ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.34.2006:76
sp. zn. 4 As 34/2006 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: Z. o. evid.
č. X O. s. s. o. o., zast. Mgr. Jiřím Audym, advokátem, se sídlem Šternberk, Hlavní náměstí
18, proti žalovaným: 1) Národní památkový ústav, se sídlem Praha 1,
Valdštejnské náměstí 3/162, 2) Ministerstvo kultury, se sídlem Praha 1,
Maltézské náměstí 471/1, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 30. 9. 2005, č. j. 8 Ca 249/2004 - 42,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č. j. 8 Ca 249/2004 - 42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Zástupci žalobkyně Mgr. Jiřímu Audymu, advokátovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2150 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2005, č. j. 8 Ca 249/2004 - 42, odmítl
žalobu žalobkyně proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí žalovaného č. 2 o odvolání
proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí žalovaného č. 1, kterým byla zamítnuta žádost
žalobkyně o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze dále tímto usnesením
zamítl návrh žalobkyně na ustanovení zástupce a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v odůvodnění předmětného usnesení uvedl, že žaloba byla
podána s tím, že za žalobkyni jedná PhDr. H. V. P. jako její předsedkyně. Městský soud v
Praze ze spisu sp. zn. 5 Ca 205/2004 zjistil, že žalovaný č. 1 má k dispozici zápis z členské
schůze žalobkyně ze dne 18. 12. 2003, na níž byla předsedkyní žalobkyně zvolena Š. S. a
PhDr. H. V. P. byla zvolena hospodářem. Městský soud v Praze vzhledem k pochybnostem
žalobkyni usnesením ze dne 5. 8. 2005, č. j. 8 Ca 249/2004 - 22, vyzval, aby doložila, že
PhDr. H. V. P. je oprávněna za ni jednat nebo navrhla provedení důkazů k doložení tohoto
oprávnění, a současně žalobkyni poučil, že nevyhoví-li této výzvě a v řízení nebude možno
pro uvedený nedostatek pokračovat, soud návrh odmítne. Žalobkyně k výzvě soudu poukázala
na to, že žalovaný č. 1 od 21. 6. 2004 nezákonně zadržuje materiály žalobkyně, a předložila
čestné prohlášení člena výboru žalobkyně Z. B. o tom, že PhDr. H. V. P. je předsedkyní
odborové organizace. Městský soud v Praze shledal, že tato písemnost neuvádí den, kdy byla
PhDr. H. V. P. zvolena předsedkyní žalobkyně, tedy není zřejmé, zda jde o její zvolení na
ustavující schůzi žalobkyně nebo o opětovné zvolení po rezignaci Š. S., ke kterému podle
tvrzení žalobkyně došlo na jaře 2004. Městský soud v Praze konstatoval, že nejde o veřejnou
listinu a obsah písemnosti nemůže mít potřebnou důkazní hodnotu. Čestné prohlášení Z. B.
ani ve spojení s čestným prohlášením PhDr. H. V. P. neprokazují podle Městského soudu v
Praze skutečnost, že PhDr. H. V. P. byla v době podání žaloby oprávněna za žalobkyni jednat.
Městský soud v Praze proto uzavřel, že nebyly předloženy žádné věrohodné doklady
o činnosti PhDr. H. V. P. jako předsedkyně žalobkyně, ani navrženy výslechy svědků, kteří by
dosvědčili její oprávnění jednat za žalobkyni v době podání žaloby. Žalobkyně se podle
mínění Městského soudu v Praze ani vzhledem k tvrzenému zabavení dokumentů nedostala
do situace, aby nemohla toto oprávnění prokázat. Přes výzvu i vlastní šetření soudu
tak nedošlo k odstranění vady žalobního návrhu, v řízení proto nebylo možné pokračovat,
a Městský soud v Praze tedy žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítl a zároveň zamítl
návrh na ustanovení zástupce.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost
a namítala, že opakovaně odůvodněně žádala o ustanovení zástupce, soud její žádost odmítl,
a znemožnil jí tak doložit soudem požadované skutečnosti takovým způsobem a formou,
které by soud nezpochybnil. Stěžovatelka nesouhlasila s postupem soudu, který přijal
od žalovaného č. 1 nelegálně získané kopie interních materiálů stěžovatelky, a nezabýval
se ani otázkou jejich pravosti. Stěžovatelka opakovaně poukazovala na skutečnost,
že jí žalovaný č. 1 dne 21. 6. 2004 násilně zabavil veškeré její interní materiály, když vyměnil
zámek u její kanceláře. Žalovaný č. 1 podle stěžovatelky nepochybně disponuje i zápisem
z členské schůze stěžovatelky z března 2004, kdy Š. S. rezignovala na funkci předsedkyně
stěžovatelky a nahradila ji PhDr. H. V. P.. Městský soud v Praze dále bez uvedení
relevantního důvodu odmítl čestné prohlášení předsedkyně žalobkyně, aniž uvedl, v čem
spatřuje jeho nedostatečnost či nedůvěryhodnost osoby jednající za žalobkyni. Stěžovatelka
rovněž namítala, že ustanovený zástupce mohl pomoci s formulací čestného prohlášení Z. B.,
aby nebylo z formálních důvodů odmítnuto. Stěžovatelka zdůraznila, že se řídila vyjádřením
místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, zn. 4641/2005 St, podle kterého
by postačoval dotaz na některého člena organizace směřující k ověření skutečností uvedených
v čestném prohlášení předsedkyně stěžovatelky. Stěžovatelka doplnila, že Z. B. je člen výboru
stěžovatelky a je plně orientován v časové posloupnosti změn na předsednickém postu, takže
by svým čestným prohlášením neosvědčoval skutečnosti, které by nebyly aktuální.
Stěžovatelka dále namítala podjatost soudců JUDr. Slavomíra Nováka, JUDr. Bedřišky
Sitenské a JUDr. Hany Pipkové s odůvodněním, že z neznámých důvodů považovali
stěžovatelku, PhDr. H. V. P. a Z. B. za osoby nečestné a stranili žalovanému č. 1, jehož
stanovisko považovali za apriori hodnověrné. Stěžovatelka zdůraznila, že zpochybnit
předsednictví PhDr. H. V. P. by mohlo pouze nesouhlasné stanovisko některého z členů
stěžovatelky, nikoli však zcela nedůvodné námitky žalovaného č. 1, který žádným způsobem
nemůže zasahovat do činnosti stěžovatelky a vyjadřovat se k jejímu vnitřnímu uspořádání
a volbě jejího orgánu. Stěžovatelka uzavřela, že popsaným postupem soudu došlo
k bezprecedentnímu porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky domáhat se práva
u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)
a základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Městský soud v Praze nesprávně vyložil ustanovení
§33 odst. 4 s. ř. s. a neodůvodněně odmítl stěžovatelkou navržené důkazy k prokázání
jí tvrzených skutečností. Odmítnutím žaloby pak bylo omezeno ústavní právo stěžovatelky
podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka požádala o osvobození
od soudních poplatků, ustanovení právního zástupce a navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí
zrušeno a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2005, č. j. 8 Ca 249/2004 - 54,
osvobodil stěžovatelku od soudních poplatků a ustanovil jí zástupcem pro řízení o kasační
stížnosti Mgr. Jiřího Audyho, advokáta.
Podáním ze dne 27. 3. 2006 stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce doplnila
kasační stížnost o důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka namítala
nezákonnost výroku č. I. napadeného usnesení spočívající v tom, že soud nevyhověl
jejímu návrhu na ustanovení zástupce, ačkoliv stěžovatelka byla osvobozena od soudních
poplatků a ustanovení zástupce bylo nezbytné k ochraně jejích práv. Městský soud v Praze
tímto postupem porušil právo stěžovatelky na právní pomoc podle čl. 37 Listiny. Výrok č. II.
napadeného usnesení je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný, neboť soud neuvedl žádné
důvody, které jej k zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce vedly.
Žalovaný č. 1 ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že mu PhDr. H. V. P. dne
29. 1. 2004 zaslala faxem zápisy z členských schůzí stěžovatelky konaných dne 1. 12. 2003 a
8. 12. 2003, dále evidenční list Základní organizace a doklad Českého statistického úřadu o
přidělení identifikačního čísla. Žalovaný č. 1 odmítl, že by postupoval protiprávně, tvrzení
stěžovatelky označil za účelová. Zdůraznil, že si nikdo ze členů stěžovatelky nepamatuje, kdy
se konala členská schůze, na které byla PhDr. H. V. P. znovuzvolena předsedkyní
stěžovatelky. Žalovaný č. 1 konstatoval, že v materiálech, které při organizační změně
převzalo územní odborné pracoviště v Olomouci, se žádný zápis osvědčující znovuzvolení
PhDr. H. V. P. nenacházel. Takový zápis se nenachází ani na ústředním pracovišti žalovaného
č. 1 v Praze, ačkoliv předchozí zápisy z členských schůzí stěžovatelka na ústřední pracoviště
zaslala. Zápis z členské schůze ze dne 15. 8. 2005 není podle žalovaného č. 1 žádným
důkazem o tom, že PhDr. H. V. P. byla skutečně řádně zvolena. Žalovaný č. 1 konstatoval, že
není žádný důvod pro vyloučení soudců z projednávané věci, a navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal napadené
rozhodnutí vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti.
Při přezkumu rozhodnutí v rozsahu výroku o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce shledal
soud vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti a jejího doplnění v části směřující proti výroku o odmítnutí
žaloby vyplývá, že stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., podle kterého kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Proti výroku o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce stěžovatelka podala kasační
stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené zmatečnosti řízení před soudem spočívající
v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného
činu soudce. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzované věci vycházel ze závěrů,
ke kterým dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v obdobné věci vedené
pod sp. zn. 1 As 38/2006.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, že v řízení
u Městského soudu v Praze rozhodovali vyloučení soudci, kteří z neznámých důvodů
považovali stěžovatelku, PhDr. H. V. P. a Z. B. za osoby nečestné a stranili žalovanému č. 1,
jehož stanovisko považovali za apriori hodnověrné. Tuto námitku posoudil Nejvyšší správní
soud jako námitku podjatosti soudců, kteří ve věci rozhodovali.
Podle §8 odst. 5 s. ř. s. může účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může
namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit
do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání,
musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka
musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována.
O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li
namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.
Skutečnosti, ve kterých stěžovatelka spatřuje podjatost soudců Městského soudu
v Praze, vyplývají z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které bylo stěžovatelce doručeno
ve čtvrtek dne 20. 10. 2005. V tomto okamžiku se stěžovatelka dozvěděla o možné podjatosti
soudců, proto je tento den určujícím pro počátek běhu zákonné lhůty pro vznesení námitky
podjatosti. Tato lhůta počala plynout v pátek dne 21. 10. 2005 a skončila ve čtvrtek dne
27. 10. 2005. Stěžovatelka uplatnila námitku podjatosti až v kasační stížnosti, kterou podala
u Městského soudu v Praze osobně dne 31. 10. 2005, tj. po uplynutí lhůty pro vznesení
námitky podjatosti. K uvedené námitce proto Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout.
Nad rámec potřebného odůvodnění k tomu Nejvyšší správní soud doplňuje, že z §8
odst. 1 s. ř. s. jednoznačně vyplývá, že důvodem pro vyloučení soudce není jeho právní názor
vyjádřený v rozhodnutí o projednávané věci, a to ani v případě, že jej Nejvyšší správní soud
později shledá nesprávným. Podobný závěr vyslovil Nejvyšší správní soud
ve svém rozhodnutí ze dne 18. 6. 2003, č. j. Nao 25/2003 - 47, publikovaném ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 283/2004, www.nssoud.cz. Podle zmíněného
judikátu důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci nejsou podle §8
odst. 1 s. ř. s. okolnosti spočívající v postupu soudu podle §36 odst. 3 věty druhé s. ř. s.,
který vedl k zamítnutí žalobcovy žádosti o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním,
že žaloba zjevně nemůže být úspěšná, a to ani v případě, že by takové rozhodnutí nebylo věcně
správné.
Námitku stěžovatelky, že soudci, kteří v projednávané věci rozhodovali, z neznámých
důvodů považovali stěžovatelku, PhDr. H. V. P. a Z. B. za osoby nečestné a stranili
žalovanému č. 1, jehož stanovisko považovali za apriori hodnověrné, považuje Nejvyšší
správní soud za expresívní vyjádření nesouhlasu stěžovatelky s právním názorem Městského
soudu v Praze, podle kterého stěžovatelka předloženými dokumenty neprokázala, že PhDr. H.
V. P. je oprávněna za stěžovatelku jednat. Uvedenou námitku by proto ani v případě jejího
včasného uplatnění Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou, neboť tvrzené skutečnosti
nejsou důvodem pro vyloučení soudce a stěžovatelka ani žádný důvod pro vyloučení soudců
ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s. nepřednesla.
Nejvyšší správní soud dále posuzoval námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
usnesení v rozsahu výroku o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce a shledal ji důvodnou.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu usnesení, kterým soud zamítá
žádost o ustanovení zástupce (§35 odst. 8 s. ř. s.), musí obsahovat odůvodnění (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006, č. j. 8 As 21/2005 - 101,
publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1006/2007,
www.nssoud.cz).
Napadené usnesení však žádné odůvodnění, které by se vztahovalo k výroku č. II,
jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce, neobsahuje, což jej činí
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené usnesení v rozsahu výroku
o zamítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud přitom nepřihlížel k dokumentům,
které stěžovatelka k prokázání oprávnění PhDr. H. V. P. jednat za stěžovatelku předložila
Městskému soudu v Praze až po vydání napadeného usnesení, neboť tyto dokumenty
nemohly ovlivnit závěry Městského soudu v Praze vyjádřené v přezkoumávaném rozhodnutí.
Podle §33 odst. 4 s. ř. s. za právnickou osobu jedná ten, kdo je k tomu oprávněn
podle zvláštního zákona. Za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu
se zájmy právnické osoby. Kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění na výzvu
soudu prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat pouze jediná osoba.
Základními dokumenty, které v případě stěžovatelky mohly sloužit k prokázání
oprávnění PhDr. H. V. P. jednat za stěžovatelku, jsou zakladatelský dokument (zápis z
ustavující členské schůze) či stanovy, které upravují jednání za stěžovatelku, a zápis z členské
schůze, na níž byla PhDr. H. V. P. zvolena předsedkyní stěžovatelky.
Z vyjádření stěžovatelky a žalovaného č. 1 shodně vyplývá, že žalovaný č. 1
bez souhlasu stěžovatelky převzal interní materiály stěžovatelky a dosud je stěžovatelce
nevrátil, přestože stěžovatelka iniciovala u Okresního soudu v Olomouci
(sp. zn. 16 C 349/2004) spor o jejich vydání. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
lze proto důvodně předpokládat, že stěžovatelka skutečně bez vlastního zavinění nedisponuje
výše uvedenými dokumenty, které by mohly bezpečně prokázat oprávnění PhDr. H. V. P.
jednat za stěžovatelku. Těmito dokumenty naopak disponuje žalovaný č. 1.
Nejvyšší správní soud k tomu zdůrazňuje, že prokázání oprávnění jednat
za právnickou osobu ve smyslu §33 odst. 4 s. ř. s. je jednou z podmínek řízení,
a proto nemůže být závislé na vůli jiného účastníka řízení, zejména ne na protistraně.
V opačném případě by žalovaný mohl zabránit stěžovatelce v přístupu k soudu,
což představuje v právním státě nepřípustný zásah do práva soudní ochranu.
Za této situace lze za dostatečné podklady k prokázání uvedené skutečnosti považovat
dokumenty, které stěžovatelka dne 15. 9. 2005, tj. před vydáním napadeného usnesení,
předložila Městskému soudu v Praze, tzn. čestné prohlášení Z. B. a dopis žalovaného č. 1, ve
kterém je PhDr. H. V. P. označena jako předsedkyně stěžovatelky. Zmíněný dopis ze dne
12. 5. 2004 vyvrací argument žalovaného č. 1, že předsedkyní stěžovatelky v této době byla
paní Š. S., zvolená členskou schůzí konanou dne 18. 12. 2003, a podporuje tvrzení
stěžovatelky, že Š. S. na funkci předsedkyně rezignovala a členská schůze konaná v březnu
2004 následně opětovně zvolila PhDr. H. V. P. předsedkyní stěžovatelky. V opačném případě
by se totiž žalovaný č. 1, který byl o zvolení Š. S. informován, neobracel dne 12. 5. 2004 na
PhDr. H. V. P. jako na předsedkyni stěžovatelky. Uvedenou námitku proto Nejvyšší správní
soud shledal důvodnou.
Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nepovažoval
za významné, že si podle tvrzení stěžovatelky, zdůrazněného ve vyjádření žalovaného č. 1,
nikdo z jejích členů nepamatuje přesné datum konání členské schůze, na které byla PhDr. H.
V. P. znovuzvolena předsedkyní stěžovatelky. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je
naopak rozhodující, že žalovaný č. 1 s PhDr. H. V. P. jednal jako s předsedkyní stěžovatelky a
nevyvstaly významnější pochybnosti o tom, že PhDr. H. V. P. byla při zahájení a v průběhu
soudního řízení oprávněna za stěžovatelku jednat.
Nejvyšší správní soud rovněž přisvědčil námitce stěžovatelky, která spočívala v citaci
vyjádření místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, zn. 4641/2005 St,
podle něhož by k prokázání oprávnění jednat za stěžovatelku postačoval dotaz
na některého člena organizace směřující k ověření skutečností uvedených v čestném
prohlášení předsedkyně. Podobně Městský soud v Praze v usnesení č. j. 8 Ca 249/2004 - 22,
ze dne 5. 8. 2005, jímž stěžovatelku vyzval k prokázání oprávnění PhDr. H. V. P. jednat za
stěžovatelku, poukázal na možnost prokázat tuto skutečnost výslechem svědků. Nejvyšší
správní soud považuje důkaz výslechem svědků, který by Městský soud v Praze zřejmě
akceptoval jako důkaz dostatečně průkazný, za srovnatelně věrohodný s předloženými
listinami, jež však Městskému soudu v Praze nepostačovaly.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na skutečnost, že žádost o poskytnutí informace
ze dne 10. 10. 2004 za stěžovatelku rovněž podepsala PhDr. H. V. P. jako její předsedkyně a
žalovaný č. 1 na tuto žádost reagoval odpovědí ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 8243/2004, aniž
jakkoli zpochybňoval oprávnění PhDr. H. V. P. za stěžovatelku jednat.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že Městský soud v Praze
nesprávně aplikoval ustanovení §33 odst. 4 s. ř. s., čímž bylo stěžovatelce odepřeno právo
na přístup k soudu a právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rovněž postup Městského soudu v Praze,
který zamítl návrh na ustanovení zástupce pro žalobní řízení společně s odmítnutím žaloby,
a shledal, že tento postup představuje porušení práva stěžovatelky na právní pomoc ve smyslu
čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se nemohla proti neustanovení zástupce
před rozhodnutím o žalobě bránit kasační stížnosti, ani neměla příležitost si po zamítnutí
návrhu na ustanovení zástupce sama advokáta pro řízení o žalobě zvolit.
Výše uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší správní soud za dostatečné důvody
k tomu, aby shledal výrok č. I napadeného usnesení nezákonným, a proto se již nezabýval
dalšími námitkami, které proti tomuto výroku směřovaly.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo, než usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 30. 9. 2005, č. j. 8 Ca 249/2004 - 42, zrušit pro nezákonnost výroku o odmítnutí žaloby
a nepřezkoumatelnost výroku o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce, spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí, a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze
nyní bude, aby znovu rozhodl o návrhu na ustanovení zástupce stěžovatelky pro řízení
o žalobě a v tomto řízení dále pokračoval s tím, že oprávnění PhDr. H. V. P. jednat za
stěžovatelku v souzené věci bylo dostatečně prokázáno.
V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze podle §110 odst. 2 s. ř. s.
rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna zástupci stěžovatelky Mgr. Jiřímu Audymu, advokátovi, který byl
stěžovatelce ustanoven usnesením Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 249/2004 - 54, ze dne
7. 12. 2005, byla stanovena za dva úkony právní služby ve výši 1000 Kč podle §9 odst. 3
písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění účinném
do 31. 8. 2006 (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci
samé podle §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky) a režijní paušál podle §13 odst. 3
téže vyhlášky ve výši 75 Kč za každý úkon. Zástupci stěžovatelky bude vyplacena částka
ve výši 2150 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu