ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.97.2006
sp. zn. 5 Afs 97/2006 - 165
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce
JUDr. Z. A., proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu, Štěpánská 28,
Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.
2. 2005, č. j. 6 Ca 250/2004 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. 2. 2005, č. j. 6 Ca 250/2004 - 45 Městský soud v Praze zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2001, č. j. FŘ-
4428/11/00, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru
č. j. 86939/99/001514/6914 ze dne 11. 5. 1999 na daň z příjmů fyzických osob za rok 1993.
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze zdůraznil, že žalobce podal ve věci daňové
přiznání za rok 1993 a na základě tohoto přiznání mu byla daň vyměřena. Vyměřovací řízení,
jehož součástí je i řízení vytýkací, tedy skončilo. Pokud při následně prováděné daňové
kontrole vznikly u správce daně pochybnosti, postupoval tento správně, pokud zaslal v jejím
průběhu žalobci výzvy k doložení správnosti daňového přiznání. Soud proto neshledal
důvodnou námitku o tom, že mělo být postupováno při vydávání výzev podle ustanovení §43
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále jen
daňový řád). Dále Městský soud v Praze uvedl, že při provádění daňové kontroly správce
daně zjistil, že žalobce vložil do prověřované činnosti částky, které však nezahrnul jako
příjem do základu daně. Takové zjištění jej opravňovalo k tomu, aby po žalobci požadoval
doložení toho, že tyto částky byly již dříve zdaněny, případně dani nepodléhají, nebo jsou
od ní osvobozeny. Takové doklady žalobce nepředložil a reagoval pouze tvrzením o tom,
že se o příjmy, které podléhají dani nejedná. Městský soud v Praze konstatoval, že byť
by se výzva správce daně obsažená v protokolu ze dne 17. 11. 1997 mohla jevit jako příliš
obecná, z reakce žalobce v čestném prohlášení ze dne 8. 12. 1997 je však nepochybné, že mu
byl znám požadavek správce daně, aby doložil správnost postupu, když tyto vklady
do výpočtu daňového základu pro rok 1993 nezahrnul. Ve výzvě ze dne 8. 1. 1998
pak správce daně přesně označil, jaké skutečnosti má žalobce prokázat. Uzavřel, že proto
nelze dovodit, že žalobce nebyl povinen k prokazování toho, že částky, představující vklady
vložené do podnikání v roce 1993, byly již zdaněny, příp. dani nepodléhají, nebo jsou od ní
osvobozeny. Žalobce takto o vkladech účtoval a rovněž v čestném prohlášení uvedl,
že se jedná o příjmy, které dani nepodléhají. Zdůraznil, že uvedl-li žalobce předmětnou částku
jako peněžní vklad, který nezahrnul do základu daně, bylo povinností správce daně,
aby zjistil, zda uvedené finanční prostředky byly již zdaněny, popř. zda jde o příjem dani
nepodléhající, či od daně z příjmů osvobozený. Peněžní deník, byť veden formálně správným
způsobem, neprokazuje správnost výpočtu základu daně a daně daňovým subjektem, čestné
prohlášení vyjmenovává různé zdroje vkladů, které však nejsou dostatečně specifikovány
a i sám žalobce uvedl, že pohyby týkající se vkladů a výběrů průběžně neevidoval
a dodatečná rekonstrukce by byla prakticky nemožná. Pro stanovení daně dokazováním
nepostačovalo zjištění, že žalobce v průběhu zdaňovacího období podle vedené účetní
evidence prostředky do podnikání nejen vkládal, ale docházelo i k jejich výběru. Žalobce
zaúčtoval osobní vklady v peněžním deníku, a bylo proto povinností žalobce prokázat,
že předmětné prostředky byly zdaněny, nebo nepodléhaly dani, popř. byly od daně
osvobozeny. To žalobce ani na výzvu správce daně neprokázal. Proto správce daně
postupoval správně, pokud po marném uplynutí lhůty, která byla žalobci k prokázání
rozhodných skutečností dána, dovodil, že nelze stanovit daň na základě dokazování,
ale na základě pomůcek. Žalovaný jako odvolací orgán rozhodnutí správce daně přezkoumal
toliko z hledisek, zda byly dodrženy zákonné podmínky pro stanovení základu daně a daně
podle pomůcek. Skutečnost, že žalobce prováděl vedle vkladů rovněž výběry, dle názoru
soudu, nebyla okolností, ke které by mělo být přihlédnuto při stanovení daně podle pomůcek
jako k okolnosti, z níž vyplývají výhody pro daňový subjekt, neboť tyto částky nemohou
představovat výdaje, které by žalobci mohly vzniknout při dosahování příjmů, o které mu byl
dodatečným platebním výměrem zvyšován daňový základ a doměřena daň.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce v zákonné lhůtě kasační
stížnost, kterou posléze podáním ze dne 9. 5. 2005 doplnil. Žalobce zdůraznil, že v souzené
věci nebyly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, neboť takto lze postupovat
pouze tehdy, pokud jsou splněny kumulativně dvě podmínky a sice nesplnění některé
ze zákonem stanovených povinností ze strany daňového subjektu a dále předpoklad, že není
možné stanovit daňovou povinnost dokazováním. V souzené věci mohla být daňová
povinnost stanovena dokazováním, neboť de facto daň dokazováním stanovena byla tak,
že vklady peněz do podnikání, označené jako příjmy nedaňové, byly přičteny k příjmům
daňovým a tyto konkrétní částky byly zahrnuty do základu daně z příjmů. Žalovaný
se v žalobou napadeném rozhodnutí přesvědčivě nevypořádal s tím, že tyto podmínky splněny
byly tzn. s tím, proč nebylo možno ani za daných podmínek stanovit daň dokazováním
a ani soud se s tímto pochybením žalovaného řádně nevypořádal. Rovněž namítal,
že v průběhu daňového řízení nebylo prokázáno, zda prostředky vložené žalobcem
do pokladny, byly získány v průběhu zdaňovacího období, za něž mu byla vyměřena daň,
takové důkazní řízení správce daně nevedl a osobní vklady vložené do pokladny bez dalšího
přičetl k příjmům za zdaňovací období, ve kterém doměřil daň. Správce daně proto
nepostupoval v souladu s ustanovením §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu a neprokázal,
že prostředky, vložené žalobcem v roce 1993 do podnikání, byly získány v tomtéž, či jiném
roce. S tímto pochybením se dle jeho názoru nevypořádal ani žalovaný ani posléze v kasační
stížností napadeném rozsudku soud. Namítal rovněž, že nepovažuje za správný názor soudu
o tom, že pokud byla vydána v rámci daňové kontroly výzva, nebylo povinností správce daně
ji označit rovněž odkazem na ustanovení §43 daňového řádu. Práva a povinnosti daňového
subjektu je třeba v daňovém řízení respektovat, a to tím spíše, že v daňovém řízení je výrazně
posunuto postavení daňového subjektu v jeho neprospěch, pokud jde o princip rovného
postavení všech subjektů před zákonem. Je proto třeba postupovat přesně podle zákonem
stanovených pravidel, neboť dodržování těchto pravidel má za účel vyvážit nerovnost
postavení daňového subjektu vůči správci daně. Požadavek rovného postavení před zákonem
je jedním ze základních principů ochrany lidských práv a základních svobod zaručených
Listinou základních práv a svobod, jakož i Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv
a svobod.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud pro rozhodnutí o kasační stížnosti tyto
podstatné skutečnosti:
Výzvou ze dne 12. 6. 1997 vyzval správce daně s odkazem na ustanovení §16
daňového řádu žalobce k tomu, aby předložil ke kontrole daně z příjmů fyzických osob za rok
1993, 1994, 1995 a 1996 veškeré doklady, prokazující správnost daňového základu
v daňových přiznáních tj. např. účetní doklady, tj. peněžní deníky, faktury, výpisy z účtů,
pokladní doklady, evidence investičního majetku, zápisy z provedených inventarizací
majetku, skladovou evidenci a veškeré další písemnosti, které prokazují hospodářské a účetní
operace, které byly uskutečněny ve výše uvedeném období v rámci podnikatelské činnosti
či jiné samostatné výdělečné činnosti, dále např. doklady prokazující správnost dílčích
základů a veškeré doklady prokazující další skutečnosti uváděné v daňových přiznáních.
Ve výzvě byl žalobce poučen o tom, že v případě, že stanovené doklady nepředloží v určené
lhůtě, je správce daně oprávněn podle ustanovení §31 odst. 5 daňového řádu stanovit daň
za použití pomůcek, které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. Při ústním jednání
u správce daně dne 17. 11. 1997 byl žalobce dotazován k tomu, ve kterých obchodních
společnostech byl společníkem, statutárním orgánem, členem statutárního orgánu,
likvidátorem, či správcem konkurzní podstaty. K tomu žalobce předložil čestné prohlášení
ze dne 8. 12. 1997, ve kterém mimo jiné uvedl, že v roce 1993 prodal obchodní podíly
v obchodních společnostech (jejichž soupis uvedl). Dále uvedl, že od roku 1993 byl nucen
při vymáhání palmárních nároků ve výši cca 16 milionů korun dotovat náklady na režii své
kanceláře, jako i dalších podnikatelských aktivit průběžnými vklady. Zdroje těchto vkladů
byly různé. Šlo o krátkodobé půjčky, na jejichž vrácení vynakládal i značnou část výměrů
evidovaných jako „výběry pro vlastní potřebu“, příležitostné prodeje některých starožitností,
jejichž soubor poměrně výhodně získal zejm. v letech 1990-1991, prodejem obchodních
podílů v jím spoluzaložených společnostech a v neposlední řadě i prodejem některých
nemovitostí, ať z části získaných v restituci, či výhodnou koupí za finančních přispění bratra
žalobce. Finanční pohyby, související s těmito vklady a výběry, žalobce samostatně průběžně
neevidoval. Dodatečná rekonstrukce těchto finančních pohybů by byla nejen nepřesná,
ale prakticky nemožná. Žalobce však prohlásil, že se jednalo o finanční zdroje, které
nepodléhaly zdanění. Výzvou ze dne 8. 1. 1998 správce daně žalobce vyzval k prokázání
toho, že zaúčtované osobní vklady v účetnictví žalobce za období let 1993-1996 pocházely
z finančních zdrojů, které nepodléhaly zdanění. Dále byl vyzván k tomu, aby předložil
doklady, kterými došlo k převodu obchodních podílů žalobce v obchodních společnostech
uvedených v čestném prohlášení ze dne 8. 12. 1997. Ve vyjádření ze dne 25. 1. 1999 žalobce
mimo jiné uvedl, že není možné posuzovat otázku osobních vkladů bez jejich kompenzace
s položkami osobních výdajů. Pokud byly některé částky vloženy jako osobní vklady
a následně byly obdobné částky vybrány jako výdej pro osobní potřebu, není od žalobce
možné spravedlivě požadovat, aby prokazoval zdroje pro vklady bez započtení těchto výběrů.
Rozdíl vyplývající z rozkladu ztrát a zdrojů jejich krytí, kryl žalobce z prodeje několika
starožitností, o jejichž prodeji se mu doklady nedochovaly a mimo jiné si vzpomněl na prodej
pozemků kupní smlouvou ze dne 10. 5. 1993 a odkázal na finanční spis k dani z převodu
nemovitostí. K výzvě, aby se žalobce vyjádřil k převodům obchodních podílů v obchodních
společnostech, žalobce uvedl, že mu není známo ustanovení obecně závazného právního
předpisu, které by mu ukládalo povinnost evidovat a následně předkládat daňovému úřadu
doklady o převodu obchodních podílů, pokud cena obchodního podílu nepřevyšuje hodnotu
vkladu. V závěru uvedl, že pokud bude správce daně považovat jeho vysvětlení
za nedostatečné, lze teoreticky přistoupit k rekonstrukci minulých událostí, které jsou
předmětem dokazování správce daně. Postup správce daně pak dle jeho názoru
nekoresponduje s povinnostmi, které poplatníkům zákon výslovně ukládá.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v mezích
stěžovatelem uplatněného důvodu a kasační stížnost neshledal důvodnou.
Žalobce v kasační stížnosti namítal, že nebyly splněny podmínky pro stanovení daně
podle pomůcek dle ustanovení §31 odst. 5 daňového řádu, a že za použití pomůcek lze
daňovou povinnost stanovit pouze tehdy, pokud ji dokazováním nelze stanovit vůbec.
V souzené věci byla daň de facto stanovena dokazováním, když vklady peněz do podnikání,
označené jako příjmy nedaňové, byly přičteny k příjmům daňovým. Tato námitka není
důvodná. Nejprve je vhodné konstatovat, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Námitky obsažené v podané kasační stížnosti
se pak musí obsahově vztahovat k závěrům obsaženým v soudním rozhodnutí, nikoli
k důvodům, o které opřel žalovaný své rozhodnutí o podaném odvolání proti dodatečnému
platebnímu výměru. Jen v takovém případě lze podřadit jednotlivé kasační námitky důvodům
obsaženým v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud již v minulosti
konstatoval (rozsudek ze dne 31. 5. 2004, č. j. 3 Azs 43/2003 - 48, u něhož je třeba zmínit,
že byť NSS k níže uvedenému závěru dospěl při posouzení důvodnosti kasační stížnosti proti
usnesení o zastavení řízení před krajským soudem, není žádného důvodu jeho závěry
neaplikovat obecně), že v kasační stížnosti musí stěžovatel uvést, v čem spatřuje nezákonnost
rozhodnutí soudu. Omezí-li se pouze na výtky směřující proti rozhodnutí správního orgánu,
aniž jakkoli zpochybní rozhodnutí soudu, je jeho kasační stížnost nedůvodná, neboť výtky
v ní obsažené jdou mimo rámec rozhodnutí krajského soudu. Z rozsudku Městského soudu
v Praze je třeba vycházet i při posouzení důvodnosti této kasační námitky. Je třeba
konstatovat, že směrem k rozsudku Městského soudu v Praze uvedená námitka obsahuje
pouze obecné konstatování o tom, že se soud s (pozn. s výše v námitce uvedenými tvrzenými)
pochybeními žalovaného taktéž nevypořádal. K takto obecně formulované námitce je třeba
rovněž v obecné rovině konstatovat, že obsahově obdobnou námitku obsahovala i žaloba
podaná k Městskému soudu v Praze (str. 4 předposlední odstavec před formulací žalobního
petitu). Městský soud v Praze pak (str. 12 odst. 1 a 2 rozsudku) k této námitce konstatoval,
že i sám žalobce připustil v čestném prohlášení ze dne 8. 12. 1997, že případná rekonstrukce
pohybů týkajících se vkladů a výběrů finančních prostředků, by byla prakticky nemožná.
Následně uzavřel, že „podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly splněny a okolnost,
že se výběry, které byly v průběhu zdaňovacího období provedeny, nepromítly do výpočtu
základu daně, dle názoru soudu není okolností, ke které by mělo být přihlédnuto při stanovení
daně podle pomůcek, jako k okolnosti, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt
ve smyslu ustanovení §46 odst. 3 daňového řádu, neboť tyto částky nemohou představovat
výdaje, které by žalobci mohly vzniknout při dosahování příjmů, o které mu byl dodatečným
platebním výměrem zvyšován daňový základ a doměřena daň“. Jestliže tedy bylo v kasační
stížnosti rozsudku Městského soudu v Praze toliko vytýkáno, že se nevypořádal s pochybením
žalovaného, lze konstatovat, že tato námitka nemá oporu v odůvodnění rozsudku soudu,
neboť je zřejmé, že se soud s tím, zda byly ve věci splněny podmínky pro stanovení daně
za použití pomůcek, zabýval a svůj závěr podrobně zdůvodnil. Skutečnost, že přitom dospěl
k jinému závěru, než který žalobce uvedl v podané žalobě a posléze v kasační stížnosti, ještě
sama o sobě nezakládá závěr o tom, že je kasační námitka, tak jak byla žalobcem
koncipována, důvodná. Nad rámec odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze tak lze
pouze doplnit, že oprávnění stanovit daň za použití pomůcek, tedy stav, kdy nebylo lze
stanovit daň dokazováním, nevyplývá toliko z tvrzení žalobce obsaženého v čestném
prohlášení ze dne 8. 12. 1997, ale rovněž mimo jiné z jeho prohlášení ze dne 25. 1. 1999,
kdy žalobce hovořil o prodeji několika starožitností, o jejichž prodeji se mu doklady
nedochovaly. Žalobce pak rovněž uvedl, že mu není známo ustanovení obecně závazného
právního předpisu, které by mu ukládalo povinnost evidovat a následně předkládat daňovému
úřadu doklady o převodu obchodních podílů, pokud cena obchodního podílu nepřevyšuje
hodnotu vkladu. I z uvedených tvrzení lze dovodit, že daňové příjmy a výdaje nebyly
ze strany žalobce natolik zdokumentovány, aby bylo lze učinit závěr, že na podkladě
v daňovém řízení zjištěných skutečností lze základ daně a daň stanovit dokazováním. Žalobce
namítal nesplnění podmínky pro stanovení daně podle pomůcek spočívající v tom, že nebylo
lze stanovit daň dokazováním vůbec. Lze však konstatovat, že aby bylo lze stanovit daň
dokazováním, bylo by v souzené věci nezbytné všechny zjištěné příjmy a rovněž výdaje
bezpečně ztotožnit, neboť jen tak lze spolehlivě posoudit, které konkrétní příjmy byly
předmětem daně z příjmů v posuzovaném zdaňovacím období, které příjmy byly případně
od této daně osvobozeny, či již v mezidobí zdaněny a stejně tak, které výdaje případně bylo
lze za výdaje daňové ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 583/1992 Sb. uznat. Byl to
rovněž žalobce, kdo v průběhu daňového řízení připustil, že taková konkretizace možná
ve všech případech není a ze správního spisu rovněž nevyplývá, že by byla ze strany žalobce
provedena. Nezbývá tak, než uzavřít, že podmínky předpokládané v ustanovení §31 odst. 5
daňového řádu pro stanovení daně za použití pomůcek, byly v souzené věci splněny.
Žalobce v kasační stížnosti namítal, že v daňovém řízení nebylo prokázáno,
zda prostředky vložené žalobcem do pokladny byly získány v průběhu zdaňovacího období,
za něž byla doměřena daň, takové důkazní řízení správce daně nevedl a nepostupoval tak
v souladu s ustanovením §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu. Namítal, že se s tímto
pochybením správce daně nevypořádal jak žalovaný, tak soud I. stupně. Je třeba konstatovat,
že námitka tohoto obsahu se poprvé objevuje až v podané kasační stížnosti, není obsažena
v podané žalobě a kasační stížností napadený rozsudek proto ani nemohl k této otázce
zaujmout stanovisko. Podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval (rozsudek 4 Azs 1/2004 ze dne 18. 3. 2004),
že „smyslem omezení stanoveného v §109 odst. 4 s. ř. s., je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší
správní soud rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele,
než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení. Skutečnostmi, ke kterým zdejší soud
nepřihlíží, je pak třeba rozumět možná pochybení správního orgánu při hodnocení
jak skutkové podstaty, tak právních závěrů“. Vzhledem k tomu, že tvrzení žalobce o tom,
že nebylo zjišťováno, ve kterém zdaňovacím období byly finanční prostředky vložené
žalobcem do poklady byly tyto skutečně získány, se poprvé objevuje až v podané kasační
stížnosti, žaloba obdobnou žalobní námitku neobsahuje a v důsledku toho se rovněž Městský
soud v Praze k této okolnosti v odůvodnění rozsudku nemohl vyjádřit, nelze proto k takovému
tvrzení žalobce v řízení o kasační stížnosti přihlížet.
Žalobce uplatnil v kasační stížnosti rovněž námitky vztahující se k ustanovení §43
daňového řádu. K tomu je třeba uvést následující: Z obsahu námitky označené číslem 3
v podané kasační stížnosti vyplývá, že žalobce nenamítal případnou neurčitost některé
z výzev, které mu byly v průběhu daňového řízení doručeny. Namítal, a činil tak i v podané
žalobě, že nesdílí právní názor o tom, že správce daně, pokud výzvu označil odkazem
na ustanovení §16 odst. 2 písm. e) daňového řádu, nebyl povinen tuto výzvu označit rovněž
odkazem na ustanovení §43 daňového řádu. Městský soud v Praze se touto otázkou zabýval
na str. 10 a 11 odůvodnění rozsudku. Nehodnotil však tuto okolnost tak, jak navozuje žalobce
v kasační stížnosti, jako okolnost právně nevýznamnou, ale naopak vysvětlil, že ve věci bylo
vyměřovací řízení, jehož součástí je i řízení vytýkací, ukončeno vyměřením daňové
povinnosti na základě údajů uvedených v daňovém přiznání a nebylo proto na místě
postupovat podle ustanovení §43 daňového řádu. K námitce žalobce o tom, že s právním
názorem Městského soudu v Praze nesouhlasí, je vhodné připomenout, že rovněž Nejvyšší
správní soud v rozsudku sp. zn. 5 Afs 31/2003 ze dne 8. 10. 2004 uzavřel, že vytýkací řízení
(§43 daňového řádu) předchází vyměření daně, a nelze je tedy zahájit poté, co správce daně
daň již vyměřil. Prováděl-li správce daně daňovou kontrolu až po vyměření daně,
nepostupoval v rozporu se zákonem, vyzval-li stěžovatele ke splnění povinnosti dle §31
odst. 9 citovaného zákona výzvou vydanou dle ustanovení §16 odst. 2 písm. c) tohoto
zákona, neboť výzva dle §43 tohoto zákona uplatněna již být nemohla. Je proto nepochybné,
že Městský soud v Praze námitku žalobce posoudil zcela v souladu s rozhodovací praxí
Nejvyššího správního soudu, který neshledal žádného důvodu se od této praxe v této věci
jakkoli odchylovat. Tím, že výzvy zaslané žalobci v průběhu daňového řízení neobsahovaly
odkaz na ustanovení §43 daňového řádu, proto nedošlo k nerespektování práv žalobce
v daňovém řízení, správce daně nepostupoval v rozporu s procesními pravidly stanovenými
daňovým řádem a nedošlo ani k porušení požadavku rovného postavení před zákonem,
zaručeného Listinou základních práv a svobod. K namítanému porušení Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod je vhodné připomenout, že Ústavní soud ve věci
IV. ÚS 666/02 konstatoval, že „z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např.
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 7. 2002, ve věci V.. T. A. a. V. proti
Š., stížnost č. 36985/97) vyplývá, že daňové spory nespadají do působnosti článku 6 odst. 1
Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva je toho názoru, že daňové spory spadají mimo oblast
občanských práv nebo závazků, a to bez ohledu na finanční důsledky, jež nezbytně daňového
poplatníka stíhají. Vztahy mezi daňovým poplatníkem a daňovým orgánem mají převažující
veřejnoprávní povahu a tudíž spadají do oblasti vyhrazené státu. Rozhodnutí v daňových
věcech, včetně ukládání sankcí, pak nejsou obecně považována ani za rozhodnutí o trestním
obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy“.
S poukazem na shora uvedené důvody proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že přezkoumávané rozhodnutí Městského soudu v Praze je správné, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu