ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.98.2006
sp. zn. 4 Azs 98/2006 - 135
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: A. P., zast.
JUDr. Janem Charuzou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hlavatého 618, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2005, č. j. 10 Az 13/2004 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatele JUDr. Jana Charuzy, advokát, se u r č u je částkou
2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 1. 2004, č. j. OAM-1980/VL-07-P25-2000. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen
azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13 odst. 1, 2 ani §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatel namítal,
že v řízení došlo k porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, 5 §34 a §46 správního řádu. Uvedl,
že konkrétní důvody doplní po seznámení s obsahem celého spisu.
Následným podáním (prostřednictvím ustanoveného zástupce) žalobu doplnil.
V doplnění zejména uvedl, že splňuje podmínky vymezené v ustanovení §12 zákona o azylu,
pro jejichž prokázání navrhuje vyslechnout osoby znalé situace, zejména sebe a svou matku.
Stejně tak uvedl, že brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, jakož i právnímu hodnocení
ze strany správního orgánu a požadoval zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci
k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Městský soud v Praze, obdobně jako žalovaný správní
orgán, k závěru, že stěžovatel Moldávii neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Stěžovatelem uváděné problémy, jimiž byly zejména problémy při studiu
a ekonomické problémy, podle Městského soudu v Praze nelze podřadit pod důvody
vymezené zákonem o azylu. Soud se ztotožnil se závěry žalovaného správního orgánu
a nepřisvědčil námitkám stěžovatele. S odkazem na uvedené uzavřel, že napadané rozhodnutí
bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uváděl, že v zemi
původu se necítí bezpečně, protože cítí drobné diskriminační jednání ze strany jak státních,
tak i soukromých subjektů. Domnívá se, že území Moldavské republiky
pro něho není bezpečnou zemí a cítí se na jejím území ohrožen. Obává se, že když se vrátí,
budou opět potlačována jeho práva a svobody a současně má obavu ze stíhání za to,
že odchodem do České republiky „zradil“ svou zemi. Závěrem doplnil, že v Moldávii
je u moci komunistická strana, jakož i to, že se v České republice oženil, vychovává zde syna
a žije řádně podle norem platných v České republice. Požadoval zrušení napadaného rozsudku
a vrácení věci k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2005, č. j. 10 Az 13/2004 - 105 byl
stěžovateli ustanoven právní zástupce, JUDr. Jan Charuza, advokát se sídlem v Praze,
Hlavatého 618, jehož prostřednictvím byla kasační stížnost dále doplněna.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že kasační stížnost podává
z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, tedy z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. a)
a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítá porušení §75 odst. 2 a §77 odst. 2 s. ř. s.,
a to z důvodu, že městský soud se nezabýval politickou perzekucí stěžovatele, hrozbou
trestního, či jiného stíhání v Moldávii a vycházel pouze z některých informací.
Stejně tak stěžovatel namítal, že soud řádně neprověřil důkazy a hodnocení provedené
žalovaným, nepřihlédl k násilnostem konaných na ruské menšině, její diskriminaci,
nedostatečně zhodnotil humanitární důvody, jakož se ani nezabýval tím, že by stěžovatel
v případě návratu nemohl pokračovat v dosavadním studiu. S odkazem na uváděné
skutečnosti požadoval zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis
a judikaturu. Navrhl nepřiznání odkladného účinku a zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 a 3 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území,
pokud předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany. Vízum za účelem strpění pobytu
nelze udělit, pokud cizinec podává opakovaně kasační stížnost proti rozhodnutí krajského
soudu, ačkoliv již o kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocně rozhodnuto,
nebo pokud cizinec na území pobývá na základě povolení k pobytu podle zvláštního právního
předpisu. Časovou platnost víza za účelem strpění pobytu stanoví policie na dobu nezbytně
nutnou, nejdéle však na dobu 1 roku. Na žádost cizince, není-li řízení o kasační stížnosti
ukončeno, může být doba platnosti víza za účelem strpění pobytu prodloužena,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí městského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel kasační stížností uplatňuje
důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 a) a b) s. ř. s.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých namítaných důvodů.
Význam prvního z uvedených důvodů, tj. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy „nesprávného posouzení právní otázky soudem“, spočívá podle Nejvyššího správního
soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího ustanovení a to §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. K významu první
části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu)
je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru,
vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata
dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový základ pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento základ je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru. Význam další části označeného písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s. („při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud
napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním
orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu
možnému porušení z tohoto zákonného ustanovení („rozhodnutí správního orgánu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný
dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit
azyl toliko pro pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu
odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové
zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu
v jiných demokratických evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou
ochranu před výše uvedeným nebezpečím.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
20. 10. 2000 žádost o udělení azylu, ze které vyplynulo, že o azyl žádá proto, že v Moldávii
nemůže studovat, protože je ruské národnosti. Ve škole mu říkali, aby jel do Ruska, nemohl
najít práci, matka si půjčila peníze a poté, co odjela do České republiky tak jej věřitelé
obtěžovali a chtěli po něm peníze. Do protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o azyl ze dne
12. 12. 2003 stěžovatel uvedl, že hlavním důvodem jeho odchodu ze země byla diskriminace
ruského obyvatelstva. V roce 1999 – 2000 studoval v Kišiněvě na Vysokém učení technickém
a měl pocit, že jsou upřednostňováni studenti moldavské národnosti, ať již při známkování,
nebo při zkouškách. Do očí mu to nikdo neřekl, ale bylo to tak. Na postup zkoušejících
profesorů a učitelů si nestěžoval, neboť měl zato, že to nemělo smysl. Po ukončení jednoho
roku studia studium oficiálně přerušil na jeden rok a hledal práci, avšak žádnou nesehnal,
dávali přednost Moldavanům. Chtěl změnit univerzitu, ještě neměl rozhodnuto
na jakou jinou půjde. V červnu skončil ve škole a do odchodu ze země prakticky nepracoval,
jen jednou rozdával reklamní letáky nové telefonní společnosti. Již jako dítě viděl
shromáždění lidí s transparenty „Rusové běžte domů“, nebo „Kufr – nádraží – Rusko“, a bojí
se že by se to mohlo opakovat. Na dotaz, že se nyní nezmiňuje o věřitelích jeho matky,
kteří jej, jak uváděl v žádosti o udělení azylu, údajně obtěžovali, stěžovatel uvedl,
že to zapomněl říci. Dále uvedl, že v Moldavsku se musí za studium platit, nikdo jej nenutil
odejít, mají zájem o jeho peníze. Pokud neuspěje u řádných termínů zkoušek, za další termíny
musí dát úplatek. V případě návratu by musel na vojnu, a stěžovatel si myslí, že by nastaly
stejné problémy jako před jeho odchodem. Uvedl, že není dobré, když se ve své zemi
(stěžovatel se v Moldávii narodil) cítí jako cizinec. Jedním z důvodů, proč jel do České
republiky bylo to, že zde byla jeho matka. Na závěr protokolu vedeného za přítomnosti
tlumočníka podepsal, že byl s obsahem protokolu seznámen, souhlasí s ním a nežádá doplnění
či změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i Městský soud v Praze, a jejich závěr o tom, že stěžovatel
v žádosti neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených zákonem o azylu, jakož i to, že se se svými problémy neobrátil
na příslušné orgány v zemi původu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného
v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Nejvyšší
správní soud s těmito závěry rovněž souhlasí a odkazuje na ně.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že tvrzené skutečnosti ohledně problémů
při studiu a ekonomické potíže, byť se jedná o skutečnosti závažné, nelze podřadit
pod důvody vymezené zákonem o azylu, které míří na pronásledování v zemi původu
pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů. Proto nemohl přisvědčit ani námitce stran
obavy stěžovatele z návratu do Moldavské republiky. Nejvyšší správní soud
dále poznamenává, že ani z doložených dokumentů o zemi původu, z nichž žalovaný správní
orgán vycházel (Zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie o zemi Moldavsko, z října 2002,
Informace Ministerstva vnitra České republiky ze dne 13.8.2003, aktuální informace ohledně
situace v Moldavsku, obsažené v databázi ČTK) nevyplývá, že by v Moldávii byla
potlačována práva či svobody ruské menšiny, či dokonce, že by stěžovateli hrozilo stíhání
za to, že požádal o azyl v České republice, jak tvrdil v kasační stížnosti.
Za rozhodné nepovažuje Nejvyšší správní soud také tvrzení stěžovatele o tom,
kdo je u moci v Moldávii, či skutečnost, že se v České republice oženil, vychovává zde syna
a dodržuje zdejší zákony, neboť na tyto důvody zákon o azylu nepamatuje.
K námitkám uvedeným v doplnění ke kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nejprve
uvádí, že ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. přikazuje soudu přezkoumat v mezích žalobních bodů
napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí
jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li
jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou
žalobou ve správním soudnictví. Ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. opravňuje soud v rámci
dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní
zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě
i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem
a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku neshledal, že by došlo
k porušení, ať již označeného ustanovení §75 odst. 2, či §77 odst. 2 s. ř. s., a to proto,
že Městský soud v Praze přezkoumal napadené výroky v mezích žalobních bodů a provedené
důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a vyšel ze skutkového a právního stavu
takto zjištěného. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, Městský soud v Praze se zabýval
jak tvrzením o údajné politické perzekuci stěžovatele, tak i tvrzenou hrozbou trestního
či jiného stíhání, tyto však s ohledem na skutková zjištění i z doložených dokumentů o zemi
původu nemohl podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu. Žalovaný správní orgán
posuzoval tvrzení stěžovatele i na základě informací, které shromáždil v průběhu správního
řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Moldávii
a problémy, které stěžovatel uváděl vyhodnotil jako potíže, které nejsou podřaditelné
důvodům pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Obdobně důvody žádosti
o poskytnutí azylu vyhodnotil i Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud
je také toho názoru, že stěžovatelem uváděné skutečnosti pod důvody vymezené §12 zákona
o azylu podřadit nelze a stěžovateli proto nepřisvědčil. Bez významu není ani skutečnost,
že stěžovatel v zemi původu důsledně nežádal o ochranu orgány svého státu.
K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje i na svou konstantní judikaturu, např. na rozsudek
ze dne 27.6.2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004, z něhož vyplývá, že Obecné tvrzení
o pronásledování, bez prokázání existence takového pronásledování, za situace,
kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy na domovské orgány, nelze podřadit
pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.
Pokud jde o námitky, že soud nepřihlédl k násilnostem konaným na ruské menšině
a nedostatečně zhodnotil humanitární důvody, Nejvyšší správní soud souhrnně uvádí,
že takové skutečnosti stěžovatel v řízení o udělení azylu, a ani v řízení před Městským
soudem v Praze neuváděl, a Nejvyšší správní soud je tak s odkazem na znění §104 odst. 4
s. ř. s., ve spojitosti i s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s., nemohl brát při svém rozhodování
v potaz.
Nejvyšší správní soud nemohl zohlednit ani tvrzení stěžovatele o tom, že by nemohl
pokračovat ve studiu, neboť tato skutečnost nemůže mít za výše popsaného stavu žádný vliv
na udělení či neudělení azylu v České republice.
Lze tak shrnout, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu
jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel,
skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených
důkazů, přičemž Městský soud v Praze správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným
správním orgánem zjištěn správně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné
a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele,
že daná věc byla nesprávně právně posouzena, stejně jako tvrzení vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
V žádné z uváděných námitek tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil
a kasační stížnost proto jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s.ř.s.. Žalovaný, který měl ve věci úspěch, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší
správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žádnému
z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Jan Charuza, byl ustanoven
stěžovateli soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 8 v návaznosti na §120
s. ř. s. označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové
výši 2 150,- Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném
ke dni poskytování právních služeb) za dva úkony právní služby (á 1000 Kč - §11 odst. 1
písm. b/, d/ ve spojení s §9 odst. 3 písm. f/ cit. vyhlášky) a dvou režijních paušálů
(á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu