ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.121.2006
sp. zn. 5 Afs 121/2006 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce P. s. r. o. v likvidaci, zast. JUDr. Josefem Kozou, advokátem se sídlem v Kroměříži,
Štěchovice 1352, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody
4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
14. 4. 2006, č. j. 29 Ca 102/2004 - 62,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2006, č. j. 29 Ca 102/2004 - 62
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení
Odůvodnění:
Kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše označeného rozsudku krajského
soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2004 č. j. 803/2004/FŘ/130
ve věci vyměření daně z přidané hodnoty stěžovateli za zdaňovací období září 1999.
Stěžovatel nesouhlasí s odůvodnění napadeného rozsudku, v němž Krajský soud
v Brně uvádí jakožto důvody, pro něž zrušil rozhodnutí stěžovatele, že bylo nutno, ve smyslu
ust. §269 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ust. §35 zákona o dani z přidané
hodnoty, vyloučit, že by se jednalo o jiný typ smlouvy, než ten, který je upraven právě v ust.
§476 a násl. obchodního zákoníku, a to proto, že smlouvou o prodeji podniku přechází nejen
vlastnická práva k věcem, ale i jiná práva a majetkové hodnoty, které slouží k provozování
podniku. Rozhodnutí žalovaného, dle soudu, neobsahovalo, pro danou věc úplnou právní
argumentaci. Soud dále posoudil závěry ohledně skutkových zjištění jako nepřezkoumatelné,
neboť dle jeho názoru chyběl úplný a reálný obraz důkazního řízení.
Stěžovatel dále nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu v tom, že stěžovatel
náležitě nerespektoval svoji vázanost právním názorem soudu prezentovaným v rozsudku
ze dne 14. 11. 2003 ve svém dalším řízení. Soud uvádí, že stěžovatel dostatečně neodůvodnil
za jakých okolností, důkazů a skutkových závěrů usuzuje, že došlo k uzavření smlouvy
o prodeji části podniku. Není, dle závěru soudu, totiž doposud zřejmé, z jakých okolností,
důkazů k takovému závěru dospěl, když z kupní smlouvy ze dne 27. 8. 1999 pouze vyplývá,
že jejím předmětem byly stroje, vybavení, zařízení, kancelářská technika, nábytek. K výše
uvedenému stěžovatel uvádí, že z jeho zrušeného rozhodnutí jasně vyplývá (a tyto skutečnosti
jsou zde uvedeny), že společnost C. P. s. r. o. nabyla předmětnou provozovnu (uzenářskou a
masnou výrobu) od společnosti C. spol. s. r. o. na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne
5. 5. 1999. Následně společnost C. P. s. r. o. dne 27. 8. 1999 uzavřela s žalobcem smlouvu,
označenou jako kupní smlouva, jejímž předmětem byly stroje, zařízení, vybavení, kancelářská
technika a nábytek, včetně narážky H., tedy dá se hovořit o totožném objektu závazkového
vztahu, jako v původním závazkovém vztahu, kterým spol. C. P. s. r. o. nabyla od spol. C.
spol. s. r. o., tj. na základě cit. smlouvy o prodeji podniku, celou uzenářskou výrobu. Tedy
jinými slovy, tento, jako kupní smlouva označený kontrakt ze dne 27. 8. 1999, měl téměř
shodný předmět jako předcházející smlouva o prodeji podniku ze dne 5. 5. 1999, uzavřená
mezi společností C. spol. s. r. o. a C. P. s. r. o. a ve svém důsledku se jednalo o zcela totožnou
kauzu (účel) kontraktace. Jak jest v rozhodnutí stěžovatele dále uvedeno, v protokole o ústním
jednání č. j. 91862/99/320911/6675 ze dne 11. 11. 1999 žalobce – daňový subjekt - uvádí na
otázku správce daně, že jeho podnikatelským záměrem je, aby byl výrobní program zachován,
jedná se o uzenářskou výrobu. K otázce zaměstnanců sdělil, že v provozovně jsou zaměstnáni
všichni bývalí zaměstnanci společnosti C. P. s. r. o. kde s nimi byl ukončen pracovní poměr
dohodou k 31. 8. 1999 a nový pracovní poměr s daňovým subjektem byl uzavřen dne
1. 9. 1999. Tedy z dané situace jasně vyplývá, že nedošlo ani k přetržce ve faktickém výkonu
práce zaměstnanců, tedy byť formálně právně došlo k ukončení pracovních poměrů se spol.
C. P. s. r. o. a k okamžitému novému uzavření pracovních poměrů se žalobcem. Ve
skutečnosti však došlo zastřeným způsobem k přechodu těchto pracovněprávních vztahů na
žalobce, jakožto osobní složky prodeje podniku (kterou soud dle svých závěrů v reálném
převodu práv a povinností postrádá), byť se žalobce svým jednáním snažil tuto skutečnost
formálně vyloučit. To, zda žalobcem a prodávajícím zvolený postup vůči zaměstnancům není
minimálně in fraudem legis ve vztahu k pracovněprávním předpisům, ponechává stěžovatel
stranou. Z cit. protokolu naopak zcela jasně vyplývá, že žalobce bezprostředně pokračoval
ve výrobě ve stávající provozovně, na převzatém zařízení a s původními zaměstnanci.
Stěžovatel považuje dále na rozdíl od soudu za zřejmé, že obsah soud u předaného
správního spisu správních orgánů obou stupňů a veškerá správní rozhodnutí ve věci, jasně
podávají celkový obraz důkazního řízení, jeho účelu, a to včetně konstatování závěrů
a vyvození výsledků a důsledků pro daňové řízení a ve vztahu k žalobci. Stěžovatel si dále
dovoluje uvést, že závěry o dostatečnosti a úplnosti důkazního řízení, jeho zachycení
a vyhodnocení, přezkoumatelnosti rozhodnutí a zjištění skutkového stavu nelze činit pouze
se zaměřením na určité pasáže napadeného rozhodnutí, bez ohledu na jeho kontext a to dále
i bez ohledu na další skutková zjištění správního orgánu zachycená ve spise. Takto izolovaně
k celkovému výsledku a průběhu daňového řízení, výsledkům důkazního řízení vedeného
správcem daně postupoval dle názoru stěžovatele v dané věci Krajských soud v Brně. V cit.
pasáži pak považuje stěžovatel napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
za nepřezkoumatelný, a to přinejmenším z důvodu jeho nesrozumitelnosti.
Požadavek soudu na právní výklad ust. §476 obchodního zákoníku považuje
stěžovatel za zcela bezpředmětný a v dané věci za nezákonný, neboť dle jeho názoru není
pro správné právní posouzení věci a vydání zákonného správního aktu, zásadní ta skutečnost,
zda došlo k prodeji podniku na základně perfektní (ze soukromoprávního hlediska) smlouvy
uzavřené dle ust. §476 an. obchodního zákoníku, s tím, že by stěžovatel ve svém rozhodnutí
nutně prokazoval, že smluvní strany náležitě dbaly všech kogentních ustanovení pro tento
smluvní typ stanovených. Rozhodné pro posouzení zákonnosti rozhodnutí stěžovatele
je ta skutečnost, zda daná, byť i případně inominátní smlouva uzavřená mezi žalobcem
a společností C. P. s. r. o., může být obsahově a skutečně považována za prodej podniku nebo
jeho části a zda tyto skutečnosti, za nichž správce daně vzal v úvahu skutečný obsah právního
neboť byl tento zastřený stavem formálně právním a lišil se od něho, jsou uvedeny
v odůvodnění stěžovatelova rozhodnutí, což se dle stěžovatele stalo. Stěžovatel a i správce
daně také náležitě zdůvodnili okolnosti aplikace ust. §2 odst. 7 daňového řádu na daný
skutkový stav.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že rozdílně od názoru soudu, spatřuje ve svém rozhodnutí
jednoznačně, vyčerpávajícím a zřejmým způsobem uvedeno, z jakých okolností, důkazů
dospěl k závěru, že se jednalo o převzetí uceleného souboru jak hmotných, tak i nehmotných
a osobních složek společnosti, tedy o funkční celek. Lhostejné dle jeho názoru pak dále
je, zda byly naplněny a zda posuzovaná smlouva obsahuje veškeré náležitosti dle ust. §476
an. obchodního zákoníku.
Stěžovatel odmítá právní posouzení soudu o tom, že nesplnil svoji soudem uloženou
povinnost, aby odůvodnil, že na žalobce přešla krom hmotných složek podniku i složka
osobní a nehmotná. Toto stěžovatele dle svého názoru ve svém rozhodnutí učinil,
byť poukázal a skutkově popsal faktický stav, dle něhož formálně de iure např. došlo
k uzavření nových pracovních smluv žalobcem v přímé návaznosti na právní úkon,
kterým pracovní poměry totožných zaměstnanců skončily dohodou dle ust. §43 zákoníku
práce. Dále zdůraznil kauzu (účel) smlouvy o převodu všech těchto složek podniku
na žalobce, kterou bylo i dle jeho tvrzení (zaznamenaných do protokolu).
Stěžovatel konstatuje, že závazný právní názor vyslovený v původním rozsudku soudu
náležitě respektoval a po obsahové stránce jeho pokyny v dalším řízení naplnil. Nemůže tedy
opětovně v dané otázce tohoto právního posouzení souhlasit s názorem soudu, neboť toto je
dle jeho názoru zcela nesprávné a má opětovně za následek nezákonnost rozhodnutí soudu.
Stěžovatel pro úplnost dále uvádí, že správce daně ani stěžovatel nezpochybnil
platnost uzavřených smluv, vycházeje z ekonomické podstaty případu, tak jak byla
tato popsána, ve srovnání s výsledným efektem v daňovém řízení představujícím vznik nároku
žalobce na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 1 043 627 Kč, však posoudil předmětné
kupní smlouvy jako smlouvu o prodeji podniku. Stěžovatel ve svém soudem zrušeném
rozhodnutí pouze přezkoumal správnost posouzení provedeného správcem daně dle ust. §2
odst. 7 daňového řádu, a to pouze pro účely daňového řízení. Uvedené smlouvy
nekvalifikoval pro účely soukromoprávní úpravy. Stěžovatel dále samozřejmě nijak
neomezuje a ani nemůže omezovat soukromoprávní smluvní volnost žalobce nabývat
či zcizovat majetek jakýmkoliv právním úkonem, byť i právně imperfektním,
který však alespoň vyvolá zamýšlené právní účinky. Musí však odmítnout podobnou formu
volnosti žalobce ve výběru účinků soukromoprávních aktů ve sféře veřejnoprávní – daňové.
I z tohoto důvodu tedy stěžovatel p ovažuje požadavek soudu na vyčerpávající právní výklad
institutu prodeje podniku dle soukromoprávních předpisů za zcela nezákonný (jakkoli
by mohl být právně teoreticky zajímavý), neboť tato úvaha soudu o jeho potřebnosti nutně
dle názoru stěžovatele spočívala na nesprávném právním posouzení věci. Dále si stěžovatel
dovoluje podotknout, že ve věci výkladu soukromoprávních institutů jsou legitimovány
a povolány od správce daně zcela odlišné subjekty.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu,
aby ve věci této kasační stížnosti vydal ve smyslu ust. §110 s. ř. s. rozhodnutí,
kterým v rozsahu napadení - tj. v rozsahu celého výroku rozsudku Krajského soudu v Brně
sp. zn. 29 Ca 102/2004 - 62 ze dne 14. 4. 2006 tento zruší a vrátí věc k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil s odůvodnění krajského soudu a navrhl kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasačních námitek uplatněných dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že žalobce (dříve J. K., spol. s r. o.) podal daňové
přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 1999, ve kterém uplatnil
nadměrný odpočet ve výši 1 038 567 Kč. V průběhu vedeného vytýkacího řízení bylo
zjištěno, že žalobce vystavil dne 27. 8. 1999 fakturu s označením dodávky „odprodej
provozovny na základě kupní smlouvy ze dne 27. 8. 1999“ na částku 5 000 000,50 Kč. Dále
byla předložena další faktura ze dne 31. 8. 1999 s označením dodávky „zásoby dle
inventárního seznamu ke dni 31. 8. 1999“ na částku 120 423,10 Kč. Správce daně posoudil
tuto transakci jako prodej podniku a stran tohoto závěru provedl v rámci vytýkacího řízení
ústní jednání se zástupcem žalobce. Ten dne 11. 11. 1999 do protokolu mimo jiné uvedl, že
„provozovnu nabídla k prodeji společnost C. P., spol. s r. o., která neplnila své povinnosti
vůči naší společnosti, neměla dostatek finančních prostředků. Pan K., se kterým naše
společnost jednala, je jednatelem v obou výše uvedených firmách. Prodejem této provozovny
došlo k vyrovnání závazků, což bylo provedeno formou trojzápočtu mezi společností C. spol. s
r. o., C. P., spol. s r.o. a J. K.“ Dále k dotazu správce daně uvedl, že výrobní program –
uzenářská výroba - zůstane zachován, rovněž uvedl, že všichni bývalí zaměstnanci společnosti
C. P., spol. s r. o. pracují v této provozovně.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že byla dne 27. 8. 1999 uzavřena kupní smlouva
uzavřena dle §409 a násl. obch. zákoníku, na kterou zmíněná faktura odkazuje,
jejímž předmětem jsou stroje, vybavení, zařízení, kancelářská technika, nábytek – dle uvedené
přílohy. Z této přílohy je zjevné, že prodávající prodával veškeré vybavení kanceláře
vedoucího, kanceláří, vstupní haly, šatny žen i mužů, jídelny, chodby, udírny, odvěšovny,
narážkárny, expedice uzenin, míchárny, expedice masa, dvora (včetně automobilů),
kompresorovny, bourárny, „vařené“ (varný kotel, kotel na sádlo, nerez. umyvadlo, nerez.
formy, vzd. kompresor,...), kanceláře expedice, skladu koření, chladírnu, mrazírnu,
klimatizaci, zabezpečovací zařízení, průtokový ohřívač, vzduchotechniku, přepravky,
vrtačku,... Z povahy prodávaného souboru věcí – obchodního majetku prodávajícího
je zřejmé, že se jednalo o prodej celé provozovny způsobilé výrobního procesu,
a to nejen výrobního zařízení k výrobě uzenin, ale i technického zázemí.
Následně došlo po provedené inventarizaci i k odprodeji zásob (uzenářské výroby
a výrobní maso, umělá střeva, přírodní střeva solená).
Jakkoli byla smlouva nazvána jako smlouva kupní, svým obsahem, ale především vůlí
stran vyslovenou mimo jiné i v protokole ze dne 11. 11. 1999 samotným žalobcem –
(zachování stávajícího výrobního programu) byla smlouvou o převedení celého výrobního
zařízení včetně výrobního programu a včetně pracovníků – tedy podniku. Sám žalobce ostatně
i v odvolání připouští, jakkoli následně namítá, že záměrem společnosti J . K. nebyl nikdy
odkup provozovny, že vzhledem k tomu, že se zamýšlený další prodej koupeného majetku
nezdařil, bylo rozhodnuto, že na původní výrobně v O. budou J. K. vyrábět vlastní uzeniny a
bylo jednáno s vlastníkem nemovitosti o pronájmu. Současně rovněž uvádí, že původní
zaměstnanci nastoupili do nového pracovního poměru.
Ze spisu rovněž vyplynulo, že výše popsané transakce byly uskutečněny mezi
ekonomicky a personálně propojenými subjekty; společnost C . spol. s r. o. byla v dané době
společníkem žalobce, jeden z jednatelů společnosti C. spol. s r. o. byl jediným jednatelem
společnosti C. P. s. r. o, společnost C. spol. s r. o. byla dlužníkem žalobce a provozovnu
převedla smlouvou o prodeji podniku ze dne 5. 5. 1999 na společnost C. P. s. r. o. za cenu
5 500 000 Kč tato následně smlouvou kupní převedla v podstatě předmět předchozího prodeje
na žalobce.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí se závěry krajského soudu, které stran zjištěného
skutkového stavu a z něj odvozených právních závěrů učinil. Pro tvrzení soudu, že rozhodnutí
žalovaného postrádá argumentaci a že se nevypořádalo s důkazy žalobce, když žalovaný
hodnotil pouze důkazy, které svědčily jemu, nikoli žalobci, schází opora ve spisovém
materiálu.
Žalovaný vycházel z dokladů a výpovědí samotného žalobce; přitom ten sám
do protokolu, který je veřejnou listinou, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, uvedl
záměr pokračovat ve výrobním programu jakož i převzetí pracovněprávních závazků.
Skutečnost, že pracovní poměr byl nejdříve ukončen dohodou a poté opětovně uzavřen
s žalobcem ani okolnost, že nový pracovní poměr neuzavřeli vš ichni pracovníci, je přitom
bez významu. Žalobce své tvrzení v průběhu dalšího řízení nevyvrátil, byť se snažil
např. napravit následně údajně nesprávnou textovou část faktury a předmět prodeje namísto
„odprodej provozovny“ uváděl „odprodej hmotného majetku“ (viz žádost o opravu ze dne
11. 4. 2000) a postupně své původní tvrzení zpochybňoval.
Žalovaný vyhodnotil veškeré důkazní prostředky ve všech souvislostech,
přitom nikterak nepochybil, zahrnul-li do hodnocení i transakce, které následnému prodeji
předcházely, jakož i zjištění učiněná v rámci dožádání.
Není z rozsudku krajského soudu ani zřejmé, v čem shledal soud nedostatek
odůvodnění stran pracovněprávních závazků, uvádí-li, že nepřešly veškeré. Žalovaný
v doplnění odvolacího řízení se touto otázkou zabýval, přitom zjistil, že z celkového počtu
15 - ti zaměstnanců byla uzavřena následně smlouva z 12 - ti z nich, s ostatními čtyřmi,
kteří byli k datu prodeje v pracovní neschopnosti, byl pracovněprávní vztah vyřešen po jejím
skončení. Skutečnosti proč fakticky nepřešla z důvodu protiprávního jednání vůči leasingové
společnosti na žalobce např. tzv. narážka H., stěžovatel ve svém rozhodnutí taktéž uvedl.
Z rozhodnutí žalovaného je zřejmá i právní argumentace, kterou krajský soud postrádá.
Žalovaný svůj postup stran skutkového a následně i právního posouzení věci
vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, když vedl, že z ust. §35 zákona č. 588/1992 Sb., o dani
z přidané hodnoty, totiž vyplývá pouze to, že od daně je osvobozen prodej podniku nebo jeho
části plátci, a to i na základě smlouvy o finančním pronájmu, tedy ni koli to, zda se tak stalo
na základě právně perfektního právního úkonu soukromoprávního. Z pohledu daňového řízení
proto pro aplikaci ust. §35 zákona o dani z přidané hodnoty ve spojení s ust. §2 odst. 7
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků je nerozhodné, zda byla formálně uzavřena
a takto i označena smlouva o prodeji podniku. Dle názoru žalovaného se právě v tomto
případě jedná o stav, kdy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné
pro stanovení či vybrání daně, je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.
Žalovaný se rovněž pro danou věc v rozsahu nutném zcela relevantním způsobem vypořádal
s ust. §477 obchodního zákoníku.
Krajský soud ve svém hodnocení se zaměřil pouze na formální náležitosti smlouvy
o prodeji podniku dle ustanovení §476 obchodního zákoníku, zcela však odhlédl od ostatních
skutečností souvisejících, které v řízení byly zjištěny nejen správcem daně, ale i provedeným
dožádáním a které žalovaný ve svém rozhodnutí náležitě uvedl a odůvodnil.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zcela zásadně odmítá požadavek krajského
soudu na provedení právního rozboru ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku
žalovaným, když takový požadavek zcela postrádá jakékoli odůvodnění. V daném případě
bylo žalovaným spolehlivě prokázáno, že jednání žalobce bylo lze posoudit ve smyslu ust.
§477 obchodního zákoníku, když na základě několika smluv došlo k převedení organizačně
a funkčně vymezeného celku – provozovny k výrobě uzenářských a masných výrobků.
Z obsahu smluv nebylo pochyb o tom, že se jednalo o převzetí uceleného souboru
jak hmotných, tak i nehmotných a osobních složek. Soubor všech těchto složek podnikání
přitom ust. §5 odst. 1 obchodního zákoníku považuje za podnik.
Závěr o tom, co všechno tvoří podnik, vždy bude záviset na jeho konkrétní podobě
a může to být případ od případu velmi rozdílné. Nelze koncipovat předmět dispozice
jako zcela nezávislý na tom, co majitel sám za součást podniku považuje. Jestliže má být
předmětem prodeje podnik, znamená to, že je převáděn funkční celek, jenž má být schopen
fungování pod vedením kupujícího. Pokud tedy určitý předmět nebo právo má být z prodeje
vyloučen, nesmí tím být dotčena funkce podniku. Tak tomu v případě žalobce však nebylo,
resp. žalobce to ani netvrdil, naopak sám připustil, že výrobu uzenin provozoval; přitom doba,
po kterou tak činil je zcela irelevantní. Rovněž neprokázal, ze spisu to nevyplynulo a žalobce
sám ani neuváděl, že by nepřevedl veškerý majetek, který se dané provozovny týkal
a který měl ve vlastnictví nebo k němuž mu náleželo právo třetí osoby (nájem nemovitosti byl
ukončen před uzavřením smlouvy, tudíž nemohla být předmětem převodu, předmět leasingu
narážka H. byl vrácen leasingové společnosti).
Nejvyšší správní soud neshledal rozhodnutí žalovaného ani nepřezkoumatelným
pro nedostatek úplného a reálného obrazu důkazního řízení, jak uvádí krajský soud,
ale ani nezákonným.
Podle §2 odst. 7 daňového řádu při uplatňo vání daňových zákonů v daňovém řízení
se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné
pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.
Podle §35 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění tehdy účinném,
je prodej podniku nebo jeho části osvobozen od daně, a to i v případě, že je prováděn formou
finančního pronájmu (leasingu), pokud je kupující také plátcem daně. Ve vztahu k prodeji
podniku nebo jeho části si může prodávající podle §19a odst. 1 cit. zákona uplatňovat nárok
na odpočet daně v plné výši a cena bez daně při prodeji podniku nebo jeho části
se u něj neuvádí do jmenovatele koeficientu, kterým se zkracuje nárok na odpočet daně
u přijatých zdanitelných plnění podle §19a odst. 3, protože prodej podniku je uveden mezi
výjimkami v §20 odst. 2. Plátce, který prodává podnik nebo jeho část, má přitom podle §19
odst. 12 zákona o DPH nárok na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění, která jsou
předmětem prodeje podniku nebo jeho části a u nichž do uskutečnění tohoto prodeje ještě
nebyl uplatněn odpočet, s výjimkou osobních automobilů a vratných lahví, u nichž nelze
uplatnit nárok na odpočet daně podle §19 odst. 4 zákona o DPH. Kupující, který je plátcem
daně, nemá při tomto nákupu nárok na odpočet daně, protože prodej podniku či jeho části
nebyl zatížen daní na výstupu.
Skutečnost jak a zda v projednávané věci dostál zákonným povinnostem subjekt
od žalobce odlišný, je pro projednávanou věc zcela bez významu.
V předmětné věci - zda došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku podle §476
a násl. obchodního zákoníku, ve znění tehdy účinném, žalovaný na základě shromážděných
podkladů dovodil, že smlouvami žalobcem předloženými a zjištěným faktickým stavem byl
dosažen shodný stav, jaký by nastal, pokud by byla uzavřena smlouva o prodeji podniku, resp.
jeho části.. Pro osvobození od daně z přidané hodnoty ve smyslu §35 zákona o dani z přidané
hodnoty ve spojení s §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků tak není podstatné,
zda skutečně smlouva o prodeji podniku uzavřena byla, nebo, jako je tomu v tomto případě,
byla svým obsahem naplněna souborem právních úkonů formálně jinak označených. Právní
názor, který k této právní otázce žalovaný vyslovil ve svém rozhodnutí je souladným
se zákonem a Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje.
Za situace, kdy původní provozní celek (uzenářská a masná výroba)
včetně zaměstnanců a dalších obchodních kontaktů (odběratelů pro něž žalobce dále vyráběl)
byl převeden na základě smlouvy o prodeji podniku dne 5. 5. 1999 společností C. spol. s r. o
na spol. C. P. s. r. o. a ta jej dále 27. 8. 1999 za naprosto shodných podmínek, byť formálně -
právně na základě jiného závazkového smluvního vztahu dle obchodního zákoníku prodala
žalobci a ten dále pokračoval ve výrobě, bylo namístě prověřit, zda formálně - právní stav
nezastíral skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či
vybrání daně. To bylo ze strany správce daně i žalovaného učiněno; přitom i žalobcem bylo
potvrzeno, že žalobce byť provozní zařízení nabyl na základě kupních smluv a formálně
ukončil a ihned obnovil pracovní poměry zaměstnanců ve výrobě pracujících, jeho
podnikatelským záměrem, jak sám konstatuje, bylo pokračování ve výrobě a v té pak dále
také pokračoval. Z tohoto důvodu celé výrobní zařízení, včetně jeho zaměstnanců,
odběratelských kontaktů a výrobních závazků fakticky převzal a ve výrobě v nezměněné
podobě pokračoval.
Nemohou proto obstát argumenty krajského soudu, že posouzení předmětných
transakcí jako prodej podniku je popřením právní úpravy provedené v obchodním zákoníku
(v tehdy platném znění), který naprosto jednoznačně definuje základní náležitosti smlouvy
o prodeji podniku a že z provedeného řízení nelze rozpoznat, že by se skutečně o prodej
podniku jednalo.
Ze shromážděných podkladů vyplývá, že na žalobce smluvně přešlo vlastnictví
veškerého zařízení provozovny, materiálu i uskladněné hotové výrobky (zásoby), žalobce
uzavřel pracovní smlouvy s bývalými pracovníky této firmy, přitom není rozhodné, že někteří
pracovníci do nového pracovního poměru nenastoupili. Ze souhrnu těchto právních úkonů
pak vyplývá ve výsledku shodný faktický stav, jaký by nastal uzavřením smlouvy o prodeji
podniku.
Pro předmětnou věc, jíž je posouzení daňové povinnosti resp. práva na daňový
odpočet v daňovém řízení, není rozhodné, jaké náležitosti obchodní zákoník pro uzavření
smlouvy o prodeji podniku stanoví a zda určité skutečnosti nastávají právě v důsledku
uzavření takové smlouvy, anebo zda obdobných skutečností je dosaženo jinými právními
úkony. Žalovaný nezpochybnil, že kupní smlouvy uzavřeny byly, pro účely daňového řízení
je však byl povinen posuzovat nikoliv podle formálního označení, ale podle jejich obsahu.
Tomu žalovaný beze zbytku dostál a postup dle ust. §2 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků náležitě odůvodnil.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Brně spočívá
v nesprávném právním posouzení, a proto jej postupem dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém řízení je Krajský soud v Brně vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku.
Krajský soud v Brně v novém řízení rozhodne v novém rozhodnutí i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu