ECLI:CZ:NSS:2007:4.APS.6.2007
sp. zn. 4 Aps 6/2007 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce:
nezl. A. R., právně zast. Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, se sídlem Praha 10,
V Nových domcích 13, proti žalovanému: Policie České republiky, se sídlem Praha 3,
Olšanská 2, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6.
2007, č. j. 8 Ca 286/2006 – 40,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007, č. j. 8 Ca 286/2006 – 40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Žalovanému se z a k a z u je provést výmaz údajů vedených o domnělém otci
žalobce až do konečného rozhodnutí ve věci.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal v zákonné lhůtě kasační stížnost proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze. Tímto usnesením uvedený soud odmítl
žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem. Stěžovatel se touto žalobou
domáhal, aby soud žalovanému přikázal sdělit veškeré informace, které jsou o domnělém otci
žalobce známy.
Městský soud v Praze o žalobě rozhodoval podle části třetí hlavy druhé dílu třetího
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žalobce spatřoval
nezákonný zásah v odmítnutí žalovaného sdělit žalobci údaje z informačního systému,
a to jména, příjmení a adresy svého otce, s odvoláním na zákon č. 101 /2000 Sb., o ochraně
osobních údajů a dále též vzhledem k ustanovení §159 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že neposkytnutí
požadovaných informací nenaplňuje pojmové znaky zásahu ve smyslu §82 s. ř. s., a žalobu
odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti napadl usnesení Městského soudu v Praze z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Podle jeho názoru jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí ochrany podle §82 s. ř. s.,
neboť sdělení žalovaného ze dne 27. 3. 2006, jímž došlo k zamítnutí žádosti o poskytnutí
informací o domnělém otci žalobce je v rozporu s ústavními zákony, žalobce je tímto úkonem
zkrácen na svých právech znát své rodiče, daný úkon směřuje vůči žalobci jako konkrétní
osobě a důsledky zásahu trvají. Stěžovatel současně zdůraznil, že hrozí, že pokud nedojde
ke sdělení údajů vedoucích k identifikaci jeho otce do konce listopadu 2007, že tyto údaje
budou zničeny, neboť údaje evidované v souladu s ustanovením §160 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se u osob na území České
republiky pouze ubytovaných uchovávají jen po dobu 5 let.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Po podání kasační stížnosti stěžovatel samostatným podáním učinil návrh na vydání
předběžného opatření, jímž se žalovanému zakazuje provést výmaz údajů vedených
o domnělém otci žalobce až do konečného rozhodnutí ve věci.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., v rozsahu důvodů, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti. Z úřední povinnosti poté přihlédl k vadě, která měla za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Ze obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 9. 7. 2004
v souvislosti s řízením o určení otcovství nezletilého žalobce v Německu požádala jeho matka
Cizineckou policii České republiky v Praze (žalovaného) o sdělení údajů o mladém muži
z Norska, který pobýval v Hotelu A., K. 115, P. 6, s nímž společně v uvedeném hotelu
strávila noc z 30. 11. na 1. 12. 2002, a následně se jí narodil syn (žalobce). Přípisem ze dne
29. 7. 2004 bylo zástupkyni matky stěžovatele žalovaným sděleno, že vzhledem k existenci
zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a zejména k ustanovení §159 zákona č.
326/1999 Sb., lze další data k identifikaci této osoby poskytnout na základě požadavku věcně
a místně příslušného soudu. Matka žalobce požádala žalovaného o poskytnutí požadovaných
údajů o domnělém otci žalobce znovu přípisem ze dne 22. 2. 2006, na který žalovaný
odpověděl přípisem ze dne 27. 3. 2006, s tím, že veškeré možné informace jí byly poskytnuty
v zaslané zprávě ze dne 29. 7. 2004. Znovu bylo zopakováno, že vzhledem k existenci zákona
č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a zejména k ustanovení §159 zákona č. 326/1999 Sb., lze další data k identifikaci této osoby poskytnout pouze na základě požadavku soudu
nebo příslušného orgánu. V žalobě podané k Městskému soudu v Praze žalobce uvedl, že na
území Německa zahájil soudní řízení o určení otcovství a stanovení výše vyživovací
povinnosti, návrh byl odmítnut s tím, že nelze na území Německa vést řízení proti blíže
neurčené osobě. Žalobce soudu sdělil, že na jeho dotaz mu budou veškeré údaje Policií České
republiky sděleny, avšak i tak Úřední soud v Drážďanech žalobu jako nepřípustnou
rozsudkem ze dne 31. 7. 2006 zamítl. Proto žalobce podal, ve vztahu k předcházejícímu
postupu žalovaného, žalobu k Městskému soudu v Praze proti nezákonnému zásahu, o němž
městský soud rozhodl usnesením, které žalobce napadl nyní projednávanou kasační stížností.
Městský soud v Praze v řízení o podané žalobě provedl rozbor definice „nezákonného
zásahu“ ve smyslu §82 s. ř. s., posoudil znaky tohoto institutu ve vztahu k posuzované věci
a dospěl k závěru, že ukončení neposkytnutí požadovaných údajů z informačního systému
žalobce nemá povahu nezákonného zásahu. Následně dovodil, že v důsledku této skutečnosti
chybí základní podmínka pro meritorní projednání věci, tento nedostatek je neodstranitelný,
proto žalobu dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právním názorem Městského soudu v Praze
v té části rozhodnutí, ve které dovozuje, že neposkytnutí požadovaných údajů z informačního
systému žalobce, resp. sdělení, že požadované údaje nemohou být žalobci poskytnuty není
zásahem, jak jej má na mysli §82 s. ř. s. Tento úkon v prvé řadě musí být úkonem, který není
rozhodnutím, přičemž dále musí současně platit, že jde o faktické jednání správních orgánů,
naplňující mj. následující dva znaky: 1) musí jít o aktivitu (úkon), nemůže se jednat o pasivitu
(nekonání) správního orgánu, a 2) úkon musí být pro osoby, vůči nimž směřuje, závazný tak,
aby tyto osoby na základě tohoto úkonu byly povinny něco dát, konat či nekonat.
Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s věcným posouzením povahy tvrzeného
nezákonného zásahu, shledal však vadu ve volbě formy rozhodnutí o žalobě. Výše uvedené
posouzení splnění podmínek §82 s. ř. s. a následné vyslovení závěru, zda jde či nejde
o nezákonný zásah, je dle názoru Nejvyššího správního soudu rozhodováním o věci samé.
Pokud soud zvažoval naplnění jednotlivých znaků, kterými je definován nezákonný zásah,
přičemž dospěl k závěru, že tomu v dané věci tak není, nejedná se o nedostatek podmínek
řízení dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nýbrž o nesplnění definičních znaků nezákonného
zásahu dle §82 s. ř. s. Žaloba je v důsledku nesplnění podmínek ust. §82 s. ř. s. podle §87
odst. 3 s. ř. s. nedůvodná, nikoli neprojednatelná.
Za podmínky řízení lze označit předpoklady, při jejichž splnění lze ve věci meritorně
rozhodnout. V případě žaloby dle §82 s. ř. s. musí být splněny obecné podmínky na straně
účastníků řízení, tj. způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost,
a dále dle citovaného ustanovení musí být též splněna povinnost tvrzení žalobce, že byl
zkrácen na svých právech nezákonným zásahem. Závěr o tom, zda se skutečně jednalo
o nezákonný zásah, kterým by žalobce mohl být na svých právech zkrácen,
je již hmotněprávním posouzením věci, dle něhož je posouzena důvodnost žaloby.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že Městský soud v Praze nesprávně
posoudil podmínky stanovené §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., v důsledku čehož vydal nezákonné
rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Přestože v samotném hmotněprávním posouzení důvodnosti
žaloby Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze nezpochybnil, byl
v souladu s §109 odst. 3 s. ř. s. povinen z úřední povinnosti vytknout nesprávnou formu
rozhodnutí jakožto vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Je-li návrh soudem odmítnut, má toto rozhodnutí pro navrhovatele
jiné právní důsledky, než meritorní zamítnutí žaloby. Pochybení soudu tak nelze posoudit
jako formální nedostatek, který by neměl vliv na práva a povinnosti stěžovatele. Nejvyšší
správní soud proto napadené usnesení Městského soudu v Praze dle §110 odst. 1 ve spojení
s §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným
v rozsudku zdejšího soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne tedy o podané žalobě v zákonem
předepsané formě. Ve svém rozsudku rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud současně posoudil návrh na vydání předběžného opatření
a dospěl k závěru, že návrh je pro hrozící újmu žalobce důvodný. Proto rozhodl tak,
že se žalovanému zakazuje provést výmaz údajů vedených o domnělém otci žalobce
až do konečného rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu