posudkových kritériích uvedených v kapitole XI., oddílu b, položky 4a a následně
vyhodnotit, zda toto zdravotní postižení není rozhodujícím zdravotním postižením
stěžovatelky v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu a v kladném případě znovu stanovit
pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti ke dni vydání napadeného rozhodnutí.
Pokud posudková komise setrvá na svém závěru o tom, že rozhodujícím zdravotním
postižením stěžovatelky v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu je páteřní onemocnění,
bude třeba, aby uvedla, jaký pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti způsobovala
ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí stressová inkontinence a do jaké míry bylo
k tomuto zdravotnímu postižení při celkové míře poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti přihlíženo.
Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 16. 5. 2006,
č. j. 29 Cad 58/2005 – 101, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku poukázal na dosud provedené důkazy
a dále vycházel z doplňujících posudků posudkové komise MPSVČR v Hradci Králové
ze dne 10. 1. 2006 a 20. 3. 2006, které vyžádal podle závazného pokynu uvedeného
ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Vzal za prokázané, že k datu vydání
napadeného rozhodnutí žalované u žalobkyně bylo rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu onemocnění páteře, které způsobovalo pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitoly XV.
oddíl F, položky 3b, 40 %. Podmínky plné invalidity tak k datu vydání napadeného
rozhodnutí naplněny nebyly, neboť ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb. podmiňuje
existenci plné invalidity v odstavci 1 písm. a) poklesem schopnosti soustavné výdělečné
činnosti nejméně o 66 %, pod písmenem b) téhož ustanovení tím, že pojištěnec je schopen
pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek.
Krajský soud dále konstatoval, že Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil,
aby se v novém řízení vypořádal se stanovením rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu žalobkyně a zjistil a napevno postavil, zda tímto onemocněním
není stressová inkontinence. Krajský soud uvedl, že po doplnění posudků posudkovou komisí
je přesvědčen, že tak učinil dostatečným a vyčerpávajícím způsobem. Uvedl dále,
že žalobkyni v průběhu jednání dne 16. 5. 2006 poučil o tom, že pokud v období následujícím
po vydání napadeného rozhodnutí u ní následně kterékoliv z výše citovaných onemocnění
nabylo závažnosti plné invalidity, je možné, aby o dávku plného invalidního důchodu
požádala znovu. Soud vyslovil přesvědčení, že za takto zjištěného a popsaného stavu,
nutno dospět k závěru, že vydáním napadeného rozhodnutí žalované v dané věci nedošlo
k nezákonnosti či vadě řízení, a proto žalobu podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala kasační stížnost žalobkyně (dále též jen „stěžovatelka“)
a současně požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 6. 2006, č. j. 29 Cad 58/2005 –
108, ustanovil žalobkyně pro řízení o kasační stížnosti zástupkyni JUDr. Jarmilu Cindrovou,
advokátku, se sídlem v Ústí nad Orlicí, B. Němcové 74.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že ji podává z důvodu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Poukazovala na to, že není schopna vykonávat jakoukoliv soustavnou činnost,
neboť ji stále bolí v zádech. Zdravotní stav ji brání vykonávat soustavnou práci,
protože nevydrží pro bolest v jedné pozici. Musí často odpočívat a měnit pozice. Dovolávala
se dále toho, že pro své zdravotní postižení není schopna vykonávat soustavnou výdělečnou
činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Má takové pocity, jaké měla bezprostředně
po operaci v roce 2000. Zdravotní stav se stále zhoršuje. Stěžovatelka dále namítala,
že je vedena v evidenci F. n. N. B., na ortopedické klinice, kam se dostavila na vyšetření.
Ošetřující lékař potvrdil bolesti skoro celé páteře. Uvedla dále, že nesouhlasí se stanoviskem
posudkové komise, že onemocnění stressovou inkontinencí nelze považovat za rozhodující
příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a že toto onemocnění není natolik
závažné, aby způsobovalo existenci plné invalidity. Poukazovala na to, že má stále zdravotní
problémy. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a rozhodl, že se stěžovatelce přiznává plný invalidní důchod od 8. 7. 2003. Současně připojila
lékařský nález ze dne 20. 6. 2006 z ortopedické kliniky F. n. N. B.
Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a z hledisek
uvedených v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými
v kasační stížnosti. V této souvislosti uvádí, že nejde o situaci uvedenou v ustanovení §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem;
to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. V tomto směru Nejvyšší správní soud poukazuje na to,
že v dané věci jde o situaci, která je popsána v nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 136/05.
V tomto nálezu je uvedeno, že ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje,
aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jednou svůj právní
názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší
soud tímto právním názorem řídil. Stáhnout však citované ustanovení též na případy,
kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení,
resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, by ve svých důsledcích mohlo vést k naprosté
zbytečnosti Nejvyššímu správnímu soudu, neboť by mohl tento soud v každé projednávané
věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoliv (třeba i malichernou) procesní
vadu, a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný
přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. V dané věci šlo o to,
že právní názor na výklad hmotného práva nebyl vysloven, byl vysloven pouze pokyn k tomu,
aby krajský soud doplnil podle názoru Nejvyššího správního soudu dosud nedostatečně
zjištěný skutkový stav.
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti poukázala na důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. (neúplné zjištění zdravotního stavu). Podle citovaného ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodů tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud však taková pochybení v rozsudku krajského soudu neshledal.
Nejvyšší správní soud především poukazuje na to, že krajský soud zcela respektoval
závazný pokyn Nejvyššího správního soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku tohoto soudu
a směřující k doplnění důkazního řízení, když vyžádal posudky od posudkové komise
MPSVČR v Hradci Králové ze dne 10. 1. a 20. 3. 2006. V těchto posudcích se měla
posudková komise vyjádřit k rozsahu a k intenzitě zdravotního postižení stressovou
inkontinencí a dále k otázce, zda případně toto zdravotní postižení nebylo určujícím
v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu stěžovatelky k datu vydání přezkoumávaného
rozhodnutí.
V doplňujících posudcích posudkové komise byla výše položená otázka zodpovězena
zcela přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem tak, že ani Nejvyšší správní soud již nemá
důvod pochybovat o správnosti posudkových závěrů v této věci učiněných. V doplňujících
posudcích posudková komise na základě zhodnocení vývoje zdravotního stavu stěžovatelky
dospěla opětovně k závěru, že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí, tj. k datu
11. 6. 2003, je třeba za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
považovat stav po operaci páteře pro degenerativní spondylolistézu LP/S1 s reziduální
poruchou statiky a dynamiky páteře, který způsoboval pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitoly XV., oddílu F, položky 3d,
40 % se zohledněním stressové inkontinence. Posudková komise dále uvedla, že z doložených
urologických nálezů vyplývá, že posuzovaná byla opakovaně vyšetřována pro potíže
s močením (vyšetření MUDr. C. ze dne 4. 6. 2003 nemocnice v Ú. n. O., urologické vyšetření
ze dne 8. 1. 2004). Na základě konzultace urologického nálezu s primářem urologického
oddělení (Nemocnice v Ú. n. O.) MUDr. C. (12. a 13. 12. 2005), bylo zjištěno, že se nejedná o
závažnější stupeň močové inkontinence. Je předpoklad příznivého operačního řešení. Přestože
se tedy nejedná o klinicky závažnější stupeň inkontinence, vzhledem k výsledkům PAD testu
by posudková komise hodnotila stressovou inkontinenci posuzované podle kapitoly XI.,
oddílu b, položky 4 písm. c) – 40 % (dolní hranicí procentního rozpětí). Posudková komise
proto setrvala na svém posudkovém hodnocení a jeho odůvodnění ze dne 11. 6. 2003.
Se zřetelem k výše uvedenému již nejsou pochybnosti o úplnosti, objektivnosti
a přesvědčivosti posouzení rozsahu a intenzity zdravotního postižení v dlouhodobě
nepříznivém zdravotním stavu stěžovatelky ani o určujícím zdravotním postižení,
kterým zůstává zdravotní postižení páteře, s tím, že zdravotní postižení stressové inkontinence
by k datu vydání napadeného rozhodnutí způsobovalo pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti, jak již bylo výše uvedeno, pouze o 40 %.
Namítá-li dále stěžovatelka, že je schopna pro zdravotní postižení vykonávat
soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek, nelze jejímu názoru
přisvědčit.
Podle §39 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., je pojištěnec plně invalidní,
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je schopen pro zdravotní
postižení soustavné výdělečné činnosti je za zcela mimořádných podmínek. Podle §39 odst. 3
téhož zákona, způsob posouzení a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti a okruh zdravotních postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost
jen za zcela mimořádných podmínek stanoví prováděcí předpis.
Okruh zdravotních postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost
za zcela mimořádných podmínek stanoví příloha č. 3 k vyhlášce č. 248/1995 Sb.
Mezi tato zdravotní postižení patří: úplná nevidomost obou očí, praktická nevidomost obou
očí, amputační ztráta obou dolních končetin v bérci a výše, amputační ztráta obou horních
končetin v zápěstí a výše, amputační ztráta jedné dolní a jedné horní končetiny, ochrnutí dvou
končetin, zdravotní postižení způsobující imobilitu, pro kterou je osoba trvale odkázána
na vozík pro invalidy, těžké formy duševních onemocnění, těžce slabý zrak spolu s těžkou
nedoslýchavostí, popř. úplnou nebo praktickou hluchotou.
Z výše uvedeného plyne, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka k datu vydání
napadeného rozhodnutí některým z výše uvedených zdravotních postižení trpěla, a proto nelze
uzavřít, že je schopna vykonávat soustavné zaměstnání jen za zcela mimořádných podmínek.
Nebylo tedy prokázáno, že by stěžovatelka byla k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí
invalidní podle §39 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.
Stěžovatelka dále ke kasační stížnosti připojila lékařský nález ze dne 20. 6. 2006
z ortopedické kliniky F. n. N. B. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že k tomuto nálezu
přihlédnout v nyní posuzované věci nelze. V této souvislosti poukazuje na zásadu zakotvenou
v ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze
skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V dané věci
to tedy znamená, že bylo třeba přezkoumat rozsah a intenzitu stěžovatelčina zdravotního
postižení ke dni 11. 3. 2003, čemuž krajský soud zcela dostál. Za této situace pak dále nutno
dovodit, že ke změnám ve zdravotním stavu, které nastaly po tomto dni, tedy po dni 11. 3.
2003, již nebylo možno přihlédnout. Se zřetelem k tomu, že lékařský nález předložený
stěžovatelkou prokazuje aktuální zdravotní stav ke dni 20. 6. 2006, nebylo možné daný nález
v posuzované věci brát v úvahu. Nicméně, domnívá-li se stěžovatelka, že ve zdravotním stavu
došlo od roku 2003 k jeho výraznému zhoršení, má možnost se domáhat dávky plného
invalidního důchodu novou žádostí u příslušné okresní správy sociálního zabezpečení (§81 a
následující zákona č. 582/1992 Sb.).
Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že zdravotní
stav stěžovatelky byl po doplněném řízení přezkoumán řádně a objektivně, přičemž bylo
nepochybně prokázáno, že stěžovatelka ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. ke dni
11. 6. 2003 nebyla plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a nárok na plný
invalidní důchod ji proto k uvedenému dni zanikl. Za této situace považuje Nejvyšší správní
soud postup Krajského soudu v Hradci Králové za správný a zákonu odpovídající. Kasační
stížnost tedy neshledal důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatelka ve věci úspěšná
nebyla a žalované právo na náhradu nákladů řízení ze zákona nevzniklo (§60 odst. 1 a 2
s. ř. s.).
Odměna zástupkyni stěžovatelky JUDr. Jarmile Cindrové, advokátce, byla stanovena
za dva úkony po 250 Kč (převzetí a příprava zastoupení, doplnění kasační stížnosti ze dne
22. 6. 2006 - §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 2 a §7 vyhlášky č. 177/1995 Sb.)
celkem tedy 500 Kč, dále náhrada hotových výdajů 2 x 75 Kč, celkem 150 Kč (§13 odst. 3
téže vyhlášky), celkem tedy 650 Kč. Protože zástupkyně stěžovatelky je advokátkou,
která je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku
odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.);
částka daně činí 123,50 Kč. Celkem tedy náleží zástupkyni stěžovatelky 773,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu