ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.107.2006
sp. zn. 5 Afs 107/2006 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce Ing. M. B., zast. advokátem JUDr. Vladimírem Doležalem, se sídlem AK
Dobrovského 10, Praha 7, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město
Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005 č. j. 9 Ca 54/2004 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského
soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ve věci vyměření daně z převodu nemovitostí. Stěžovatel nerozporuje skutková
zjištění, tedy to, že na základě kupní smlouvy prodal společně s manželkou nemovitost
za dohodnutou kupní cenu 7 000 000 Kč. Poukazuje, shodně jako v podané žalobě,
na skutečnosti, kterými byl v podstatě donucen nemovitost prodat, nechtěl-li čekat
až na vyvlastnění nemovitosti v souvislosti s výstavbou tramvajové trati B., proti které mimo
jiné od počátku protestoval. Vycházeje z přesvědčení, že uzavření kupní smlouvy bylo
vynuceno výstavbou tramvajové tratě, má stěžovatel za to, že v případě nedobrovolné změny,
o kterou se u něj jedná, myšleno, že vlastník nepřistoupí za žádných podmínek „dobrovolně“
k uzavření kupní smlouvy a ke změně vlastnického práva dojde na základě úředního
rozhodnutí, je poplatníkem daně z převodu nemovitostí kupující. Stěžovatel má za to, že
v jeho případě byla svoboda jeho vůle omezena na minimum, a že se prakticky jednalo o
vyvlastnění. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že pro dotčený případ předchozí
právní úprava ukládala povinnost uhradit daň z převodu nemovitostí kupujícímu. Stěžovatel
dále nesouhlasí s výší daně, tak jak byla stanovena. Uvádí, že základním znakem společného
jmění manželů je neurčitost velikosti jednotlivých podílů po dobu jeho existence.
Rozdělování existujícího společného jmění manželů je dle jeho názoru neudržitelná
konstrukce. Dle jeho názoru je nepochybné, že částka 175 000 Kč, která byla každému
z manželů vyměřena, je dispozicí přesahující obvyklé hospodaření; k této dispozici neměl
stěžovatel souhlas svého manžela. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud mu byla uložena
povinnost hradit daň z převodu nemovitostí, jak shora uvedeno, bylo porušeno právo rovnosti
uvedené v čl. 1 Listiny, případně právo rovnosti účastníků zakotvené v čl. 37 Listiny.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil.
Žalovaný v písemném vyjádření konstatuje, že daň z převodu nemovitostí byla
v daném případě vyměřena ve věci rozhodnutí katastrálního úřadu č. j. V - 18948/2002,
kterým byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí s právními účinky
ke dni 22. 5. 2002 na základě kupní smlouvy, kterou prodávající manželé ing. M. B. a ing. J.
B. převedli předmětné nemovitosti na kupujícího, tj. D. p. m. P., a. s. za dohodnutou cenu
7 000 000 Kč; přitom cena zjištěná dle zvláštního právního předpisu činila ke dni jejich
převodu 5 707 280 Kč. Žalovaný se ztotožňuje se závěrem soudu v tom, že okolnosti uzavření
předmětné kupní smlouvy, pokud tato byla platně uzavřena a platně vložena do katastru,
nemohou mít na vyměření daňové povinnosti z úplatného převodu žádný vliv. Jedná-li se o
převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti z bezpodílového vlastnictví, resp. společného
jmění manželů, považuje se v souladu s ust. §8 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani
dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále „zákon o trojdani“) každý
z manželů za samostatného poplatníka a jejich podíly jsou stejné. Žalovaný nesouhlasí
s tvrzením stěžovatele o vynucení daného převodu; stěžovatel měl možnost rozhodnout se,
zda předmětné nemovitosti převede na nabyvatele kupní smlouvou za výhodnější cenu
sjednanou, jejíž rozdíl oproti ceně zjištěné, za kterou by se pravděpodobně uskutečnil převod
v případě jejich vyvlastnění, alespoň částečně kompenzoval újmu, která stěžovateli byla
způsobena. Tato forma převodu, kterou si stěžovatel sám zvolil, je ovšem v souladu se
zákonem spojena s vyměřením daně převodci, nikoli nabyvateli, jak by tomu bylo v případě
vyvlastnění. Žalovaný je přesvědčen, že daň z převodu nemovitostí byla stěžovateli vyměřena
v souladu s právními předpisy nebylo porušeno ústavní právo rovnosti, kterého se stěžovatel
dovolává. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu v rozsahu námitek uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., (s. ř. s.), ve znění pozdějších předpisů a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
V souzené věci není sporu o skutkové stránce věci. Jednalo se o úplatný převod, který
byl ve smyslu ust. §9 cit. zákona jednoznačně předmětem daně z převodu nemovitostí.
Okolnosti, které stěžovatel stran samotného uzavření kupní smlouvy, tedy úplatného převodu,
opakovaně uvádí, nemohou tuto skutečnosti nikterak ovlivnit.
Stěžovatel byl rovněž jednoznačně poplatníkem daně, když dle ust. §8 odst. 1 písm. a)
cit. zákona je poplatníkem daně převodce, nabyvatel je ručitelem. Vzhledem k tomu,
že se jednalo o prodej nemovitosti ve společném jmění manželů, bylo na místě aplikovat ust.
§8 odst. 2 cit. zákona, podle kterého v takovém případě je každý z manželů samostatným
poplatníkem a jejich podíly jsou stejné. Žalovaný tak postupoval zcela v souladu se zákonem,
stanovil-li každému z manželů daň ze základu 3 500 000 Kč.
Stěžovatel si nesprávně vykládá uvedené ustanovení, dovozuje-li že nepřípustně
upravuje rozdělení majetku, který náleží do společného jmění manželů, resp. vymezuje
velikosti jednotlivých podílů manželů v SJM za jeho trvání. Uvedené ustanovení pouze určuje
způsob stanovení základu daně při převodu takového majetku (zde nemovitost náležející
do společného jmění manželů). Nejvyšší správní soud proto nesdílí závěr stěžovatele
o nezákonnosti tohoto ustanovení, neboť se zde nejedná o protiústavní zásah do majetkové
a dispoziční sféry stěžovatele.
Rozhodl-li se stěžovatel sám pro uzavření kupní smlouvy za cenu, kterou si mohl
rovněž sám určit, musí současně nést daňové důsledky svého rozhodnutí. Stěžovatel
předmětnou kupní smlouvu uzavřel svobodně, vážně, přitom se nejednalo o smlouvu
uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek nebo v tísni. Zcela nepřípadné jsou proto
závěry stěžovatele stran důvodnosti aplikace ust. §8 odst 1 písm. b) cit. zákona i v jeho
případě (tedy, že poplatníkem daně má být nabyvatel), když se nacházel v obdobném
postavení jako by se jednalo o vyvlastnění. Stěžovateli po právu svědčilo postavení poplatníka
daně dle ust. §8 odst. 1 písm. a), resp. §8 odst. 2 cit. zákona.
Jakkoli stěžovatel namítá porušení čl. 1, resp. čl. 37 Listiny základních práv a svobod,
zůstává tato námitka pouze v obecné poloze; stěžovatel neuvádí jakých procesních či jiných
pochybení se žalovaný, resp. soud dopustil, z jakých skutečností dovozuje své nerovné
postavení ve vztahu k ostatním subjektům. Skutečnost, že se stěžovatel uzavřením kupní
smlouvy dostal do postavení poplatníka daně, tedy postavení „nevýhodnějšího“ oproti jiným
subjektům, kterým byla nemovitost např. vyvlastněna, nelze považovat za nerovnost. Nelze
totiž odhlédnout od druhé stránky věci, tedy od toho, že na rozdíl od těchto jiných subjektů
měl stěžovatel „výhodu“ ve výši ceny, kterou si svobodně bez omezení mohl sjednat (§10
odst. 1 písm. a/ zákona). Stěžovatel si mohl sjednat, to ostatně i učinil, cenu vyšší než je cena
zjištěná podle zvláštního předpisu, což v případě již zmiňovaného vyvlastnění, popř. jiného
převodu na základě úředního rozhodnutí zákon neumožňuje (§10 odst. 1 písm. b/ zákona).
Stanovil-li zákonodárce břemeno daňové povinnosti pro odlišné skutkové případy odlišně,
je takový postup v daném případě zcela ospravedlnitelný a nelze v něm spatřovat výraz
nerovnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatele stran nesprávného právního
posouzení, kterého se měl žalovaný, resp. městský soud dopustit důvodnými.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížností napadený rozsudek
Městského soudu v Praze byl vydán v souladu se zákonem, netrpí ani jinými vadami, k nimž
by byl povinen Nejvyšší správní soud přihlédnout ex offo, proto kasační stížnost postupem
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle ust. §60 odst. 1 ve spojení s ust.
§120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení;
žalovaný, který byl ve věci úspěšný, náklady řízení neuplatnil, resp. neprokázal, že mu tyto
vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu