ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.35.2006
sp. zn. 4 As 35/2006 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: Z.
o. evid. č. X O. s. s. o. o., zast. Mgr. Jiřím Audym, advokátem, se sídlem Šternberk, Hlavní
náměstí 18, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí
1, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 8 Ca 253/2004 - 40,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č. j. 8 Ca 253/2004 - 40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Zástupci žalobkyně Mgr. Jiřímu Audymu, advokátovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2150 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2005, č. j. 8 Ca 253/2004 - 40, odmítl
žalobu žalobkyně proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí žalovaného o rozkladu
proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí Národního památkového ústavu, kterým byla
zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze
dále tímto usnesením zamítl návrh žalobkyně na ustanovení zástupce a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v odůvodnění předmětného usnesení uvedl, že žaloba byla
podána s tím, že za žalobkyni jedná PhDr. H. V. P. jako její předsedkyně. Městský soud v
Praze ze spisu sp. zn. 5 Ca 205/2004 zjistil, že „žalovaný č. 1“ („Národní památkový ústav“,
pozn. NSS) má k dispozici zápis z členské schůze žalobkyně ze dne 18. 12. 2003, na níž byla
předsedkyní žalobkyně zvolena Š. S. a PhDr. H. V. P. byla zvolena hospodářem. Městský
soud v Praze, vzhledem k pochybnostem, žalobkyni usnesením ze dne 5. 8. 2005,
č. j. 8 Ca 253/2004 - 34, vyzval, aby doložila, že PhDr. H. V. P. je oprávněna za ni jednat
nebo navrhla provedení důkazů k doložení tohoto oprávnění, a současně žalobkyni poučil, že
nevyhoví-li této výzvě a v řízení nebude možno pro uvedený nedostatek pokračovat, soud
návrh odmítne. Žalobkyně k výzvě soudu poukázala na to, že „žalovaný č. 1“ od 21. 6. 2004
nezákonně zadržuje materiály žalobkyně, a předložila čestné prohlášení člena výboru
žalobkyně Z. B. o tom, že PhDr. H. V. P. je předsedkyní odborové organizace. Městský soud
v Praze shledal, že tato písemnost neuvádí den, kdy byla PhDr. H. V. P. zvolena předsedkyní
žalobkyně, tedy není zřejmé, zda jde o její zvolení na ustavující schůzi žalobkyně nebo o
opětovné zvolení po rezignaci Š. S., ke kterému podle tvrzení žalobkyně došlo na jaře 2004.
Městský soud v Praze konstatoval, že nejde o veřejnou listinu a obsah písemnosti nemůže mít
potřebnou důkazní hodnotu. Čestné prohlášení Z. B. ani ve spojení s čestným prohlášením
PhDr. H. V. P. neprokazují podle Městského soudu v Praze skutečnost, že PhDr. H. V. P. byla
v době podání žaloby oprávněna za žalobkyni jednat. Městský soud v Praze proto uzavřel, že
nebyly předloženy žádné věrohodné doklady o činnosti PhDr. H. V. P. jako předsedkyně
žalobkyně, ani navrženy výslechy svědků, kteří by dosvědčili její oprávnění jednat za
žalobkyni v době podání žaloby. Žalobkyně se podle mínění Městského soudu v Praze ani
vzhledem k tvrzenému zabavení dokumentů nedostala do situace, aby nemohla toto
oprávnění prokázat. Přes výzvu i vlastní šetření soudu tak nedošlo k odstranění vady
žalobního návrhu, v řízení proto nebylo možné pokračovat, a Městský soud v Praze tedy
žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítl a zároveň zamítl návrh na ustanovení zástupce.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost
a namítala, že opakovaně odůvodněně žádala o ustanovení zástupce, soud její žádost odmítl,
a znemožnil jí tak doložit soudem požadované skutečnosti takovým způsobem a formou,
které by soud nezpochybnil. Stěžovatelka nesouhlasila s postupem soudu, který přijal
od žalovaného č. 1 nelegálně získané kopie interních materiálů stěžovatelky, a nezabýval
se ani otázkou jejich pravosti. Stěžovatelka opakovaně poukazovala na skutečnost,
že jí žalovaný č. 1 dne 21. 6. 2004 násilně zabavil veškeré její interní materiály, když vyměnil
zámek u její kanceláře. Žalovaný č. 1 podle stěžovatelky nepochybně disponuje i zápisem
z členské schůze stěžovatelky z března 2004, kdy Š. S. rezignovala na funkci předsedkyně
stěžovatelky a nahradila ji PhDr. H. V. P.. Městský soud v Praze dále bez uvedení
relevantního důvodu odmítl čestné prohlášení předsedkyně žalobkyně, aniž uvedl, v čem
spatřuje jeho nedostatečnost či nedůvěryhodnost osoby jednající za žalobkyni. Stěžovatelka
rovněž namítala, že ustanovený zástupce mohl pomoci s formulací čestného prohlášení Z. B.,
aby nebylo z formálních důvodů odmítnuto. Stěžovatelka zdůraznila, že se řídila vyjádřením
místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, zn. 4641/2005 St, podle kterého
by postačoval dotaz na některého člena organizace směřující k ověření skutečností uvedených
v čestném prohlášení předsedkyně stěžovatelky. Stěžovatelka doplnila, že Z. B. je člen výboru
stěžovatelky a je plně orientován v časové posloupnosti změn na předsednickém postu, takže
by svým čestným prohlášením neosvědčoval skutečnosti, které by nebyly aktuální.
Stěžovatelka dále namítala podjatost soudců JUDr. Slavomíra Nováka, JUDr. Bedřišky
Sitenské a JUDr. Hany Pipkové s odůvodněním, že z neznámých důvodů považovali
stěžovatelku, PhDr. H. V. P. a Z. B. za osoby nečestné a stranili žalovanému č. 1, jehož
stanovisko považovali za apriori hodnověrné. Stěžovatelka zdůraznila, že zpochybnit
předsednictví PhDr. H. V. P. by mohlo pouze nesouhlasné stanovisko některého z členů
stěžovatelky, nikoli však zcela nedůvodné námitky žalovaného č. 1, který žádným způsobem
nemůže zasahovat do činnosti stěžovatelky a vyjadřovat se k jejímu vnitřnímu uspořádání
a volbě jejího orgánu. Stěžovatelka uzavřela, že popsaným postupem soudu došlo
k bezprecedentnímu porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky domáhat se práva
u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)
a základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy
(čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Městský soud v Praze nesprávně vyložil
ustanovení §33 odst. 4 s. ř. s. a neodůvodněně odmítl stěžovatelkou navržené důkazy
k prokázání jí tvrzených skutečností. Odmítnutím žaloby pak bylo omezeno ústavní právo
stěžovatelky podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka požádala
o osvobození od soudních poplatků, ustanovení právního zástupce a navrhla, aby bylo
napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2005, č. j. 8 Ca 253/2004 - 54,
osvobodil stěžovatelku od soudních poplatků a ustanovil jí zástupce pro řízení o kasační
stížnosti Mgr. Jiřího Audyho, advokáta, , se sídlem Šternberk, Hlavní náměstí 18.
Podáním ze dne 27. 3. 2006 stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce doplnila
kasační stížnost o důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka namítala
nezákonnost výroku č. I. napadeného usnesení spočívající v tom, že soud nevyhověl
jejímu návrhu na ustanovení zástupce, ačkoliv stěžovatelka byla osvobozena od soudních
poplatků a ustanovení zástupce bylo nezbytné k ochraně jejích práv. Městský soud v Praze
tímto postupem porušil právo stěžovatelky na právní pomoc podle čl. 37 Listiny. Výrok
č. II. napadeného usnesení je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný, neboť soud neuvedl
žádné důvody, které jej k zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce vedly.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na věcnou nesprávnost
spočívající v tom, že v úvodu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 8 Ca 253/2004 - 40, je nesprávně uvedeno, že „Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 11. 2004
domáhala zrušení fiktivního negativního rozhodnutí Národního památkového
ústavu“.ve skutečnosti však z předmětné žaloby i z vyjádření žalovaného k žalobě vyplývá,
že se jedná o fiktivní negativní rozhodnutí Ministerstva kultury. Tato nesprávnost pak mohla
způsobit, že žalobkyně v kasační stížnosti používá pro označení Národního památkového
ústavu nesprávný a zavádějící termín „žalovaný 1“, navzdory skutečnosti, že v dané věci
je pouze jediný žalovaný, a to Ministerstvo kultury. K tvrzením, které stěžovatelka vztahuje
k Národnímu památkovému ústavu, jako „žalovanému 1“, se žalovaný nevyjadřuje. Celkově
se však žalovaný ztotožnil s napadeným usnesením Městského soudu v Praze a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal napadené
rozhodnutí vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti.
Při přezkumu rozhodnutí v rozsahu výroku o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce shledal
soud vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti a jejího doplnění v části směřující proti výroku o odmítnutí
žaloby vyplývá, že stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., podle kterého kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Proti výroku o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce stěžovatelka podala kasační
stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené zmatečnosti řízení před soudem spočívající
v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného
činu soudce. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzované věci vycházel ze závěrů,
ke kterým dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v obdobné věci vedené
pod sp. zn. 1 As 38/2006.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, že v řízení
u Městského soudu v Praze rozhodovali vyloučení soudci, kteří z neznámých důvodů
považovali stěžovatelku, PhDr. H. V. P. a Z. B. za osoby nečestné a stranili žalovanému č. 1,
jehož stanovisko považovali za apriori hodnověrné. Tuto námitku posoudil Nejvyšší správní
soud jako námitku podjatosti soudců, kteří ve věci rozhodovali.
Podle §8 odst. 5 s. ř. s. může účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může
namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit
do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání,
musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka
musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována.
O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud,
a je li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.
Skutečnosti, ve kterých stěžovatelka spatřuje podjatost soudců Městského soudu
v Praze, vyplývají z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které bylo stěžovatelce doručeno
ve čtvrtek dne 20. 10. 2005. V tomto okamžiku se stěžovatelka dozvěděla o možné podjatosti
soudců, proto je tento den určujícím pro počátek běhu zákonné lhůty pro vznesení námitky
podjatosti. Tato lhůta počala plynout v pátek dne 21. 10. 2005 a skončila ve čtvrtek dne
27. 10. 2005. Stěžovatelka uplatnila námitku podjatosti až v kasační stížnosti, kterou podala
u Městského soudu v Praze osobně dne 31. 10. 2005, tj. po uplynutí lhůty pro vznesení
námitky podjatosti. K uvedené námitce proto Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout.
Nad rámec potřebného odůvodnění k tomu Nejvyšší správní soud doplňuje,
že z §8 odst. 1 s. ř. s. jednoznačně vyplývá, že důvodem pro vyloučení soudce není
jeho právní názor vyjádřený v rozhodnutí o projednávané věci, a to ani v případě,
že jej Nejvyšší správní soud později shledá nesprávným. Podobný závěr vyslovil Nejvyšší
správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 6. 2003, č. j. Nao 25/2003 - 47, publikovaném
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 283/2004, www.nssoud.cz.
Podle zmíněného judikátu důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci
nejsou podle §8 odst. 1 s. ř. s. okolnosti spočívající v postupu soudu podle §36 odst. 3 věty
druhé s. ř. s., který vedl k zamítnutí žalobcovy žádosti o osvobození od soudních poplatků
s odůvodněním, že žaloba zjevně nemůže být úspěšná, a to ani v případě, že by takové
rozhodnutí nebylo věcně správné.
Námitku stěžovatelky, že soudci, kteří v projednávané věci rozhodovali, z neznámých
důvodů považovali stěžovatelku, PhDr. H. V. P. a Z. B. za osoby nečestné a stranili
„žalovanému č. 1“ („Národnímu památkovému ústavu“, pozn. NSS), jehož stanovisko
považovali za apriori hodnověrné, považuje Nejvyšší správní soud za expresívní vyjádření
nesouhlasu stěžovatelky s právním názorem Městského soudu v Praze, podle kterého
stěžovatelka předloženými dokumenty neprokázala, že PhDr. H. V. P. je oprávněna za
stěžovatelku jednat. Uvedenou námitku by proto ani v případě jejího včasného uplatnění
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou, neboť tvrzené skutečnosti nejsou důvodem pro
vyloučení soudce a stěžovatelka ani žádný důvod pro vyloučení soudců ve smyslu §8 odst. 1
s. ř. s. nepřednesla.
Nejvyšší správní soud dále posuzoval námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
usnesení v rozsahu výroku o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce a shledal ji důvodnou.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu usnesení, kterým soud zamítá
žádost o ustanovení zástupce (§35 odst. 8 s. ř. s.), musí obsahovat odůvodnění (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006, č. j. 8 As 21/2005 - 101,
publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1006/2007,
www.nssoud.cz).
Napadené usnesení však žádné odůvodnění, které by se vztahovalo k výroku
č. II, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce, neobsahuje, což jej činí
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené usnesení v rozsahu výroku
o zamítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud přitom nepřihlížel k dokumentům,
které stěžovatelka k prokázání oprávnění PhDr. H. V. P. jednat za stěžovatelku předložila
Městskému soudu v Praze až po vydání napadeného usnesení (dokumenty byly Městskému
soudu v Praze doručeny 19. 10. 2006, napadené usnesení bylo vydáno 30. 9. 2006),
neboť tyto dokumenty nijak nemohly ovlivnit závěry Městského soudu v Praze, vyjádřené
v přezkoumávaném rozhodnutí.
Podle §33 odst. 4 s. ř. s. za právnickou osobu jedná ten, kdo je k tomu oprávněn
podle zvláštního zákona. Za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu
se zájmy právnické osoby. Kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění na výzvu
soudu prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat pouze jediná osoba.
Základními dokumenty, které v případě stěžovatelky mohly sloužit k prokázání
oprávnění PhDr. H. V. P. jednat za stěžovatelku, jsou zakladatelský dokument (zápis z
ustavující členské schůze) či stanovy, které upravují jednání za stěžovatelku, a zápis z členské
schůze, na níž byla PhDr. H. V. P. zvolena předsedkyní stěžovatelky.
Z vyjádření stěžovatelky, a dále z vyjádření Národního památkového ústavu,
které je soudu známo z obsahu spisu v související věci sp.zn. 4 As 34/2006 (o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 8 Ca 249/2004 - 42), shodně vyplývá, že Národní památkový ústav bez souhlasu
stěžovatelky převzal interní materiály stěžovatelky a dosud je stěžovatelce nevrátil,
přestože stěžovatelka iniciovala u Okresního soudu v Olomouci (sp. zn. 16 C 349/2004) spor
o jejich vydání. Podle názoru Nejvyššího správního soudu lze proto důvodně předpokládat,
že stěžovatelka skutečně bez vlastního zavinění nedisponuje výše uvedenými dokumenty,
které by mohly bezpečně prokázat oprávnění PhDr. H. V. P. jednat za stěžovatelku. Těmito
dokumenty naopak disponuje Národní památkový ústav.
Nejvyšší správní soud k tomu zdůrazňuje, že prokázání oprávnění jednat
za právnickou osobu ve smyslu §33 odst. 4 s. ř. s. je jednou z podmínek řízení,
a proto nemůže být závislé na vůli jiného účastníka řízení, zejména ne na protistraně.
V opačném případě by žalovaný mohl zabránit stěžovatelce v přístupu k soudu,
což představuje v právním státě nepřípustný zásah do práva soudní ochranu.
Za této situace lze za dostatečné podklady k prokázání uvedené skutečnosti považovat
dokumenty, které stěžovatelka dne 15. 9. 2005, tj. před vydáním napadeného usnesení,
předložila Městskému soudu v Praze, tzn. čestné prohlášení Z. B. a dopis Národního
památkového ústavu, ve kterém je PhDr. H. V. P. označena jako předsedkyně stěžovatelky.
Zmíněný dopis ze dne 12. 5. 2004 vyvrací argument Národního památkového ústavu,
že předsedkyní stěžovatelky v této době byla paní Š. S., zvolená členskou schůzí konanou dne
18. 12. 2003, a podporuje tvrzení stěžovatelky, že Š. S. na funkci předsedkyně rezignovala a
členská schůze konaná v březnu 2004 následně opětovně zvolila PhDr. H. V. P. předsedkyní
stěžovatelky. V opačném případě by se totiž Národní památkový ústav, který byl o zvolení Š.
S. informován, neobracel dne 12. 5. 2004 na PhDr. H. V. P. jako na předsedkyni stěžovatelky.
Uvedenou námitku proto Nejvyšší správní soud shledal důvodnou.
Nejvyšší správní soud rovněž přisvědčil námitce stěžovatelky, která spočívala v citaci
vyjádření místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, zn. 4641/2005 St,
podle něhož by k prokázání oprávnění jednat za stěžovatelku postačoval dotaz na některého
člena organizace směřující k ověření skutečností uvedených v čestném prohlášení
předsedkyně. Podobně Městský soud v Praze v usnesení č. j. 8 Ca 253/2004 - 34, ze dne
5. 8. 2005, jímž stěžovatelku vyzval k prokázání oprávnění PhDr. H. V. P. jednat za
stěžovatelku, poukázal na možnost prokázat tuto skutečnost výslechem svědků. Nejvyšší
správní soud považuje důkaz výslechem svědků, který by Městský soud v Praze
zřejmě akceptoval jako důkaz dostatečně průkazný, za srovnatelně věrohodný s předloženými
listinami, jež však Městskému soudu v Praze nepostačovaly.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na skutečnost, že žádost o poskytnutí informace
ze dne 13. 10. 2004 za stěžovatelku rovněž podepsala PhDr. H. V. P. jako její předsedkyně a
žalovaný na tuto žádost reagoval odpovědí ze dne 26. 10. 2004, č. j. 16 009/2004, aniž
jakkoli zpochybňoval oprávnění PhDr. H. V. P. za stěžovatelku jednat.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že Městský soud v Praze
nesprávně aplikoval ustanovení §33 odst. 4 s. ř. s., čímž bylo stěžovatelce odepřeno právo
na přístup k soudu a právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rovněž postup Městského soudu v Praze,
který zamítl návrh na ustanovení zástupce pro žalobní řízení společně s odmítnutím žaloby,
a shledal, že tento postup představuje porušení práva stěžovatelky na právní pomoc ve smyslu
čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se nemohla proti neustanovení zástupce
před rozhodnutím o žalobě bránit kasační stížnosti, ani neměla příležitost si po zamítnutí
návrhu na ustanovení zástupce sama advokáta pro řízení o žalobě zvolit.
Výše uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší správní soud za dostatečné důvody
k tomu, aby shledal výrok č. I napadeného usnesení nezákonným, a proto se již nezabýval
dalšími námitkami, které proti tomuto výroku směřovaly.
Nejvyšší správní soud současně, shodně - jak uvádí žalovaný ve svém vyjádření,
poukazuje na věcnou nesprávnost odůvodnění napadeného usnesení, spočívající
v tom, že v úvodu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č. j. 8 Ca 253/2004 -
40, je nesprávně uvedeno, že „Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 11. 2004 domáhala zrušení
fiktivního negativního rozhodnutí Národního památkového ústavu“ ve skutečnosti
však z obsahu spisu vyplývá, že v posuzované věci se jedná o fiktivní negativní rozhodnutí
Ministerstva kultury.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo, než usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 30. 9. 2005, č. j. 8 Ca 253/2004 - 40, zrušit pro nezákonnost výroku o odmítnutí žaloby
a nepřezkoumatelnost výroku o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce, spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí, a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze
nyní bude, aby znovu rozhodl o návrhu na ustanovení zástupce stěžovatelky pro řízení
o žalobě a v tomto řízení dále pokračoval s tím, že oprávnění PhDr. H. V. P. jednat za
stěžovatelku v souzené věci bylo dostatečně prokázáno.
V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze podle §110 odst. 2 s. ř. s.
rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna zástupci stěžovatelky Mgr. Jiřímu Audymu, advokátovi, který byl
stěžovatelce ustanoven usnesením Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 253/2004 - 54, ze dne
7. 12. 2005, byla stanovena za dva úkony právní služby ve výši 1000 Kč podle §9 odst. 3
písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění účinném
do 31. 8. 2006 (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky) a režijní paušál podle §13 odst. 3 téže vyhlášky
ve výši 75 Kč za každý úkon. Zástupci stěžovatelky bude vyplacena částka ve výši 2150 Kč,
a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu