ECLI:CZ:NSS:2007:4.AS.67.2006
sp. zn. 4 As 67/2006 - 123
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: S., spol. s
r. o., zast. Mgr. Lilianou Balašovou Vochalovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Náměstí
I. P. Pavlova 3, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6,
Ant. Čermáka 2a, za účasti osoby zúčastněné na řízení: C. B. S. I., zast. JUDr. Karlem
Čermákem jr., Ph. D., advokátem, se sídlem Praha 1, Národní 32, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2006, č. j. 10 Ca 17/2005 -
70,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2006, č. j. 10 Ca 17/2005 - 70,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. O-175264, předseda Úřadu průmyslového
vlastnictví (dále též jen „úřad“) zamítl rozklad podaný žalobkyní a rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 10. 2003, č. j. 28240/2003, o výmazu ochranné známky č. 247899 ve znění „S.“ ve
výroku změnil
takto:Ochranná známka č. 247899 ve znění „S.“ se na základě ustanovení §
32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a s ohledem na ustanovení §52
odst. 4 téhož zákona, prohlašuje za neplatnou. Předseda úřadu dále rozhodl, že složená kauce
ve výši 2500 Kč se nevrací.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala nedostatečné
odůvodnění závěru správních orgánů, že zápis ochranné známky S. je v rozporu s čl. 6bis a čl.
10bis Pařížské unijní úmluvy. Konstatovala, že nemohlo dojít ke klamání veřejnosti o původu
zboží, a závěr správních orgánů je tak zcela nesprávný. Žalobkyně poukázala na skutečnost,
že správní orgány v jejím případě nezohlednily příznačnost označení jejích výrobků pro
spotřebitele, ačkoliv u výrobků osoby zúčastněné na řízení vzaly tuto skutečnost za
prokázanou. Takový závěr nemá podle žalobkyně oporu ve skutkových okolnostech případu.
Žalobkyně zdůraznila odlišnost porovnávaných označení a podotkla, že slovní prvek S. je
nepostradatelnou a neoddělitelnou součástí ochranné známky. Žalobkyně připomněla, že
osoba zúčastněná na řízení se v roce 2002 pokusila získat její souhlas s registrací svého
označení. Žalobkyně navrhla, aby Městský soud v Praze rozhodnutí předsedy úřadu zrušil a
věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2006, č. j. 10 Ca 17/2005 - 70, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků, ani osoba zúčastněná na řízení, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že není oprávněn nahrazovat
hodnocení důkazů správním orgánem vlastní úvahou, proto pouze zkoumal, zda je úsudek
správního orgánu logickým závěrem vycházejícím z premis, které byly nastoleny, a posuzoval
úplnost a logičnost hodnocení důkazů. Soud dospěl k závěru, že úvaha správního orgánu
je logická, odpovídá skutkovým zjištěním a rozhodnutí je řádně odůvodněno. Žalovaný
podle soudu nepochybil, když porovnáním napadené ochranné známky a namítaného
označení osoby zúčastněné na řízení zjistil, že oba motivy působí z vizuálního hlediska
stejným dojmem. Existence slovního prvku S., provedeného drobnými písmeny
pod dominantním obrazovým prvkem, není ve vnímání běžného spotřebitele způsobilá
vyloučit nebezpečí záměny, proto by výrobky žalobkyně a výrobky osoby zúčastněné
na řízení mohly klamat veřejnost co do jejich původu. Městský soud v Praze se ztotožnil
se závěry žalovaného, že postačuje, jestliže označení může vytvářet klamavý dojem. Soud
konstatoval, že namítané obrazové označení osoby zúčastněné na řízení v době podání
přihlášky napadené ochranné známky již bylo pro tuto osobu a její výrobky příznačným,
a poukázal na propagaci zboží realizovanou osobou zúčastněnou na řízení. Listiny předložené
žalobkyní podle názoru soudu neprokázaly tvrzené řádné užívání napadené ochranné známky.
Soud dále zdůraznil, že žalobkyně svou ochrannou známku vždy neužívala v podobě,
v jaké byla zapsána do rejstříku. Městský soud v Praze neshledal nedostatky v odůvodnění
napadeného rozhodnutí a uvedl, že prokázaná zaměnitelnost porovnávaných označení nutně
vede ke klamání běžného spotřebitele. Za důvodnou soud nepovažoval ani námitku, že osoba
zúčastněná na řízení nabídla žalobkyni finanční kompenzaci za souhlas s registrací
její ochranné známky, neboť tato skutečnost podle soud svědčí toliko o tom, že na trhu bylo
současně nabízeno zboží se zaměnitelným označením, čehož si byla osoba zúčastněná
na řízení vědoma, ale neprokazuje to žalobní tvrzení, že mezi těmito dvěma subjekty
neexistoval soutěžní, konkurenční vztah. S ohledem na výše uvedené Městský soud v Praze
žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatelka namítala, že soud
nevzal v potaz, že zboží s označením S. proniklo na český trh dříve, než vůbec začala tvrzená
reklamní kampaň osoby zúčastněné na řízení, a dříve, než došlo k registraci ochranné známky
této osoby ve Spojených státech amerických. Stěžovatelka konstatovala, že výrobky
s označením S. byly uvedeny na trh v roce 1998 a prodávány ve velkém množství po dobu
delší než tři roky. Podle stěžovatelky tak vyvstává otázka, které výrobky byly v té době v
povědomí široké veřejnosti. Stěžovatelka namítala, že správní orgán pominul, že prokazatelně
od roku 1998 dovážela zboží označené S., ačkoliv správní orgány na druhé straně uvádí, že
zboží označené O. bylo od roku 1998 do roku 2000 na českém trhu propagováno a výrobky
takto označené se pro svého výrobce staly příznačnými. Stěžovatelka uvedla, že není zřejmé,
jak mohlo její označení klamat veřejnost, když pro ni bylo v povědomí veřejnosti příznačné.
Stěžovatelka proto konstatovala, že nejsou splněny podmínky §4 odst. 1 písm. g) a l) zákona
o ochranných známkách. Stěžovatelka dále namítala, že osoba zúčastněná na řízení někdy
kombinovala grafické a slovní označení; slovní označení stěžovatelky však bylo
nepostradatelnou součástí ochranné známky, kterou je vždy nutno posuzovat jako celek.
Pokud běžný spotřebitel o nějaké ochranné známce hovoří, označuje ji slovně (O., S.), proto
je podle stěžovatelky nutné vzít v potaz, že právě slovní označení je v povědomí spotřebitelů
zažité a grafická část pouze toto označení dotváří. Slovní prvek tedy vylučuje nebezpečí
záměny. Stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a
věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění správního
rozhodnutí a na vyjádření k žalobě. Konstatoval, že z dokladů předložených stěžovatelkou
není patrný prodej výrobků fakticky označených napadenou ochrannou známkou na českém
trhu, případně míra inzerce a propagace, na základě čehož by bylo možno prokázat vžitost,
resp. příznačnost takových výrobků u veřejnosti. Na fotokopiích předložených stěžovatelkou
není napadená ochranná známka ve většině případů užívána v zapsané podobě, někdy je zboží
označeno jen obrazovým prvkem, někdy jen prvkem slovním, jindy je na místo slovního
prvku uvedeno pouze písmeno „S“, případně je obrazový prvek umístěn samostatně
nad šněrováním a slovní prvek je uveden na straně boty či na boku podrážky. Žalovaný uvedl,
že ze správních rozhodnutí je patrné, na základě jakých úvah dospěl k závěru o zaměnitelnosti
uvedených označení, která posuzoval jako celek, přičemž shledal, že slovní prvek je potlačen
dominantním obrazovým prvkem, který je zaměnitelný. Žalovaný podotkl, že průměrný
spotřebitel nemá obvykle možnost setkat se s oběma porovnávanými označeními a provést
jejich přímé srovnání. Žalovaný uzavřel, že stěžovatelka nijak nedokládá svá účelová tvrzení
o vadách řízení před správním orgánem, a navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. a shledal přitom vady, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Jak již bylo výše předesláno, žalovaný svým rozhodnutím ze dne 21. 10. 2003,
č. j. 28240/2003, vymazal podle §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách, ve znění pozdějších předpisů, kombinovanou ochrannou známku č. 247899
ve znění „S.“ z rejstříku ochranných známek s účinností od data jejího zápisu, jelikož byla
zapsána v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 písm. g) citovaného zákona. Současně žalovaný
rozhodl, že se složená kauce ve výši 2500 Kč vrací. Toto rozhodnutí bylo bez ohledu na jeho
zákonnost či nezákonnost nebo na případné vady řízení věcně srozumitelné. Předseda úřadu
ovšem rozklad podaný stěžovatelkou proti tomuto rozhodnutí na jedné straně zamítl, na druhé
straně však rozhodl, že „napadené rozhodnutí … se mění …“. V takové podobě však výrok
rozhodnutí vydán být nesmí, rozhodnutí je tudíž nesrozumitelné.
Zamítá-li správní orgán druhého stupně odvolání, resp. rozklad proti rozhodnutí
prvoinstančního správního orgánu, nemůže současně takové rozhodnutí měnit.
Od nesrozumitelnosti rozhodnutí správního orgánu o rozkladu podaném stěžovatelkou
se odvíjí jeho nepřezkoumatelnost. Tento závěr je ostatně podpořen konstantní judikaturou
zdejšího soudu, odkázat lze kupř. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2004, č. j. 6 A 127/2002 - 28, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 462/2005, www.nssoud.cz.
V neposlední řadě je třeba poznamenat, že ani zákon takovýto způsob rozhodování
odvolacího správního orgánu, resp. správního orgánu rozhodujícího o rozkladu, neumožňuje,
neboť podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), který byl
platný a účinný v době rozhodování žalovaného, může odvolací správní orgán
s prvoinstančním správním rozhodnutí naložit toliko třemi způsoby, buďto je
1. změnit,
2. zrušit, nebo
3. potvrdit a zároveň odvolání zamítnout.
Rozhodnutí předsedy úřadu však neodpovídá žádné z těchto zákonem taxativně
vymezených možností.
V posuzované věci vycházel předseda úřadu z ustanovení §52 odst. 4 zákona
č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, podle kterého byl-li přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona podán návrh na výmaz podle §25 dosavadního zákona, bude projednán
jako návrh na zrušení ochranné známky nebo prohlášení ochranné známky za neplatnou
při splnění podmínek a s účinky stanovenými v tomto zákoně.
Jakkoliv se změna procesního předpisu v průběhu správního řízení jeví být
nepraktickým řešením a legislativním nešvarem, správní orgán je povinen tuto změnu patřičně
reflektovat. Vzhledem k tomu, že řízení o návrhu na výmaz ochranné známky S. nebylo před
účinností nového zákona o ochranných známkách pravomocně skončeno, musel je předseda
úřadu dokončit jako řízení o návrhu na prohlášení ochranné známky za neplatnou ve smyslu
citovaného přechodného ustanovení.
Pokud předseda úřadu za této procesní situace dospěl k závěru, že námitky přednesené
stěžovatelkou v podaném rozkladu nejsou důvodné a napadené prvostupňové rozhodnutí
je věcně správné, měl výrokem svého rozhodnutí pouze změnit rozhodnutí žalovaného tak,
aby korespondovalo s novou právní úpravou, a nedůvodnost podaného rozkladu měl vyjádřit
toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by podaný rozklad výrokem zamítal.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí předsedy úřadu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť jím předseda úřadu současně zamítl rozklad
a změnil napadené rozhodnutí žalovaného. K nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí měl
přitom Městský soud v Praze přihlédnout z úřední povinnosti a bez ohledu na žalobní námitky
napadené rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit.
Podle své konstantní judikatury Nejvyšší správní soud není vázán důvody kasační
stížnosti podle §109 odst. 3 s. ř. s., je-li rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný.
Takový je i rozsudek zamítající žalobu na základě nedůvodnosti v žalobě uplatněných námitek
a nepřihlížející přitom ke skutečnosti, že samo správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost spočívající ve vnitřní rozpornosti výroku a ve vzájemné rozpornosti
výroku a odůvodnění. Takové rozhodnutí měl krajský soud zrušit bez ohledu na žalobní
námitky (§76 s. ř. s.). [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 33/2003 - 78, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 523/2005, www.nssoud.cz].
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem v mezích žalobních bodů zamítl žalobu
proti správnímu rozhodnutí, které měl pro jeho nepřezkoumatelnost zrušit, proto Nejvyššímu
správnímu soudu nezbylo, než rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť napadený rozsudek je nepřezkoumatelný ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jedná se o natolik zásadní vadu, že k ní Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud nezabýval jednotlivými kasačními
námitkami stěžovatelky, neboť kasační soud může přezkoumat pouze přezkoumatelné soudní
rozhodnutí.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze
tedy nyní bude, aby napadené správní rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti výroku rozhodnutí (§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze rozhodne i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu