ECLI:CZ:NSS:2007:5.A.102.2002
sp. zn. 5 A 102/2002 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce A., Š. S. V. Z. a. s., zast. advokátem JUDr. Jiřím Štanclem, advokátní kancelář
Klatovy, Čs. legií 172/1, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem
v Praze 6, Ant. Čermáka 2a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 0 151 339,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o žalobě nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 20. 8. 2002 se žalobce domáhá
přezkoumání rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 6. 2002, sp. zn.
0 151 339, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu průmyslového
vlastnictví ze dne 9. 11. 2001, sp. zn. 0 151 339 o částečném zamítnutí přihlášky slovní
ochranné známky ve znění „V“.
V daném případě se jedná o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ust. §132
zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále s. ř. s.) z Vrchního soudu v Praze. Podle
uvedeného ustanovení Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy u nichž
byla přede dnem účinnosti s. ř. s. dána jejich věcná příslušnost, dokončí řízení zahájená před
těmito soudy. V předmětné věci byla dána věcná příslušnost Vrchního soudu v Praze, neboť
obsahem žaloby je návrh na přezkoumání rozhodnutí vydaného ústředním orgánem státní
správy. Řízení o žalobách podaných podle části páté hlavy druhé zák. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2002, o nichž nebylo rozhodnuto do dne
nabytí účinnosti s. ř. s., se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
(ust. §130 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce je přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného je v důsledku nesprávné interpretace
právní normy a aplikace práva nezákonné a nesprávné. Tuto nesprávnost spatřuje především
v tom, že žalovaný nevzal v úvahu úpravu obsaženou v Dohodě o obchodních aspektech práv
k duševnímu vlastnictví a má za to, že legální definicí vymezení pojmu „zeměpisné označení“
je čl. 22 citované Dohody a tato definice je ve s myslu ust. čl. 10 zák. č.1/1993 Sb., Ústava
České republiky ve znění zák. č. 395/2001 Sb. součástí našeho právního řádu a je nutno k ní
přihlížet. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na platné znění ustanovení §2
odst. 1 písm. j) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, podle kterého je ze zápisu
do rejstříku vyloučeno označení přihlašované pro vína či lihoviny, které obsahuje zeměpisný
údaj, aniž by víno či lihovina měly takovýto zeměpisný původ. Žalovaný konstatoval, že „V.“
je zeměpisný údaj, neboť existuje obec V. v Chorvatsku, zatímco původ žalobcova vína je
nutno situovat do oblasti V. u Z. Žalovaný dospěl k závěru, že zeměpisné označení je
absolutně vyloučeno pro vína nepocházející z přihlašovatelovy oblasti, přičemž v jeho
interpretaci nehraje roli to, zda tato zeměpisná oblast dává vínu vlastnosti, které jsou pro něho
na trhu charakteristické. Žalobce namítá, že při aplikaci práva není doslovný (gramatický)
výklad jedinou metodou interpretace právní normy ani metodou nejspolehlivější. Cílem
právní úpravy provedené zákonem č. 116/2000 Sb., kterým se mění některé zákony na
ochranu průmyslového vlastnictví je, v souvislosti se zájmem České republiky na integraci do
Evropských společenství, „reagovat na dohodu o obchodních aspektech práv k duševnímu
vlastnictví („dohoda TRIPS“- viz zákon č. 191/1995 Sb.) Tato dohoda obsahuje minimální
standardy ochrany práv k duševnímu vlastnictví. Znění čl. 23 Dohody TRIPS bylo v souladu
s tímto záměrem zkráceně vtěleno do normy §2 odst. 1 písm. j) zákona č. 137/1995 Sb.
Zákonodárce je nepochybně suverénní a může úpravu provést jakkoli. Je -li však jeho cílem a
tudíž smyslem právní normy upravit tuzemské podmínky v souladu s mezinárodní dohodou
TRIPS, pak při výkladu přejaté právní normy nelze odhlédnout od souvislostí zmíněné
mezinárodní dohody, tj. Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), jejíž součástí
je dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví. Klade-li dohoda v čl. 23
požadavky na zacházení s pojmem „zeměpisné označení“, nelze abstrahovat od toho, jak
smlouva tento pojem definuje, to znamená od jejího čl. 22. Tento článek stanoví, že pro účely
této dohody jsou zeměpisná označení označeními, která určují zboží jako zboží pocházející
z území, oblasti nebo místa...., jestliže lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické
znaky zboží připsat podstatě jeho zeměpisnému původu. Dohoda TRIPS tedy zeměpisný
původ nerozličně spojuje s tím, že právě jemu lze připsat charakteristické znaky zboží.
Naproti tomu žalovaný chápe zeměpisné označení jako pouhou identifikaci místa, aniž by se
zabýval jeho vazbou na povahu a charakter výrobku. Jak je z uvedeného patrné, znění
Dohody TRIPS na straně jedné a závěr žalovaného na straně druhé v konkrétní věci ústí
v opačné závěry, ačkoli smyslem zákonné úpravy bylo vztáhnout standardy, které zaručuje
Dohoda TRIPS i na tuzemskou právní úpravu. V době, kdy žalovaný rozhodoval o rozkladu
žalobce, došlo navíc ke změně ústavního rámce českého právního řádu (zák. č. 395/1991 Sb.);
z článku 10 Ústavy ve spojení s ustanovením o účinnosti vyplývá, že od 1. 6. 2002 jsou
součástí právního řádu ČR mezinárodní smlouvy, pokud byly se souhlasem Parlamentu
ratifikovány a Česká republika je jimi vázána. Žalovaný byl tedy povinen posoudit, zda čl. 10
Ústavy dopadá na Dohodu TRIPS a pokud ano, byl povinen se s definicí obsaženou v jejím
článku 22 vypořádat. Zmíněná Dohoda je nedílnou součástí Dohody o zřízení WTO, byla
ratifikována a vyslovil s ní souhlas Parlament; je tedy smlouvou, na kterou dopadá ust. čl. 10
Ústavy. Mezinárodní smlouvu je nutno vykládat podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu
(vyhl. MZV č.15/1998 Sb.), a to zejm. jejího čl. 31 a násl. Má-li být vyložena v dobré víře
a v celkové souvislosti, nelze definici pojmu „zeměpisné označení“ vyložit jinak, než čl. 22
Dohody stanoví, ledaže by tento výraz strany smlouvy chápaly „ve zvláštním smyslu“
na základě společného úmyslu (čl. 31/4 Vídeňské úmluvy). Tuto výjimku by ovšem žalovaný
musel doložit. Žalobce má za to, že ustanovení čl. 22 Dohody TRIPS je vymezením
pojmu“zeměpisné označení“ jeho legální definicí, která je součástí právního řádu, a již
do něho není vnášena pouhou interpretací, jako tomu bylo před účinností ústavní euronovely.
Žalovaný, i kdyby nesouhlasil s interpretací právní normy, jak činí ž alobce, byl povinen toto
ustanovení při svém rozhodování aplikovat; to však neučinil. Žalobce je vzhledem k výše
uvedenému přesvědčen o tom, že napadené rozhodnutí je nezákonné a požaduje, aby je soud
zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný nesouhlasí s tvrzením, že by napadené rozhodnutí bylo „ve výsledku
nesprávné“ v důsledku chybné interpretace ustanovení §2 odst. 1 písm. j) zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, účinného v době správního řízení (dále „zákon“).
Rozpor, který žalobce spatřuje mezi doslovným výkladem předmětného ustanovení, jakož
i ustanovení čl. 23 Dohody TRIPS, jak jej provedl žalovaný a zněním čl. 22 Dohody TRIPS
má původ v zásadním nepochopení vzájemného poměru mezi ustanovením článků 22 a 23
Dohody či záměrn ém zkreslování tohoto poměru. Z hlediska systematického (argumentum
a rubrica) je čl. 23 Dohody TRIPS ke čl. 22 a to včetně bodu 1 obsahujícímu legální definici
pojmu „zeměpisné označení“ v poměru speciality. Platí tedy právní maxima lex specialis
derogat generali. Tento závěr v konkrétním případě potvrzuje i argumentum a ratione legis.
Konsekventně platí, že čl. 22 Dohody TRIPS obsahuje úpravu na ochranu zeměpisných
označení zboží ve smyslu Dohody (bod 1) před označeními nebo prezentacemi klamavými
(uvádějícími veřejnost v omyl), pokud jde o zeměpisný původ zboží obecně, tedy jakýchkoli
zeměpisných označení bez toho, že by se zde stanovily další specifikující znaky; zatímco
ust. čl. 23 dále obsahuje speciální úpravu pro specifikovaná zeměpisná označení a sice ta,
která identifikují vína/lihoviny. Zde smluvní strany, vedeny zvláštním zájmem - míra
rozšíření výroby vín (lihovin), význam (přínos) této výroby (obchodování víny a lihovinami)
pro národní ekonomiky stran, zvláštní postavení těchto výrobků na trhu, otázka tradice
a věhlasu výroby - výslovně sjednaly pro zeměpisná označení vín a lihovin stupeň ochrany
vyšší, než je tomu u zeměpisných označení identifikujících jiné výrobky. Tento vyšší stupeň
ochrany spočívá, mimo jiné, v tom, že smlouva (čl. 23 bod 1 Dohody) implicite stanoví
nevyvratitelnou domněnku, podle které lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické
znaky ve smyslu čl. 22 bod 1 Dohody TRIPS v případě lihovin a vína vždy připsat v podstatě
jejich zeměpisnému původu (s ohledem na místní podmínky, a to zejména u vín - míra
slunečního záření ve spojení s teplotou, množství srážek, půda, podloží, orientace a sklon
viničních tratí v terénu, atd. – a s cílem těchto vyloučit rozhodování de facto výlučně
na základě someliérských posudků v případech potenciálních sporů). Ze znění ust. čl. 23 bod
1. zcela zřejmě plyne, že se tato skutečnost presumuje bez možnosti prokázat v incidentním
případě u konkrétních vín a lihovin opak. Takový je smysl ustanovení a taková byla
dle názoru žalovaného nepochybně i vůle smluvních stran. Žalovaný vzhledem k výše
uvedenému tvá na tom, že smyslem ustanovení čl. 23 bod 1 Dohody TRIPS je zabránit
užívání zeměpisných označení, identifikujících vína a lihoviny, které nepocházejí z místa
uvedeného v dotyčném zeměpisném označení. Tomu odpovídá i formulace zmíněného
ustanovení, a proto není na místě jiný výklad než doslovný. Zákonodárce při promítnutí čl. 23
Dohody TRIPS bod 1 do národního práva /ust. §2 odst. 1 písm. j) zákona o ochranných
známkách/ toto měl na paměti a stejně tak i žalovaný při vydání aktu aplikace práva ve věci.
V dalším žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K aplikaci čl. 10 Ústavy
žalovaný konstatuje, že uvedené ustanovení se zde neuplatní, protože v konkrétním případě,
jak bylo výše vysvětleno, mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy „něco jiného
než zákon“ nestanoví. Výklad je rovněž plně konformní se základním obecným pravidlem
výkladu smluv zakotveným v čl. 31 bod 1 Vídeňské úmluvy (vyhl. č. 15/1988 Sb.), který
stanoví, že smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který
je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti a rovněž s přihlédnutím k předmětu
a účelu smlouvy. Žalovaný konstatuje, že jeho rozhodnutí je řádně odůvodněno, obsahuje
úvahu ve smyslu ust. §34 odst.5 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, na základě které správní
orgán dospěl k rozhodnutí; tato úvaha neodporuje obsahu spisu, skutkovým zjištěním,
zásadám logického myšlení a není ani jinak vadná. Rozhodnutí bylo vydáno v rozsahu
pravomoci orgánu k tomu příslušného, netrpí věcnými ani logickými vadami a bylo vydáno
na základě úplně a správně zjištěných skutkových okolností. Žalovaný proto má za to,
že žaloba není důvodná a navrhuje, aby byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, jakož
i řízení, které mu předcházelo a dopěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumávání
rozhodnutí vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.) V řízení tak bylo postupováno podle zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (zrušen zákonem č. 441/2003 Sb. účinným
od 1. 4. 2004). a zákona č. 71/1967 Sb., správní řád (zrušen zákonem č. 500/2004 Sb., správní
řád účinný od 1. 1. 2006).
Ze správního spisu vyplynulo následující:
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 9. 11. 2001 byla částečně
zamítnuta přihláška slovní ochranné známky „V.“ zn. spisu 151339, a to pro víno ve tř. 33.
mezinárodního třídění výrobků a služeb. V řízení o zápisu známky bylo zjištěno,
že přihlašované označení obsahuje zeměpisný údaj V., přitom V. je městečko a přístav
v Chorvatsku na ostrově H ., kde se pěstuje víno známé ve světě. Správní orgán tak dospěl
k závěru, že označení nelze zapsat pro vína či lihoviny, neboť spotřebitel by mohlo být
klamán o zeměpisném původu výrobků. Žalobce ve svých vyjádřeních v průběhu řízení
nepopíral skutečnost, že V. je zeměpisným údajem, tedy, že existuje město tohoto názvu
v Chorvatsku, polemizoval však se „světoznámostí“ vína tam pěstovaného. Uvedl mimo jiné,
že se jedná o malou obec, která má 552 obyvatel a v jejím okolí jsou borové háje, pole
levandule a také vinice; správní orgán však neprokázal že z tohoto místa pocházejí vína, která
mají charakteristické znaky, pověst a jakost, dané jednoznačně právě touto konkrétní
lokalitou. Tvrzení, že se na ostrově H . pěstuje víno známé ve světě, není dle názoru žalobce
důkazem, že lokalitě V. lze připsat danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky
zboží. Správní orgán, dle žalobce neprokázal, že vinice na ostrově H. vůbec slouží k výrobě
vína, a když , tak vína jiného než místního významu. Žalobce se v řízení dovolával čl. 22,
resp. 23 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (dále „Dohody“).
Pojem „zeměpisné označení“ užitý v novém ust. §2 odst. 1 písm. j) známkového zákona
účinného od 10. 5. 2000 je definován ve smyslu ust. čl. 22 odst. 1 Dohody jako „označení,
která určují zboží jako zboží pocházející z území člena nebo oblasti, nebo místa tohoto území,
jestliže lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky zboží připsat v podstatě jeho
zeměpisnému původu.“. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí o částečném zamítnutí
známky konstatoval, že se ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. j) zákona o ochranných známkách
jedná o absolutní výluku zápisu pro všechna označení přihlašovaná pro vína a lihoviny, které
obsahují zeměpisný údaj, aniž by víno či lihovina měly takový zeměpisný původ.
Proti rozhodnutí o částečném zamítnutí přihlašované známky podal žalobce rozklad,
který předseda Úřadu průmyslového vlastnictví rozhodnutím ze dne 17. 6. 2002, sp. zn.
O 151339 zamítl. Žalobce v podaném rozkladu opětovně namítal, že ust. §2 odst. 1 písm. j)
zákona č. 137/1995 Sb. vyplývá z Dohody a znamená dodatečnou ochranu pro zeměpisná
označení přihlášená pro víno a lihoviny, přičemž definovaný pojem „zeměpisné označení“ lze
uplatnit v námitce jen tehdy, jestliže lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky
zboží připsat v podstatě jeho zeměpisnému původu. Namítal, že označení V. je odvozeno od
názvu obce V. u Z., odkud pochází. Město V. není navíc vůbec známé či charakteristické
výrobou vína; vzhledem ke klimatu se víno pěstuje v oblastech jižní a střední Evropy takřka
všude. Jedná se o skalnaté, rybářské a turistické centrum; místní víno je možno považovat za
víno z ostrova H., ale v žádné případě za víno z V.
Podaný rozklad předseda Úřadu zamítl, přitom ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil
ze kterých skutkových a právních úvah vycházel. Proti tomuto rozhodnutí padal žalobce
žalobu, o níž je vedeno toto řízení.
Vymezení funkcí ochranných známek se odvíjí od zákonných požadavků, které musí
splňovat každé označení, které má být jako ochranná známka chráněno. Ochrannou známkou
je označení tvořené slovy, písmeny, číslicemi, kresbou nebo tvarem výrobku nebo jeho obalu,
popřípadě jejich kombinací, určené k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých
podnikatelů a zapsané do rejstříku ochranných známek vedeného Úřadem průmyslového
vlastnictví (§1 zákona č. 137/1995 Sb.).
Označení, které je jako ochranná známka použito, nesmí naplňovat některou
z absolutních nebo relativních překážek zápisu. Jde o takové překážky, kdy označení nemůže
být zapsáno buď vůbec (absolutní vyloučení) nebo je ze zápisu vyloučeno pouze podmínečně
( relativně), tzn. odpadne-li překážka, je možné označení zapsat.
Absolutní překážky zápisné způsobilosti jsou vymezeny v ust. §2 odst. 1 cit. zákona.
Tyto překážky taxativně uvedené pod písm. a) – j) představují označení vyloučená ze zápisu
do rejstříku. Z hlediska těchto překážek zkoumá Úřad přihlášená označení ex offo
před zveřejněním přihlášky ochranné známky a před zápisem do rejstříku. K absolutním
překážkám přihlíží Úřad z hlediska veřejného zájmu a není vázán ná vrhy účastníků; jedná
se o překážky veřejnoprávní povahy.
Relativní překážky zápisné způsobilosti ve smyslu ust. §3 odst. 1 a 2 zákona Úřad
zkoumá ex offo pouze v tom směru, zda přihlašované označení nekoliduje se staršími právy
třetích osob. Mají tedy povahu soukromoprávní a opírají se především o starší práva třetích
osob; těmito se Úřad zabývá až na základě námitek podaných oprávněnou osobou
po zveřejnění přihlášky ochranné známky. Úřad do rejstříku nezapíše dle §3 odst. 1 zákona
označení shodná s ochrannou známkou, která byla přihlášena nebo zapsána pro jiného
majitele pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby s dřívějším právem přednosti. Zapsat
jako ochrannou známku nelze ani označení, které obsahuje prvky dříve přihlášeného označení
nebo zapsané ochranné známky, které by mohly vést k záměně. Toto označení může být
zapsáno jestliže majitel nebo přihlašovatel ochranné známky s dřívějším právem udělí
písemný souhlas se zápisem. Základním a rozhodujícím kritériem pro posouzení
zaměnitelnosti známek označujících shodné nebo podobné výrobky či služby je vždy hledisko
běžného spotřebitele, tedy posouzení, zda známky jsou natolik odlišné, že nemohou
u běžného spotřebitele vyvolat možnost záměny a v tomto směru ho uvést v omyl. Zkoumání
podobnosti nemůže být přitom založeno pouze na formálním porovnání jednotlivých prvků,
ale musí se zakládat na porovnání známkových motivů obou označení – tj. rozhodující složky
porovnávaných označení, které při celkovém posuzování jsou výrazem charakteristických
vlastností srovnávaných označení. Rozlišovací způsobilost, tj. schopnost individualizovat
zboží je nutno zkoumat vždy ve vztahu k vjemu průměrného spotřebitele, a to z několika
hledisek, především vizuálního, fonetického, významového, porovnáním dominantních prvků,
apod. Označení, která jsou shodná natolik, že nemají žádnou rozlišovací způsobilost,
nemohou požívat známkové ochrany. Zaměnitelnost označení může být logicky dovozena
z podobnosti v dominantním prvku nebo naopak z toho, že označení dominantní odlišující
prvek nemá a ostatní prvky mají nízkou rozlišovací schopnost. Posouzení zaměnitelnosti
je věcí úvahy správního orgánu; soud není proto oprávněn na místě správního orgánu
nahrazovat jeho hodnocení důkazů vlastní úvahou a na místo zjištěného skutkového stavu
postavit vlastní skutková zjištění.
V projednávané věci však nerozhodoval správní org án v mezích správního uvážení
o existenci relativních překážek zápisu, není proto rozhodné, zda v městečku V. se víno
skutečně pěstuje, resp. zda víno zde vyrobené je zaměnitelné s vínem žalobce. V ustanovení
§2 zákona o ochranných známkách jsou uvedeny absolutní důvody zápisné nezpůsobilosti,
na jejichž základě Úřad z moci úřední nezapíše jako ochranou známku označení, pokud
naplňuje některý z uvedených znaků. Žalobce se mýlí, dovozuje-li, že podle ust. §2 odst. 1
písm. j) zákona je označení obsahující zeměpisný údaj jako klamavé vyloučeno ze zápisu
pro víno, za předpokladu, že je klamavost vůbec zkoumána.
Úprava absolutní výluky ze zápisu /viz ust. §2 cit. zákona, srovn. nyní §4 písm. h)
zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách) je tranzpozicí čl. 3 Směrnice Rady ES
č. 89/104 EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států
o ochranných známkách, kterou jsou členské státy povinny implementovat do národního
práva. Příslušné předpisy národního práva k implementaci směrnice je pak třeba vykládat
ve světle textu a cíle směrnice včetně principu tzv. „dobré víry“. Zavedení principu „dobré
víry“ jako absolutního důvodu zápisné nezpůsobilosti znamená intenzivnější posílení ochrany
vlastníků ochranných známek.
Žalobce ve správní žalobě namítá mj. nesprávné právní posouzení věci, které má
spočívat v tom, že žalovaný citované ustanovení zákona nesprávně vyložil a aplikoval, přitom
zcela odhlédl od mezinárodní úpravy. Uvedené zákonné ustanovení je dle žalobce
transformací ustanovení mezinárodní smlouvy, a to článku 23 Dohody o obchodních
aspektech práv k duševnímu vlastnictví. To znamená, že výluka se nevztahuje na jakékoli
zeměpisné údaje, nýbrž pouze na „zeměpisné označení“, které danému produktu zaručuje
zvýšenou kvalitu či věhlas. Protože obec V., která nesporně v Chorvatsku existuje, není nijak
proslulá výrobou vína, dovozuje žalobce, že toto označení nespadá pod výluku a ochranná
známka měla být zapsána.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že samotný pojem „zeměpisné označení“
(definice zeměpisného označení pro účely Dohody) použitý v čl. 23 odst. 2 Dohody je třeba
vykládat ve smyslu definice uvedené v čl. 22 odst. 1 této Úmluvy, tj. jako označení, která
určují zboží jako zboží, pocházející z území Člena, nebo oblasti, nebo místa tohoto území,
jestliže lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky zboží připsat v podstatě jeho
zeměpisnému původu. V této úvaze proto nelze než s žalobcem souhlasit. Zbožím
zde vymezeným je přitom nutno rozumět obecné označení pro veškeré zboží. Nelze však poté
odhlédnout od lex specialis in čl. 23, ( a též in čl. 24), a to právě pro komodity zde vymezené
- víno a lihoviny.
Podle ust. čl. 22 bod 1. Dohody se zeměpisným označením pro účely Dohody rozumí
označení, která určují zboží jako zboží pocházející z území Člena, nebo oblasti, nebo místa
tohoto území, jestliže lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky zboží připsat
v podstatě jeho zeměpisnému původu.
Podle čl. 23 Dohody bod 1. každý Člen zajistí dotčeným stranám právní prostředky,
aby zabránil užívání zeměpisného označení, identifikujícího vína, pro vína, která nepocházejí
z místa uvedeného v dotyčném zeměpisném označení nebo identifikujícího lihoviny, které
nepocházejí z místa uvedeného v příslušném zeměpisném označení i v případě,
kdy je skutečný původ zboží uveden nebo zeměpisné označení je uvedeno v překladu nebo
je doprovázeno výrazy jako je „druh“, „typ“, „styl“, „napodobenina“ nebo podobnými.
Zápis ochranné známky pro vína (lihoviny), která obsahuje nebo sestává ze
zeměpisného označení, identifikujícího vína (lihoviny), bude dle bodu 2. cit ustanovení
zamítnut nebo jeho platnost bude zrušena, a to z moci úřední, pokud to dovoluje právo Člena
nebo na žádost dotčené strany, ve vztahu k těm vínům (lihovinám), které nemají tento původ.
Snahu o absolutní ochranu pro vína a lihoviny lze dovodit např. i z dalších právních
předpisů.
Nařízení Rady ES č. 1498/1999 ze dne 17. 5. 1999 o společné organizaci trhu s vínem
(Úř. věst. L 179,14. 7. 1999, s.1) v čl. 50 stanoví:
„1. Členské státy přijmou všechna nezbytná opatření umožňující zúčastněným stranám
zabránit za podmínek uvedených v článcích 23 a 24 Dohody o obchodních aspektech práv
k duševnímu vlastnictví tomu, aby se ve Společenství užívala zeměpisná označení produktů
uvedených v čl. 1 odst. 2 písm. b) pro produkty, které nepocházejí z místa udaného
v zeměpisném označení, a to i v případě, že je uveden rovněž skutečný původ produktu nebo
je zeměpisné označení použito v překladu nebo společně s dodatky ‚druh‘, ‚typ‘, ‚způsob‘,
‚imitace‘ nebo podobnými výrazy.
2. Ve smyslu tohoto článku se ‚zeměpisným označením‘ rozumí označení, které udává
původ produktu v oblasti, regionu či místu třetí země, která je členem Světové obchodní
organizace, jestliže jakost, pověst nebo jiná charakteristická vlastnost produktu může být
v podstatné míře přičítána tomuto zeměpisnému původu.“.
Důvodová zpráva k zákonu č. 116/2000 Sb., kterým bylo předmětné ustanovení §2
odst. 1 písm. j) do zákona o ochranných známkách vloženo, uvádí doslova:
„Praxe v současné době postrádá ustanovení, na jehož základě by bylo možné
odmítnout zápis označení, které obsahuje znak vysoké symbolické hodnoty, a proto bylo nutné
případné odmítnutí zápisu dovozovat z titulu rozporu s veřejným zájmem. Výslovná úprava
nadále umožní odmítnout zápis i takových označení, která obsahují znak, který má
symbolickou hodnotu i pro minoritní skupiny obyvatel. Úprava navržená jako nové písm. j) je
splněním závazku České republiky stanovené v článku 23 Dohody o obchodních aspektech
práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS).“.
Z uvedeného vyplývá, že přijetí předmětného ustanovení zákona nebylo
zákonodárcem chápáno pouze jako transformace článku 23 Dohody, ale byly jím sledovány
i další cíle. Nelze proto přisvědčit žalobci, který tvrdí, že s ohledem na historickou
výkladovou metodu a úmysl zákonodárce je nutné vykládat pojem „zeměpisný údaj“ v zákoně
zužujícím způsobem tak, aby byl ve shodě s pojmem „zeměpisné označení“ v čl. 22 odst. 1
Dohody. Naopak je zcela zřejmý záměr zákonodárce chránit i označení takových míst, s nimiž
žádná věhlasná produkce vína spojena není.
Pro výklad předmětného ustanovení §2 zákona jakož i pro výklad čl. 22 odst. 1
Dohody, je třeba dále použít metodu teleologickou. Naopak článek 24 Dohody předpokládá
možnost zvýšení ochrany zeměpisného označení členskými státy. Článek 24 odst. 6 Dohody,
který vyjímá z ochrany zeměpisného označení takové označení, které je shodné s běžným
označením odrůdy hroznů, byl např. Soudním dvorem ES vyložen v rozsudku C-347/03,
ERSA ze dne 12. 5. 2005 v bodech 113 až 114 tak, že nic nebrání členskému státu, aby tuto
výjimku nevyužil a ochranu takového zeměpisného označení přesto nezavedl (Ústř. věst.
C 182, 23/07/2005).
Ustanovení článků 22 a 23 Dohody, ani pokud by měla být jako self-executing přímo
aplikována na základě článku 10 Ústavy ČR, čehož se žalobce dovolává, proto neposkytují
žalobci právo domáhat se zápisu ochranné známky, která obsahuje označení, jež není
Dohodou považováno za zeměpisné označení. Je tomu tak z prostého důvodu, že články 22
a 23 Dohody nejsou na daný skutkový stav aplikovatelné. České republice, jakožto smluvní
straně Dohody, tato ustanovení ani neukládají ani nezakazu jí, aby zákonem vyloučila
z možnosti zápisu ochranných známek k vínu jakékoliv zeměpisné údaje. Proto je třeba
na danou skutkovou podstatu aplikovat výlučně §2 odst. 1 písm. j) zákona o ochranných
známkách (srovn. nyní §4 zák. č.441/2003 Sb.: „Do rejstříku se nezapíše označení
přihlašované pro vína či lihoviny, které obsahuje zeměpisné označení, aniž by víno či lihovina
měly takovýto zeměpisný původ“; t edy pouhá skutečnost, že je známka přihlašovaná pro víno
(lihoviny), aniž by z takového území pocházela, již je postačující k tomu, aby nebyla
zapsána).
Nejvyšší správní soud neshledal žalobní námitky stran nesprávné aplikace ust. §2
odst. 1 písm. j) zákona o ochranných známkách ze strany žalovaného důvodnými. Žalobce
se účelově dovolává definice zeměpisného označení obsažené v čl. 22 Dohody, přitom zcela
pomíjí ostatní souvislosti ve věci samé, především tu skutečnost, že se jedná o speciálně
určenou komoditu- víno, jakož i to, přihlašované víno z deklarovaného území nepochází;
zcela tedy abstrahuje od skutečného místa původu zboží. Vzhledem k tomu, že zákonem v ust.
§2 odst. 1 písm. j) byla zcela legitimně dána absolutní výluka zápisu pro ochrannou známku
přihlašovanou pro víno nelze se jejího zápisu dovolávat podmíněně splněním,
resp. nenaplněním podmínek, které by mohly být relevantní pro možnost podmíněného zápisu
dle §3 zákona.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v souladu s platnou právní úpravou, jakož i při respektování
mezinárodních úmluv v oblasti průmyslového vlastnictví; žalobu jako nedůvodnou proto
podle ust. §76 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce ve věci
neměl úspěch a žalovanému, který byl úspěšný náklady nevznikly, resp. je nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 10. ledna 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu