ECLI:CZ:NSS:2007:4.ANS.5.2005
sp. zn. 4 Ans 5/2005 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: B.
V., zast. JUDr. Petrem Santarem, advokátem, se sídlem Praha 1, Washingtonova 17, proti
žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1, Karmelitská
7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2005, č. j.
11 Ca 44/2003 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci žalobce JUDr. Petru Santarovi, advokátu, se sídlem Praha 1,
Washingtonova 17, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude mu vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal
uložení povinnosti žalovanému vydat rozhodnutí o studijní rehabilitaci žalobce do 30 dnů
od právní moci rozsudku.
Žalobou ze dne 17. 2. 2003, doplněnou dalšími podáními, se žalobce domáhal
ochrany proti nečinnosti žalovaného, který náležitým způsobem nerozhodl ve věci studijní
rehabilitace žalobce podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) v souvislosti s ukončením studia
v Kutné Hoře. Žalobce namítal, že žalovaný přes urgence ve věci jeho mimosoudní
rehabilitace nerozhodl, poukázal na usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 9. 2002,
č.j. 7 C 647/94 - 152, kterým byla žalovanému postoupena žaloba žalobce v té části,
v níž se domáhal určení že je účasten mimosoudní rehabilitace podle §18 zákona
č. 87/1991 Sb. Dále namítal, že rozhodnutí rehabilitační komise Školského úřadu v Kutné
Hoře ze dne 19. 10. 1992, že neshledala důvody pro rehabilitaci žalobce, mu bylo dáno
na vědomí dopisem (ze dne 22. 10. 1992), ač měl obdržet rozhodnutí. Dále žalobce uvedl,
že poslední úkon před podáním žaloby učinil dopisem (urgencí), který byl žalovanému
doručen dne 7. 8. 2002, a je tedy zachována lhůta stanovená v §80 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ve věci vedené u Okresního soudu
v Nymburce, sp. zn. 7 C 647/94, podal dovolání. Dále poukázal na to, že nejsou splněny
podmínky pro podání žaloby proti nečinnosti, neboť poslední úkon Školského úřadu Kutná
Hora byl vůči žalobci učiněn dne 22. 10. 1992 ,a tím byla celá věc vyřešena. Poznamenal,
že ze znění §18 zákona č. 87/1991 Sb., nevyplývá, že by muselo být ve věcech studijní
rehabilitace vydáno rozhodnutí, navíc žalobce nedoložil, že by jeho studijní neúspěchy měly
politickou příčinu.
Městský soud v Praze se nejprve zabýval otázkou, zda žaloba byla podána ve lhůtě,
která je zákonem pro její podání stanovena. Podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu
umožnil s. ř. s., který nabyl účinnosti 1. 1. 2003. Podle jeho §80 lze žalobu podat nejpozději
do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně uplynula
lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení,
a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu,
nebo správním orgánem vůči žalobci, učiněn poslední úkon. Soud při posuzování včasnosti
podané žaloby vycházel z tvrzení žalobce, že žalovaného opakovaně urgoval o vyřízení
předmětné záležitosti (žalovaný tuto skutečnost žádným způsobem nezpochybňoval) a dospěl
k závěru, že dodržení lhůty je nutno posuzovat z pohledu úkonu žalobce vůči žalovanému,
který žalobce učinil podáním, jež bylo žalovanému doručeno dne 7. 8. 2002, a to i přesto,
že se tvrzená nečinnost žalovaného vztahuje k období, kdy podání takové žaloby
nebylo zákonem upraveno. S ohledem na skutečnost, že dle tvrzení žalobce nečinnost
žalovaného trvá, soud dospěl k závěru, že lhůta stanovená v §80 odst. 1 s. ř. s. byla
dodržena. Po provedeném řízení Městský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl
s tím, že studijní rehabilitace je upravena v §18 zákona č. 87/1991 Sb. a v souladu
s ním se řídí rezortním pokynem ministerstva – „Pokyn k jednotnému uplatňování zásad
rehabilitace žáků škol poskytujících střední nebo vyšší vzdělání v působnosti Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy ČR“ ze dne 25. 4. 1991, č. j. 1665/91-SM.
Podle tohoto pokynu osvědčení o ukončení studia nebo maturitní vysvědčení vydává ředitel
školy, který je současně oprávněn takovéto osvědčení či maturitní vysvědčení nevydat.
O studijní rehabilitaci tedy „rozhoduje“ ředitel školy. Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy ČR není oprávněno ve věci studijní rehabilitace rozhodnout, a proto mu nelze
v dané věci vytýkat nečinnost. Podle názoru Městského soudu v Praze na tomto závěru
nic nemění ani usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 9. 2002,
č. j. 7 C 647/94 - 152, kterým byla žalovanému postoupena žaloba žalobce v té části,
v níž se domáhal určení že je účasten mimosoudní rehabilitace podle §18 zákona
č. 87/1991 Sb. Postoupení věci žalovanému soudem mohlo mít pouze ty důsledky, že měl
učinit úkony směřující k tomu, aby žalobcem u soudu uplatněný požadavek byl postoupen
příslušnému orgánu, který je povinen rozhodnout ve věci, resp. vydat osvědčení (ať kladné,
či záporné). Uložit tuto povinnost žalovanému však soud nemohl, neboť je v rámci řízení
o žalobě proti nečinnosti oprávněn správnímu orgánu toliko uložit povinnost rozhodnout
ve věci samé či vydat osvědčení, což však v souzené věci ve vztahu k žalovanému v úvahu
nepřicházelo. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou.
V podané kasační stížnosti vyslovil žalobce (stěžovatel) nesouhlas s napadeným
rozsudkem Městského soudu v Praze, označil jej za nezákonný, neboť soud podle názoru
stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku oprávnění účastníka vydat žalobou nárokované
rozhodnutí. Soud vycházel z právního názoru, že na základě pokynu účastníka ze dne
25. 4. 1991, č. j. 1665/91-SM, byl k vydání rozhodnutí o studijní rehabilitaci oprávněn ředitel
školy, a že tedy účastník není pasivně legitimován být žalovaným. K tomu stěžovatel uvádí,
že se při podání žaloby řídil interpretací právních předpisů provedenou několika články státní
správy na úseku školství v roce 1992. Dopisem ředitele gymnázia v Kutné Hoře ze dne
2. 6. 1992 bylo stěžovateli oznámeno, že jeho žádost o mimosoudní studijní rehabilitaci byla
se spisovým materiálem předána k vyřízení Školskému úřadu Kutná Hora v listopadu 1991.
Tento úřad poté dne 27. 8. 1992 dal stěžovateli na vědomí, že jeho stížnosti na postup
rehabilitační komise nebude vyhověno a v bodě 4 tohoto dopisu byl s případnými námitkami
výslovně odkázán na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Na základě
tohoto odkazu se poté stěžovatel obracel vždy na účastníka. Těmito okolnostmi se soud
vůbec nezabýval, čehož důsledkem bylo nesprávné posouzení právní otázky žalobní
legitimace účastníka a z něj vyplývající nezákonnost rozhodnutí. Závěrem stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 22. 6. 2005 ke kasační stížnosti sděluje,
že se ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze, a současně upozorňuje, že z důkazů,
které zmiňuje stěžovatel v kasační stížnosti, v žádném případě neplyne jeho příslušnost
vydávat jakékoliv rozhodnutí ve věci mimosoudní rehabilitace.
K žádosti stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 11 Ca 44/2003 - 91, ustanovil stěžovateli zástupcem pro řízení o kasační stížnosti
JUDr. Petra Santara, advokáta, se sídlem Washingtonova 17, Praha 1.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, a neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Stěžovatel za důvod kasační stížnosti označil důvod podřaditelný §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Podle tohoto zákonného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Takové pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení Městského
soudu v Praze neshledal.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel dne 6. 4. 1990 zaslal Ministerstvu školství,
mládeže a tělovýchovy ČR (dále též „ministerstvo“) přípis, v němž uvedl, že mu v 70. letech
bylo znemožněno dokončit gymnázium a požádal o studijní rehabilitaci. Dne 6. 11. 1991
ministerstvo přípisem stěžovateli sdělilo, že ministerstvu zaslala Generální prokuratura ČR
stěžovatelovu žádost o studijní rehabilitaci s tím, že není důvod pro podání protestu
prokurátora. Současně ministerstvo uvedlo, že žádost stěžovatele o studijní rehabilitaci
postupuje Školskému úřadu v Kutné Hoře. Dále se ve spisu nachází dopis stěžovatele ze dne
27. 5. 1992, adresovaný řediteli gymnázia Kutná Hora, v němž stěžovatel uvádí,
že na gymnáziu Kutná Hora začal studovat ve šk. r. 1969/70 a prokazatelně mu bylo
z politických důvodů znemožněno dané studium ukončit, a proto se na něj vztahuje opatření
dle bodu 2 Pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR“ ze dne 25. 4. 1991,
č. j. 1665/91-SM. Dopisem ze dne 30. 7. 1992 žádá stěžovatel ministerstvo, aby zjednalo
nápravu v tom, že Školský úřad Kutná Hora přes stěžovatelovy urgence jeho žádost
nevyřizuje, a navíc neoprávněně postoupil spisový materiál Generální prokuratuře ČR.
Dopisem ze dne 27. 8. 1992 Školský úřad Kutná Hora sděluje stěžovateli, že spisový materiál
byl Generální prokuratuře ČR postoupen na základě její žádosti pro potřeby prošetření
stěžovatelova podnětu. Současně školský úřad stěžovateli sdělil, že materiály
jsou již prokuraturou vráceny s tím, že rehabilitační odbor GP ČR neshledal žádný důvod
k opatřením, neboť nezjistil v postupu nebo v rozhodnutí ředitelství gymnázia a školských
orgánů porušení tehdy platných právních předpisů. Na základě toho považoval školský úřad
stěžovatelovu stížnost na postup školského úřadu za vyřízenou s tím, že v případě nesouhlasu
s tímto vyřízením stížnosti se stěžovatel může obrátit na Poradní sbor ministra pro personální
etiku, který navazuje na činnost ÚRK MŠMT ČR. Přípisem ze dne 3. 9. 1992 se stěžovatel
obrátil na předmětný poradní sbor ministra s tím, že požaduje neprodlené opatření
v tendenčním postupu Školského úřadu Kutná Hora, kdy stěžovatel zejména nesouhlasí
se sdělením ředitelky V., s tím, že tato odmítá projednat stěžovatelovu záležitost s odkazem
na Pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR ze dne 25. 4. 1991, č. j.
1665/91-SM. Ve spisu je dále obsaženo i časově návazné sdělení Školského úřadu Kutná
Hora, ze dne 22. 10. 1992, adresované stěžovateli, v němž se uvádí, že rehabilitační komise
dne 19. 10. 1992 neshledala žádných důvodů pro rehabilitaci stěžovatele. Dále z obsahu spisu
vyplývá, že stěžovatel o svoji rehabilitaci také usiloval cestou žaloby, o níž bylo rozhodnuto
usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 9. 2002, č. j. 7 C 647/94 - 152, a to tak,
že žaloba byla v části, v níž se žalobce (stěžovatel) domáhal určení že je účasten
mimosoudní rehabilitace podle §18 zákona č. 87/1991 Sb., postoupena Ministerstvu školství,
mládeže a tělovýchovy ČR. Následně potom, po nabytí účinnosti s. ř. s, stěžovatel podal
žalobu proti nečinnosti ministerstva, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem, který stěžovatel
napadl nyní projednávanou kasační stížností.
Předmětem sporu tak není věcné posouzení splnění podmínek pro studijní rehabilitaci
stěžovatele, nýbrž to, vůči kterému správnímu orgánu měla žaloba stěžovatele
proti nečinnosti směřovat.
Studijní rehabilitace je upravena v §18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,
v němž se uvádí: Zrušují se rozhodnutí, jimiž byli žáci a studenti vyloučeni ze studia
na školách poskytujících střední nebo vyšší vzdělání a na vysokých školách, pokud se tak stalo
v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody. Studijní rehabilitace se řídí pokynem příslušného resortního ministra.
Tímto rezortním pokynem je „Pokyn k jednotnému uplatňování zásad rehabilitace
žáků škol poskytujících střední nebo vyšší vzdělání v působnosti Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy ČR“, ze dne 25. 4. 1991, č. j. 1665/91-SM. Z jeho obsahu vyplývá,
že studijní rehabilitace se realizuje vydáním osvědčení o ukončení studia nebo maturitní
vysvědčení za stanovených podmínek, přičemž k vydání tohoto osvědčení nebo maturitního
vysvědčení je příslušný ředitel školy. Ve spojení s tím je třeba poznamenat, že témuž orgánu
z povahy věci přísluší při nesplnění podmínek studijní rehabilitace osvědčení o ukončení
studia nebo maturitní vysvědčení nevydat. Právní úprava přitom pro formu rozhodnutí
o nesplnění podmínek studijní rehabilitace, či sdělení této skutečnosti žadateli, nestanoví.
Ochrany proti nečinnosti správního orgánu se lze domáhat ve správním soudnictví
od 1. 1. 2003, a to žalobou podle dílu druhého hlavy druhé části třetí s. ř. s.
Žalobou proti nečinnosti správního orgánu se tak ve smyslu ust. §79 odst.1 s. ř. s.
může domáhat ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu,
aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
Podle druhého odstavce tohoto zákonného ustanovení je žalovaným správní orgán,
který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
Pokud jde o podmínku, že před podáním žaloby musí být vyčerpány prostředky,
které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně účastníka
proti nečinnosti správního orgánu, je třeba uvést, že za účinnosti správního řádu z roku 1967,
což je i posuzovaný případ, bylo objektivně nemožné naplnit tento požadavek,
neboť ust. §79 s. ř. s. vycházelo z předpokladu existence procesních prostředků,
které tehdejší právní řád neobsahoval. Jejich zakotvením disponuje až nový správní řád,
s účinností od 1. 1. 2006. Proto nebylo možné ani požadovat po účastníku správního řízení,
aby vyhledával alternativní prostředky pro naplnění hypotézy ustanovení §79 odst. 1 s. ř. s.,
např. cestou podnětu k postupu dle §50 tehdejšího správního řádu, který stanovil,
že Dovoluje-li to povaha věci a nelze -li nápravy dosáhnout jinak, správní orgán,
který by byl jinak oprávněn rozhodnout o odvolání, sám ve věci rozhodne, pokud správní
orgán příslušný k rozhodnutí nezahájil řízení, ač je k tomu povinen nebo pokud nerozhodl
ve lhůtě stanovené (v §49 odst. 2 správního řádu). Účastník správního řízení, jež je stiženo
nečinností správního orgánu, se mohl za popsané situace obrátit na soud ihned.
Pokud jde o „označení“ či „výběr“ žalovaného, zákonná dikce toto svěřuje plně
do dispoziční sféry žalobce („žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení
má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení“.). S ohledem na shora citované znění prvního
odstavce předmětného zákonného ustanovení (§79 s. ř. s.), by se z povahy věci mělo jednat
vždy o takový správní orgán, kterému je při nečinnosti možno uložit vydat rozhodnutí ve věci
samé nebo osvědčení.
Jak bylo výše poznamenáno, s ohledem na dikci §79 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s dikcí
§50 tehdejšího správního řádu, se účastník správního řízení, jež bylo řízení stiženo
nečinností správního orgánu, mohl obrátit na soud ihned, kdy dovodil, že správní orgán,
který měl ve věci rozhodnout (tj. správní orgán prvního stupně) byl nečinný (tzn., když
správní orgán příslušný k rozhodnutí nezahájil řízení, ač je k tomu povinen nebo pokud
nerozhodl ve lhůtě stanovené v §49 odst. 2 správního řádu). Na druhé straně jistě nebylo
účastníku řízení možné upírat, aby se podnětem obrátil na orgán, který by byl jinak
oprávněn rozhodnout o odvolání, s tím, že se dožaduje jeho postupu podle §50 správního
řádu. K tomu je však nutno uvést, že takový podnět nebyl svou povahou „návrhem“
na zahájení řízení, resp. na pokračování v nedokončeném řízení u jiného správního orgánu,
jehož doručení správnímu orgánu by bylo spojeno s účinky zahájení řízení. Takový podnět
byl za tehdejšího právního stavu nejen „nepovinný“, ale také „nenárokový“. I nauka
správního práva pro tyto případy stála na pozici, že účastník řízení může podnět k postupu
podle §50 správního řádu podat, nemá však nárok, aby jeho podnětu bylo
vyhověno – viz Mikule, V. in Hendrych, D. a kol,.: Správní právo, obecná část, C.H.Beck
Praha 2003, str. 560, dále např. Frumarová, K.: Ochrana před nečinností veřejné správy
v českém právním řádu, Linde Praha 2005, str. 63 a násl. Tehdejší správní řád
s „nárokovostí“ takového podnětu nepočítal a tím spíše s jeho příp. uplatněním nespojoval,
a ani nemohl spojovat, žádné přímé právní účinky, a to na rozdíl od nového správního řádu,
který již se žádostí účastníka o uplatnění opatření proti nečinnosti k nadřízenému správnímu
orgánu v případě nečinnosti správního orgánu, který měl ve věci rozhodnout, počítá.
V posuzované věci zcela zřetelně z rezortní úpravy vydané k naplnění příslušné
zákonné úpravy, tj. z „Pokynu k jednotnému uplatňování zásad rehabilitace žáků škol
poskytujících střední nebo vyšší vzdělání v působnosti Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy ČR“ ze dne 25. 4. 1991, č. j. 1665/91-SM, vydaného k naplnění imperativu
§18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., vyplývá, že studijní rehabilitaci přísluší realizovat
řediteli školy. Stěžovatel však jako žalovaného označil Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy ČR, kterýžto orgán však nebyl příslušný k předmětnému postupu (vydání
osvědčení o ukončení studia nebo maturitní vysvědčení), a současně nebyl ani v postavení
správního orgánu, který by byl jinak oprávněn rozhodnout o odvolání. Za tohoto stavu věci
je zřejmé, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR nemohlo v dané věci konat,
tj. vydat osvědčení o ukončení studia či maturitní vysvědčení, a to nejen jako orgán
k tomu příslušný, ale příp. ani jako orgán, který by byl jinak oprávněn rozhodnout
o odvolání. Orgánem, který by jinak byl příslušný rozhodnout o odvolání, byl v dané věci
Školský úřad Kutná Hora, a ten také ve věci jistým způsobem konal, jak vyplývá ze sdělení
Školského úřadu Kutná Hora, ze dne 22. 10. 1992, adresovaného a také doručeného
stěžovateli, v němž se uvádí, že rehabilitační komise dne 19. 10. 1992 neshledala žádných
důvodů pro rehabilitaci stěžovatele.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že se při podání žaloby řídil interpretací
právních předpisů provedenou několika orgány státní správy na úseku školství v roce 1992,
kdy dopisem ředitele gymnázia v Kutné Hoře ze dne 2. 6. 1992 bylo stěžovateli oznámeno,
že jeho žádost o mimosoudní studijní rehabilitaci byla se spisovým materiálem předána
k vyřízení Školskému úřadu Kutná Hora v listopadu 1991, a tento úřad poté dne 27. 8. 1992
dal stěžovateli na vědomí, že jeho stížnosti na postup rehabilitační komise nebude vyhověno
a v bodě 4 tohoto dopisu byl s případnými námitkami výslovně odkázán na Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy ČR, a na základě tohoto odkazu se poté stěžovatel obracel
vždy na účastníka, tato tvrzení se s ohledem na shora citovaný obsah spisu jeví
poněkud účelová.
Především je třeba poznamenat, že z žádné písemnosti založené ve spisu nevyplývá,
že by byl ve věci meritorního řešení studijní rehabilitace stěžovatel odkázán na ministerstvo.
Skutečností je, že stěžovatel se ještě před přijetím zákona č. 87/1991 Sb. obrátil
se svojí žádostí o studijní rehabilitaci na ministerstvo, a ministerstvo dne 6. 11. 1991
přípisem stěžovateli sdělilo, že žádost stěžovatele o studijní rehabilitaci postupuje Školskému
úřadu v Kutné Hoře. Stěžovatel si poté opakovaně stěžoval ministerstvu na postup školského
úřadu. Stejně tak lze z obsahu spisu dovodit, že stěžovatel byl školským úřadem informován,
že daný úřad nemůže ve věci rozhodovat s ohledem na Pokyn Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy ČR ze dne 25. 4. 1991, č. j. 1665/91-SM. To výslovně vyplývá z přípisu dne
3. 9. 992 samotného stěžovatele, kterým se stěžovatel obrátil na poradní sbor ministra
školství, mládeže a tělovýchovy s tím, že požaduje neprodlené opatření v tendenčním postupu
Školského úřadu Kutná Hora, kdy stěžovatel zejména nesouhlasí se sdělením ředitelky V.,
s tím, že tato odmítá projednat stěžovatelovu záležitost s odkazem na Pokyn Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy ČR ze dne 25. 4. 1991, č. j. 1665/91-SM. V časové
návaznosti na tuto stížnost stran nečinnosti školského úřadu ve věci stěžovatele potom
školský úřad ve věci konal a stěžovatele o svém stanovisku vyrozuměl. Tento postup
školského úřadu je možno vyložit i tak, že vzhledem k opakovaným stížnostem stěžovatele
na postup v jeho věci, konal namísto ředitele školy, jako orgán, který by byl jinak oprávněn
rozhodnout o odvolání. Stejně tak je třeba poznamenat, že ani ze skutečnosti, že školský
úřad dne 27. 8. 1992 stěžovateli sdělil, že se má s případnými námitkami obrátit
na ministerstvo, nijak nevyplynulo, že ministerstvo má ve věci meritorně konat, tj. vydat
osvědčení o ukončení studia či maturitní vysvědčení, neboť toto sdělení školského úřadu,
jak vyplývá z obsahu spisu a souvislostí věci, je uvedeno ve spojení s vysvětlením, proč byl
spisový materiál ve věci stěžovatele zapůjčen Generální prokuratuře ČR, na což si stěžovatel
stěžoval ve svém podání ze dne 30. 7. 1992, a nikoliv ve spojení s meritorním rozhodováním
ve věci studijní rehabilitace stěžovatele. Nelze tedy přisvědčit námitce, že se při podání
žaloby řídil interpretací provedenou několika orgány státní správy. Naopak je zřejmé,
že mu byla známa existence a obsah Pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy
ČR ze dne 25. 4. 1991, č. j. 1665/91-SM, z něhož zcela jednoznačně vyplývá, že konat
ve věci studijní rehabilitace má ředitel školy, a měl-li stěžovatel zato, že v jeho věci došlo
k nečinnosti, měl jako žalobce za žalovaného označit tento orgán. To tím spíše, že byl
v řízení zastoupen ke své žádosti soudem ustanoveným advokátem k ochraně svých práv.
Jestliže tedy Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou proto, že shledal,
že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR není oprávněno ve věci studijní
rehabilitace konat, tj. vydat osvědčení o ukončení studia či maturitní vysvědčení,
a proto mu nelze v dané věci vytýkat nečinnost, postupoval tento soud v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud tak neshledal, že by Městský soud v Praze v posuzované věci
nesprávně posoudil právní otázku oprávnění žalovaného vydat žalobou nárokované
rozhodnutí. Naopak se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil s napadeným rozsudkem
městského soudu a v dalších podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění.
Proto nebyla kasační stížnost shledána důvodnou a musela být podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítnuta.
Účastníkům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
protože stěžovateli, který neměl v řízení úspěch náhrada nákladů nepřísluší, a žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ostatně ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu
nezjistil (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.).
Zástupci stěžovatele JUDr. Petru Santarovi, který byl ustanoven soudem pro řízení
o kasační stížnosti, náleží odměna za dva úkony právní služby po 1000 Kč, a to příprava
a převzetí zastoupení a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s ustanovením §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k nimž náleží
náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč ke každému z úkonů – celkem 150 Kč (§13 odst. 3
vyhlášky č. 177/996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu