ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.96.2006
sp. zn. 4 Azs 96/2006 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Lenky Matyášové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: G. N., zast. Mgr. Janou Hladíkovou,
advokátkou, se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 17. 1. 2006, č. j. 52 Az
14/2005 - 58, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. 2. 2006, č. j. 52 Az
14/2005 – 69,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne
17. 1. 2006, č. j. 52 Az 14/2005 – 58, se zrušuje a
vě c se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Janě Hladíkové, advokátce, se u r č u je částkou
4135 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne
6. 5. 2005, č. j. OAM-3619/VL-07-C09-2004. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen
azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, stěžovatel namítal
porušení ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1,5 a §46 zák. č. 71/1967 o správním řízení
(správní řád) s tím, že při posuzování jeho návrhu nebyl zjištěn přesně a úplně skutkový stav
věci a učiněná zjištění nepostačovala ke správnému posouzení věci. Žalovaný si neopatřil
úplné důkazy pro rozhodnutí a nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Provedené důkazy zhodnotil nesprávně
a bez jejich vzájemné souvislosti. Navrhoval, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 1. 2006,
č. j. 52 Az 14/2005 – 58, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení, žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, zástupkyni žalobce
Mgr. Janě Hladíkové, advokátce, se přiznává právo na náhradu nákladů řízení ve výši
2150 Kč a tlumočníkovi Mgr. A. I., CSc., se přiznává právo na náhradu tlumočného ve výši
1862 Kč. Opravným usnesením ze dne 16. 2. 2006, č. j. 52 Az 14/2005 – 69, opravil krajský
soud výrok o přiznání práva na náhradu nákladů řízení zástupkyni žalobce tak, že se jí
přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 2558,50 Kč. V odůvodnění uvedeného rozsudku
krajský soud konstatoval, že rozhodování soudu ve správním soudnictví je ovládáno zásadou
dispoziční vyjádřenou v ust. §75 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud přezkoumá napadené
rozhodnutí jen v mezích žalobních bodů, z nichž musí být ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
zřejmé, jakým konkrétním postupem a jednáním ze strany správního orgánu byl žalobce
zkrácen na svých hmotných či procesních právech, jaké právní předpisy byly tímto porušeny a
z jakých skutkových důvodů se tak domnívá. Žalobní body se mohou týkat skutkového či
právního stavu a musí z nich vyplývat, v čem konkrétně správní orgán podle názoru žalobce
pochybil. V posuzovaném případě žaloba obsahuje žalobní body, které zahrnují obecně
formulované námitky žalobce, ve kterých tvrdil, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný
stav věci, neopatřil si za tím účelem potřebné podklady, napadené rozhodnutí žalovaného není
v souladu se zákony, nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a žalovaný se nevypořádal
se všemi provedenými důkazy a nezhodnotil je ve vzájemné souvislosti. Žalobní body
zahrnující námitky týkající se skutkového stavu věci neobsahovaly žádné konkrétní
skutečnosti, ze kterých by soud mohl zjistit vady řízení, když se jedná v podstatě o citaci
příslušných ustanovení správního řádu s obecně formulovanou námitkou o jejich porušení,
přičemž tyto námitky nelze považovat za žalobní body, v jejichž mezích mohl soud napadené
rozhodnutí odpovídajícím způsobem přezkoumat. Soud by se takovými žalobními body mohl
odpovídajícím způsobem zabývat jen tehdy, pokud by žalobce konkrétně uvedl,
z jakého důvodu a v čem nedostatečné zjištění skutkového stavu žalovaným spočívalo,
např. které konkrétní skutečnosti nevzal žalovaný ve svém rozhodnutí v úvahu, které důkazy
zhodnotil nesprávně, jak konkrétně pochybil žalovaný při zjišťování skutečností rozhodných
pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí, což však žalobce neučinil. Proto krajský soud
v rámci dispoziční zásady přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů
obsahujících tyto obecně formulované námitky a rovněž takto obecným způsobem uzavřel,
že podklady ze kterých žalovaný vycházel v napadeném rozhodnutí, byly dostatečné a úplné
a skutečný stav věci z nich srozumitelně a jasně vyplynul. Na závěr krajský soud uvedl, že jím
uvedený právní názor je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu
a odkázal na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 3 Azs 18/2004, publikovaný pod č. 312/2004 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas kasační stížnost, ve které navrhl,
aby Nejvyšší správní soud v Brně napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Přípisem
podaným současně s kasační stížností požádal o ustanovení právního zástupce pro řízení
o kasační stížnosti.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne
9. 3. 2006, č. j. 52 Az 14/2005 – 79, byla stěžovateli ustanovena právní zástupkyně Mgr. Jana
Hladíková, advokátka, se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623. Usnesením ze dne
23. 1. 2007, č. j. 52 Az 14/2005 – 90, krajský soud stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě
do jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení sdělil v jakém rozsahu
a z jakých důvodů rozsudek uvedeného soudu ze dne 17. 1. 2006 ve znění opravného usnesení
ze dne 16. 2. 2005 napadá a kdy mu byl doručen.
V doplnění kasační stížnosti, podané u krajského soudu dne 21. 2. 2007, stěžovatel
uvedl, že kasační stížnost podává z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
neboť má za to, že žalovaný při zjišťování skutkového stavu věci porušil ustanovení o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že byla ovlivněna zákonnost a krajský soud
vzdor tomu napadené rozhodnutí žalované nezrušil, ač tak měl podle zákona učinit,
jelikož došlo k porušení ust. §3 odst. 3, 4 správního řádu (žalovaný porušil svou povinnost
zabývat se předmětnou věcí svědomitě a odpovědně). Žalovaný se zejména nevěnoval
zhodnocení problémů žalobce, kterým byl vystaven jako osoba, která začala mít potíže
ze strany neznámých osob v zemi původu v souvislosti s jeho činností v době
po prezidentských volbách, když předtím pomáhal novinářům tím, že jim poskytoval
výpočetní techniku a prostory k jejich činnosti. Rozhodnutí správního orgánu musí vycházet
ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahovat předepsané náležitosti,
což je mimo jiné i řádné odůvodnění. Podle ust. §47 odst. 3 správního řádu musí správní
orgán v odůvodnění rozhodnutí uvést, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí
a jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů, což bylo ze strany žalovaného porušeno,
jelikož podle ust. §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle ust. §12 téhož zákona, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu. I přesto, že možnost udělit žadateli humanitární azyl
je v diskreční pravomoci správního orgánu, je tento orgán povinen své rozhodnutí
o neudělení azylu podle ust. §14 zákona o azylu řádně odůvodnit a uvést,
jakými myšlenkovými procesy byl veden v rámci správního uvážení, aby jeho postupy byly
přezkoumatelné, což se v tomto případě nestalo. Soud není oprávněn přezkoumávat samotnou
podstatu správního uvážení správního orgánu, ale je povinen přezkoumat, zda byly dodrženy
meze správního uvážení, což v daném případě učiněno nebylo i proto, že žalovaný
své rozhodnutí nezdůvodnil a pouze uvedl, že na základě údajů sdělených žadatelem
v průběhu řízení nezjistil zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle ust. §14
zákona o azylu. Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
jelikož návrat do země původu by pro něj mohl znamenat nenapravitelnou újmu, a požádal
též o osvobození od soudního poplatku a konečně uvedl, že se domnívá, že jím podaná
kasační stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy tak, jak to má na mysli
ust. §104a s. ř. s., jelikož je nezbytné, aby v každém případě žadatele o azyl, správní orgán
své rozhodnutí, vycházející z posouzení otázky, která je předmětem jeho správního uvážení,
vždy odůvodnil tak, aby bylo řádně přezkoumatelné. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly
vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. Ve stěžovatelově případě
nebyl zjištěn žádný z taxativně vymezených důvodů udělení azylu podle §12 zákona o azylu
a nebyla shledána ani existence zvláštního zřetele hodného důvodu udělení azylu
podle ust. §14 zákona o azylu. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 6. 2005, č. j. 1 Azs 241/2004 - 55, z něhož dle jeho názoru vyplývá, že stručné
odůvodnění neudělení azylu dle ust. §14 zákona o azylu je dostačující, pokud obstojí
s přihlédnutím k ostatním pasážím odůvodnění, což je i případ správního rozhodnutí ve věci
žádosti o azyl podané stěžovatelem. Námitky stěžovatele uvedené v kasační stížnosti
a jejím doplnění tak považuje žalovaný za irelevantní. K návrhu na přiznání odkladného
účinku se žalovaný nevyjádřil a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené rozhodnutí
krajského soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti. Shledal přitom vadu uvedenou v odstavci
3 citovaného ustanovení, k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že v řízení před krajským soudem chyběly zákonem stanovené podmínky
přístupu žalobce k soudu, když žaloba,tak, jak byla podána byla neprojednatelná.
Podle ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání
(§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení
nebo jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy,
označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést
a návrh výroku rozsudku. Podle věty třetí odstavce 2 tohoto ustanovení může žalobce rozšířit
žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body
jen ve lhůtě pro podání žaloby.
Ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě
konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení
a (v témže smyslu) konkrétní právní argumentaci, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje
žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Žalobce je tedy povinen
vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů
se měl správní orgán vůči němu dopustit v řízení předcházejícím vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen uvést svůj právní náhled
na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Líčení skutkových okolností přitom nemůže být
toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování
věcí určitého druhu může docházet, ale musí být individualizovaným,
a tedy od jiných skutkových okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Právní náhled
na věc pak nemůže být toliko obecný odkaz na určitá ustanovení zákona a na práva
či povinnosti v nich stanovené, ale musí aplikovatelné právní normy subsumovat na vylíčená
skutková tvrzení a obsahovat konkrétní – o tyto skutkové okolnosti se opírající právní výtky,
tj. tvrzení o porušení práva. Nelze se ztotožnit s názorem, že při obecném výčtu porušených
ustanovení správního řádu soud žalobu může projednat v takto obecných mezích,
tedy z hlediska, zda nebyla porušena označená ustanovení správního řádu. Takový přezkum
by nemohl být přezkumem omezeným, naopak, pokud by soud takovou žalobu považoval
za projednatelnou, musel by vymezit všechny povinnosti, které jsou označenými
ustanoveními správnímu orgánu uloženy, podřadit jim veškeré jeho úkony a posoudit
zda ustanovením zákona odpovídají či nikoliv, stejně jako by z těchto hledisek musel úplně
zkoumat vydané rozhodnutí. K žalobě postrádající skutkové výtky by se tak mnohdy dostalo
žalobci podrobnějšího přezkumu, než pokud by jimi byl rozsah přezkumu vymezen.
Ve vztahu k porušení předpisu hmotně-právního by nedostatek skutkového vymezení
žalobních bodů a pouhý odkaz na ustanovení právního předpisu znamenal rozbor všech
v úvahu přicházejících podmínek jeho naplnění, což je nereálné. Nakonec pak by akceptace
podobných nedostatků žalobních bodů vedla k popření povinnosti žalobní body označit.
V této argumentaci a ve vztahu k posuzované věci vychází Nejvyšší správní soud z rozsudku
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 57,
publikovaného pod č. 835/2006 Sb. NSS.
Prostý výčet ustanovení správního řádu bez jakékoli specifikace, tedy nelze považovat
za žalobní bod (právní důvod). Soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné
nezákonnosti správního aktu, nepostačí proto, vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen
a případně pouze v obecné rovině odkazuje k zákonným ustanovením, nebo vytýká-li,
že řízení bylo vadné, aniž by zároveň poukazovala na konkrétní skutečnosti,
z nichž je takové tvrzení dovozováno, neboť jak je uvedeno výše, skutkové důvody
se mají vztahovat ke konkrétnímu namítanému porušení zákona. Pokud žaloba žádný žalobní
bod neobsahuje, může být sice tento nedostatek podmínek řízení zhojen, nicméně
jen v zákonné lhůtě pro podání žaloby. (Srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2005, č. j. 8 Azs 52/2005 - 56, a ze dne 22. 4. 2004, č. j. 6 Azs 22/2004 – 42).
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v postavení žalobce
v žalobě pouze uvedl, že s rozhodnutím žalovaného nesouhlasí, protože při posuzování
jeho návrhu nebyl zjištěn přesně a úplně skutkový stav věci a učiněná zjištění nepostačovala
k správnému posouzení věci. Žalovaný si neopatřil úplné důkazy pro rozhodnutí a nemohl
tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval
zodpovědět. Provedené důkazy zhodnotil nesprávně a bez jejich vzájemné souvislosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že v žalobě zcela absentují jakákoli konkrétní skutková tvrzení
o nezákonnostech a rovněž právní výtky, neboť citovaná ustanovení zákona nejsou
jakkoli subsumována na konkrétní skutková tvrzení. V posuzované věci je zřejmé, že žaloba
stěžovatele žádný žalobní bod neobsahovala a tento nedostatek podmínek řízení nebyl
v zákonné lhůtě (ostatně ani po jejím uplynutí) odstraněn.
Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost
jeho zrušení soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon
stanoví, že žalobu je možno podat v poměrně krátké lhůtě podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s.,
ale i to, že jen v této lhůtě je možno žalobu rozšířit, tedy i uvádět další žalobní důvody
(§72 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Neobsahuje-li žaloba shora uvedené náležitosti, či trpí-li žaloba jinými odstranitelnými
vadami, je podle §37 odst. 5 s. ř. s. povinností předsedy senátu žalobce vyzvat k doplnění
podání, popř. k opravě nebo odstranění jeho vad, a to ve lhůtě, kterou mu k tomu stanoví.
Pokud žalobce vady ve stanovené lhůtě neodstraní vůbec nebo nedostatečným způsobem,
je pro další postup soudu rozhodné, zda žaloba trpí takovými vadami, které brání možnosti
pokračovat v řízení a o takové žalobě meritorně rozhodnout. Lhůtu k odstranění vad podání
stanovenou předsedou senátu dle cit. ustanovení nelze zaměňovat s lhůtou pro uplatnění
žalobních námitek, resp. jejich rozšíření. Brání-li vady žaloby možnosti v řízení pokračovat
a o žalobě meritorně rozhodnout, soud takovou žalobu odmítne. V předmětné věci
tomu však tak nebylo, jelikož krajský soud nevyzval stěžovatele k opravě nebo odstranění vad
podání a doplnění žaloby ve stanovené lhůtě s poučením o následcích nevyhovění. Krajský
soud tak nepostupoval v souladu s ust. §37 odst. 5 s. ř. s., ač pro takový postup byly dány
důvody a žalobu posléze zamítl.
Nejvyšší správní soud dospěl tedy k závěru, že absenci náležitostí dle §71 s. ř. s,
nelze považovat za neodstranitelný nedostatek podání, tím spíše, nebyl-li stěžovatel
k odstranění vad vyzván. Nebyly-li z obsahu žaloby patrné důvody, pro něž je žaloba podána,
bylo však zřejmé, čeho se žalobce domáhá, byl na místě postup soudu dle §37 odst. 5 s. ř. s.,
přičemž měl být stěžovatel poučen i o právních následcích neodstranění vad v žalobě.
Právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku je shodný
s dosavadní judikaturou zdejšího soudu, neboť Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí
ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, publikovaném pod č. 534/2005 Sb. NSS
konstatoval, že „(…) jestliže tedy soudní řád správní požaduje, aby žaloba splňovala určité
náležitosti, nečiní tak proto, aby krajské soudy formalisticky trvaly na naplnění litery zákona,
ale proto, aby žaloba mohla být podkladem právě pro poskytování několikráte zmíněné
spravedlivé ochrany veřejným subjektivním právům v rámci soudního řízení. Krajské soudy
musí mít tento základní smysl a účel žaloby vždy na zřeteli, a dále si musí zodpovědět otázku,
jaký konkrétní smysl a účel má ta která konkrétní zákonem stanovená náležitost žaloby,
a podle obsahu (samozřejmě netoliko pouze podle slov) žaloby podané žalobcem posoudit,
zda tyto náležitosti splněny jsou či nikoliv. Na žalobu je přitom nutno pohlížet jak na jeden
celek; proto nelze jednotlivé náležitosti posuzovat izolovaně. Stejný přístup je třeba volit
i při odstraňování vad žaloby, tedy skutečných nedostatků obecných či zvláštních náležitostí
žaloby, které brání tomu, aby žaloba mohla být podkladem projednání a rozhodnutí věci. (…)
Pokud je namístě vady odstraňovat [např. žalobce neuvádí v žalobě žádné konkrétní výtky
vůči napadenému rozhodnutí, ale pouze povšechně cituje ustanovení právních předpisů],
pak soud musí žalobce vždy k odstranění těchto vad vyzvat, stanovit mu k jejich odstranění
přiměřenou lhůtu, a poučit jej jednak o následcích nesplnění této výzvy, a jednak o tom,
jak má vadu odstranit. Toto poučení přitom musí být konkrétní [pouhá parafráze vybraných
ustanovení soudního řádu správního je tedy nedostačující] a musí být diferencované
v závislosti na individuální charakteristice žalobce, vůči němuž směřuje.“
Jelikož v řízení vyšla najevo vada, k níž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu. V dalším řízení proto krajský soud stěžovateli zašle
výzvu k odstranění vad žaloby.
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 a 3 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území,
pokud předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany. Vízum za účelem strpění pobytu
nelze udělit, pokud cizinec podává opakovaně kasační stížnost proti rozhodnutí krajského
soudu, ačkoliv již o kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocně rozhodnuto,
nebo pokud cizinec na území pobývá na základě povolení k pobytu podle zvláštního právního
předpisu. Časovou platnost víza za účelem strpění pobytu stanoví policie na dobu nezbytně
nutnou, nejdéle však na dobu 1 roku. Na žádost cizince, není-li řízení o kasační stížnosti
ukončeno, může být doba platnosti víza za účelem strpění pobytu prodloužena,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
krajský soud v novém rozhodnutí.
Odměna zástupkyni stěžovatelky Mgr. Janě Hladíkové, advokátce, která byla
stěžovateli ustanovena usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích
ze dne 9. 3. 2006, č. j. 52 Az 14/2005 - 79, byla stanovena za dva úkony právní služby,
tj. převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci
samé podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.
(dále jen „advokátní tarif“). Za převzetí a přípravu zastoupení náleží zástupkyni stěžovatele
odměna ve výši 1000 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu ve znění účinném
do 31. 8. 2006 a dále režijní paušál ve výši 75 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Za doplnění kasační stížnosti ze dne 20. 2. 2007 náleží zástupkyni stěžovatele odměna
ve výši 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2006
a dále režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupkyně
stěžovatele doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto podle §57 odst. 2 s. ř. s.
patří k nákladům řízení rovněž částka odpovídající této dani, která činí 19 % z částky
3475 Kč, tj. 660 Kč. Zástupkyni stěžovatele bude vyplacena částka ve výši 4135 Kč,
a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu