ECLI:CZ:NSS:2007:4.APS.2.2005
sp. zn. 4 Aps 2/2005 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobců:
a) Ing. M. K., b) A. K., c) A. S., , d) M. Č., e) L. K., f) J. M., všichni zastoupeni JUDr.
Josefem Provazníkem, advokátem, se sídlem Praha 5, Lidická 28, proti žalovanému:
Katastrální úřad pro Královéhradecký kraj, se sídlem v Hradci Králové, Katastrální
pracoviště Náchod, Hrašeho 11, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2005, č. j. 30 Ca 34/2004 - 55,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2005,
č. j. 30 Ca 34/2004 - 55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Žalobci Ing. M. K., A. K., A. S., M. Č., L. K. a J. M. podali dne 12. 7. 2004 u
Krajského soudu v Hradci Králové žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu podle §82
a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), který podle jejich
tvrzení spočíval v tom, že žalovaný – Katastrální úřad pro Královéhradecký kraj se sídlem
v Hradci Králové, katastrální pracoviště Náchod, odmítl provést záznam vlastnického práva
ve prospěch žalobců, jehož se domáhali ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 265/1992 Sb.
(o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), a to na základě
rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 12. 2003, č. j. 7 C 169/98 - 256, ve znění
usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2004, č. j. 7 C 169/98 - 268, jímž byla žalovanému
v označené věci – společnosti K. H. a. s., se sídlem v N. M. n. M., uložena povinnost uzavřít
se žalobci dohodu, podle níž žalovaný vydává žalobcům nemovitosti zapsané v katastru
nemovitostí pro obec a katastrální území N. M. n. M. na listu vlastnictví x a tam označené
jako část x, a to tu část, která je v geometrickém plánu Ing. K. D. č. x označena jako parcela č.
x - ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 2124 m2, a to Ing. M. K. z pěti ideálních
dvanáctin, J. M. z jedné ideální dvanáctiny, a dále A. K., A. S., M. Č. a L. K. – každé z jedné
ideální šestnáctiny; žalobci takto vydávané nemovitosti do svého vlastnictví přijímají. Žalobci
vyslovili přesvědčení, že žalovaný tím, že odmítl přípisem ze dne 31. 5. 2004 provést záznam
vlastnického práva v jejich prospěch podle předložených listin (když trval na tom, že je třeba
podat návrh na vklad vlastnického práva se všemi náležitostmi) se dopustil nezákonného
zásahu, v jehož důsledku byli žalobci zkráceni na svých právech, když jinak jsou splněny
další podmínky uvedené v ustanovení §82 s. ř. s., zejména podmínka, že trvají důsledky
takového zásahu. Mají za to, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro záznam
vlastnického práva podle §5 a §7 zákona o zápisech a že naopak nejsou dány podmínky
pro vklad vlastnického práva podle §2 téhož zákona. Odkázali na judikaturu týkající
se rozhodnutí ukládajících prohlášení vůle s tím, že taková rozhodnutí jsou předmětem
záznamu. Zdůrazňovali, že žaloby na vydání věci a vyslovení povinnosti uzavřít dohodu
o vydání věci (a obdobně i výroky rozsudků) jsou si podle restitučních zákonů rovnocenné,
významově totožné a jestliže vyjadřují tentýž požadavek na vydání věci ve smyslu
restitučního zákona (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 5. 12. 1998,
sp. zn. 2 Cdon 97/97), pak je třeba podle přesvědčení žalobců dovodit, že musí platit stejný
režim zápisu vlastnického práva podle obou typů těchto rozhodnutí do katastru nemovitostí,
a to režim záznamu vlastnického práva podle §7 zákona o zápisech. Tentýž závěr
byl též vysloven v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 25. 5. 1995, sp. zn. 7 Cdo 56/94,
i když byl učiněn v souvislosti se zákony č. 173/90 Sb. a 232/91 Sb. Žalobci zdůraznili,
že nemohou úspěšně podat návrh na vklad práva, protože tomu brání ustanovení §5 odst. 1
písm. a) a e) zákona o zápisech, neboť jako vlastník předmětné nemovitosti je podle výpisu
z katastru nemovitosti vedena společnost N. D. a.s., se sídlem v N. M. n. M. a vklad by nebyl
povolen proto, že by zde chyběla návaznost na předchozí zápis v katastru nemovitostí, čili
návrh na vklad by byl s největší pravděpodobností zamítnut. Žalobci navrhovali, aby soud
uložil žalovanému povinnost zapsat zmíněné nemovitosti záznamem do katastru (nebránit
tomuto zápisu).
Žalovaný ve vyjádření k žalobě tvrdil, že žalobce na jejich právech svým zásahem
nezkrátil a postup při vyřizování jejich návrhů na záznam do katastru nemovitosti nebyl
nezákonný. Potvrdil, že záznamem podle §7 zákona č. 265/1992 Sb. (o zápisech)
se do katastru nemovitostí zapisují věcná práva, která vznikla též rozhodnutím státního
orgánu, a že rozhodnutí soudu je nepochybně takovým rozhodnutím, otázkou však podle
názoru žalovaného zůstává, zda rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 11. 12. 2003,
sp. zn. 169/98, vzniklo věcné právo, v tomto případě vlastnické právo žalobců k nemovitosti.
Podle názoru žalovaného v tomto případě vlastnické právo nevzniklo, když dnem právní moci
předmětného rozsudku došlo k uzavření dohody, tedy titulu k nabytí vlastnictví, přičemž
právní řád stanoví u smluvního nabývání vlastnického práva k nemovitostem, zapisovaných
do katastru nemovitostí způsob nabytí tak, že právo se nabývá vkladem do katastru podle
zvláštních předpisů - §133 odst. 2 občanského zákoníku, §5 odst. zákona č. 87/1991 Sb.,
pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Protože žádný zvláštní zákon nestanoví,
že by v případech, kdy projev vůle smluvní strany je nahrazen rozhodnutím soudu, vznikalo
vlastnictví k nemovitostem jinak, pak provedení zápisu záznamem na místo vkladu
by znamenalo, že ke vzniku vlastnického práva nedošlo. Je tudíž i v zájmu právní jistoty
žalobců, aby zápis jejich vlastnického práva byl proveden způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti o nabytí tohoto práva. Judikatura, na kterou žalobci odkazují, vesměs
(s výjimkou rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cdo56/94) se zabývá možností
uplatnění restitučního nároku, jak žalobou na vydání věci, tak žalobou na povinnost uzavřít
dohodu o vydání věci. Je v ní konstatováno, že rozsudek ukládající povinnost uzavřít dohodu
o vydání je podkladem pro zápis do katastru, není zde však specifikováno, jakým způsobem
má být tento zápis proveden. Tomu, že se tak má stát vkladem, svědčí např. rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1352/2000. Podle názoru žalovaného je další zásadní
otázkou v tomto sporu návaznost zápisu v katastru nemovitostí. Žalobci podali dne
21. 7. 2004 u Okresního soudu v Náchodě žalobu na určení, že vlastníkem předmětné
nemovitosti je společnosti K. H. a. s., tedy osoba uvedená v rozsudku 7 C 169/98, jako
povinná uzavřít dohodu o vydání nemovitosti. Dosud je však jako vlastník zapsána jiná
společnost, a to na základě prohlášení vkladatele o vložení nemovitého majetku do obchodní
společnosti ze dne 11. 5. 1995. Vklad práva byl povolen s právními účinky vkladu ke dni
19. 5. 1995. Správně tudíž žalobci dovozují, že tento stav zápisu v katastru by bránil patrně
vkladu jejich vlastnického práva k nemovitosti z důvodu nesplnění podmínek vkladu podle
§5 odst. 1 písm. a) a e) zákona o zápisech. Ani pokud by žalovaný přistoupil na konstrukci,
že na základě rozsudku, jímž byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitosti,
došlo k nabytí vlastnického práva žalobci, tedy ke vzniku vlastnického práva došlo na základě
právní skutečnosti mimo katastrální úřad a deklaratorní zápis záznamem nemá na vznik
vlastnictví žádný vliv, nebyl by katastrální úřad oprávněn posuzovat platnost vzniku
vlastnického práva zapsaného vlastníka a patrně by provedl duplicitní zápis vlastnictví. Takto
zapsaní vlastníci mohou aktivovat soudní řízení o určení vlastnického práva, která se stala
předmětem duplicitního zápisu práva. V tomto konkrétním případě však byla taková žaloba
již podána (řízení je vedeno u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 180/2004) a pokud
budou žalobci ve sporu úspěšní, odpadá překážka zápisu vlastnického práva vkladem.
Žalovaný zdůrazňuje, že v žalobě není blíže specifikováno, na kterých právech měl žalobce
zkrátit, v úvahu by přicházelo nejspíše právo být zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník
a dále právo vlastnické. Žalovaný je však přesvědčen, že ani na jednom z těchto práv,
ani na jiném právu svým zásahem žalobce nezkrátil, a proto navrhoval zamítnutí žaloby
pro její nedůvodnost.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ze dne 19. 5. 2005 rozhodl tak,
že žalovanému zakázal odmítat provedení zápisu záznamem v katastru nemovitostí podle
rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 12. 2003, č. j. 7 C 169/98 – 256, ve znění
usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2004, č. j. 7 C 169/98 – 268, a dále žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 10 425 Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce. Soud přisvědčil názoru žalobců,
že jsou postupem žalovaného zkráceni na právu vlastnickém, neboť jeho zásahem
jsou omezeni v možnosti s předmětnou nemovitostí nakládat. Soud ještě dodal, že žalobci
v případě opodstatněnosti svého žalobního tvrzení, jsou zkráceni i na právu zaručeném
článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Je též splněna podmínka, že tvrzený zásah
a jeho důsledky trvají i v okamžiku podání žaloby. Na zásadní otázku, zda rozsudek
také u Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 12. 2003, č. j. 7 C 169/98 – 256, (ve spojení
s navazujícím usnesením téhož soudu), nahrazující projev vůle, ukládající povinnost uzavřít
dohodu o vydání věci, je rozhodnutím státního orgánu, jímž vzniklo věcné právo
k nemovitostem, které se zapisuje záznamem do katastru nemovitosti podle §7 zákona
o zápisech, odpověděl krajský soud kladně. V odůvodnění rozsudku k tomu blíže uvedl,
že jestliže se nárok na navrácení majetkových práv podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,
ostatně i podle dalších restitučních zákonů, uspokojuje dohodou, pak není pochyb o tom,
že není-li povinnou osobou uspokojen, může se oprávněná osoba domáhat u soudu nahrazení
potřebného projevu vůle rozsudkem ukládajícím prohlášení vůle. Podle ustálené judikatury
československých a českých soudů bylo možno domáhat se po účinnosti restitučních zákonů
vydání věci jak žalobou na vydání, tak právě i žalobou o uložení prohlášení vůle.
Jde o adekvátní způsoby uplatnění nároku na navrácení majetkových práv. V případě
rozsudku o uložení projevu vůle již není dán důvod k tomu, aby oprávněná osoba znovu
svou vůli projevila, když tak učinila uplatnění nároku zákonným způsobem a následně
podáním žaloby. Vůle povinné osoby je pak nahrazena rozsudkem soudu. Krajský soud
dovodil, že pravomocný rozsudek ukládající osobě povinnost uzavřít s oprávněnou osobou
dohodu o vydání nemovitosti, je veřejnou listinou dokládající opodstatněnost restituce práv
původního vlastníka, resp. jeho právních nástupců, tj. znovu nabytí vlastnických práv podle
restitučního zákona. Je tedy titulem k provedení záznamu ve smyslu ustanovení §7 odst. 1
zákona o zápisech. Další řízení o povolení vkladu podle ustanovení §2 a násl. zákona
o zápisech zde nemá místa, neboť obnovení vlastnického práva je konstituováno a katastrální
úřad po právní stránce nemá co přezkoumávat. Podle názoru soudu by podmínky vkladového
řízení ostatně nemohly být v plném rozsahu splněny (odkázal v tomto směru na rozsudek
Vrchního soudu sp. zn. 7 Cdo 56/94 a rozsudky Nejvyššího soudu ČR 2 Cdon 811/96
a 2 Cdon 115/97); proto žalobě vyhověl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek
v celém rozsahu, a to z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). Vyslovil nesouhlas
s právním názorem krajského soudu, že rozsudek nahrazující projev vůle je rozhodnutím
státního orgánu, jímž vzniklo věcné právo k nemovitosti a že takto vzniklé věcné právo
(v tomto případě právo vlastnické) se zapisuje do katastru nemovitostí záznamem podle §7
zákona o zápisech. Takový závěr je podle stěžovatele v rozporu s právním předpisy
upravujícími nabývání nemovitostí na základě dohody (smlouvy), konkrétně s ustanovení
§133 odst. 2 občanského zákoníku a §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Znovu zdůraznil, že český právní řád stanoví u smluvního nabývání
vlastnického práva k nemovitostem, které se zapisují do katastru nemovitostí, způsob nabytí
– modus – tak, že vlastnické právo se nabývá vkladem do katastru nemovitostí podle
zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Protože žádný zvláštní zákon
nestanoví, že by v případech, kdy projev vůle smluvní strany je nahrazen rozhodnutím soudu,
vznikalo vlastnictví k nemovitosti jinak, pak provedení záznamu namísto vkladu
by znamenalo, že ke vzniku vlastnického práva nedošlo. Nabytí vlastnického práva právní
mocí soudního rozhodnutí ukládajícího povinnému uzavřít dohodu o vydání nemovitosti
a tím i vyznačení záznamu vlastnického práva v katastru nemovitostí podle §7 odst. 1 zákona
o zápisech, v platném znění, pokládá stěžovatel za vyloučené, neboť dohoda o vydání
nemovitosti uzavřená podle zákona č. 87/1991 Sb. podléhá výslovně vkladu vlastnického
práva, přičemž právní následky smlouvy uzavřené prostřednictvím nahrazení projevu vůle
soudem nebo mimosoudně musí být stejné. Stěžovatel v tomto směru odkázal na rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 25/96, Městského soudu v Praze
sp. zn. 33 Ca 198/99 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1352/2000. Stěžovatel dále
vysvětlil, z jakého důvodu pokládá za prokázané, že judikatura, o kterou opřel Krajský soud
v Hradci Králové své rozhodnutí, tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 56/94
a rozsudek Nejvyššího soudu ČR 2 Cdon 115/97, nejsou na daný případ použitelné. Týkaly
se totiž nároků uplatňovaných podle zákonů č. 173/1990 Sb. a 232/1991 Sb. (o podmínkách
a způsobu navrácení majetkových práv). Se zbývajícím rozsudkem Nejvyššího soudu ČR
sp. zn. 2 Cdon 811/96, (v němž dovolací soud uvedl, že pravomocný rozsudek ukládající
povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci, je veřejnou listinou
dokládající opodstatněnost restituce práv původního vlastníka, resp. jeho právních nástupců,
tj. znovunabytí vlastnických práv podle restitučního zákona, stejně jako platně uzavřená
mimosoudní dohoda o vydání nemovité věci, je postačujícím podkladem pro zápis
do katastru), stěžovatel není v rozporu, avšak zdůrazňuje, že v odůvodnění zmiňovaného
rozsudku není způsob zápisu do katastru konkretizován, přičemž logický výklad směřuje
k zápisu vkladem. Stěžovatel dále připomíná, že žalobci zásadně neodmítali způsob zápisu
jejich vlastnického práva do katastru nemovitosti vkladem, nechtěli však tento způsob použít
pro přesvědčení, že takový návrh na vklad by katastrální úřad zamítl z důvodu nesplnění
podmínek vkladu podle §5 odst. 1 písm. a) zákona o zápisech. V této souvislosti znovu
poukazuje na řízení vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 180/2004, jehož
předmětem je žaloba na určení, že vlastníkem nemovitosti, která je předmětem vydání
je společnost K. H., a. s. Dle této žaloby byla také podle §9 odst. 1 písm. b) zákona o
zápisech v katastru zapsána poznámka. Zdůrazňuje, že katastrální úřad není oprávněn
posuzovat a rozhodovat o platnosti listiny, která je podkladem pro zápis do katastru, či o
protiprávnosti převodu. Změny zápisu v katastru lze dosáhnout až na základě pravomocného
rozsudku o žalobě podané podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., přičemž stejný účel nemůže
být naplněn řádným řízením před katastrálním úřadem (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR
sp. zn. 2 Cdon 811/96). Je respektováním zásady, že nikdo nesmí být zbaven svého
vlastnického práva v řízení, jehož nebyl účastníkem. Stěžovatel uvádí tyto skutečnosti
s poukazem na nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu v projednávané věci, když
výsledku, kterého se žalobci v žalobě proti nezákonnému zásahu domáhali, nelze objektivně
dle výroku napadeného rozsudku dosáhnout. Konečně pak stěžovatel vznáší pochybnosti, zda
ve věci neprovedení záznamu do katastru lze vůbec podat správní žalobu podle §82 a násl. s.
ř. s., když v dané věci správní orgán žádný zásah, pokyn nebo donucení neprovedl. Dává
v úvahu, zda výrok soudu je v souladu s ustanovením §87 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud
rozsudkem zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a
přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem. Má zato, že rozsudek by měl
směřovat proti aktivnímu jednání správního orgánu, nikoliv proti tomu, že nezasáhl.
Stěžovatel je přesvědčen, že neprovedením záznamu do katastru nemovitostí nezasáhl
nezákonně do práv žalobců a nebyly tedy dány zákonné předpoklady k rozhodnutí soudu
podle §87 odst. 2 s. ř. s. Navrhuje, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 19. 5. 2005, č. j. 30 Ca 34/2004, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhovali její zamítnutí pro nedůvodnost.
Se stěžovatelem především nesouhlasí v tom, že nelze provést zápis vlastnického práva
žalobců podle opakovaně již zmíněného rozsudku Okresního soudu v Náchodě do katastru
nemovitostí záznamem, ale toliko vkladem. Připouští, že obecně v právních vztazích
upravených občanským zákonem, pravomocný rozsudek, ukládající jakékoliv osobě
povinnost uzavřít smlouvu o převodu nemovitosti nahrazující projev vůle takové osoby,
je jedním z podkladů pro zápis vlastnického práva do katastru vkladem, avšak dodává,
že takový závěr neplatí pro oblast restitucí v širším slova smyslu, tedy pro oblast vztahů
upravených zejména zákony č. 403/90 Sb., 87/91 Sb., 173/90 Sb. a 232/91 Sb. Podle všech
těchto norem bylo možnost uplatnit nárok buď formou žaloby na vydání věci,
nebo na vyslovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci. První specifikum způsobu
uplatnění nároku podle těchto norem spočívá v tom, že judikatura a literatura vůbec připustila
žalobu na vydání věci, jde-li o věc nemovitou. Jak judikatura, tak i literatura jsou jednotné
v tom, že rozsudek ukládající povinné osobě „vydání“ nemovitosti je postačujícím podkladem
pro záznam do katastru nemovitostí, přičemž dovozují, že žaloby a obdobně i výroky
rozsudku na „vydání věci“ a uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci,
jsou si rovnocenné, významově totožné, vyjadřující tentýž požadavek na vydání věci ve
smyslu restitučního zákona. Z toho je třeba uzavřít, že musí platit stejný režim zápisu
vlastnického práva podle obou typů těchto rozhodnutí do katastru nemovitostí, a to režim
záznamu podle §7 zákona o zápisech. Z tohoto důvodu označují žalobci námitky stěžovatele
za nedůvodné. Za zcela bezdůvodnou mají pak též námitku, že totiž závěry, které byly
učiněny v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 56/94 a Nejvyššího soudu
ČR 2 Cdon 115/97, se týkají pouze způsobu uplatňování nároků podle zákonů č. 173/90 Sb.
a 232/91 Sb. Pokud dále stěžovatel poukazuje na to, že v dalším rozsudku Nejvyššího soudu
ČR sp. zn. 2 Cdon 811/96 není uvedeno, jakým způsobem se zápisem vlastnického práva
do katastru provádí, pak tento jeho názor je podle žalobců sice správný, nicméně
lze z odůvodnění tohoto rozhodnutí soudit, že takový rozsudek je podkladem pro záznam
vlastnického práva. Podle názoru nemůže obstát ani přesvědčení stěžovatele, že výsledku,
kterého se žalobci v žalobě proti nezákonnému zásahu podle §82 s. ř. s. domáhali, nelze
objektivně dle výroku rozsudku dosáhnout. Žalobci v této souvislosti připomínají,
že lze souhlasit se stěžovatelem, že nezavrhli žádný způsob zápisu svého vlastnického práva
podle rozsudku označeného v bodě I žaloby do katastru nemovitostí, avšak mají za to,
že forma záznamu vlastnického práva v katastru lépe odpovídá povaze restitučních nároků
a v této souvislosti poznamenávají, že po ukončení soudního sporu trvajícího téměř 12 let,
je stav zápisu v katastru nemovitostí jiný, než v době zahájení sporu, když společnost K. H.
dne 13. 12. 1994 založila společnost N. D., a.s ., která je nyní v katastru zapsána jako vlastník
předmětného pozemku a prohlášením předsedy představenstva Ing. P. M. společnosti K. H. a.
s., ze dne 11. 5. 1995 vložila tato společnost nemovitý majetek, tedy i předmětný pozemek do
obchodní společnosti nyní N. D.. Podle tohoto prohlášení byl rozhodnutím Katastrálního
úřadu v Náchodě povolen vklad práva pro společnost naposledy uvedenou. Podle názoru
žalobců šlo o zjevný záměr společností vyhnout se dosahu restitučního zákona.
S názorem stěžovatele, že pojem „nezákonný zásah“ může být pouze aktivním
jednáním správního orgánu, žalobci nesouhlasí. Odkazují v tomto směru na právnickou
literaturu, jak v oblasti občanského, tak i trestního práva, a dovozují, že je-li zde rozsudek
ukládající povinné osobě povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitosti v oblasti
restitučních vztahů, podle něhož se vlastnické právo oprávněné osoby zapisuje v katastru
nemovitostí záznamem, přičemž katastrální úřad toto vlastnické právo záznamem nezapíše,
dochází k nezákonnému zásahu ve smyslu §82 s. ř. s. Konečně žalobci poukazují
na své podezření, že v. o. p. v. k n. JUDr. D. R. z katastrálního pracoviště Náchod má úzkou
vazbu na společnost N. D., a. s., která je v katastru nemovitosti dosud zapsána jako vlastník.
Tomuto podezření odpovídá především to, že krátce po doručení napadeného rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové se pracovnice Katastrálního úřadu v Hradci králové
telefonicky spojila se zástupcem žalobců a požádala jej o sdělení čísla účtu, na který by mohl
být poukázán přísudek nákladů řízení. Tento přísudek byl také poukázán. K tomu by podle
žalobců zřejmě nedošlo, pokud by příslušná pracovnice katastrálního úřadu v Hradci Králové
již od počátku věděla, že proti rozsudku bude podána kasační stížnost. Dovozují totéž
podezření též z výběru judikatury, na kterou ve svých podáním stěžovatel odkazuje, která ve
svých důsledcích prospívá osobě, jež je dosud v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník.
Má zato, že společnost N. D. a. s., byla jako vlastník předmětného pozemku zapsána
na základě neplatného právního úkonu ve zřejmé snaze vyhnout se dosahu zákona
č. 87/1991 Sb.
Nutno poznamenat, že po podání kasační stížnosti přípisem ze dne 18. 4. 2006 sdělil
zástupce žalobců Nejvyššímu správnímu soudu, že žalobci podali dne 15. 3. 2006
u žalovaného návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem, u nichž se také domáhali
záznamu, přičemž vklad práva byl již povolen rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 4. 2006,
č. j. V 869/2006 – 605, s tím, že účinky vkladu vznikly dnem 15. 3. 2006. Skončilo již totiž
řízení o určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je společnost K. H. a. s., a to
rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 27. 1. 2005, sp. zn. 5 C 180/2004, ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 20 Co 220/2005,
a to určením, že právě tato společnost je vlastníkem předmětných nemovitostí. Teprve poté
mohl být podán návrh na vklad vlastnického práva žalobců. Přestože zápis byl proveden
nakonec vkladem a nikoliv záznamem, mají žalobci zato (v souladu s judikaturou citovanou
v žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu, že v dané věci měl být proveden záznam
vlastnického práva ve prospěch žalobců tak, jak bylo žalováno. Oba způsoby zápisu práva
žalobců byly voleny z toho důvody, aby zápis byl proveden pokud možno co nejrychleji,
protože při uplatnění pouze jednoho způsobu by mohlo dojít k situaci, že takto volený způsob
by byl orgánem v konečné instanci o něm rozhodujícím prohlášen za nesprávný a teprve poté
by mohl být volen způsob druhý, takže žalobci by dosáhli zápisu za podstatně delší dobu.
Navrhovali, aby řízení o kasační stížnosti žalovaného bylo zastaveno za použití ustanovení
§86 a §120 s. ř. s.
Stěžovatel ve vyjádření k tomuto procesnímu návrhu žalobců potvrdil, že provedl
již zápis jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to vkladem, vyslovil však
přesvědčení, že nejsou dány důvody k zastavení řízení o kasační stížnosti podle §86 s. ř. s.
Setrval na svém stanovisku, že nemohl vyhovět návrhu na zápis vlastnického práva
záznamem, přičemž vzhledem k tomu, že v postupu katastrálního úřadu nalezl Krajský
soud v Hradci Králové nezákonný zásah a katastrální úřad i nadále zastává názor,
že svým postupem do práv žalobců nezákonně nezasáhl, pak zápis vlastnického práva žalobců
vkladem nemá vliv na posouzení zákonnosti postupu úřadu při odmítnutí zápisu záznamem.
V této souvislosti upozorňuje na rozdílné hmotněprávní důsledky zápisu vlastnického práva
do katastru nemovitosti záznamem oproti zápisu vkladem, konkrétně na vznik vlastnického
práva k nemovitosti. Stěžovatel nadále zastává názor, že v daném případě nebylo možno
provést zápis vlastnického práva záznamem a že k zásahu, který byl předmětem žaloby podle
§82 s. ř. s. nedošlo. Proto byla podána kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem, přičemž případný rozsudek Nejvyššího
správního soudu je závazný i z hlediska další praktické činnosti katastrálních úřadů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek jsa vázán rozsahem kasační
stížnosti a uplatněnými kasačními důvody (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), přihlédl přitom k tomu,
co vyšlo najevo v průběhu řízení o kasační stížnosti, tedy k tomu, že byl již proveden zápis
vlastnického práva žalobců vkladem, a shledal kasační stížnost důvodnou; naopak neshledal
podmínky pro navrhované zastavení řízení z důvodů, které budou dále rozvedeny.
Předně je třeba uvést (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Ans 1/2004), že žalobou proti nezákonnému zásahu se může podle ustanovení §82
s. ř. s. bránit každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl
zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, trvá-li
takový zásah nebo jeho důsledky, a nebo hrozí-li jeho opakování. Soudní řád správní zavedl
ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu jako institut ochrany před nezákonným
jednáním správního orgánu. Definici „zásahu“ zákon výslovně neobsahuje, zásah vymezuje
velmi obecně a široce. Přesná definice ostatně ani není možná, protože pod pojem zásahu
spadá velké množství faktických činností správních orgánů, k nimž jsou různými zákony
oprávněny. Jde o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla,
např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení života, zdraví
či majetku, při demonstraci, příkazy ke sjednání nápravy), zajišťovací úkony a pod.;
tedy obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné
pro osoby, vůči nimž směřují, a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti
se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního
či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu. Kromě neformálnosti samotného zásahu
je neformální i donucení v případě nerespektování pokynu či příkazu (když ovšem i donucení
je zahrnuto pod legislativní zkratku „zásah“).
Z uvedené je zřejmé, že soudním řádem správním nově zavedený samostatný procesní
institut žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu nemůže
být vykládán jen jako jakási náhražka žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a není proto
ani v procesní dispozici účastníka řízení volit, kterou z těchto žalob bude pro sebe považovat
za výhodnější a které řízení bude iniciovat. Rozhodným kritériem pro podání žaloby
je povaha napadeného úkonu. Přitom platí, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu
má před žalobou proti nezákonnému zásahu přednost. Přímo žalovat nezákonný zásah
je proto možno jen tehdy, pakliže ochrana jinými právními prostředky není možná.
Sekundární možnost podání úspěšné žaloby proti nezákonnému zásahu nastupuje tudíž tehdy,
pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu. Z ústavněprávního hlediska je vhodné
k tomu dodat, že veřejná správa musí být kontrolována soudní mocí vždy tam, kde svojí
činností zasahuje do základních práv fyzických a právnických osob. Tato určující ústavní
zásada znamená především, že uvedeným subjektům nemůže být v případě zásahu do jejich
práv odepřen přístup k soudu, přičemž však již není rozhodné a je v dispozici zákonodárné
pravomoci, ve kterých případech je právo na soudní ochranu garantováno v rámci řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a kdy ve formě jiné, např. právě žalobou
proti nezákonnému zásahu.
V projednávané věci brojili stěžovatelé žalobou podle §82 a násl. s. ř. s. proti sdělení
žalovaného ze dne 31. 5. 2004, adresovaného zástupci žalobců, (s nímž byly vráceny doklady
předložené žalobci se žádostí o zápis do katastru nemovitostí záznamem podle §7 odst. 1
zákona o zápisech), v němž je žalobcům žalovaným sdělováno, že je třeba podat
návrh na zápis vkladem, protože přiložený rozsudek Okresního soudu v Náchodě
(sp. zn. 7 C 169/98), neobsahuje projev vůle žalobců být smlouvou vázán a je defakto
návrhem na uzavření dohody, který činí žalovaný žalobci, jenž návrh na uzavření dohody
přijme tím způsobem, že její obsah opíše z výroku rozsudku, podepíše se a k takto vytvořené
dohodě pevně připojí rozsudek soudu, který nahrazuje podpis žalovaného.
Žalobou podle §82 s. ř. s. se může u soudu domáhat ochrany každý, kdo tvrdí, že byl
přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního
orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo
proti němu přímo zasaženo. Za zásah označují žalobci faktické odmítnutí stěžovatele provést
zápis záznamem do katastru nemovitostí, když mají zato, že tímto postupem je stěžovatel
zkrátil na jejich právu vlastnickém – omezil je v možnosti s předmětnou nemovitostí nakládat,
když podle současného stavu zápisu v katastru nemovitostí by nemohli dosáhnout vkladu
vlastnického práva pro nesplnění podmínek ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona o zápisech,
což potvrzuje i stěžovatel, neboť u Okresního soudu v Náchodě byla podána žaloba
od 21. 7. 2004 (sp. zn. 5 C 180/2004) na určení, že vlastníkem předmětné nemovitosti
je vlastník označený jako povinná osoba v rozsudku ukládajícím povinnost uzavřít dohodu
o vydání nemovitosti, když v katastru je na místě vlastníka zapsán jiný subjekt. Protože
ochrana proti nečinnosti správního orgánu podle ustanovení §79 a násl. s. ř. s. v projednávané
věci v úvahu nepřichází – stěžovatel nečinný nebyl - pak lze souhlasit se žalobci i s Krajským
soudem v Hradci Králové, že jako způsob ochrany přichází v úvahu pouze aplikace
ustanovení §82 a násl. s. ř. s., tedy žaloba proti nezákonnému zásahu spočívajícím v postupu
správního orgánu, jímž odmítl zápis provést a vrátil žalobcům doklady zaslané k provedení
návrhu na zápis záznamem s odůvodněním výše již uvedeným. V době rozhodování krajského
soudu byly splněny i další podmínky možnosti podání takové žaloby – tvrzený zásah
a jeho důsledky trvaly, požadovaného odstranění důsledků nebylo přitom možno v té době
dosáhnout jinak. Žaloba by však mohla být úspěšná pouze tehdy, pokud by soud přisvědčil
názoru žalobců, že tvrzený zásah byl postupem nezákonným. Nejvyšší správní soud, na rozdíl
od Krajského soudu v Hradci Králové se domnívá, že v projednávané věci tomu tak není
a stěžovatel se tudíž právem dovolává důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s., tj. nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (o zápisech) se k nemovitostem
evidovaným v katastru nemovitostí České republiky zapisuje vlastnické právo, zástavní právo,
právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva. Podle 3.
odstavce téhož ustanovení se zápisem rozumí vklad (§2), záznam (§7), poznámka (§9) nebo
jejich výmaz. Zápisy mají přitom právní a evidenční účinky podle tohoto zákona (§1 odst. 4
zákona o zápisech). Podle ustanovení §2 odst. 1 téhož zákona se práva uvedená v §1 odst. 1
zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva (dále
jen „vklad“), pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §2 odst. 2 práva uvedená v §1 odst. 1
vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru pokud občanský zákoník nebo jiný
zákon nestanoví jinak. Podle §2 odst. 3 právní účinky vkladu vznikají na základě
pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen
příslušnému orgánu republiky. Vklad lze přitom provést jen na základě pravomocného
rozhodnutí příslušného orgánu republiky. V řízení o povolení vkladu katastrální úřad
před svým rozhodnutím zkoumá splnění podmínek uvedených v §5 odst. 1 téhož zákona,
mezi něž patří podmínka, zda navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisu v katastru.
Podle ustanovení §7 odst. 1 téhož zákona práva uvedená v §1 odst. 1, která vznikla,
změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora
na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem (dále
jen „záznam“) údajů ne základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin,
které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru.
Krajský soud v Hradci Králové svůj rozsudek, jímž zakázal stěžovateli odmítat
provedení zápisu do katastru nemovitostí záznamem, odůvodnil především tím, že rozsudek
vydaný v restitučním sporu (podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), ukládající
povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti je veřejnou
listinou dokládající opodstatněnost restituce práv původního vlastníka, resp. jeho právních
nástupců, tj. znovunabytí vlastnických práv podle restitučního zákona, je titulem k provedení
záznamu ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona o zápisech. Vyslovil přesvědčení, že další
řízení o povolení vkladu podle ustanovení §2 a násl. zákona o zápisech tu nemá místa,
neboť obnovení vlastnického práva je konstituováno a katastrální úřad po právní stránce nemá
co přezkoumávat.
Nejvyšší správní soud je však přesvědčen, že tento názor je v rozporu s právní úpravou
nabývání nemovitostí na základě smluvním, konkrétně s ustanovením §133 odst. 2
občanského zákoníku a §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Dnem právní moci rozsudku nahrazujícího projev vůle povinné osoby (povinná osoba byla
zavázána uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětné nemovitosti a žalobci takto
vydávanou nemovitost do svého vlastnictví přijímají) došlo fakticky k uzavření dohody, která
je podkladem – titulem k nabytí vlastnictví. Zásadně u smluvního nabývání vlastnického
práva k nemovitostem, které se zapisují do katastru nemovitostí zákona o zápisech,
se vlastnické právo nabývá vkladem do katastru nemovitostí a vznikají nebo zanikají dnem
vkladu do katastru, pokud občanský zákoník, nebo jiný zákon nestanoví jinak (§2 odst. 2
zákona o zápisech). Lze souhlasit se stěžovatelem, že žádný zvláštní zákon nestanoví,
že by v případech, kdy je projev vůle smluvní strany nahrazen rozhodnutím soudu, vzniklo
vlastnické právo k nemovitosti jinak, takže provedení záznamu, který má toliko deklaratorní
charakter, namísto vkladu, který je charakteru konstitutivního, by znamenalo, že ke vzniku
vlastnického práva by zápisem formou záznamu nedošlo. Dohoda o vydání nemovitosti,
uzavřená podle zákona č. 87/1991 Sb., podléhá výslovně vkladu vlastnického práva, k čemuž
nutno upozornit, že právní následky smlouvy uzavřené prostřednictvím nahrazení projevu
vůle soudem, nebo smlouvy uzavřené mimosoudně musí být vždy stejné. Provedení zápisu
záznamem do katastru nemovitostí by obnovení vlastnického práva konstituováno nebylo.
Pokud krajský soud v odůvodnění svého rozsudku odkazuje na opačný názor vyslovený
v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1995, sp. zn. 7 Cdo 56/94, a rozsudek
Nejvyššího sodu ČR sp. zn. 2 Cdon 115/97, pak je nutno přisvědčit stěžovateli, že rozsudky
se týkaly nároků uplatňovaných podle zákona č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.
(o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv), přičemž jde o předpisy, které byly
svým způsobem specifické (zcela mimořádné), dle těchto předpisů nebylo k nabytí
nemovitého majetku tělovýchovnou organizací třeba registrace příslušné listiny tehdejším
státním notářstvím (nyní vklad do katastru nemovitosti) a jak připomíná stěžovatel, byly
katastrální úřady výslovně instruovány, že převod vlastnických práv k nemovitému majetku
ČSTV na oprávněnou osobu se zapisuje do katastru nemovitostí záznamem na podkladě
dohody o vydání majetkových práv. Rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Cdon 811/96, pak uvádí, že pravomocný rozsudek ukládající ve smyslu ustanovení
§161 odst. 3 o. s. ř. povinné osobě povinnost uzavření dohody s oprávněnou osobou o vydání
věci, dokládající opodstatněnost restituce práv původního vlastníka, resp. jeho právních
nástupců, tj. znovunabytí vlastnických práv podle restitučního zákona, a je stejně jako platně
uzavřená mimosoudní dohoda o vydání nemovitosti postačujícím podkladem pro zápis
do katastru. S tímto závěrem nezbývá než souhlasit, avšak nutno připustit, že v odůvodnění
rozsudku není způsob zápisu do katastru nemovitosti konkretizován, není zde uvedeno,
zda jde o zápis záznamem či vkladem.
Z uvedených důvodů proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž žalovanému (stěžovateli) zakázal odmítat
provedení zápisu záznamem v katastru nemovitostí není v souladu se zákonem, neboť
stěžovatel se vůči žalobcům nedopustil jednání, které by bylo možno označit za zásah
nezákonný.
K tomu nutno uvést, že žalobci sami připouštějí, že v zásadě neodmítali způsob zápisu
jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, čemuž se žalovaný nebránil
a naopak tento postup pokládal za jediný možný, avšak bránila tomu skutečnost, že v katastru
nemovitosti byl na místě vlastníka zapsán jiný subjekt, než byl v době zahájení sporu, přičemž
lze připustit shodně se žalobci, že ke změně vlastníka ze společnosti K. H. a. s., na společnost
N. D., a. s., která byla posléze zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného
pozemku, že s ohledem na úzké personální vztahy (žalobci popisované) šlo o převod
vlastnického práva zcela účelový, avšak nutno poznamenat, že katastrální úřad není oprávněn
posuzovat a rozhodovat o platnosti takového převodu, resp. listiny, která je podkladem pro
zápis do katastru nemovitostí. Změny zápisu lze dosáhnout až na základě pravomocného
rozsudku soudu, pokud by jeho vydání bylo iniciováno žalobou.
Nutno ještě poznamenat, že před vydáním tohoto rozsudku, řešil Nejvyšší správní
soud otázku, zda je kasační stížnost podaná stěžovatelem proti uvedenému rozsudku
krajského soudu způsobilá věcného projednání i za situace, kdy správní orgán po podání
kasační stížnosti vyhověl návrhu stěžovatelů na provedení zápisu vlastnického práva žalobců
do katastru nemovitostí, a to vkladem. Nejvyšší správní soud na tuto otázku odpověděl
kladně, neboť předmětem řízení o kasační stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu o žalobě proti nezákonnému zásahu je rozhodnutí krajského soudu a nikoliv tvrzený
nezákonný zásah, který byl předmětem řízení před krajským soudem. Tento závěr vyplývá
z povahy kasační stížnosti jako nástroje přezkumu pravomocných rozhodnutí krajských soudů
a je podpořen mimo jiné rozsahem stížních bodů, které může správní orgán v takovém řízení
uplatnit (srovnej §103 odst. 1 s. ř. s.). Odepření možnosti přezkumu pravomocného
rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem však v projednávané věci
není možné především proto, že na základě provedení zápisu vlastnického práva žalobců
do katastru nemovitostí vkladem, předmět sporu mezi účastníky neodpadl. Mezi nimi nebylo
nikdy sporu o tom, že zápis vlastnického práva lze provést vkladem. Nebylo ho možno
jen povolit dříve, dokud nebyla odstraněna překážka bránící zápisu vkladem, tj. než soud
v jiném řízení pravomocně rozhodl, že vlastníkem předmětné nemovitosti je subjekt,
označený v listině, podle které se zápis vkladem provedl, jako povinná osoba.
Uložil-li tudíž Krajský soud správnímu orgánu v řízení o žalobě podle §82 s. ř. s.
zákaz odmítat provedení zápisu záznamem v katastru nemovitostí a Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí nezákonné, neměl by správní orgán prakticky možnost
tuto nezákonnost zvrátit jen v důsledku toho, že vyhověl návrhu žalobců na provedení zápisu
vkladem, jemuž se od počátku nebránil.Nutno v této souvislosti ještě připomenout i hmotně
právní důsledky zápisu vlastnického práva do katastru nemovitosti vkladem oproti zápisu
záznamem.
Z týchž důvodů, totiž že předmětem řízení o kasační stížnosti proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu žalobě proti nezákonnému zásahu je rozhodnutí krajského soudu
a nikoliv tvrzený zásah správního orgánu, nemohl Nejvyšší správní soud rozhodnout
o procesním návrhu žalobců, učiněným v průběhu řízení o kasační stížnosti, aby řízení
o ni bylo zastaveno. Ustanovení §86 s. ř. s., podle něhož soud zastaví řízení, zjistí-li,
že po podání žaloby, že zásah ani jeho důsledky netrvají a nehrozí opakování zásahu, se totiž
podle povahy věci vztahuje toliko nařízení o žalobě. Vyhověním tomuto návrhu by navíc
nemohlo dojít ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
Konečně pak zcela závěrem nutno poznamenat, že Nejvyšší správní soud nesdílí
podezření žalobců vyslovené v jejich písemném vyjádření ke kasační stížnosti, že totiž v. o. p.
v. k n. katastrálního pracoviště Náchod JUDr. D. R. má úzkou vazbu na společnost N. D. a. s.,
která byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětné nemovitosti,
když toto podezření dovozují z toho, že po doručení napadeného rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové se telefonicky spojila se zástupcem žalobců pracovnice Katastrálního úřadu
v Hradci Králové ve snaze získat číslo účtu, na který by mohla být přikázána náhrada nákladů
řízení, uložená napadeným rozsudkem. Žalobci mají zato, že k tomu by zřejmě nedošlo,
pokud by pracovnice Katastrálního úřadu v Hradci Králové od počátku věděla, že proti
rozsudku bude podána kasační stížnost. Nejvyšší správní soud připomíná, že kasační stížnost
je mimořádným opravným prostředkem a její podání nemění nic na tom, že rozhodnutí
krajského soudu, které je jí napadáno, je rozhodnutím pravomocným. Respektování tohoto
pravomocného rozhodnutí stěžovatelem bylo tudíž zcela na místě a nelze z něho vyvozovat
závěry podsouvané žalobci, totiž, že by přísudek poukázán nebyl, pokud by zde byla
vědomost o podání kasační stížnosti a usuzovat z tohoto zcela legálního postupu na podjatost
pracovnice stěžovatele. Takové podezření nelze spatřovat ani v tom, že stěžovatel na podporu
svého právního názoru poukázal na ta rozhodnutí Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
která podporují jeho právní názor, neboť totéž učinili i žalobci, kteří naopak odkázali
na tu judikaturu která podporovala oprávněnost jejich požadavku. K tomu nutno dodat,
že i sami žalobci připouštějí, že dostupná literatura i judikatura nebyla v tomto směru zcela
jednotná, nehledě k tomu, že odkaz na tu část judikatury, o které strany soudního sporu
svůj nárok opírají je zcela běžnou, oprávněnou a pochopitelnou praxí.
Ze všech výše uvedených důvodů zrušil Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové podle §110 odst. 1 s. ř. s., neboť žaloba měla být jako
nedůvodná zamítnuta podle ust. §87 odst. 3 s. ř. s. Věc vrací krajskému soudu s tímto
právním názorem o nutnosti zamítnutí žaloby v případě, že žalobci nevezmou žalobu zpět,
eventuelně, neshledá-li krajský soud podmínky pro zastavení řízení o žalobě ve smyslu
ust. §86 s. ř. s.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne Krajský soud v Hradci Králové též o náhradě
nákladů řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu