ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.130.2006
sp. zn. 4 Azs 130/2006 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: L. N., zast. Mgr. Zdeňkem Ptáčkem,
advokátem, se sídlem v Chebu, Ovocná 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 31. 1. 2006, č. j. 56 Az 160/2005 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, č. j. 56 Az 160/2005 - 22,
zamítl žalobu žalobkyně podanou proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2005,
č. j. OAM-960/VL-07-04-2005, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného nebyl žalobkyni udělen azyl
podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobkyni nebyla vztažena překážka vycestování
ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost a požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatelky, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatelky.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud
není rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence
některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelkou uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatelky, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatelka s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem
stěžovatelky je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uváděla důvod vymezený v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Konkrétně uváděla, že o azyl požádala z důvodu své lesbické sexuální
orientace, jakož i to, že moldavské orgány nejsou schopny zajistit její ochranu přezíravým
chováním některých osob. Dovozovala existenci důvodů vymezených v §12 zákona o azylu.
Dále uvedla, že správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47
odst. 3 správního řádu. Navrhovala zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci
k dalšímu řízení.
K námitce týkající se pronásledování (pro sexuální orientaci stěžovatelky) odkazuje
Nejvyšší správní soud na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2006,
č. j. 30 Az 51/2005 - 23, či na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002,
č. j. 7 A 716/2001 - 22, se kterými se plně ztotožňuje, a ze kterých vyplývá,
že pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu, samo o sobě není, stane-li se žadatelka
pro svou odlišnou sexuální orientaci v zemi svého původu terčem slovního a fyzického
napadání, ústrků a posměšků, resp. vyplývá, že ústrky ze strany soukromých osob
pro odlišnou sexuální orientaci nejsou samy o sobě důvodem k udělení azylu podle §12
zákona o azylu, a to zvláště v zemích s demokratickou ústavou zaručující rovnost občanů
a zakazující tak i diskriminaci homosexuálních vztahů.
Takovou otázkou se v minulosti zabýval i Nejvyšší správní soud, odkázat
lze např. na rozsudek č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, www.nssoud.cz. V něm Nejvyšší správní soud
mimo jiné uvedl, že menšinová sexuální orientace je nepochybně „zátěží“ v každé společnosti
a že homosexuálové vytvářejí sociální skupinu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu tam,
kde je tato jejich charakteristika významná pro náhled okolí (či v širším ohledu společnosti
jako takové) na ně. V tomto smyslu jsou homosexuálové sociální
skupinou stále ještě i v drtivé většině liberálních západních demokracií. Sexuální orientaci
nelze považovat za azylově relevantní důvod, půjde-li o pouhou sérii ústrků,
byť v jednotlivých případech i vcelku intenzivních, pokud tyto ústrky ve svém celku
nedosáhnou takové intenzity a systematičnosti, že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře
snižují kvalitu prožívání a berou životní perspektivu a že v ní vyvolávají silný pocit celkové
bezvýchodnosti a beznadějnosti její situace. Navíc intenzita uvedených ústrků musí být
„objektivní“ v tom smyslu, že by jimi byly výše uvedené negativní životní pocity působeny
zpravidla i u jiných jedinců nacházejících se ve státě původu žadatele o azyl v obdobné
situaci. Z toho, co stěžovatelka vypověděla v řízení před správním orgánem, však nelze
usuzovat na dosažení takto charakterizované intenzity ústrků, nehledě na to, že psychický
nátlak pro příslušnost k sociální skupině homosexuálů by byl azylově relevantní, pouze byl-li
by přičitatelný veřejné moci ve státě původu. Podle výpovědí stěžovatelky nicméně ústrky,
jimž byla vystavena, měly původ v jednání soukromých osob. Stěžovatelka se ostatně
se svými problémy na státní orgány země původu ani neobrátila.
K obecným námitkám stěžovatelky, které nejsou podloženy žádnými konkrétními
tvrzeními - stěžovatelka obecně namítala porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47
odst. 3 správního řádu, avšak neuváděla žádných konkrétních pochybení správního
orgánu - odkazuje Nejvyšší správní soud souhrnně např. na rozsudek ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 1 Azs 28/2004 – 41, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 13. 4. 2004, čj. 3 Azs 18/2004,
www.nssoud.cz, jež se vztahují k soudnímu přezkumu nekonkretizovaných žalobních
námitek.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu, včetně judikatury krajských soudů, poskytuje dostatečnou odpověď
na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka
sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107
s. ř. s. Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu