ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.19.2006
sp. zn. 4 As 19/2006 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce:
JUDr. V. Z., zast. JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Praha 8, Křižíkova
16, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody
12, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005,
č. j. 4 Ca 7/2005 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 2. 2005, č. j. 135/2005-160-SPR/2, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravně správních agend
ze dne 11. 1. 2005, č. j. MHMP 62514/2004, kterým byl žalobce uznán vinným porušením §4
písm. a) a b) a §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů. Za naplnění skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, a přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými
toxikomániemi podle §30 odst. 1 písm. ch) zákona o přestupcích, byla žalobci podle §30
odst. 2 téhož zákona uložena pokuta ve výši 10000 Kč. Zároveň mu byla uložena sankce
zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu
osmnácti měsíců od právní moci rozhodnutí. Současně byla žalobci uložena povinnost uhradit
náklady řízení v částce 1000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že napadené rozhodnutí
vykazuje značné vady řízení. Žalovaný se nevypořádal s odvolacími námitkami, případně
je bagatelizoval a nepřípustně vyložil zákonná ustanovení. Žalobce zdůraznil, že rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně neobsahuje uvedení účastníka řízení, tedy obviněného
z přestupku. Odvolací námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci žalovaný
podle žalobce nepochopil, nebo se snažil argumentovat nesouvisejícími skutečnostmi.
Žalobce zdůraznil, že není podstatné požití Alpy, ale skutečnost, že k požití alkoholu
obsaženého v Alpě či jiné tekutině došlo až poté, co s vozidlem jel. Následně provedené
zkoušky podle žalobce nesvědčí o hladině alkoholu v době, kdy mělo dojít k přestupku,
proto žalobce navrhoval provedení znaleckého posudku z oboru toxikologie. Žalobce k žalobě
přiložil znalecký posudek, který měl prokázat, že zpětným výpočtem nelze vyvrátit
jeho tvrzení, že alkohol požil až po nehodě. Žalobce uzavřel, že nebyl náležitě zjištěn
skutkový stav a navrhl, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
V doplnění žaloby ze dne 17. 5. 2005 žalobce namítal, že nebyl vyslechnut druhý
účastník nehody pan Z. Š., správní orgán nepředvolal všechny navržené svědky a nezabýval
se důkazy, které žalobce nabízel. Žalobce konstatoval, že lahvičky od Alpy zanechal ve
vozidle a podle dostupných informací se tam stále nacházejí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č. j. 4 Ca 7/2005 - 33, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že se žalovaný zabýval námitkami proti prvostupňovému
rozhodnutí, když konstatoval, že není taxativně stanoveno, že jména a příjmení účastníků
řízení musí být uvedena ve výrokové části rozhodnutí. V posuzovaném případě
jsou tyto údaje spolu s datem narození a adresou obsaženy v záhlaví rozhodnutí a není důvod
zpochybňovat, komu bylo rozhodnutí určeno. V označení žalobce jako adresáta rozhodnutí
neshledal soud vadu řízení. Městský soud v Praze popsal skutková zjištění učiněná
ve správním řízení a zdůraznil, že podle svědka byl z žalobce silně cítit alkohol, při lékařském
vyšetření měl žalobce pomalou výbavu představ, překrvené spojivky a jevil poruchy
psychosenzomotorických funkcí. Metodou plynové chromatografie a Widmarkovou zkouškou
byla v krvi žalobce zjištěna hladina alkoholu ve výši 1,93 promile. Městský soud v Praze
poukázal na výpověď žalobce, který podle svého tvrzení po odchodu z restaurace S. p. v O.
ulici krátce před 18 hodinou koupil v lékárně přes ulici dvě lahvičky Alpy. Žalobce rovněž
uvedl, že si při čekání na policisty po údajném nárazu do vedle stojícího vozidla z důvodu
nevolnosti a bolesti zubů vyplachoval ústa Alpou, omylem polkl lok, udělalo se mu lépe,
proto obě lahvičky vypil. Svědkové Z. B. a J. Š., kteří měli žalobce po celou dobu do příjezdu
policie na dohled, neviděli, že by něco jedl nebo pil. Výpověď svědka J. P., který nebyl
přítomen nehodě a bez bližšího určení uvedl, že viděl žalobce po nehodě požívat Alpu, nebyla
shledána přesvědčivou. Provedeným dokazováním správní orgán vyvrátil, že si žalobce v
lékárně v O. ulici koupil Alpu, neboť lékárna měla otevřeno pouze do 16 hodin a v té době si
nikdo dvě Alpy nekoupil. Městský soud v Praze neshledal v postupu správních orgánů žádné
pochybení, provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a soud nepřisvědčil námitce žalobce,
že se správní orgány nezabývaly jeho námitkami, ani námitce, že alkohol požil až po jízdě,
neboť ji vyvrací výpovědi svědků. Předložený znalecký posudek nebylo podle soudu možné
použít, neboť vychází z vyvráceného předpokladu požití dvou lahviček Alpy v době od 18:45
do 19:05 hodin. Městský soud v Praze uzavřel, že správní orgány obou stupňů dostatečně
zjistily skutečný stav věci a rozhodly v souladu se zákonem, a proto žalobu podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítal, že ve výroku
rozhodnutí není vůbec označen obviněný z přestupku a toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné,
nevykonatelné a nezákonné. Stěžovatel podotkl, že adresát nemusí být totožný s účastníkem
řízení. Soud podle stěžovatele pominul námitku, že výrok rozhodnutí, pokud se týká popisu
skutkového děje, je nepřezkoumatelný, neboť z popisu skutkového jednání není zřejmé,
zda měl alkohol požít před jízdou či po ní. Stěžovatel poukázal na znalecký posudek
MUDr. B. a zdůraznil, že nezáleží na tom, zda byl požit alkohol obsažený v Alpě či v jiné
tekutině, neboť podstatné je, zda při požití alkoholu po jízdě mohla hladina alkoholu
dosáhnout zjištěné výše. Skutečnost, že dechová zkouška má pouze orientační charakter,
svědčí podle stěžovatele pro jeho verzi. Stěžovatel uzavřel, že pro závěry soudu chybí
potřebné důvody, např. absentuje důvod pro tvrzení, že způsob uvedení účastníka
(obviněného) není zcela typický pro rozhodnutí o přestupku, ale nezpůsobuje nezákonnost.
Stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 5. 1. 2006 stěžovatel namítal, že soud nevzal
v úvahu úplnost, ani věrohodnost provedených důkazů. Soud neakceptoval důkazy navržené
stěžovatelem, zejména výslech jeho tehdejšího zástupce JUDr. Jana Brčáka k postupu
správního orgánu, který odmítl vyžádat znalecký posudek, vyslechnout svědka Š., zaznamenat
námitku stěžovatele, že není technicky možné, aby k nehodě došlo způsobem popsaným
svědky B. a Š., a nepokusil se odstranit rozpor mezi tvrzením žalobce a lékárny o pořízení
Alpy. Soud nepřipustil ani výslech svědka nehody Z. Š., který ve správním řízení nebyl
vyslechnut. Stěžovatel označil výpovědi svědků B. a Š. za zjevně nevěrohodné, což podle něj
vyplývá ze stejného stylu výpovědí a vzájemných rozporů, zejména z popisovaného
mechanismu vzniku dopravní nehody. Stěžovatel uzavřel, že postup správních orgánů
nezaručoval objektivní zjištění skutkového stavu.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry Městského
soudu v Praze a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody,
než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit
mohl; takové námitky jsou nepřípustné. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 419/2004, www.nssoud.cz).
V kontextu citované judikatury Nejvyšší správní soud nepřihlížel k námitce
nevěrohodnosti výpovědí svědků B. a Š., neboť stěžovatel tuto námitku neuplatnil v žalobě,
ani v jejím doplnění, ačkoliv tak učinit mohl.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující rozhodné
skutečnosti. Podle Protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 25. 2. 2004 stěžovatel
téhož dne v 18:30 hodin řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní motorové
vozidlo Škoda Octavia, registrační značky X, v Praze po ulici H. a při couvání od chodníku
narazil zadní částí svého vozidla do zaparkovaného osobního motorového vozidla Škoda
Felicia, registrační značky X. Při střetu vznikla hmotná škoda pouze na vozidle X. Technická
závada jako příčina nehody nebyla zjištěna, ani uplatněna. Stěžovatel jevil známky požití
alkoholických nápojů a po orientační dechové zkoušce (v 19:10 hodin naměřeno 1,68 promile
alkoholu v dechu) byl převezen na Protialkoholní záchytnou stanici v P., kde se podrobil
odběru vzorku krve. Uvedenou nehodu ohlásil v 18:52 hodin svědek Z. B., dalšími svědky
byli Z. Š., nar. X, a J. Š. Podle Protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem
stěžovatel po deliktu alkohol nepožil, při vyšetření, které bylo zahájeno ve 20 hodin, se choval
zdvořile, jeho výbava představ byla pomalá, spojivky překrvené, reakce zornic zpomalená.
Stěžovatel jevil poruchy psychosenzomotorických funkcí. Plynovou chromatografií byly v
krvi stěžovatele zjištěny 1,93 g/kg alkohol, byla provedena kontrola podle Widmarka.
Podle úředního záznamu ze dne 25. 2. 2004 o zjištěních a opatřeních na místě
dopravní nehody byl z dechu stěžovatele cítit zápach alkoholu a chůze stěžovatele byla
vrávoravá. Podle úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 11. 3. 2004 J. Š. uvedl, že
dne 25. 2. 2004 v 18:30 hodin jel služebním vozidlem po ulici H. a po levé straně ulice
naproti domu č. 18 viděl, jak Škoda Octavia tmavé barvy asi třikrát nacouvala
do vedle zaparkovaného vozidla, proto se šel zeptat řidiče, zda si je toho vědom. Řidič
Octavie vystoupil, něco říkal, ale nebylo mu rozumět. J. Š. vyčkal na místě příjezdu policie
spolu s dalším mužem, který policii zavolal. Podle úředního záznamu o podaném vysvětlení
ze dne 31. 3. 2004 stěžovatel využil svého práva nevypovídat. Podle úředního záznamu
o podaném vysvětlení ze dne 23. 4. 2004 Z. B. uvedl, že dne 25. 2. 2004 v 18:30 hodin jel
svým vozidlem po ulici H., zastavil na semaforu na křižovatce Ha. – H. a přitom viděl, jak asi
20 metrů před ním při levé straně ulice Škoda Octavia při couvání třikrát nabourala do
zaparkovaného vozidla, které bylo za ní. Zavolal proto policii, poté se na zelenou rozjel a
zaparkoval těsně za místem nehody. Vystoupil z vozidla a šel za řidičem Octavie, se kterým
již mluvil nějaký pán, který mu sdělil, že řidič je zřejmě pod vlivem alkoholu. Z. B. dále
vypověděl, že řekl řidiči Octavie, který z vozidla vystoupil, že přivolal policii a ať s vozidlem
nemanipuluje. Nepřistoupil přitom na opakovanou nabídku řidiče, že se nějak domluví. Řidič
sedl zpět do vozidla a chtěl popojet s tím, že vozidlo překáží. Z. B. mu opakovaně říkal, aby
nikam neodjížděl, že vyčkají příjezd policie, proto se nahnul do vozidla a s dotazem, zda
může, vyndal ze zapalování klíčky, které později předal hlídce policie. Z řidiče Octavie byl
silně cítit alkohol a bylo znát, že je jím ovlivněn, přesto spolupracoval a nebyl agresivní.
Podle úředního záznamu ze dne 23. 4. 2004 se nepodařilo kontaktovat svědka Z. Š. Dne
23. 4. 2004 byla věc podle §159a odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odevzdána Magistrátu hlavního města
Prahy k projednání přestupku.
Přípisem ze dne 6. 5. 2004 byl stěžovatel vyrozuměn, že proti němu Magistrát
hlavního města Prahy zahájil řízení ve věci přestupků podle §22 odst. 1 písm. f) a §30 odst. 1
písm. ch) zákona o přestupcích, neboť je důvodně podezřelý z porušení §4 písm. a) a b), §5
odst. 2 písm. b) a §24 odst. 2 zákona o silničním provozu. Správní orgán současně
stěžovatele předvolal k ústnímu jednání na den 17. 6. 2004. Z tohoto jednání se stěžovatel
omluvil, proto byl následně předvolán na den 21. 7. 2004, ze kterého se rovněž omluvil. Další
jednání bylo nařízeno na den 6. 9. 2004.
Podle Protokolu o ústním jednání ve věci přestupku stěžovatel dne 6. 9. 2004
po zopakování obvinění a seznámení se spisovou dokumentací vypověděl, že dne 25. 2. 2004
se v 16:00 hodin v restauraci S. p. v O. ulici v P. sešel na plánované schůzce s J. P., kde vypil
kávu a láhev Mattoni. Z restaurace odcházeli krátce před 18:00 hodin, stěžovatel si odskočil
naproti přes ulici do lékárny, kde si koupil dvě lahvičky Alpy, kterou používá k vyplachování
úst, neboť trpí paradontózou. S panem P. odcházeli směrem k pracovišti stěžovatele na rohu
ulic H. a D., cestou se domluvili, že pan P. stěžovatele odveze do V. Stěžovatel se chtěl
mezi tím stavit na pracovišti, uklidit věci ze stolu a zamknout kancelář. Pan P. si odskočil na
M. na WC s tím, že se sejdou před nádražím. Stěžovatel si všiml, že jeho služební vozidlo je
špatně zaparkované, rozhodl se je přeparkovat blíže k chodníku. Při prováděném manévru na
něj začali nějací dva nebo tři muži gestikulovat, že při couvání narazil do vedle stojícího
vozidla. Stěžovatel žádný náraz necítil, vystoupil z vozidla a začal s těmi muži hovořit. Trvali
na svém, že do zaparkovaného vozidla narazil a že zavolají policii, stěžovatel souhlasil. Při
čekání na policii se stěžovateli udělalo nevolno a začaly jej bolet zuby, proto si vzal jednu z
lahviček Alpy, že si vypláchne ústa, avšak polkl lok. Protože se stěžovateli udělalo lépe, polkl
postupně celý obsah obou lahviček a prázdné je odhodil ve vozidle. Mezi tím přišel pan P. a
stěžovatel jej poslal domů. Stěžovatel konstatoval, že byl podroben dechové zkoušce a odběru
krve, při události nebyl zraněn, škoda mu nevznikla. Prasklina na zadním nárazníku
služebního vozidla mohla podle stěžovatele vzniknout již dříve, stěžovatel vyloučil
technickou závadu jako příčinu nehody. Doplnil, že při svém jednání nebyl ovlivněn
jednáním jiného účastníka silničního provozu, není si vědom nárazu a před nehodou nepožil
žádný alkohol. Stěžovatel navrhl výslech svědka J. P. K dotazu svého právního zástupce
stěžovatel uvedl, že svědci se chovali poněkud razantně, tahali za kliku dveří.
Při ústním jednání konaném dne 14. 10. 2004 byly provedeny výslechy svědků.
Na toto jednání byl předvolán rovněž svědek Z. Š., kterému se však předvolání nepodařilo
doručit na jím uvedenou adresu, ani prostřednictvím Policie České republiky, jež yla
současně dotázána, zda se svědek na této adrese zdržuje. Svědek Z. B. souhlasil se svou
výpovědí sepsanou Policií České republiky a vypověděl, že v ulici H. zastavil na křižovatce
s ulicí D. – Ha. jako první vozidlo, ze svého vozidla měl dobrý výhled, viditelnost byla dobrá.
Dopravní nehoda se udála asi 20 - 30 m před místem, kde zastavil. Jasně viděl, jak vozidlo
Škoda Octavia vycouvalo z řady po levé straně a narazilo do zaparkovaných vozidel za ním,
řidič stočil kola a couval do oblouku, narazil celkem třikrát do zaparkovaného vozidla, které
vyčnívalo z řady. Svědek zavolal na linku 158, na zelenou poté dojel k místu události a
zastavil po levé straně, vystoupil z vozidla a šel k vozidlu Škoda, u kterého stál jeden svědek.
Řidič byl již venku z vozidla, ve vozidle nikdo jiný nebyl. Řidič nastoupil zpět do vozidla a
chtěl z místa popojet, aby nebránil provozu. Svědek mu řekl, aby počkal na příjezd policie,
požádal jej o klíčky od vozidla, řidič vyhověl a zůstal sedět ve vozidle. Po dopravní nehodě
nic nejedl, ani nepil. Svědek stál celou dobu vedle něho, do 5 minut přijelo vozidlo Policie
České republiky, svědek jim předal klíčky od vozidla. K dotazům zástupce stěžovatele svědek
Z. B. doplnil, že škoda nebyla velká, všiml si poškození minimálně na jednom vozidle, neví
však na jakém. Poškození viděl na vyčnívající části zaparkovaného vozidla, rozsah již neví,
sledoval stěžovatele. Svědek uzavřel, že stěžovatel projevil souhlas s odebráním klíčků od
vozidla.
Svědek J. Š. souhlasil se svou výpovědí sepsanou Policií České republiky a vypověděl,
že dne 25. 2. 2004 kolem 18:30 hodin řídil firemní osobní automobil po ulici H. v P., ve
směru od ulice S. ke křižovatce s ulicemi D. a Ha., zastavil na červenou jako druhé vozidlo v
řadě za dodávkou. Viděl, jak asi 35 m od místa, kde zastavil, po levé straně naráží vozidlo
Škoda Octavia do vozidla po jeho levé straně. Vozidlo Škoda Octavia popojelo asi 3 m vpřed
a narazilo, 2 - 3 m vzad a opět narazilo přední částí do vozidla po jeho levé straně, nárazy
byly 3 nebo 4. Po rozsvícení zelené svědek zastavil asi 3 - 4 m od místa nehody, dodávka asi
10 - 15 m za místem nehody. Svědek šel k vozidlu Škoda Octavia, kde seděl pouze řidič. Na
otázku, zda ví, co dělá, neodpověděl, nekomunikoval. Svědek z jeho jednání usoudil, že je
pod vlivem alkoholu. Řidič vystoupil a po chvilce opět nastoupil do vozidla, svědek měl
dojem, že chce odjet. Řidič dodávky jej požádal, aby mu odevzdal klíčky, poté je měl řidič
dodávky v ruce. Během 4 minut přijelo vozidlo Policie České republiky, svědek následně z
místa nehody odjel. Svědek konstatoval, že řidič vozidla Škoda Octavia rozhodně nic nejedl,
ani nepil.
K žádosti Magistrátu hlavního města Prahy o sdělení informace, zda byly v Lékárně
O. 30 dne 25. 2. 2004 prodány dvě lahvičky Alpy, Mgr. E. B., vedoucí lékárnice Lékárny O. 4
dne 26. 10. 2004 sdělila, že lékárna O. 30 byla v měsíci únoru otevřena pouze od 8:00 do
16:00 hodin a v této době si nikdo dvě Alpy nekoupil.
Při ústním jednání konaném dne 10. 1. 2005 svědek J. P. vypověděl, že v únoru 2004
měl v odpoledních hodinách (kolem 16:00 - 17:00 hodin) schůzku se stěžovatelem
v restauraci S. p. v P., O. Stěžovatel v restauraci žádný alkohol nepožíval, krátce po příchodu
někam odběhl a vrátil se za 5 minut, mluvil o bolesti zubů. V restauraci pili kávu, asi během
hodiny zaplatili a vyšli z restaurace. Chvilku šli po chodníku a povídali si, svědek nabídl
stěžovateli, že jej odveze do kanceláře nebo někam, stěžovatel řekl, že ne. Šli směrem k M.,
kde měl stěžovatel zaparkované auto. Chvilku si ještě povídali, svědek poté odběhl do haly
nádraží na WC. Když vyšel ven z nádraží spolu s kamarádem J. Š., kterého potkal v hale,
viděl shluk lidí u vozidla stěžovatele. S J. Š. se rozešli a svědek šel k vozidlu stěžovatele,
který měl údajně narazit do nějakého vozidla. Svědek žádnou škodu neviděl. Spolu se
stěžovatelem odešli ke kiosku, stěžovatel mluvil o bolesti zubů a vypil lahvičku Alpy. Svědek
nabídl stěžovateli pomoc, neboť účastníci jednali poměrně neadekvátně, stěžovatel odmítl, se
svědkem se rozloučil a svědek odešel ke svému vozidlu do O. a odjel. Svědek neviděl důvod
vyčkat příjezdu Policie České republiky. Později mu stěžovatel volal a žádal jeho svědeckou
výpověď. Svědek konstatoval, že během doby, kterou strávil se stěžovatelem, tento nepožil
žádný alkohol, nejevil známky podnapilosti. Po nehodě svědek viděl stěžovatele požívat
Alpu.
Rozhodnutím ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. MHMP 62514/2004, Magistrát hlavního
města Prahy shledal v jednání stěžovatele, které ve výroku popsal, porušení ustanovení §4
písm. a) a b), §5 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu,
které odůvodňuje naplnění skutkové podstaty přestupků proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích a na úseku ochrany
před alkoholismem a jinými toxikomániemi podle §30 odst. 1 písm. ch) zákona
o přestupcích, za což stěžovateli podle §30 odst. 2 téhož zákona uložil pokutu ve výši
10000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu
na dobu 18 měsíců od právní moci rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení v částce
1000 Kč. V odůvodnění správní orgán konstatoval svá skutková zjištění a uvedl, že stěžovatel
nehodu zavinil svým jednáním, které bylo v rozporu s povinnostmi uloženými zákonem,
neboť se při couvání nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu
na pozemních komunikacích. Tvrzení stěžovatele, že si koupil dvě lahvičky Alpy,
které po nehodě polknul, shledal správní orgán účelovým. Skutečnost, že stěžovatel
po nehodě nic nejedl, ani nepil potvrdili svědci Z. B. a J. Š., kteří měli stěžovatele na dohled
až do příjezdu Policie České republiky, a údajnou koupi dvou lahviček Alpy vylučuje sdělení
vedoucího lékárníka Lékárny O. Správní orgán nepožádal o vypracování znaleckého posudku
navržené zástupcem stěžovatele, neboť tento důkaz by neučinil zvrat v rozhodnutí. Při určení
druhu a výměry sankce správní orgán vyhodnotil jednání stěžovatele jako nebezpečné pro
společnost, ale přihlédl i k polehčujícím okolnostem, zejména, že u osoby stěžovatele není v
registru řidičů evidován žádný údaj.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal jeho formální
nedostatky spočívající v neoznačení obviněného z přestupku, neuvedení výše škody a času
provedení zkoušek na alkohol. Skutkové vyjádření svého jednání považoval stěžovatel
za neurčité a nepřezkoumatelné. Správnímu orgánu vytýkal střídání první, druhé a třetí osoby
jednotného čísla v odůvodnění rozhodnutí a nedostatečné zjištění skutečného stavu věci,
spočívající v neprovedení znaleckého posudku z oboru toxikologie. Zdůraznil, že hladina
alkoholu v krvi měla stoupající tendenci, což je vyloučeno, pokud by byl alkohol požit
před jízdou. Nesprávnost údaje o místu zakoupení Alpy podle stěžovatele nevyvrací
jeho tvrzení o požití Alpy, ke kterému došlo po jízdě. Stěžovatel uzavřel, že se správní orgán
nesnažil ověřit věrohodnost údajů uváděných svědky.
Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2005 žalovaný uvedené rozhodnutí potvrdil a zamítl
odvolání stěžovatele. V odůvodnění uvedl, že skutkové zjištění Magistrátu hlavního města
Prahy považuje za dostatečné a spáchání přestupku za spolehlivě prokázané. Správní orgán
prvního stupně dostatečně odůvodnil, že si stěžovatel po odchodu z restaurace S. p. nemohl
koupit dvě lahvičky Alpy, které měl údajně po dopravní nehodě požít. Jeho tvrzení
je vyvráceno výslechem svědků Z. B. a J. Š., kteří měli stěžovatele na dohled po celou dobu
do příjezdu Policie České republiky a o jejichž nezaujatosti nemůže být pochyb. Tvrzení
stěžovatele nepotvrzuje ani svědek J. P., který uvedl, že stěžovatel vypil pouze lahvičku Alpy.
Žalovaný podotkl, že pokud není věrohodně doloženo zakoupení tohoto prostředku, není
věrohodné ani jeho požití. Důkaz znaleckým posudkem z oboru toxikologie by proto
nepřinesl zvrat v rozhodnutí vycházejícím z uvedených důkazních materiálů. Žalovaný
považoval za nevěrohodné tvrzení stěžovatele, že jako vysokoškolsky právnicky vzdělaný
pracovník Policie České republiky, obviněný občany z řízení motorového vozidla pod vlivem
alkoholu a čekající na příjezd policistů, vypije 3,6 dcl bylinného masážního prostředku,
určeného k masážím nebo do koupele, případně po zředění vodou k obkladům, a obsahujícího
mimo jiné 60% objemových jednotek denaturovaného alkoholu. Žalovaný uzavřel, že
stěžovatel v odvolání neuvedl žádné důvody, které by vedly ke změně nebo zrušení
napadeného rozhodnutí.
Na základě uvedených zjištění posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé kasační
námitky a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami, které z formálního hlediska
napadaly obsah výroku správního rozhodnutí vydaného v prvním stupni správního řízení.
Podle §47 odst. 5 věta prvá zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů, se v písemném vyhotovení rozhodnutí uvede též orgán,
který rozhodnutí vydal, datum vydání rozhodnutí, jméno a příjmení účastníků řízení.
Podle §77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku
uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání,
vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce
(§11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§14 odst. 2), o uložení ochranného
opatření (§16), o nároku na náhradu škody (§70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§79
odst. 1).
Z citovaných ustanovení jednoznačně vyplývá, že jméno a příjmení účastníků řízení
patří mezi obligatorní náležitosti správního rozhodnutí, přičemž zákon o přestupcích neklade
na způsob označení účastníků či jeho umístění v rámci správního rozhodnutí žádné speciální
požadavky. Jestliže v rozhodnutí některá z náležitostí stanovených v citovaných ustanoveních
chybí, je třeba posoudit, zda tento nedostatek může způsobit nicotnost nebo neúčinnost
správního rozhodnutí.
V daném případě je v prvostupňovém správním rozhodnutí uvedeno jméno, příjmení,
titul, datum narození a adresa bydliště stěžovatele. Toto rozhodnutí je výsledkem řízení
o přestupku, jehož jediným účastníkem byl stěžovatel, kterému bylo ve správním řízení řádně
sděleno obvinění ze spáchání přestupku, o němž správní orgán uvedeným rozhodnutím
rozhodl. Nejvyšší správní soud proto nesdílí pochybnosti nadnesené stěžovatelem a vychází
z toho, že Magistrát hlavního města Prahy uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku
a uložil stěžovateli v rozhodnutí specifikované sankce.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu dikce citovaného ustanovení správního řádu
totiž nevypovídá nic o struktuře písemného vyhotovení rozhodnutí, tj. kde a jakým způsobem
má být v rozhodnutí uvedeno označení účastníků řízení. Správní řád pouze v §47 odst. 1
stanoví, že rozhodnutí musí obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o odvolání (rozkladu),
ale nestanoví již (na rozdíl např. od §157 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů), kde má být umístěno označení orgánu, který rozhodnutí vydal,
datum vydání rozhodnutí a jméno a příjmení účastníků řízení. O tom, že požadavek obecně
formulovaný v §47 odst. 5 správního řádu, aby v písemném vyhotovení správního rozhodnutí
bylo uvedeno jméno a příjmení účastníků řízení, umožňuje diametrálně rozdílný výklad
svědčí i komentáře, když podle jednoho musí být označení účastníků řízení uvedeno v záhlaví
rozhodnutí (Vopálka, V., Šimůnková, V., Šolín, M.: Správní řád, komentář, C. H. Beck, Praha
2003) a podle druhého je v praxi možné uvést jména a příjmení účastníků řízení dvojím
způsobem, a to jednak v odůvodnění a jednak v jeho závěru po podpisu a úředním razítku
ve formě rozdělovníku (Ondruš, R. a kol.: Správní řád, komentář, Linde Praha, a. s., Praha
2003). Nelze proto dovodit, že osoby, jichž se správní rozhodnutí bezprostředně týká, musí
být označeny individuálními identifikačními znaky v některé z fundamentálních součástí
rozhodnutí. Je-li tedy v písemném vyhotovení rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedeno
JUDr. V. Z. včetně data narození a adresy, nelze dovodit, že není zřejmé vůči komu bylo
rozhodnutí vydáno. Toto rozhodnutí je navíc převážně psáno ve druhé osobě jednotného čísla,
a proto zcela nepochybně směřuje proti jediné osobě, která je v rozhodnutí uvedena na místě
jeho adresáta.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu jestliže v rozhodnutí,
které je výsledkem přestupkového řízení s jediným účastníkem, je jméno, příjmení, datum
narození a bydliště uvedeno nad nadpisem „Rozhodnutí“ v místě obvykle užívaném
pro označení kteréhokoliv adresáta, nelze z toho dovozovat, že není jisté, zda takto označená
fyzická osoba je pachatelem přestupku, poškozeným nebo jinou na řízení zúčastněnou osobou.
Ustanovení §47 odst. 5 správního řádu totiž nevypovídá nic o struktuře písemného
vyhotovení rozhodnutí, tedy kde a jakým způsobem má být v rozhodnutí uvedeno označení
účastníků řízení. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2004,
č. j. 7 As 12/2003 - 54, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 802/2006, www.nssoud.cz).
Námitku nedostatečného označení osoby obviněné z přestupku proto Nejvyšší správní
soud shledal nedůvodnou.
Kasační námitce nepřezkoumatelnosti výroku správního rozhodnutí z hlediska popisu
skutku Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť popis skutku obsažený ve výroku
prvostupňového správního rozhodnutí považuje za dostatečný. Účelem zákonného požadavku
uvedení popisu skutku je realizace zásady zákazu dvojího trestu za jeden skutek,
což znamená, že skutek musí být ve výroku popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným
a současně aby bylo znemožněno pozdější opětovné uložení sankce za stejné jednání,
za které již byl účastník řízení sankcionován. Tento požadavek přezkoumávané správní
rozhodnutí splňuje, když zcela zřetelně vymezuje, jakého jednání se stěžovatel dopustil,
tj. za jaké jednání je trestán.
Se stěžovatelem lze souhlasit, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně není výslovně uvedeno, zda alkohol požil před jízdou či později. Z aplikovaných
ustanovení zákona o silničním provozu [§5 odst. 2 písm. b)] však mimo veškerou pochybnost
vyplývá, že správní orgán uznal stěžovatele vinným řízením vozidla bezprostředně po požití
alkoholického nápoje nebo v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy ještě mohl být
pod jeho vlivem. Nejvyšší správní soud dále podotýká, že výrok správního rozhodnutí je třeba
vykládat v kontextu s jeho odůvodněním, které tvoří nedílnou součást rozhodnutí
a ze kterého je zřejmé, že k požití alkoholu mělo podle zjištění správního orgánu dojít
před jízdou, resp. před nehodou.
S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že správní
rozhodnutí vydané v prvním stupni řízení nevykazuje stěžovatelem vytýkané formální vady
výroku. Nejvyšší správní soud vycházeje ze zásady, že odvolací řízení tvoří s prvoinstančním
jeden celek, dodává, že rozhodnutí žalovaného o odvolání lze z formálního hlediska
považovat za perfektní, čímž by byly případné drobné vady, které však soud neshledal,
zhojeny.
Nejvyšší správní soud se následně zabýval námitkami, jež se týkaly skutkového stavu,
ze kterého přezkoumávaná správní rozhodnutí vychází. Soud k tomu předesílá, že předmětem
soudního přezkumu nebyla otázka, zda došlo k dopravní nehodě, resp. zda při této nehodě
vznikla na některém z vozidel škoda, proto tuto otázku považoval za nespornou
a dále se jí nevěnoval. Předmětem sporu tak zůstává, zda stěžovatel požil alkohol před jízdou
či po ní.
Správní orgány a Městský soud v Praze vycházely z výpovědí svědků Z. B. a J. Š.,
které považovaly za věrohodné, a s použitím dalších zjištěných skutečností vyhodnotily
výpověď stěžovatele a svědka J. P. jako nevěrohodné. Tomuto závěru Nejvyšší správní soud
přisvědčuje.
Z. B. a J. Š. shodně uvedli, že od okamžiku, kdy stěžovateli oznámili, že způsobil
dopravní nehodu, jej měli stále na očích, přičemž stěžovatel po celou dobu do příjezdu policie
nic nejedl, ani nepil. Stěžovatelem nepřípustně namítaný rozpor v jejich výpovědích ohledně
průběhu dopravní nehody je pochopitelný, neboť od události (25. 2. 2004) do ústního jednání
(14. 10. 2004) uplynula nezanedbatelná doba, a není proto možné po svědcích požadovat, aby
přesně popsali událost, která pro ně samotné nemusela mít zásadnějšího významu. Výpovědi
těchto svědků rovněž Nejvyšší správní soud shledal věrohodnými, neboť svědci neměli na
věci žádný osobní zájem, a případné nepřesnosti tak nutno přičíst časovému odstupu.
Věrohodnost těchto svědků dále podporují rozpory ve výpovědi stěžovatele a svědka J.
P., který samotnou nehodu neviděl a ve správním řízení byl vyslechnut na návrh stěžovatele.
Stěžovatel ve správním řízení uvedl, že s J. P. krátce před 18:00 hodin odcházeli z
restaurace a stěžovatel si odskočil naproti přes ulici do lékárny, kde koupil dvě lahvičky Alpy.
J. P. naopak uvedl, že stěžovatel krátce po příchodu do restaurace, což podle jeho výpovědi
muselo být po 16:00 hodin někam odběhl, vrátil se za 5 minut a mluvil o bolesti zubů. Z
restaurace pak podle svědka odcházeli společně, rychlý nákup v lékárně svědkova výpověď
nepřímo vylučuje. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že správní orgány naprosto správně
vycházely ze sdělení vedoucí lékárnice Lékárny O., která možnost nákupu dvou lahviček
Alpy v den nehody vyloučila, a to nejen z důvodu zkrácené otvírací doby, ale rovněž podle
databáze prodaných výrobků.
Tvrzení J. P., že se stěžovatelem odešli ke kiosku, kde stěžovatel vypil lahvičku Alpy,
je v rozporu nejen s citovanými výpověďmi ostatních svědků, ale nekoresponduje ani s
popisem děje předneseným stěžovatelem. Není zřejmé, zda stěžovatel při údajné konzumaci
Alpy seděl ve vozidle, nicméně podle svého tvrzení prázdné lahvičky odhodil ve vozidle, což
by pravděpodobně neučinil, kdyby Alpu vypil u kiosku, v jehož okolí se nepochybně nachází
odpadkový koš. Svůj odchod ke kiosku, ani aktivní účast svědka J. P. na událostech po
dopravní nehodě stěžovatel nezmínil a výpovědi ostatních svědků odchod ke kiosku vylučují.
Z výpovědi stěžovatele pak lze dovodit, že obě lahvičky Alpy vypil postupně jednu
za druhou, tedy nikoliv, že první lahvičku (jejímž obsahem si chtěl původně vypláchnout ústa)
vypil v autě či v jeho blízkosti a druhou po údajném odchodu ke kiosku s J. P.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na skutečnost, že v odvolání proti rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy stěžovatel trval na tom, že po jízdě použil Alpu (zřejmě
myšleno požil). V žalobě však již na tomto netrval a zdůrazňoval, že k požití alkoholu
obsaženého v Alpě či v jiné tekutině došlo až poté, co s vozidlem jel. Rovněž podle kasační
stížnosti již nezáleží na tom, zda byl požit alkohol obsažený v Alpě či v jiné tekutině.
Těmito argumenty stěžovatel podstatně snížil věrohodnost své výpovědi učiněné ve správním
řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud posoudil výpověď svědka J. P. jako
nevěrohodnou a tvrzení stěžovatele jako účelová. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru,
že správní orgány při svém rozhodování vycházely ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu
věci a náležitě se vypořádaly s rozdílnými zjištěními plynoucími z provedených důkazů, když
jednoznačně odůvodnily, proč považovaly výpověď stěžovatele a svědka J. P. za
nevěrohodné, a naopak proč vycházely z výpovědí ostatních svědků.
V tomto směru se Nejvyšší správní soud nemohl ztotožnit ani s námitkou stěžovatele,
že pro jeho verzi svědčí i skutečnost, že dechová zkouška má pouze orientační charakter.
Veškeré argumenty stěžovatele ohledně požití alkoholu až po jízdě byly spolehlivě
vyvráceny, Nejvyššímu správnímu soudu proto nevznikla pochybnost o tom, že stěžovatel
alkohol požil před jízdou. Za této procesní situace Nejvyšší správní soud shledal adekvátním
postup správních orgánů, které neprovedly stěžovatelem navržený důkaz znaleckým
posudkem z oboru toxikologie, což odůvodnily tím, že tvrzení stěžovatele o požití alkoholu
po jízdě není věrohodné. Tento postup aproboval rovněž Městský soud v Praze.
Vzhledem k účelovosti tvrzení stěžovatele o údajném požití Alpy po dopravní nehodě
Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje jeho námitce, že se správní orgán nepokusil odstranit
rozpor mezi jeho tvrzením a tvrzením lékárny. Nejen ze sdělení Lékárny O. totiž vyplynulo,
že tvrzení o požití Alpy jsou účelová a výpověď stěžovatele není věrohodná, proto nebylo
třeba namítaný rozpor odstraňovat. Dlužno podotknout, že sám stěžovatel v odvolání uvedl,
že zřejmě nesprávně tvrdil, že Alpu zakoupil v lékárně v H., čímž de facto potvrdil sdělení
lékárny. Ostatně, jak již bylo uvedeno, stěžovatel později svá tvrzení o požití Alpy korigoval
a uváděl, že požil alkohol obsažený v Alpě či jiné tekutině, což by svědčilo pro závěr, že
rozpor mezi jeho výpovědí a sdělením lékárny vlastně ani nevznikl.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že bylo-li jednoznačně prokázáno, že stěžovatel
nepožil alkohol po jízdě, tedy že jej požil před jízdou, jeho námitka, že je podstatné,
zda při požití alkoholu po jízdě mohla hladina alkoholu dosáhnout zjištěné výše, nemůže být
důvodná.
Pokud jde o skutkový stav, podle Nejvyššího správního soudu nevznikají pochybnosti
o tom, že stěžovatel svým jednáním mimo jiné porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona
o silničním provozu, podle kterého řidič nesmí řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně
po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky nebo v takové době po požití
alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem.
Tímto jednáním se stěžovatel dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu uvedeného v §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, podle kterého se přestupku
dopustí ten, kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až e), poruší zvláštní
zákon. Stěžovatel současně spáchal přestupek uvedený v §30 odst. 1 písm. ch) zákona
o přestupcích, podle kterého se přestupku dopustí ten, kdo ve stavu vylučujícím způsobilost,
který si přivodil požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky, vykonává
činnost uvedenou v písmenu g), přičemž podle písm. g) téhož ustanovení se přestupku dopustí
ten, kdo požije alkoholický nápoj nebo užije jinou návykovou látku, ačkoliv ví, že bude
vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při níž by mohl ohrozit zdraví lidí nebo poškodit
majetek.
Ve světle výše uvedených zjištění Nejvyšší správní soud neshledal ani namítaný
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť Městský soud v Praze
se v napadeném rozsudku přezkoumatelně vypořádal se všemi žalobními body a patřičně
odůvodnil, proč nepřistoupil k provedení důkazu znaleckým posudkem, když správně uvedl,
že tento posudek vychází z tvrzení stěžovatele, která byla vyvrácena. Městský soud v Praze
považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný a provádění dalších důkazů shledal
nadbytečným. Stěžovatel ostatně v žalobním řízení, ani v doplnění kasační stížnosti neuvedl,
jaké skutečnosti měly být prokázány výslechem jím navrhovaných svědků, proto též Nejvyšší
správní soud vyhodnotil další důkazy jako nadbytečné, když na učiněných zjištěních nemohou
nic změnit. Nejvyšší správní soud nezjistil ani namítané nedostatky odůvodnění rozsudku
Městského soudu v Praze, ze kterého jasně vyplývá, že žalovaná pochybení soud neshledal.
Závěry obsažené v napadeném rozsudku přitom Nejvyšší správní soud považuje za dostatečně
odůvodněné.
Pokud jde o předvolání svědka Z. Š., Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu
zjistil, že tento svědek byl předvolán na ústní jednání konané dne 14. 10. 2004. Předvolání se
mu však nepodařilo doručit na jím uvedenou adresu, a to ani prostřednictvím Policie České
republiky, jež o doručení zásilky několikrát usilovala. Žalovaný, ani správní orgán prvního
stupně nemohou nést odpovědnost za to, že se svědek nezdržoval v místě, které nahlásil do
Protokolu o nehodě, resp. pokud se tam zdržoval, že si nepřebíral poštu. S odkazem na výše
uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že ani výslech tohoto svědka nemohl přinést nová
zjištění, která by byla způsobilá ovlivnit závěry správních orgánů a Městského soudu v Praze,
s nimiž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek,
přezkoumávaná rozhodnutí správních orgánů, správní, ani soudní řízení nevykazují vytýkaná
pochybení, namítané kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. nebyly
prokázány, a Nejvyšší správní soud proto podanou kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 téhož zákona. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší
správní soud ani žádné náklady jemu vzniklé ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel s podanou kasační
stížností úspěch neměl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu