ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.231.2006
sp. zn. 4 Azs 231/2006 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: E. T., zastoupená JUDr. Zdeňkem
Svobodou, advokátem, se sídlem Cheb, Žižkova 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 26. 9. 2006, č. j. 55 Az 110/2005 - 46, a o návrhu žalobkyně na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu,
jíž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2005,
č. j. OAM-1211/VL-19-ZA05-2005, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného nebyl žalobkyni
udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a bylo vysloveno, že se na žalobkyni nevztahuje překážka
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou
kasační stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu;
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad na hmotněprávní
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud
není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační
stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence
některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatelka v kasační stížnosti konstatuje, že soud podcenil nebezpečí,
které stěžovatelce v případě návratu do země původu hrozí. Krajský soud chybně posoudil
otázku spolehlivě zjištěného stavu věci správním orgánem; stěžovatelka je přesvědčena,
že jí v azylovém řízení uváděné důvody indikují udělení azylu podle §12, popř. §14 zákona
o azylu.
Jak zjistil Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu a ze správního spisu,
stěžovatelka jako důvod podání žádosti o azyl uváděla své pronásledování v zemi původu
z důvodu sexuální orientace. Takovou otázkou se zdejší soud již v minulosti zabýval, odkázat
lze např. na rozsudek č. j. 2 Azs 66/2006-52, www.nssoud.cz. V něm Nejvyšší správní soud
mimo jiné uvedl, že menšinová sexuální orientace je nepochybně „zátěží“ v každé společnosti
a že homosexuálové vytvářejí sociální skupinu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu tam,
kde je tato jejich charakteristika významná pro náhled okolí (či v širším ohledu společnosti
jako takové) na ně. V tomto smyslu jsou homosexuálové sociální skupinou stále ještě
i v drtivé většině liberálních západních demokracií. Sexuální orientaci nelze považovat
za azylově relevantní důvod, půjde-li o pouhou sérii ústrků, byť v jednotlivých případech
i vcelku intenzivních, pokud tyto ústrky ve svém celku nedosáhnou takové intenzity
a systematičnosti, že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře snižují kvalitu prožívání a berou
životní perspektivu a že v ní vyvolávají silný pocit celkové bezvýchodnosti a beznadějnosti
její situace. Navíc intenzita uvedených ústrků musí být „objektivní“ v tom smyslu, že by jimi
byly výše uvedené negativní životní pocity působeny zpravidla i u jiných jedinců
nacházejících se ve státě původu žadatele o azyl v obdobné situaci. Z toho, co stěžovatelka
vypověděla v řízení před správním orgánem, však nelze usuzovat na dosažení
takto charakterizované intenzity ústrků, nehledě na to, že psychický nátlak pro příslušnost
k sociální skupině homosexuálů by byl azylově relevantní, pouze byl-li by přičitatelný veřejné
moci ve státě původu. Podle výpovědí stěžovatelky nicméně ústrky, jimž byla vystavena,
měly původ v jednání soukromých osob. Stěžovatelka se ostatně se svými problémy na státní
orgány země původu ani neobrátila. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud vyložil
i posuzování existence překážek vycestování, na což lze v kontextu zpráv o zemi původu
stěžovatelky, obsažených ve správním spisu, rovněž odkázat. Ohledně možností
soudního přezkumu hodnocení důvodů pro udělení humanitárního azylu lze odkázat
např. na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 47/2003-48, www.nssoud.cz,
či č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační
stížnosti netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
V situaci, kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem
již nezabýval, nehledě na to, že odkladný účinek nastává podáním kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní
ochrany (dříve: azylu) přímo ze zákona – §32 odst. 5 zákona o azylu.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu