ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.6.2007
sp. zn. 4 Azs 6/2007 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: V. S., zast. JUDr. Ivem Adámkem,
advokátem, se sídlem Ostrava, Ostrčilova 13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 5. 5. 2006, č. j. 59 Az 77/2005 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce JUDr. Ivo Adámkovi, advokátovi, se p ř i z n á v á odměna za
zastupování ve výši 5712 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 5. 2006, č. j. 59 Az 77/2005 - 18,
zamítl žalobu žalobce podanou proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 6. 2005, č. j. OAM-
941/VL-20-08-2005, kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
a požádal o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2006, č. j. 59 Az 77/2005 – 51,
byl stěžovateli ustanoven zástupce JUDr. Ivo Adámek, advokát.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence
některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést,
v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze
v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
V podané kasační stížnosti (a jejím doplnění) se stěžovatel dovolával důvodů
vymezených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Výslovně uváděl, že patří k „sociální skupině
podnikatelů“, kteří byli vydíráni a dovozoval splnění podmínek vymezených v §2 odst. 5,
resp. §12 zákona o azylu. Na Ukrajině podnikal v oboru výroby oděvů, přičemž čelil
výhrůžkám ze strany mafie – vymahačů výpalného. Vyděrači stěžovateli, i jeho ženě,
opakovaně osobně a telefonicky vyhrožovali a obtěžovali je. Ačkoliv se opakovaně obracel
na policii, policisté k problému přistupovali neochotně a laxně, patrně proto, že její příslušníci
byli s mafií propojeni, a neposkytli jim žádnou účinnou ochranu. Namítal i nedostatečně
zjištěný skutkový stav stran ochrany obětí trestné činnosti na Ukrajině a dovozoval porušení
§32 a §46 správního řádu. Odkazoval na Zprávu MZV USA za rok 2004. Stejně tak brojil
proti nevztažení překážky vycestování dle §91 zákona o azylu; odkazoval na Ústavu České
republiky, Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení
a Ženevskou úmluvu o právním postavení uprchlíků. Požadoval zrušení napadaného rozsudku
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak vyplývá z rozhodnutí soudu, krajský soud
se vypořádal s žalobními námitkami stěžovatele; se závěry krajského soudu se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje a je téhož názoru.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné, námitkami obdobného rázu se již opakovaně zabýval a vypořádal se s nimi
jako nedůvodnými.
Podstatou sociální skupiny dle zákona o azylu se Nejvyšší správní soud zabýval
v mnoha svých rozhodnutí, za všechny např. rozsudek ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004
- 60, či rozsudek 14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003 - 48, viz www.nssoud.cz.
Dále je třeba uvést, že, je-li žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná,
není na místě zkoumat další okolnosti, což vyjádřil Nejvyšší správní soud např. ve svém
rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, viz www.nssoud.cz.
K námitce stran vyhrožování, resp. pronásledování, je třeba uvést, že Nejvyšší správní
soud již vícekrát ve své předchozí judikatuře zdůraznil, že obecné tvrzení o pronásledování,
bez prokázání existence takového pronásledování, za situace, kdy se stěžovatel účinně
neobrátil se svými problémy na státní orgány v zemi původu, nelze podřadit pod zákonem
vymezené důvody udělení azylu. Stejně tak v souladu s touto judikaturou nelze považovat
za pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu, jestliže je žadatel o azyl
pronásledován či podroben výhrůžkám od osob soukromých či jejich organizací,
na jejichž počínání se státní moc země jeho původu aktivně nepodílí ani je vědomě netrpí
(viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68,
dále rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, www.nssoud.cz). Za soukromé
osoby lze bezpochyby považovat členy určitých organizovaných skupin. V posuzované věci
je zřejmé, že se jedná přesně o situaci, kdy se stěžovatel dostal do konfliktu nikoliv
s ukrajinskou státní mocí, nýbrž s organizovanými skupinami soukromých osob. Jak vyplývá
ze správního spisu, stěžovatel se nedomáhal přešetření postupu policistů, na které se obracel,
nedomáhal se nápravy u nadřízených či jiných ukrajinských státních orgánů a své problémy
neřešil způsobem, který ukrajinský právní řád předvídá a garantuje. Proto v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu nemohl být považován za osobu
pronásledovanou ve smyslu citovaného ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu, ve znění
pozdějších předpisů.
K námitce týkající se překážky vycestování pak Nejvyšší správní soud odkazuje
např. na rozsudek ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 7/2003, www.nssoud.cz, či na rozsudek
ze dne 22. 10. 2003, 4 Azs 14/2003 www.nssoud.cz.
K námitkám, ve kterých stěžovatel brojil proti skutkovým závěrům, odkazuje Nejvyšší
správní soud na svou dostatečnou judikaturu v této věci, viz např. rozsudek ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, či na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, oba viz www.nssoud.cz.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nezjistil existenci žádného důvodu přijatelnosti
kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelů.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo
ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Odměna zástupce stěžovatele JUDr. Ivo Adámka, advokáta, který byl stěžovateli
ustanoven soudem byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. první porada s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé (doplnění kasační
stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.
(dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedené úkony tak náleží zástupci stěžovatele odměna
ve výši 2 x 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši
2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s. jeho odměna zvyšuje o částku
odpovídající této dani, která činí 19 % z částky 4800 Kč, tj. 912 Kč. Zástupci stěžovatele
tak bude vyplacena částka ve výši 5712 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu