ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.127.2006
sp. zn. 5 Afs 127/2006 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci stěžovatele F.
N., zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 5, za
účasti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28,
v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3.
2006, č. j. 11 Ca 282/2005 - 26,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2006, č. j. 11 Ca 282/2005 - 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán“) ze dne 7. 7. 2005,
č. j. FŘ-6415/15/05, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu
v Praze - Modřanech (dále jen „správce daně“) ze dne 10. 10. 2002,
č. j. 115691/02/012913/7786, o zastavení řízení ve věci podání dodatečného daňového
přiznání za rok 1993, neboť již uplynula lhůta ve smyslu ust. §47 odst. 1 zákona o správě
daní a poplatků pro jeho podání. S názorem správního orgánu se ztotožnil i městský soud.
Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod obsažený v ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdůraznil, že nesprávný právní názor městského soudu spočívá
dle jeho názoru v nesprávném určení začátku běhu lhůty uvedené v ust. §47 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků. Městský s oud přehlédl, že dle ust. §41 odst. 2 cit. zákona nebylo
možné, aby po dobu daňové kontroly učinil dodatečné daňové přiznání. Ust. §47 odst. 1
cit. zákona proto určuje pouze délku prekluzivní lhůty, nikoliv však počátek jejího běhu.
Nelze tak uvažovat o tom, že by ust. §41 odst. 4 cit. zákona bylo v rozporu s ust. §47 odst. 2
cit. zákona, protože daňová povinnost dle §47 odst. 1 citovaného ustanovení vznikla
stěžovateli až dodatečným výměrem o doplatku daně k příjmu fyzických osob;
proto bylo dodatečné daňové přiznání podáno včas. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci zpět městskému soudu k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dne 25. 9. 2002 podal
stěžovatel dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 1993 na daňovou povinnost nižší. Takovéto podání je však možno učinit jen ve lhůtě
stanovené v ust. §41 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, a to ve lhůtě upravené
v ust. §47 odst. 1 cit. zákona, tj. ve lhůtě tří let od konce zdaňovacího období, ve kterém
vznikla povinnost podat daňové přiznání. Vzhledem k okolnosti, že platební výměr vydaný na
základě daňové kontroly nabyl právní moci v roce 1998, je tvrzení stěžovatele neoprávněné.
Správní orgán navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ust. §41 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), zjistí-li
daňový subjekt, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší
než jeho poslední známá daňová povinnost, je povinen předložit do konce měsíce
následujícího po tomto zjištění dodatečné přiznání nebo hlášení. V dodatečném daňovém
přiznání nebo hlášení uvede daňový subjekt i den zjištění důvodů pro jeho podání.
V této lhůtě je dodatečná daň též splatná. Nestanoví-li tento nebo jiný daňový zákon jinak,
dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu
vyšší lze podat za podmínek stanovených v odstavci 4, a to ve stejné lhůtě, která je stanovena
pro dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost vyšší nebo daňovou ztrátu
nižší; účinky nastávají dnem uplynutí lhůty pro jeho podání.
Dle věty prvé odst. 4 cit. ustanovení d odatečné daňové přiznání nebo hlášení
na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší, proti poslední známé daňové
povinnosti, lze platně podat jen tehdy, nejsou -li splněny podmínky pro užití
mimořádných opravných prostředků podle §54 a §55b, a to do lhůty stanovené v §47 odst.
1, není-li zvláštním předpisem stanoveno jinak.
Zásadní stížní námitkou je posouzení vztahu lhůt stanovených zákonem o správě daní
a poplatků pro podání dodatečného daňového přiznání na daňovou povinnost nižší,
resp. otázky, zda-li i na tuto situaci je nutno uplatnit přerušení lhůty stanovené v ust. §47
odst. 2 cit. zákona.
Touto otázkou se v nedávné době zabýval i rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 2. 8. 2007, č. j. 1 Afs 20/2006 - 60 (v dohledné době publikovaném
na www.nssoud.cz), který vyslovil, že je-li daňový subjekt povinen v subjektivní lhůtě
předložit dodatečné daňové přiznání nebo hlášení (§41 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků) nebo chce-li tak učinit, zjistí -li, že jeho daňová povinnost má být nižší
nebo daňová ztráta vyšší (§41 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků), může je platně podat
v týchž objektivních propadných lhůtách, jaké zákon stanoví správci daně pro vyměření daně,
doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet (§47 odst. 1, 2 zákona o správě daní a
poplatků), tzn. do 3 let, nejpozději však do 10 let od konce zdaňovacího období, v němž
vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová
povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání či hlášení podat. Úkony
správce daně, které směřují k přezkoušení správnosti daňové povinnosti (§41 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků) či k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení (§47
odst. 2 zákona o správě daní a poplatků ), způsobují přerušení běhu tříleté lhůty (§47 odst. 1
zákona o správě daní a poplatků). Daňový subjekt může tedy splnit svoji záko nnou povinnost,
zjistí-li, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší (§41 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků), či uplatnit své právo, zjistí-li, že jeho daňová povinnost má být
nižší nebo daňová ztráta vyšší, a to za podmínek stanovených v §41 odst. 4 zákona o správě
daní a poplatků, i poté, co po přerušení tříleté lhůty počala tato lhůta běžet znovu.
Rozšířený senát při úvaze o uvedeném právním problému vyšel v prvé řadě
ze skutečnosti, že gramatický výklad je pouze jednou z výkladových metod,
nikoliv však metodou určující. Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil,
pro rozumný a přijatelný výklad právní normy zpravidla nepostačuje použít výkladu
doslovného (gramatického), nýbrž je nutno využít i výkladové metody další
(logickou, systematickou, historickou, teleologickou, srovnání v právu aj.). Gramatický
výklad právního předpisu představuje pouze první vykročení ke zjištění obsahu
právní normy (srov. nález Ústavního soudu č. 30/1998 Sb.). Její konečný výklad
je průnikem a vyvážením jednotlivých výše zmíněných metod (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 5 A 116/2001 - 46, publikovaný
pod č. 20/2003 Sb. NSS; rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2004, č. j. 7 A 72/2001 - 53,
publikovaný pod č. 576/2005 Sb. NSS a dále též rozsudek rozšířeného senátu NSS
ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54, publikovaný pod č. 792/2006 Sb. NSS).
Ustanovení §41 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků stanoví povinnost daňového
subjektu předložit dodatečné daňové přiznání v případech, kdy zjistí, že jeho daňová
povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší, tj. vzniká mu celkově vyšší daňová
povinnost. Realizaci této povinnosti ze strany daňového subjektu spojuje zákon se lhůtou
jednoho měsíce, přesněji s koncem měsíce následujícího po dni, ke kterému daňový subjekt
získal znalost o vzniku povinnosti podání dodatečného přiznání. Jedná se o lhůtu subjektivní;
počátek jejího běhu se odvíjí od vědomí konkrétního subjektu o konkrétní právní skutečnosti.
K této měsíční subjektivní lhůtě přidává §41 odst. 1 a odst. 4 zákona o správě daní
a poplatků, které odkazují na §47 odst. 1 cit. zákona, lhůtu tříletou. V tomto případě
se jedná o lhůtu objektivní; počátek jejího běhu je stanoven bez ohledu na vědomí
konkrétního subjektu o počátku jejího plynutí. Ten je svázán výlučně s právní událostí,
v konkrétním případě s koncem předmětného zdaňovacího období. Počátek běhu objektivní
lhůty tak nemůže (ne)vědomí konkrétního subjektu o počátku jejího běhu nikterak odsunout či
zvrátit.
Výše popsaná situace se beze zbytku uplatní v případě podání dodatečného daňového
přiznání na daňovou povinnost vyšší či daňovou ztrátu nižší. V opačném případě,
tedy při zjištění daňového subjektu, že jeho daňová povinnost má být nižší či daňová ztráta
vyšší, je třeba aplikovat ustanovení §41 odst. 2, třetí větu, zákona o správě daní a poplatků.
To předvídá, že dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší
nebo daňovou ztrátu vyšší lze podat za podmínek stanovených v §41 odst. 4 cit. zákona,
a to ve stejné lhůtě, která je stanovena pro dodatečné daňové přiznání nebo hlášení
na daňovou povinnost vyšší nebo daňovou ztrátu nižší.
Na základě souhry §41 odst. 1 a odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, ve spojení
výlučně s §47 odst. 1 cit. zákona, by pak bylo možné dojít k závěru, že tato ustanovení tvoří
uzavřený režim, který předvídá, podobně jako jiná ustanovení právního řádu, existenci pouze
dvou lhůt - měsíční subjektivní a, s ohledem na odkaz na §47 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků, tříleté objektivní. O uzavřený režim by se jednalo proto, že k počátku běhu
měsíční subjektivní lhůty může dojít vždy pouze v rámci lhůty tříleté objektivní. Tříletá
objektivní lhůta by však musela tvořit nepřekročitelný vnější časový rámec,
s jejímž uplynutím by bylo spjato též nezvratné propadnutí možnosti dodatečné daňové
přiznání podat.
Tento právní názor však nemůže obstát. Ze systematiky zákona o správě daní
a poplatků vyplývá, že §41 odst. 1 a 4 tohoto zákona, ve spojení s §47 cit. zákona, netvoří
uzavřený režim. Ustanovení §41 odst. 2 cit. zákona předvídá, že do běhu obou lhůt
vymezených v §47 zákona o správě daní a poplatků (tedy jak lhůty subjektivní, tak skrze
křížový odkaz na §47 odst. 1 cit. zákona též lhůty objektivní) může svým úkonem zasáhnout
správce daně. První věta §41 odst. 2 cit. zákona jednak blokuje podání dodatečného
daňového přiznání na dobu, kdy je ze strany správce daně prováděn úkon směřující
k přezkoušení správnosti daňové povinnosti za dané období (typicky tedy provádění
daňové kontroly – srov. usnesení rozšířeného senátu N SS ze dne 27. 3. 2007,
č. j. 8 Afs 111/2005 - 106). Dále stanoví, že lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání
se do doby ukončení úkonu správce daně přerušuje. Nová lhůta počne běžet od ukončení
tohoto úkonu. Čtvrtá věta §41 odst. 2 zákona o správě daní a poplatk ů pak určuje, že nová
lhůta počne běžet i tehdy, pokud v době trvání úkonu správce daně již marně uplynula lhůta
stanovená pro podání dodatečného daňového přiznání zvláštním daňovým zákonem.
Z výše uvedeného plyne, že samotné ustanovení §41 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků předvídá, že objektivní tříletá lhůta není nejzazší možnou lhůtou pro podání
dodatečného daňového přiznání. Pokud by kupříkladu správce daně započal s prováděním
daňové kontroly za zdaňovací období roku 2000 v prosinci roku 2003, pak jejím zahájením
učinil úkon směřující k přezkoušení správnosti daňové povinnosti za zdaňovací období roku
2000. Zahájením kontroly vzniká překážka běhu lhůty. Pokud by správce daně ukončil
daňovou kontrolu kupříkladu v srpnu roku 2004, pak od jejího skončení (nenásleduje-li
rozhodnutí o daňovém základu či dani – §41 odst. 2, věta druhá, cit. zákona) běží nová lhůta
pro podání dodatečného daňového přiznání. Ustanovení §41 odst. 2 zákona o správě daní a
poplatků však nespecifikuje, která lhůta počne běžet znovu. Činí pouze obecný odkaz na §41
odst. 1 cit. ustanovení. Ustanovení odstavce prvního pak „pro podání dodatečného daňového
přiznání“ obsahuje lhůty dvě: subjektivní měsíční a s poukazem na odstavec 4 a v něm
obsažený další odkaz na §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků pak také objektivní
tříletou.
Ať se tedy jedná o zákonný odkaz na lhůtu objektivní, subjektivní anebo obě,
je patrné, že tříletá objektivní lhůta podle §41 odst. 1, resp. §47 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků není pro podání dodatečného daňového přiznání z důvodu daňové povinnosti vyšší
nebo daňové ztráty nižší nejzazší časovou hranicí, když i samotný §41 cit. zákona stanoví
možnost přerušení obou lhůt a přesah nad rámec tří let. Výlučně gramatický výklad
ustanovení §41 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků tak vytváří mezeru, kterou je nutné
zaplnit výkladem systematickým, a to za pomoci ostatních, typicky obecnějších ustanovení
daňového řádu.
Takovým ustanovením je právě §47 zákona o správě daní a poplatků. Ustanovení §47
cit. zákona stanoví dvě lhůty: tříletou, kterou je možné úkony správce daně přerušit,
a absolutní desetiletou, kterou přerušit z těchto důvodů nelze (k odlišnému režimu běhu lhůt
s ohledem na probíhající soudní řízení srovnej §41 s. ř. s.). Svojí povahou se jedná o dvě
objektivní lhůty: počátek jejich běhu je v obou případech stanoven nezávisle na vědomí
daňového subjektu či správce daně o určitých skutečnostech. Počátek běhu obou lhůt je spjat s
objektivní právní skutečností konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat
řádné daňové přiznání.
Ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a jím stanovená absolutní
desetiletá hranice pro vyměření či doměření daně je ustanovením, které zaplňuje hypotetickou
mezeru v zákoně, která by vznikla omezením výkladu ustanovení §41 cit. zákona na výklad
doslovný. Tento právní názor je navíc v souladu s požadavkem právní jistoty: není možné
akceptovat možnost přerušení lhůt pro podání dodatečného daňového přiznání, a to výlučně
v důsledku úkonů správce daně, které mohou být též opakované, aniž by byla zároveň
stanovena nejzazší hranice, za kterou nelze daň vyměřit či doměřit.
Je tedy patrné, že gramatický výklad rozsahu zákonného odkazu v §41 odst. 4 zákona
o správě daní a poplatků se dostává do rozporu se systematikou a logikou daňového řádu.
V takovém případě nelze přijmout výkladový postup, který by vycházel pouze z izolovaného
čtení jednotlivých paragrafů (či dokonce odstavců) daňového řádu, aniž by nebyla zohledněna
ostatní ustanovení, ať již jiné paragrafy či dokonce jiné odstavce v rámci stejného paragrafu.
Na zřeteli je též třeba mít ústavněprávní rozměr zvoleného výkladu. Nelze mít
za to, že by Listina základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), konkrétně její čl. 1 a čl. 3
odst. 1, resp. čl. 37 odst. 3, zaručovala rovné (rovnoprávné) postavení subjektu daně a správci
daně v daňovém řízení. O rovnosti mezi subjekty lze uvažovat pouze tehdy, kdy se nalézají ve
srovnatelném postavení. O podobnou situaci se však v daňovém říz ení pojmově nejedná:
správce daně vrchnostensky a nezřídka jednostranně rozhoduje o právech a povinnostech
daňového subjektu; jeho postavení ostatně vyplývá z ustanovení §7 odst. 1 zákona o správě
daní a poplatků, podle něhož správce daně vede daňové řízení (odlišně je však třeba uvažovat
v případě následného možného soudního přezkumu rozhodnutí správce daně). O rovnosti
v daňovém řízení lze uvažovat pouze ve vztahu k jednotlivým daňovým subjektům: správce
daně nesmí, a to nejen na základě výše uvedených ustanovení LZPS, ale také na základě
§2 odst. 8 cit. zákona, nedůvodně rozlišovat mezi jednotlivými daňovými subjekty tak,
aby na základě zakázaných kritérií vyčlenil a znevýhodnil určitého jednotlivce či skupinu.
Na druhou stranu je však také zřejmé, že veškerá činnost správce daně je vázána
principem zákonnosti výkonu státní správy (čl. 2 odst. 2 LZPS). Zároveň
musí být vrchnostenské zásahy do právní sféry fyzických či právnických osob přiměřené
(čl. 4 odst. 4 LZPS a §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků). Ze striktního požadavku
zákonnosti výkonu státní správy a minimalizace zásahů do právní sféry fyzické a právnické
osoby pak také plyne povinnost správce daně vykládat nejednoznačný právní předpis
v případě pochybností vůči daňovému subjektu mírněji. Jak konstatoval Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02 (zveřejněný ve Sb. n. u. ÚS
ve sv. 31 pod č. 145), „Za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout,
že na poli veřejného práva mohou stá tní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně
umožňuje; z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní dle zákona (čl. 11
odst. 5 Listiny), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné
moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod
– tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius).“
S ohledem na ústavněprávní rovinu nelze přijmout situaci, kdy by byl
v pochybnostech o správném výkladu vzájemné souvislosti mezi §41 a §47 zákona o správě
daní a poplatků použit zužující gramatický výklad pouze některých ustanovení daňového
řádu, který by znemožnil daňovému subjektu reagovat na provedené úkony správce daně,
typicky tedy daňovou kontrolu, podáním dodatečného daňového přiznání.
Ze stejného důvodu je pak také nutné odmítnout výklad, který by omezil lhůty
pro podání dodatečného daňového přiznání z důvodu daňové povinnosti vyšší anebo daňové
ztráty nižší pro daňový subjekt na lhůtu měsíční subjektivní a tříletou objektivní,
zatímco správce daně by mohl doměřovat daňovou povinnost za stejné zdaňovací období,
a to i opakovaně, v maximální lhůtě deseti let, čímž by pro něj, tedy pouze jednostranně,
docházelo k přetržení objektivní tříleté lhůty a k jejímu novému běhu za zachování celkového
desetiletého rámce, stanoveného v §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Podobný
výklad není slučitelný s výše uvedenými ústavními principy, stejně tak jako se základními
zásadami daňového řízení (§2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků), dokonce ani se
základní působností správce daně ve smyslu §1 odst. 2 cit. zákona, jíž se rozumí právo činit
opatření potřebná ke správnému a úplnému stanovení a splnění daňových povinností.
Znamenal by, že po uplynutí tříleté lhůty by daňový subjekt již nikterak nemohl uplatňovat
svá práva a zjištění ohledně daňové povinnosti vyšší anebo daňové ztráty nižší, a to ani tehdy,
pokud by byl, ve zbylých sedmi letech, podroben úkonu směřujícímu k vyměření daně nebo
jejímu dodatečnému stanovení ze strany správce daně, na jehož základě by získal znalosti
ohledně výše vlastní daňové povinnosti či daňové ztráty dle §41 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků.
Konečně neobstojí ani argument, který by se nabízel, že zákonodárce zamýšlel
stanovit maximální délku objektivní lhůty pro dodatečné daňové přiznání „směrem dolů“
na tři roky. Ustanovení §41 odst. 1, respektive §41 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků
totiž obsahuje křížový odkaz na §47 odst. 1, který je však s ohledem na výše uvedené
nutno chápat jako odkaz na celé ust. §47. Kdyby měl zákonodárce skutečně jasný úmysl
stanovit v tomto případě striktní lhůtu tří let, která by měla určit jasný a nepřekročitelný limit
pro podání dodatečného daňového přiznání na daňovou povinnost vyšší či daňovou ztrátu
nižší, nic mu nebránilo tuto lhůtu zřetelně zakotvit přímo do §41 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků, resp. do jeho odst. 4 a nečinit žádné křížové odkazy na jiná ustanovení (a jejich
systematiku) v rámci zákona o správě daní a poplatků.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že Městský soud v Praze pochybil,
když ve svém rozhodnutí dospěl k jinému řešení nastíněné kauzy, tj. k použití lhůty stanovené
jen v prvém odstavci ust. §47 zákona o správě daní a poplatků. Proto je jeho rozhodnutí
stiženo nezákonností spočívající v nesprávném hodnocení právní otázky. V dalším řízení se
proto městský soud zaměří na otázku, zda-li stěžovatel podal dodatečné daňové přiznání ve
světle výše nastíněné lhůty včas.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek
městského soudu zrušil z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3
téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem dle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu