ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.146.2006
sp. zn. 5 Afs 146/2006 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci stěžovatele
Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Smetanovo
nábřeží 6, za účasti Celního ředitelství Brno, se sídlem v Brně, Koliště 21, v řízení o kasační
stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2006, č. j. 30 Ca
199/2005 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Celního
ředitelství Brno (dále jen „správní orgán“) ze dne 28. 7. 2005, č. j. 6863-02/05-0101-21,
jímž bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí Celního úřadu Břeclav (dále jen „správce
daně“) ze dne 11. 7. 2005, č. j. 5652/05-0211-021, výzva k zaplacení splatného nedoplatku
v náhradní lhůtě č. V/700059/1998. Krajský soud odmítl žalobu stěžovatele, protože dospěl
k závěru, že exekuční výzva dle ust. §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“), není ve smyslu ust. §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozhodnutím, ale jen úkonem,
kterým se upravuje vedení řízení.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvod obsažený v ust. §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. Předně zdůraznil, že mu dosud nebyl doručen exekuční titul,
na jehož základě byl vyzván k zaplacení splatného nedoplatku v náhradní lhůtě. Jednotná
celní deklarace (dále jen JCD) nemohla být řádným a účinným způsobem doručena
jeho právnímu zástupci, protože tohoto k přebírání JCD nezmocnil; plná moc udělená
právnímu zástupci stěžovatele totiž neobsahovala výslovné zmocnění k přebírání JCD.
Tento názor vychází i z metodického pokynu č. 2 vydaného ředitelem odboru MF-GŘC
v roce 1997. Jestliže správní orgán změnil svým rozhodnutím datum splatnosti, nepřímo
tuto námitku uznal. Stěžovatel dále uvedl, že mu JCD nemohla být doručena uložením,
neboť se v době doručení zdržoval v Makedonii. Protože nebylo řádně doručeno, nemohla
nastat splatnost nedoplatku. Dále poukázal na skutečnost, že nedoplatek již byl uhrazena
ručitelem společností G., spol. s r. o., která jej po stěžovateli vymáhá soudně. Svou kasační
stížnost uzavřel stěžovatel konstatováním, že na rozhodnutí správního orgánu se nevztahují
kompetenční výluky dle ust. §70 písm. a) nebo c) s. ř. s., neboť bez takovéhoto rozhodnutí –
výzvy by dle ust. §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nemohl správce daně přistoupit
k vymáhání daňového nedoplatku. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení
věci krajskému soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Dle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti,
(dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí,
popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle ust. §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nezaplatí-li daňový dlužník
splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona
v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě,
nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího
k vymáhání daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů. Odvolání
nemá odkladný účinek.
Před vlastním vyjádřením se ke stížním námitkám považuje Nejvyšší správní soud
za vhodné uvést následující. Kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek
je podle ust. §103 s. ř. s. koncipována na principu nutného konkrétního tvrzení stěžovatele,
v čem krajský soud, který jeho věc projednával a rozhodl, ve svém rozhodnutí pochybil.
Výčet možných tvrzení a tedy důvodů, pro které stěžovatel kasační stížnost podává,
je obsažen pod písm. a) až e) zmíněného ustanovení. Směřuje-li kasační stížnost
proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby, jak je tomu i v daném případě,
je podřaditelná pod ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti podané
z tohoto důvodu je především třeba, aby stěžovatel uvedl, v čem nezákonnost rozhodnutí
soudu o odmítnutí návrhu spatřuje a argumentačně ji doložil. Omezí-li se však stěžovatel
v kasační stížnosti pouze na námitky směřující proti rozhodnutí správního orgánu,
aniž by jakkoli zpochybnil rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby, nelze než konstatovat
nedůvodnost takovýchto námitek, neboť jdou mimo rámec rozhodnutí soudu, který usnesením
o odmítnutí žaloby nikterak neposuzoval věc samu, tedy zákonnost rozhodnutí správního
orgánu, ale pouze rozhodl o tom, že v soudním řízení nebude pokračováno.
V dané věci krajský soud odmítl žalobu, aniž by se zabýval vlastním věcným obsahem
žaloby, neboť se domníval, že zde nebyly splněny podmínky řízení, tj. že zde absentovalo
rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
je proto oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí krajského soudu pouze v mezích rozsahu
a důvodů kasační stížnosti (resp. nad rámec těchto mezí v limitech daných ust. §109 odst. 2
a 3 s. ř. s.) z hlediska toho, zda krajský soud správně posoudil nesplnění uvedené procesní
podmínky. Zabýváním se věcným obsahem žaloby by však Nejvyšší správní soud vybočil
z přezkumné role, která je mu v tomto typu soudního přezkumu soudním řádem správním
svěřena, a tedy překročil svou zákonem svěřenou pravomoc . Proto se Nejvyšší správní soud
nevyjádřil k námitkám stěžovatele týkajícím se doručení exekučního titulu, uhrazení dluhu
ručitelem či splatností nedoplatku.
Jestliže stěžovatel namítl, že na rozhodnutí správce daně se nemůže aplikovat
kompetenční výluka, Nejvyšší správní soud tento názor z důvodů uvedených níže nesdílí.
Jak již Nejvyšší správní soud dříve uvedl ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 28/2003-48, publikovaném pod č. 187/2004 Sb. NSS, v řízení o splnění daňové
povinnosti daňovým ručitelem je třeba odlišovat dva druhy výzev. První (ust. §57 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků), proti níž se může ručitel odvolat proto, že není ručitelem
nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu anebo že již byla
požadovaná částka zaplacena. Doručením této výzvy se daňový ručitel stává daňovým
dlužníkem, jemuž vzniká platební povinnost; tato výzva je rozhodnutím ve smyslu ust. §65
odst. 1 s. ř. s., kterou lze po vyčerpání opravných prostředků vlastních daňovému řízení
napadnout správní žalobou. Druhým typem výzvy je výzva k uhrazení daňového
nedoplatku v náhradní lhůtě podle ust. §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků,
která má již jen povahu procesního úkonu adresovaného daňovému dlužníku s přesně
stanovenou daňovou povinností; tato výzva proto nepodléhá přezkumu ve správním
soudnictví. Vzhledem k okolnosti, že ke stejnému závěru došel v rámci svého přezkumu
i krajský soud, Nejvyšší správní soud nemůže jeho postupu cokoliv vytknout,
neboť tento odmítnutím žaloby setrval na výkladu zákona o správě daní a poplatků,
který je zcela v souladu se zákonem podpořený ustálenou judikaturou.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s ust. §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právními závěry učiněnými krajským
soudem, na jehož správné odůvodnění napadeného rozsudku rovněž odkazuje. Ze všech shora
uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako nedůvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1
citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů ří zení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu žádné náklady řízení dle obsahu spisu
nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu