ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.28.2006
sp. zn. 5 As 28/2006 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Starobrněnská 13, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem
v Brně, Žerotínovo nám. 3/5, v řízení o kasační stížnosti žalobce – stěžovatele proti rozsudku
Krajského soudu v Brně z e dne 14. 12. 2005, č. j. 57 Ca 15/2005 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl shora uvedený
rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba domáhající se zrušení rozhodnutí Krajského
úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy (dále žalovaný) č. j. JMK 35751/2004 OD Ko
ze dne 17. 12. 2004. Tímto rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu
Šlapanice, odboru dopravy ze dne 29. 9. 2004, č. j. OD 1603/04 (dále též „rozhodnutí orgánu
I. stupně“) podle §59 odst. 2 správního řádu ve výrokové části tak, že v části obsahující
ustanovení o právní kvalifikaci se vypouštějí slova „§49/1b“.
Rozhodnutím orgánu I. stupně byl obviněný z přestupku P. B. (stěžovatel) uznán
vinným z přestupků podle §22 odst. 1 písm. c) a §49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích porušením §18 odst. 1 a §11 odst. 1 zákona č. 361/2001 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, neboť dne 8. 5. 2004 kolem 21.35
hod. řídil po silnici ve směru B. – S. v místě železničního viaduktu v k. ú. obce S. osobní
automobil Seat Cordoba SPZ X, nepřizpůsobil rychlost jízdy profilu silnice, přejel částečně
do protisměru, kde levým bokem zachytil o levý přední roh protijedoucího vozidla Mitsubishi
SPZ Y řidiče F. S., po střetu pokračoval rovně a narazil pravým předním rohem do tělesa
viaduktu, od toho se odrazil, přejel napříč šikmo vlevo přes komunikaci a nakonec narazil
přední částí vozidla do oplocení, které nebylo poškozeno, při nehodě byl lehce zraněn, lehké
zranění utrpěla i jeho spolujezdkyně – manželka N. B., řidič S. z místa nehody ujel a byl
zastižen v místě bydliště. Rozhodnutím orgánu I. stupně mu byla uložena podle §22 odst. 2
zákona o přestupcích pokuta ve výši 2000 Kč a podle §79 odst. 1 zák. o přestupcích
povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč a 1500 Kč za vypracování znaleckého
posudku.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v řádné lhůtě odvolání. Žalovaný
v odvolacím řízení změnil rozhodnutí orgánu I. stupně podle §59 odst. 2 správního řádu
ve výrokové části tak, že v části obsahující ustanovení o právní kvalifikaci se vypouštějí slova
„§49/1b“.
V odůvodnění odvolací orgán uvedl, že přestupku dle §49 odst. 1 písm. b) zákona
o přestupcích se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví. Podle §68 odst. 1
zákona o přestupcích se přestupky podle §49 odst. 1 písm. b) a c) a přestupky podle §50
spáchané mezi blízkými osobami, jakož i přestupky podle §49 odst. 1 písm. a) projednávají
jen na návrh postižené osoby, jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka. Obsahem spisu
žádný návrh není. Závěrem odvolací orgán uvádí, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními
prvoinstančního orgánu, že obviněný jel rychlostí vyšší než povaze komunikace přiměřenou
a přejel levou částí vozidla do protisměru.
Dne 11. 2. 2005 podal stěžovatel žalobu Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“). Stěžovatel ve včas podané žalobě tvrdil, že správní orgán v předchozím řízení porušil
ustanovení správního řádu v ustanoveních §3 odst. 3 (věcí se nezabýval odpovědně
a svědomitě), §3 odst. 4 (nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl řízení tak,
aby posílil důvěru žalobce ve správnost jeho rozhodování, naopak řízení vedl jednostranně),
§32 odst. 1 (nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, ani pro rozhodnutí neopatřil potřebné
podklady), §46 (napadené rozhodnutí není v souladu se zákonem a nevychází ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu věci) a §47 odst. 3 (odůvodnění napadeného rozhodnutí není
přesvědčivé a žalovaný se v něm nevypořádal se všemi provedenými důkazy).
Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění krajský soud uvedl
vyjádření žalobce, žalovaného, zjištění z připojeného správního spisu, a to z oznámení
přestupku, protokolu o podání vysvětlení F. S., protokolu o nehodě v silničním provozu,
znaleckého posudku a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Krajský soud dospěl
k závěru, že žaloba žalobce není důvodná, neboť správní orgány zjistily náležitě a spolehlivě
skutkový stav věci, pro rozhodnutí si správní orgán opatřil potřebné podklady, vydané
rozhodnutí je v souladu se zákonem a vychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a i
odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je přesvědčivé a správní orgány se vypořádaly se
všemi provedenými důkazy. Krajský soud provedeným dokazováním má za zjištěné, že
přestupku, který se žalobci klade za vinu se tento dopustil.
Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu včas podanou
kasační stížností z důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů („dále jen „s. ř. s.“), tedy z důvodu tvrzené vady řízení
založené nedostatky ve zjišťování skutkového stavu, tedy, že skutková podstata z níž správní
orgán vycházel, je v rozporu se spisy a při zjišťování skutkové podstaty věci byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že toto porušení
negativně ovlivnilo zákonnost rozhodnutí a dále z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tedy tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů.
Stěžovatel dle kasační stížnosti spatřuje pochybení správního orgánu v jednostranném
přístupu k vedení řízení, poukazuje na to, že se vymyká pravidlům logického usuzování,
aby účastník dopravní nehody, jenž ji nezavinil a jemuž současně vznikla škoda od dopravní
nehody ujel a fingoval krádež poškozeného vozidla. Rovněž stěžovatel zmiňuje, že při
hodnocení důkazů zůstaly bez povšimnutí logické rozpory ve výpovědi řidiče S., konkrétně
jeho tvrzení, že protijedoucí vůz měl puštěná dálková světla a tím jej oslnil v porovnání s jeho
výpovědí, že vůz stěžovatele přejel před kolizí střed vozovky, kdy dle stěžovatele oslnění a
současně pozorování polohy protijedoucího vozidla na vozovce není možné. Stěžovatel
napadá také nezohlednění otázky viníka nehody ve v ztahu k délce řidičské praxe obou řidičů.
K vadě rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti stěžovatel uvádí,
že jednotlivé listy ani strany napadeného rozsudku spolu nesouvisí, nenavazují na sebe,
netvoří konzistentní celek, některé pasáže jsou obsaženy dvojmo, některé zcela chybí a nelze
usoudit, jak se krajský soud vyrovnal s odmítnutím důkazu výslechu svědka MUDr. R.
K vadě rozhodnutí krajského soudu spočívající v nedostatku důvodu stěžovatel uvádí,
že pouhým citováním stanovisek a postojů stran se závěrečnou konstatací faktu ztotožnění
se stanoviskem není naplněním přezkumné činnosti.
Napadený rozsudek navrhuje stěžovatel zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 23. 3. 2006 uvádí, že kasační
stížnost je nedůvodná. K oběma tvrzením stěžovatele směřujících dle žalovaného proti
hodnocení důkazů (zohlednění skutečnosti ujetí z místa nehody řidičem S. a rozpory
spatřované stěžovatelem v jeho výpovědi) žalovaný uvádí, že r ozhodným zjištěním v řízení
se stěžovatelem bylo zjištění o místě střetu a dále také o rychlosti jeho jízdy. Dle žalovaného
na základě takového zjištění vyplývajícího ze znaleckého posudku bylo možno učinit závěr,
jestli stěžovatel spáchal vytýkaný skutek. Nemožnost vidět přejetí protijedoucího vozidla
do protisměru při současném oslnění je dle žalovaného pouhou domněnkou stěžovatele.
K tvrzení stěžovatele o jednostranném přístupu správního orgánu, který se projevil
formulací otázek pro znalce, žalovaný uvádí, že takové tvrzení stěžovatel neuplatnil v žalobě
ze dne 11. 12. 2005, a proto k němu nelze přihlédnout. K tomuto navíc žalovaný uvádí,
že předmětem řízení o přestupku byl skutek obviněného a k němu tedy směřovalo
dokazování.
Obdobně se žalovaný vyjadřuje k stížnostnímu tvrzení stěžovatele o nezohlednění
délky řidičské praxe při rozhodování o vině, a to tak, že takové tvrzení stěžovatel neuplatnil
v žalobě a je tedy nepřípustné. Navíc zde žalovaný uvádí, že rozhodná skutková zjištění,
z nichž bylo možno dovozovat protiprávní jednání stěžovatele (skutková zjištění o jízdě),
délka řidičské praxe nemůže přímo ovlivnit.
K stěžovatelem tvrzené vadě nepřezkoumatelnosti z důvodu nesrozumitelnosti
napadeného rozsudku žalovaný uvádí, že nejde o vadu rozsudku, ale jeho písemného
vyhotovení a krajský soud již bezchybná písemná vyhotovení doručil účastníkům řízení
opětovně. Žalovaný se také neztotožňuje se stěžovatelem tvrzenou neodůvodněností
rozsudku.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnul.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ust. §109
odst. 2 a 3 s. ř. s.), přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
V podané kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje stížnostní důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
K tvrzení stěžovatele o jednostranném přístupu k vedení řízení při hodnocení důkazů
s poukazem na to, že se vymyká pravidlům logického usuzování, aby účastník dopravní
nehody, jenž ji nezavinil a jemuž současně vznikla škoda od dopravní nehody ujel a fingoval
krádež poškozeného vozidla a dále nepřihlédnutí k logickým rozp orům ve výpovědi řidiče S. ,
konkrétně u jeho tvrzení o oslnění dálkovými světly a současném pozorování polohy
protijedoucího vozidla na vozovce, Nejvyšší správní soud uvádí, že zde neshledal vadu řízení,
neboť se ztotožňuje s názorem, že rozhodným zjištěním ve správním řízení se stěžovatelem,
zda zavinil dopravní nehodu, bylo zjištění o místě střetu a o rychlosti jízdy stěžovatele. Na
základě tohoto zjištění vyplývajícího ze spisového materiálu, zejména ze znaleckého posudku
bylo možno jednoznačně učinit závěr, že stěžovatel dopravní nehodu zavinil. Znalec se
vyjádřil ke způsobu jízdy obou účastníků dopravní nehody před nehodou, rychlost jízdy
vozidla stěžovatele, jím připuštěnou 70 km, před železničním pod jezdem sníženou asi na 55
km/hod., znalec považoval vzhledem na výhledové poměry a nutnost jízdy ve svém jízdním
pruhu za nepřiměřenou, dovodil z nálezu střepin skla na vozovce (převážně v protisměrném
jízdním pruhu) a z poškození obou vozidel vyplývajících ze vzájemného střetu (deformace
levé přední části vozidla stěžovatele vykazují nejsilnější působení vlivu střetu, zlomený levý
roh nárazníku, další deformace dveří i zadního blatníku vykazují již deformace a poškození
podstatně menší boční hloubkou, což nasvědčuje na vzájemný pohyb automobilů) a
z poškození vozidla stěžovatele, které nevyplývalo ze vzájemného střetu vozidel, ale
z následného nárazu do viaduktu, že ke střetu vozidel došlo tím, že automobil stěžovatele
přejel při najíždění pod viadukt přes střed vozovky a zasáhl do protisměrného jízdného pruhu
po němž už z viaduktu vyjížděl automobil řidiče S., takže ke střetu obou vozidel došlo v levé
polovině vozovky (v protisměrném jízdním pruhu) ve směru jízdy stěžovatele. Tyto konkrétní
závěry správního řízení jako celku i krajského soudu stěžovatel v kasační stížnosti ani
konkrétně nenapadá.
Chování řidiče S. po dopravní nehodě nemá vliv na správnost závěru vyvozeného
správním orgánem ve správním řízení, když rozhodným zjištěním bylo zjištění o místě střetu
a o rychlosti jízdy stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému, by ani stěžovatelem zmiňovaný logický rozpor
ve výpovědi řidiče S. neměl vliv na správnost závěru správního orgánu. Nejvyšší správní soud
navíc neshledal logický rozpor ve výpovědi řidiče S., neboť tento v Protokolu o podání
vysvětlení ze dne 17. 5. 2004 uvedl, že „protijedoucí auto podle mne jelo mnohem rychleji
než já a ještě mne oslnil, a podle mne přejel přes střed vozovky v místě těsně před vjetím pod
most. Přesně to neodhadnu pro oslnění tímto vozidlem.“
K tvrzení stěžovatele o jednostranném přístupu správního orgánu, který se projevil
formulací otázek pro znalce a k nezohlednění délky řidičské praxe při rozhodování o vině,
Nejvyšší správní soud uvádí, že taková tvrzení stěžovatel neuplatnil v žalobě ze dne
11. 12. 2005, a proto k nim nelze přihlédnout ve smyslu ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
K tomuto navíc Nejvyšší správní soud uvádí, že předmětem řízení o přestupku byl
skutek obviněného a k němu tedy dokazování směřovalo a dále, že rozhodná skutková
zjištění, z nichž bylo možno dovozovat protiprávní jednání stěžovatele (skutková zjištění
o rychlosti jízdy a místě střetu), délka řidičské praxe nemůže přímo ovlivnit.
K namítané vadě rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti,
konkrétně, že jednotlivé listy ani strany napadeného rozsudku spolu dle stěžovatele nesouvisí,
nenavazují na sebe, netvoří konzistentní celek, některé pasáže jsou obsaženy dvojmo, některé
zcela chybí a nelze usoudit, jak se krajský soud vyrovnal s odmítnutím důkazu výslechu
svědka MUDr. R., Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že krajský soud dne
8. 3. 2006 doručil zástupci stěžovatele již bezchybný výtisk rozsudku se sdělením,
že kontrolou spisu bylo zjištěno, že vinou techniky došlo k chybnému výtisku rozsudku.
Rozhodnutí krajského soudu shledal Nejvyšší správní soud srozumitelným, po zaslání
bezchybného výtisku rozsudku na sebe jednotlivé listy i strany navazují, pasáže zde nejsou
obsaženy dvojmo a žádné nechybí. V závěru odůvodnění se krajský soud vyjádřil
i k neprovedení důkazu výslechu svědka MUDr. R. tak, že skutkový stav byl náležitě zjištěn
všemi provedenými důkazy a krajský soud dává za pravdu správním orgánům, že bylo zcela
nadbytečné provádět další výslechy spolujezdců druhého účastníka dopravní nehody F. S.,
nebo příbuzného F. S. MUDr. R., který nejel ani v jednom z vozidel, která se střetla, tedy
průběh dopravní nehody vůbec neviděl.
K vadě rozhodnutí krajského soudu spočívající v nedostatku důvodu, kterou stěžovatel
spatřuje v pouhém citování stanovisek a postojů stran se závěrečnou konstatací faktu
ztotožnění se stanoviskem žalovaného, Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud byl
při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel v žalobě uvedl, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí
vypořádal se všemi stěžovatelem uvedenými námitkami. Své závěry soud patřičně odůvodnil,
a pouze u vypořádávání se s nepravdivostí tvrzení stěžovatele, že pokud jde o konstrukci
nehodového děje, znalec vycházel pouze z podání vysvětlení řidiče S., krajský soud uvedl, že
toto tvrzení pravdivé není, neboť to vyplývá ze znaleckého posudku, z něhož je patrno
z jakých podkladů znalec vyšel a v tomto směru se krajský soud ztotožnil se stanoviskem
žalovaného ze dne 1. 4. 2005, kdy pro stručnost na něho odkazuje. Jednoznačně je zde patrný
názor krajského soudu o vyvrácení tvrzení stěžovatele znal eckým posudkem a Nejvyšší
správní soud zde tedy nezjistil naplnění kasačních důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., neboť rozhodnutí krajského soudu je srozumitelné i dostatečně odůvodněné.
Nejvyšší správní soud v této věci tedy neshledal vady správního řízení, které
by ovlivnily správnost nebo zákonnost správního rozhodnutí a dále konstatuje, že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel není v rozporu se spisy, skutková zjištění žalovaného
mají oporu v podkladech rozhodnutí, podklady byly pro rozhodnutí dostatečné a byly
obstarány v souladu se zákonem a rozhodnutí je dostatečně zdůvodněno.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil ani naplnění tvrzených kasačních důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených dův odů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly, proto Nejvyšší
správní soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu