ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.35.2005
sp. zn. 4 As 35/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
RNDr. M. U., zast. JUDr. Jaromírem Heto, advokátem, se sídlem Zlín, Vodní 1972, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1.
2005, č. j. 58 Ca 38/2003 - 24,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2005, č. j. 58 Ca 38/2003 - 24
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního úřadu Olomouc (právního předchůdce žalovaného správního
orgánu) ze dne 29. 11. 2002, č. j. 1599/3/2002/K, bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouc, odboru stavebního, ze dne 22. 7. 2002,
č. j. OP/22/2002/2/Hab, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §105
odst. 2 písm. c) zákona č. 50/1976, o územním řízení a stavebním řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), jehož se podle rozhodnutí správního orgánu dopustil
tím, že umožnil jiné osobě, Z. C., s místem podnikání B. 288, F. – M., užívat od 9. 1. 2002 do
30. 3. 2002 místnosti povolené jako kavárna k prodeji různého spotřebního zboží (textil, obuv,
lůžkoviny apod.), a to v rozporu s kolaudačním rozhodnutím č. j. ÚPA 436/87/No/Pol ze dne
20. 2. 1987. Za tento přestupek uložil správní orgán žalobci podle §105 odst. 2 písm. c)
stavebního zákona pokutu ve výši 15000 Kč a uložil mu dále podle §79 odst. 1 zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) uhradit náklady správního řízení
ve výši 500 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí Okresního úřadu Olomouc podal žalobce včas žalobu
ke krajskému soudu, v níž napadl rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu pro jeho rozpor
se zákonem. V žalobě konstatoval, že je jedním z devíti spoluvlastníků H. N. d. O. a pozemků
s ním souvisících. Po nabytí spoluvlastnictví k areálu H. N. d. byly uzavřeny smlouvy o
nájmu této nemovitosti se společností N. d. O., s. r. o., ve které je žalobce společníkem, nikoli
však statutárním orgánem. V podané žalobě zejména namítal, že se nedopustil žádného
přestupku. K nesprávnému jednání dle jeho názoru došlo zřejmě ze strany jednatelů
společnosti N. d. O. Byla sice uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, ale jako jeden
ze spoluvlastníků předmětné nemovitosti nemohl vědět, že společnost N. d. poté uzavřela
podnájemní smlouvu se Z. C., aniž žalobce o této smlouvě informovala. Dále namítal
porušení §3, §4, §66 odst. 2 písm. a), resp. §76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a §
105 odst. 2 stavebního zákona. Současně poukazoval na to, že žalovaný nerespektoval §2
zákona o přestupcích. Ze strany žalobce nešlo o zaviněné jednání v žádné formě, navíc nemá
bydliště v O. a nemohl tedy kontrolovat stav nemovitosti. Navrhoval zrušení napadeného
rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věcí žalovanému k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že spatřuje naplnění skutkové podstaty
přestupku ze strany žalobce v tom, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem
jako spoluvlastníkem a společností N. d., s.r.o. obsahuje mimo jiné ustanovení o nákupu a
prodeji zboží v předmětných prostorách. Proto žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou a
navrhl její zamítnutí.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl s odůvodněním, že nájemce – společnost N. d.,
s. r. o., byl v nájemní smlouvě uzavřené s žalobcem zmocněn k užívání předmětu nájmu –
nemovitostí mimo jiné též jako prostoru k nákupu a prodeji zboží a služeb. Pokud tedy
společnost N. d. O., s. r. o. poté umožnila Z. C. užívat prostor kavárny k nákupu a prodeji
spotřebního zboží, pak žalobce neprokázal, že by jí tento způsob užívání jednotlivých prostor
znemožnil. Po celou dobu užívání kavárny žalobce společnosti N. d. O., s. r. o. nesprávný
postup ani nevytkl a neučinil bezprostředně jiné kroky směřující k nápravě. Zapříčinil tak
svým omisivním jednáním užívání předmětných prostor v rozporu s kolaudačním
rozhodnutím. Právem každého spoluvlastníka bylo nejen disponovat předmětnou nemovitostí,
ale zároveň bylo jeho povinností zajistit, aby tyto dispozice nepřekročily rámec stanovený
zákonem. K námitce zástupce žalobce, že žalobce neměl možnost seznámit se s kolaudačním
rozhodnutím, krajský soud uvedl, že již při uzavírání nájemní smlouvy mezi žalobcem a
společností N. d. O., s. r. o. byly specifikovány tyto prostory jako určené (také) k nákupu a
prodeji zboží a služeb. K další námitce, že žalobce učinil pokus o změnu charakteru v užívání
předmětného objektu, krajský soud uvedl, že šlo o žádost ze dne 25. 1. 2002, tedy podanou
v době, kdy již užívání prostor trvalo a tato změna povolena nebyla. Rovněž
ustanovení nájemní smlouvy o tom, že by nájemce byl povinen nést veškeré sankce za
porušení povinností, nejsou z tohoto hlediska významná, stejně jako námitka, že by žalobce
sám jako pouze jeden z devíti spoluvlastníků nemovitostí nemohl prodeji v těchto prostorách
zabránit. K tvrzení žalobce o tom, že měl za to, že jde o prostory určené k nákupu a prodeji
zboží a služeb ve smyslu např. prodeje cigaret a alkoholu v kavárenských prostorách, event.
poskytování ubytování v těchto prostorách jakožto formy služby, uvedl krajský soud, že
nemůže z hlediska tohoto smluvního ustanovení obstát, když také samotné jednání žalobce,
kdy ihned reagoval na situaci tak, že dal výpověď nájemní i mandátní smlouvy společnosti N.
d. O., s. r. o. prokazuje, že mu bylo známo, že užívání prostor k prodeji spotřebního zboží se
děje v rozporu s původním určením nebytových prostor. Krajský soud shledal přiměřenou
rovněž uloženou výši pokuty, když přihlédl zejména k tomu, že užívání předmětné
nemovitosti v rozporu s jejím účelem bylo ukončeno již dne 30. 3. 2002, tedy záhy poté,
co byl žalobce na nesprávný způsob užívání prostor upozorněn.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, a to z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). V ní uvedl, že pokládá rozsudek krajského soudu za nesprávný
a nezákonný, neboť soud se dostatečně nevypořádal především s otázkou subjektivní stránky
přestupku podle §105 odst. 2 písm. c) stavebního zákona ve vztahu k §2, 3 a 4 zákona
o přestupcích a krajský soud nesprávně posoudil právní otázku jeho zavinění, neboť v řízení
o žalobě nebylo prokázáno, že by stěžovatel skutečně věděl o tom, že společnost N. d. O., s. r.
o. dala do podnájmu nebytový prostor (kavárnu) Z. C. a že mu umožnila užívat tyto prostory v
rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Jestliže to stěžovatel objektivně nevěděl, nemohl to
společnosti N. d. O., s. r. o. ani znemožnit. Až po upozornění ze strany stavebního dohledu
mohl učinit a také učinil opatření k tomu, aby tento nezákonný stav byl ukončen. Neshody
mezi ním a nájemcem (a mandatářem v jedné osobě) vedly posléze, k výpovědi nájemní
i mandátní smlouvy ze strany stěžovatele a posléze i prodeji spoluvlastnického podílu
této nemovitosti. Soud opomíjí skutečnost, že nájemní smlouva ze dne 31. 1. 2000 se vztahuje
na všechny nemovitosti uvedené v čl. I, tj. k pozemku p. č. 77 se stavbou č. p. 515, pozemku
p. č. 78 se stavbou č. p. 464 a pozemku p. č. 248, vše v k. ú. O. – m.. Pokud se v čl. II nájemní
smlouvy hovoří o tom, že tyto prostory budou využívány také jako prostory k nákupu a
prodeji zboží a služeb, vycházel stěžovatel, ze skutečného stavu v době uzavření smlouvy,
když takový prodej zboží a služeb v těchto nemovitostech objektivně existoval a musel
tedy být v souladu se stavebně technickým určením nemovitosti. Bylo na soudu,
aby se vypořádal důkladně jak s otázkou okolností, za jakých objektivně k porušení zákona
došlo, tak s otázkou osobních poměrů stěžovatele. Je nezadatelným právem vlastníka
dát nemovitosti do užívání jinému a také mu svěřit správu svých nemovitostí. To učinil
stěžovatel smluvně a v dobré víře, že nájemce a mandatář (správce) učiní vše, aby nemovitosti
byly užívány a spravovány v souladu s právními předpisy. Stěžovatel jako vlastník měl právo
kontrolovat, zda věci v jeho vlastnictví jsou užívány v souladu se zákonem. Jako jeden
z vlastníků nemovitostí a jeden ze společníků obchodní společnosti N. d. O., s. r. o. měl právo
znát všechny okolnosti spojené s nájmem i podnájmem nemovitostí i nebytových prostor.
Zatímco uživatelská práva vlastníka postoupil smlouvou nájemní a mandátní na právnickou
osobu, práva společníka v právnické osobě mohl vykonávat především účastí na valných
hromadách. Jestliže nájemce a mandatář učinil krok, o kterém stěžovatel objektivně nevěděl, a
v řízení skutečně nebylo prokázáno, že by před datem 9. 1. 2002, kdy proběhla kontrola
stavebního dohledu cokoliv o podnájemní smlouvě uzavřené se Z. C. věděl, pak by se musel
soud vypořádat s otázkou, jak často byl stěžovatel povinen kontrolovat užívání nemovitostí,
které dal do nájmu jinému a jejichž správu jinému svěřil. I kdyby pravidelně navštěvoval
nemovitosti v Olomouci, nemusel by se o neoprávněném užívání kavárny dozvědět ihned,
neboť by jednal v kancelářských prostorách. Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že se
nevypořádal s otázkou neexistence kolaudačního rozhodnutí přiznanou samotným odvolacím
orgánem a s tvrzením, že v městě Olomouci je způsob užívání těchto nemovitostí obecně
znám. Aby stěžovatel mohl porušit ustanovení §85 a zároveň ustanovení §105 odst. 2 písm.
c) stavebního zákona musel by mu být znám účel určený v kolaudačním rozhodnutí. Bylo
prokázáno, že toto kolaudační rozhodnutí chybí (nedochovalo se) a stěžovatel nebyl
stavebním úřadem žádným způsobem zpraven o tom, co bylo obsahem původního
kolaudačního rozhodnutí. Odvolávat se na archiv stavebního úřadu a kolaudační rozhodnutí
z roku 1987 týkající se změn stavby po jejím dokončení a na skutečnosti v Olomouci obecně
známé podle názoru stěžovatele nelze. V další kasační námitce stěžovatel konstatuje,
že se soud vůbec nevypořádal s otázkou, zda nebyly v tomto případě porušeny právní
předpisy samotnou obchodní společností N. d. O., s. r. o. nebo statutárními orgány této
společnosti, ač to namítal jak v řízení před správními orgány obou stupňů, tak v řízení před
soudem. Tato společnost žádala již dříve o změnu stavby před dokončením, např. dne 7. 7.
2000 o změnu stavby – parkovací stání ve vnitrobloku objektu. Tato společnost byla také
oprávněna podat žádost o změnu užívání prostor kavárny a skutečně to dne 25. 1. 2002
učinila, ovšem až poté, kdy orgány stavebního dohledu zjistily porušení stavebního zákona.
Stěžovatel je toho názoru, že pokud byly stavební předpisy porušeny, byly zcela evidentně a
úmyslně porušeny jen ze strany statutárních orgánů společnosti N. d. O., s. r. o. a že zároveň
bez ohledu na zavinění došlo k porušení právních předpisů ze strany společnosti N. d. O.,
s. r. o. Stěžovatel navrhuje, aby rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl zrušen a vrácen
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že krajský soud v odůvodnění
rozsudku přesně a úplně popsal skutkový i právní stav. Přestože žalobce uzavřel nájemní
smlouvu se společností N. d., s. r. o., žalobce neprokázal, že by jí tento způsob užívání
znemožnil. Po celou dobu užívání také žalobce společnosti N. d. nesprávný postup nevytkl ani
neučinil jiné kroky směřující k nápravě. Předmětná část stavby N. d. byla vždy užívána jako
kavárna a jako taková i kolaudována. I když i kavárna může sloužit k prodeji doplňkového
sortimentu zboží (např. cigarety), nelze výkladem dospět k závěru, že prostory kavárny
mohou sloužit i k maloobchodnímu prodeji spotřebního zboží. Stěžovatel jako jeden ze
spoluvlastníků objektu N. d. (č. p. 464 na stavební parcele č. 78 v k. ú. O. – m.) svým
nedbalostním jednáním jinému umožnil užívání nebytových prostor – kavárny – k prodeji
různého zboží v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, a tím se dopustil přestupku. I když byla
uzavřena nájemní smlouva, právem každého spoluvlastníka bylo nejen disponovat
nemovitostí, ale zároveň bylo i jeho povinností, aby tyto dispozice nepřekročily rámec
stanovený zákonem. Protiprávní jednání, kterého se dopustila společnost jako nájemce, není
exkulpací stěžovatele za jím spáchaný přestupek. Co se týče vytýkaného porušení zákona o
přestupcích, správní orgány se existencí zavinění nezabývaly, neboť pro naplnění skutkové
podstaty přestupku podle §105 odst. 2 písm. c) stavebního zákona otázka zavinění není
rozhodná. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Podle §109
odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí,
bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutím Magistrátu města
Olomouc byl stěžovatel spolu s dalšími sedmi osobami uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §105 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, kterého se dopustil tím že umožnil jiné osobě,
Z. C., s místem podnikání B. 288, F. – M., užívat od 9. 1. 2002 do 30. 3. 2002 místnosti
povolené jako kavárna k prodeji různého spotřebního zboží (textil, obuv, lůžkoviny apod.), a
to v rozporu s kolaudačním rozhodnutím ze dne 20. 2. 1987, č. j. ÚPA 436/87/No/Pol. Za
tento přestupek uložil správní orgán každému podle §105 odst. 2 písm. c) stavebního zákona
pokutu ve výši 15000 Kč a dále podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích uložil nahradit
náklady řízení ve výši 500 Kč.
V projednávané věci vytýkal stěžovatel krajskému soudu nesprávné posouzení právní
otázky – vzniku jeho odpovědnosti za přestupek podle §105 odst. 2 písm. c) stavebního
zákona mimo jiné a převedším též proto, že kolaudační rozhodnutí, jež měl svým jednáním
porušit vůbec neexistuje (nedochovalo se) a stěžovateli a stěžovateli nebyl jeho obsah znám
(nebyl příslušným orgánem zpraven o tom, co bylo jeho obsahem). Nemohl se tudíž dopustit
jednání, které je mu kladeno za vinu. V řízení před krajským soudem však tuto námitku
neuplatnil.
Přestupku podle §105 odst. 2 písm. c) stavebního zákona se dopustí mimo jiné ten,
kdo umožní jiné osobě užívat stavbu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Nutno předeslat,
že pojem „přestupek“ je právně vymezen především v obecné části zákona o přestupcích.
Za přestupek se považuje zaviněné jednání, které je takto výslovně označeno
v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt, postižitelný podle zvláštních
právních předpisů nebo o trestný čin. Rozdíl mezi přestupky a jinými správními delikty
spočívá přitom v odlišnosti jejich tzv. zákonných znaků, rozdíl mezi přestupky a trestnými
činy pak především ve stupni jejich společenské nebezpečnosti. Mezi zákonné znaky
přestupku patří jednak znaky obecné, které jsou společné pro všechny přestupky,
a dále tzv. znaky skutkové podstaty konkrétního přestupku, které slouží k jeho individualizaci.
Ke zmíněným obecným znakům patří skutečnost, že jde o jednání protiprávní, společensky
nebezpečné a zaviněné odpovědnou osobou. Ke konkrétním znakům, které charakterizují
skutkovou podstatu toho kterého přestupku pak patří především jeho objekt, objektivní
stránka, subjekt a subjektivní stránka. Objektem je přitom nutno rozumět ve skutkové
podstatě přestupku označený společenský zájem, k jehož narušení mělo dojít
a který je základem pro jeho kvalifikaci ve zvláštní části zákona o přestupcích či v příslušných
ustanoveních některých dalších zákonů. Objektivní stránkou přestupku je třeba rozumět
porušení určité právní povinnosti vážící se ke konkrétně vymezenému objektu. Jinak řečeno,
je-li v objektivní stránce přestupku jakožto znaku skutkové podstaty přestupku obsaženo
jednání, které spočívá v umožnění jiné osobě užívat stavbu v rozporu s kolaudačním
rozhodnutím, je pro trestnost přestupku nezbytné ve správním řízení prokázat obsah
kolaudačního rozhodnutí, s nímž má být užívání stavby v rozporu. Nejvyšší správní
soud – poté, co se seznámil s obsahem správního spisu – zjistil, že součástí správního spisu
není kolaudační rozhodnutí, s nímž má být užívání stavby v rozporu, ani obsah
tohoto kolaudačního rozhodnutí nebyl jinak prokazován. Není tedy vůbec poznatelné,
s čím má být užívání předmětné stavby v rozporu a v čem tento rozpor spočívá. V odůvodnění
prvoinstančního správního rozhodnutí je toliko uvedeno, že „studiem spisového materiálu
bylo zjištěno, že předmětná část stavby, jak vyplývá ze spisového materiálu archivu
stavebního úřadu, byla užívána vždy jako kavárna, kolaudační rozhodnutí (povolení
k užívání) se nedochovalo, k dispozici je kolaudační rozhodnutí na m. j. zřízení baru
v prostorách kavárny č. j. ÚPA 436/87Pol ze dne 20. 2. 1987.“ V odůvodnění správního
rozhodnutí odvolacího orgánu je k témuž konstatováno, že „skutečnost, že předmětná část
stavby byla vždy užívána jako kavárna, vyplývá jednak ze spisového materiálu archivu
stavebního úřadu (nedochovalo se původní kolaudační rozhodnutí, pouze kolaudační
rozhodnutí č. j. ÚPA 436/87/No/Pol ze dne 20. 2. 1987 týkající se modernizace kavárenské
kuchyně, zřízení baru v prostoru kavárny, přemístění vstupu do recepce, výměny oken
a fasády), jednak se jedná o skutečnost ve městě O. obecně známou.“
Nejvyšší správní soud je tudíž toho názoru, že v případě řízení o přestupku
podle §105 odst. 2 písm. c) stavebního zákona je třeba, aby součástí správního spisu bylo
i příslušné kolaudační rozhodnutí (popř. jeho stejnopis či kopie), s nímž má být užívání stavby
v rozporu, nebo aby jeho obsah byl spolehlivě zjištěn jiným způsobem, neboť jde o zákonný
znak skutkové podstaty charakterizující uvedený přestupek, bez jehož existence (prokázání
existence) nelze vůbec na tento přestupek usuzovat.. S ohledem na uvedené tedy zdejšímu
soudu nezbývá než konstatovat, že ze správního spisu není vůbec zřejmé, jaké podklady
pro rozhodnutí správní orgán shromáždil a podle jakých podkladů o přestupku spočívajícím
v jednání, které je v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, rozhodl (§32 odst. 1 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení). Skutkový stav, který vzal správní orgán za základ
napadeného rozhodnutí, tedy nemá oporu ve spisech. Není vůbec zřejmé, zda rozhodnutí
správního orgánu vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§3 odst. 4 a §46 citovaného
zákona). Za daného stavu je naopak patrno, že si správní orgán neopatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí, aby mohl zjistit přesně a úplně skutečný stav věci.
Nepodloženost skutkových zjištění ve spise správního orgánu je v souzené věci natolik
zásadní a zřetelná, že krajský soud měl naříkané správní rozhodnutí bez ohledu na žalobní
námitky zrušit postupem podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Rozsudek krajského soudu
zamítající žalobu na základě nedůvodnosti v žalobě uplatněných námitek a nepřihlížející
v této věci přitom ke skutečnosti, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ
napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisech, zatěžuje řízení před krajským soudem vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a Nejvyšší správní soud
k takové vadě musí přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), bez ohledu na to,
že byla stěžovatelem namítána v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud proto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle §110 odst. 1
za použití §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V něm krajský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval,
neboť dospěl-li k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 část věty za středníkem
s. ř. s.), není možné usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu
k takovémuto rozhodnutí, jestliže výsledkem bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí
jiné.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.) s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu