ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.68.2007
sp. zn. 4 Azs 68/2007 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: P. V. M., zast. Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem, adresa pro doručování Praha 1, Václavské náměstí 21, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2006, č. j. 49 Az
20/2006 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 7. 2006, č. j. OAM-669/LE-BE03-BE01-2006. Tímto rozhodnutím
byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 2
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), neboť bylo prokázáno, že žadatel o udělení
azylu podal žádost s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv měl možnost požádat
o azyl dříve.
Krajský soud v Praze dne 17. 7. 2007 věc předložil k projednání a rozhodnutí
Nejvyššímu správnímu soudu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom
může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést,
v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Zde je nutné uvést, že stěžovatel
žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou
přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití
shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel jako důvody kasační stížnosti uvádí důvody vymezené v §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s. Jmenovitě namítá, že žalovaný správní orgán při zjišťování stavu věci
porušil ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a současně se dále cítí být zkrácen
na svých právech v důsledku porušení ustanovení §12 a §14 zákona o azylu.
Pro tyto vytýkané vady měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Stěžovatel o azyl požádal s ohledem na situaci ve Vietnamu, správní orgán
si však neopatřil dostatek podkladů, aby mohl o žádosti stěžovatele objektivně rozhodnout,
a nedbal obsahu metodické Příručky k postupům a kriteriím pro určování právního postavení
uprchlíků, vydané úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992. Krajský soud
dostatečně nezkoumal rozhodnutí žalovaného, pokud tento neudělil stěžovateli azyl
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, přičemž samotné rozhodnutí žalovaného
v této otázce (§14) považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné.
Z obsahu správního a soudního spisu vyplývá, že stěžovatel ze země původu odešel
za prací, resp. za podnikáním. Poprvé přicestoval do České republiky v roce 1998 a podruhé
v roce 2003. Dne 21. 12. 2005 stěžovateli vypršela platnost víza za účelem podnikání, žádost
o prodloužení platnosti víza byla stěžovateli zamítnuta. Vzhledem k tomu, že se po nabytí
právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti víza stěžovatel na území
České republiky zdržoval nelegálně, bylo mu uděleno správní vyhoštění. Poté požádal
o udělení azylu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak vyplývá z rozhodnutí soudu, krajský soud
se vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele; se závěry krajského soudu
se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a je téhož názoru, že potíže stěžovatele nezakládají
důvody pro udělení azylu podle §12, a především byly splněny podmínky pro zamítnutí
žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné, námitkami obdobného rázu se Nejvyšší správní soud převážně opakovaně
již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších rozhodnutích.
K námitce týkající se údajných nedostatečných skutkových zjištění odkazuje
Nejvyšší správní soud na svou judikaturu, např. na rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 1 Azs 112/2004 – 61, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 1 Azs 174/2004 – 103, www.nssoud.cz, kde se obdobnými námitkami podrobně zabýval.
Nejvyšší správní soud dále připomíná, že je-li žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, není na místě zkoumat další okolnosti, což již vyjádřil např. ve svém rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 244/2004, www.nssoud.cz.
Obdobně odkazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu stran
podání žádosti o udělení azylu až po určité době pobytu na území České republiky - viz
např. rozsudek ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004, či rozsudek ze dne 13. 3. 2006,
sp. zn. 4 Azs 252/2005, www.nssoud.cz, ze kterých vyplývá, že žádost o azyl
podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až po nelegálním
pobytu zde a po udělení správního vyhoštění, svědčí o účelovosti takovéto žádosti.
Pokud stěžovatel namítá, že nebylo postupováno podle §14 zákona o azylu, je třeba
uvést, že za situace, kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 2 zákona o azylu, posuzování podmínek příp. udělení azylu podle §14
zákona o azylu již nepřicházelo v úvahu. Ostatně i z ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu, např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, www.nssoud.cz, plyne, že: Zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné [§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu], znamená, že neproběhlo
dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože
neexistence těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle §14 zákona o azylu (humanitární
azyl) i podle §13 zákona (sloučení rodiny), nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím
vyslovit, že se azyl podle §13 nebo podle §14 neuděluje.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu