ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.48.2007
sp. zn. 5 As 48/2007 - 157
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudce JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci
žalobce: L. N., zastoupený JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou s sídlem AK Resslova 9,
779 00, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor dopravy
silničního hospodářství, se sídlem Jeremenkova 40a, 799 11, Olomouc, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007, č. j. 58 Ca 8/2005 -
134,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007 , č. j. 58 Ca 8/2005 - 134
se ve výroku III. z r u š u j e, v ostatním se kasační stížnost zamítá .
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
částku 4800 Kč k rukám advokátky JUDr. Jiřiny Fellnerové, se sídlem Olomouc,
Resslova 9, do 15-ti dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadá žalovaný (dále též „stěžovatel“) rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007, č. j. 58Ca 8/2005-134, kterým bylo zrušeno
rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru dopravy silničního hospodářství
ze dne 21. 3. 2003, č. j. ODSH-505/03-Ro a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Zrušeným
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele podle ustanovení §59 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., správní řád, v tehdy platném znění (dále jen správní řád) proti rozhodnutí
Magistrátu města Olomouce, odboru agend řidičů a motorových vozidel ze dne 15. 1. 2003,
č. j. AŘ/58/03-Tí.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že z rozsudku je zřejmé, že Krajský soud
v Ostravě, přestože byl jak během správního řízení, tak ve znaleckém posudku, zjištěn
skutkový stav dopravního značení v době dopravní nehody, tuto skutečnost zcela ignoroval
a vůbec nevyhodnotil. Taktéž pominul skutečnost, že bylo jednoznačně vyvráceno tvrzení
žalobce, že tramvajové těleso končí před křižovatkou. Naopak z posledního znaleckého
posudku je zřejmé, že tramvajové těleso končí až v křižovatce. Stěžovatel je toho názoru,
že Krajský soud v Ostravě nepostupoval v souladu s právním názorem Nejvyššího správního
soudu, vysloveným ve zrušujícím rozsudku č. j. 5 As 20/2004 - 37 ze dne 25. 1. 2005,
neboť nevyhodnotil veškeré podklady pro rozhodnutí a své rozhodnutí opřel pouze obecně
o tvrzení, že byl vypracován znalecký posudek, a tvrzení žalobce, že měl přednost. Takovéto
odůvodnění považuje stěžovatel za obecné a nepřezkoumatelné.
Krajský soud nevzal rovněž vůbec v potaz dopravní značení, o kterém se v rozsudku
vůbec nezmínil, ačkoli stěžovatel tuto skutečnost považuje za stěžejní. Soud v zadání
znaleckého posudku žádal o popsání dopravního značení na křižovatce ulic B. a W.
Ze zjištěného označení je zcela zřejmé, jak stěžovatel opětovně tvrdí shodně jako v předchozí
kasační stížnosti, že přednost mají motorová vozidla jedoucí po pozemní komunikaci, z čehož
logicky vyplývá, že tuto samu přednost nemůže mít současně tramvaj přijíždějící
po tramvajovém (drážním) tělese. Měla-li být úvaha krajského soudu správná, musela by být
pozemní komunikace osazena dopravní značkou upravující přednost P 5 „Dej přednost
tramvaji“ a nikoli, jak je patrno z posudku, výstražnou dopravní značkou A 25 „Tramvaj“,
která pouze upozorňuje na křížení pozemní komunikace s tramvají. Krajský soud tuto
opětovně uplatňovanou námitku stěžovatele nevyvrátil. Z dopravního značení v době
dopravní nehody nelze v žádném případě dovodit, že motorové vozidlo, jedoucí po pozemní
komunikaci, musí dát přednost tramvaji přijíždějící zleva. Krajský soud opírá své rozhodnutí
pouze o obecné tvrzení, že: „se zřetelem k závěrům výše uvedeného znaleckého posudku soud
dospěl k závěru, že žalobce se dopravního přestupku nedopustil“ a dále o tvrzení žalobce,
které lze označit při znalosti zákona č. 361/2000 Sb., za ryze účelová a spekulativní.
Stěžovatel je názoru, že Krajský soud v Ostravě při opětovném projednání věci
nepostupoval v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu, nevyhodnotil
veškeré podklady pro rozhodnutí a své rozhodnutí opřel pouze obecně o tvrzení, že byl
vypracován znalecký posudek a tvrzení žalobce, že tento měl přednost. Stěžovatel považuje
takové odůvodnění za nepřezkoumatelné. Krajský soud vyhodnotil zásadní právní otázky
nesprávně, obecně a jednostranně. Za nedůvodné považuje stěžovatel i to, že mu byly
předepsány k úhradě náklady řízení za znalecký posudek, který byl pořízen na návrh soudu
nikoli stěžovatele.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušila věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 3. 9. 2007 uvádí, že soud
doplnil dokazování znaleckým posudkem, z něhož vyplynulo, že ke střetu došlo v místě,
které je již součástí křižovatky, tedy v místě, kde tramvajové těleso je součástí pozemní
komunikace. Nejvyšší správní soud v rozsudku, kterým byl rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušen, konstatuje, že stěžejní otázka pro posouzení věci je právě otázka,
zda, když žalobce odbočoval se nacházel na tramvajovém pásu, který je součástí pozemní
komunikace, nebo zda do křižovatky tramvaj vjížděla z místa ležícího mimo pozemní
komunikaci, neboť v prvním případě by nebylo možno vinit řidiče tramvaje z přestupku,
ale ve druhém případě by tomu tak bylo.
Soud doplnil dokazování znaleckým posudkem, z něhož vyplynulo, že ke střetu došlo
v místě, které je již součástí křižovatky, tedy v místě, kde tramvajové těleso je součástí
pozemní komunikace.
Žalobce považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní
soud zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodovat o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat za situace, přistoupil-
li bez zbytečných odkladů k rozhodnutí o samotné kasační stížnosti. Rozhodnutí o odkladném
účinku by za této situace bylo nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti dle §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ze spisu vyplynulo, že žalobce byl rozhodnutím stěžovatele shledán vinným
ze spáchání přestupku dle §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
a současně mu byla podle §22 odst. 2 cit. zákona uložena pokuta ve výši 2500 Kč; dále
mu bylo uloženo zaplatit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Tvrzeným porušením ust. §4
písm. a) a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. způsobil jako řidič tramvaje dne 19. 8. 2002
ve 23.07 hod. v O., na ulici B., silnice I/46 na 40,74 km v křižovatce s ulicí H., dopravní
nehodu. Do křižovatky vjel po ulici B. od ulice W., ve směru jízdy na B. Na křižovatce
odbočoval vpravo na ulici H., přitom nedal přednost v jízdě osobnímu automobilu značky
Opel Omega, MPZ PL jedoucímu po ulici B. ve směru jízdy od ulice W. a projíždějící
křižovatku rovněž směrem na B.; přitom došlo k bočnímu střetu mezi vozidly.
Krajský soud v Ostravě k podané žalobě ze dne 28. 4. 2003 rozhodnutí stěžovatele
zrušil pro vady řízení, přičemž dospěl k odlišnému právnímu hodnocení situace.
Nezpochybnil jeho závěr ohledně nespornosti ust. §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
totiž, že tramvaj vyjíždějící z místa ležícího mimo pozemní komunikaci musí dát přednost
v jízdě mimo jiné vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci. Avšak neztotožnil se s tím.
že z charakteru předmětné křižovatky a křížením koridoru jízdy osobního automobilu,
kdy tramvaj vyjíždí z místa ležícího mimo pozemní komunikaci a následně pozemní
komunikaci opouští, nelze dovozovat, že se jedná o typické odbočování vpravo,
jak má na mysli ust. §21 odst. 7 cit. zákona, kterého se žalobce dovolával. V místě, kde došlo
ke střetu tramvaje a osobního automobilu, jak vyplývá z orientačního plánku nehody,
který je součástí vyšetřovacího policejného spisu, se dle názoru krajského soudu, nesporně
jednalo o pozemní komunikaci, na které podle ust. §21 odst. 7 cit. zákona má řidič tramvaje
přednost v jízdě. Soud tak dospěl k závěru, že se v daném případě jednalo o typické
odbočování vpravo, když v okamžiku odbočování vpravo vjížděla tramvaj na pozemní
komunikaci a drážní těleso je v tomto případě její součástí. Vycházejíc z těchto závěrů, dospěl
krajský soud k tomu, že na střetu vozidel má výlučné zavinění nikoli žalobce, ale řidič
osobního automobilu, který jel nepřiměřenou rychlostí a o němž znalec jednoznačně
potvrzuje, že pokud by rychlost tohoto vozidla činila 50 km/h, pak by za stejné situace
ke střetu s tramvají nedošlo.
Nejvyšší správní soud, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2003, č. j. 58 Ca 49/2003 - 16 dospěl k závěru, že krajský soud
změnil právní kvalifikaci, kterou provedl správní orgán, totiž, že „tramvaj vjížděla
do křižovatky ze samostatného drážního tělesa, řidič byl povinen respektovat ust. §23 odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, přičemž si byl povinen
počínat v souladu s ust. §4 cit. zákona“, tak, že vyslovil závěr, kterým správní orgán zavázal,
že žalobce jako řidič tramvaje neporušil výše uvedená ustanovení, neboť postupoval
v souladu s §21 odst. 7 cit. zákona a současně vyslovil nevinu žalobce a výlučnou vinu řidiče
osobního automobilu, který jel nepřiměřenou rychlostí, aniž tak byl oprávněn. Krajský soud
přitom jím užitou právní kvalifikaci, jak ve vztahu k naplnění skutkové podstaty,
tak co se týče pokuty, opřel o skutkový stav, který ve skutečnosti nezjišťoval, ale nahradil
skutkovou domněnkou a vyslovil právní názor zcela opačný, aniž odůvodnil, na základě
jakých skutečností a úvah k tomuto závěru dospěl.
Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. 1. 2005, č. j. 5 As 20/2004 -
37 uvedl, že v novém řízení je třeba zejména na místě samém ujasnit a upřesnit skutkový stav,
ze kterého vycházel správní orgán při svém rozhodování, a přitom vzít za základ pokyn
tohoto soudu stran znaleckého posudku a porovnat jej s právní kvalifikací, které bylo
správními orgány použito. Krajskému soudu bylo uloženo se zabývat i tím, zda byly
spolehlivě dány předpoklady pro vyslovení viny žalobce, jakož i důvody pro uložení sankce,
přičemž přihlédne i ke všem okolnostem případu.
Za žádoucí Nejvyšší správní soud rovněž považoval, aby se soud na místě samém
přesvědčil o přehlednosti dopravní situace, včetně průběhu tramvajového svršku,
jeho případného oddělení zábradlím či travnatým porostem od poslední zastávky ve směru
k místu nehody s přihlédnutím ke značení, které tam v té době bylo a s ohledem
na to, že k dopravní nehodě došlo v nočních hodinách.
Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval, že na to, zda žalobce porušil ustanovení
§23 odst. 1 cit. zákona tím, že nedal přednost v jízdě jedoucímu osobnímu automobilu,
nemůže mít žádný vliv způsob jízdy jiného účastníka silničního provozu – řidiče osobního
automobilu, s nímž ke střetu došlo ani dovozování okolností, za jakých by bylo možno střetu
předejít. Jedná-li se ve věci o rozhodování o vině a trestu žalobce, tj. řidiče tramvaje, který byl
uznán vinným ze spáchání přestupku dle §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích a kterému byl rovněž uložen trest, je třeba zjišťovat skutečnosti svědčící
spáchání přestupku výlučně u osoby žalobce a skutečnosti zjištěné v souvislosti s konáním
osoby jiné jsou pro vyslovení soudu o tom, zda žalobce se dopustil přestupku či nikoli,
zcela bezvýznamné. Nelze proto učinit závěr o tom, že se řidič osobního automobilu
na zavinění spolupodílel. Každá osoba odpovídá za své protiprávní jednání samostatně.
V daném případě se řidič osobního automobilu mohl dopustit přestupku, překročení povolené
rychlosti, o kterém je třeba vést samostatné řízení. Okolnosti, za kterých k protiprávnímu
jednání došlo, nejedná-li se o okolnosti vylučující protiprávnost (nutná obrana, krajní nouze),
jsou relevantní pro uložení výše sankce, nikoli však pro soud o tom, zda byl či nikoli spáchán
přestupek. Ke skutečnostem, které správní orgán zjišťoval a rovněž krajský soud
jimi argumentoval ve svém rozhodnutí, totiž ke způsobu jízdy řidiče automobilu, tak mohly
a měly být brány spolu s jinými (nejasné dopravné značení, signalizační zařízení mimo
provoz, nepřehlednost a složitost dopravního uzlu v daném místě, doba střetu, apod.) v úvahu
při ukládání výše sankce, nikoli však při učinění závěru o tom, zda se žalobce dopustil
jednání, které je mu kladeno za vinu.
Ve věci není mezi žalobcem a stěžovatelem sporu o tom, že samostatné drážní těleso
není součástí pozemní komunikace ani to, že tramvajový pás je místem ležícím na pozemní
komunikaci. Není spor ani v tom, že odbočuje- li tramvaj, jedoucí po tramvajovém pásu
a křižuje směr jízdy vozidla jedoucího po její pravé či levé straně, má přednost v jízdě. Není
rozpor konečně ani v otázce přednosti v jízdě ostatních vozidel v případě, vjíždí-li tramvaj
z místa ležícího mimo pozemní komunikaci, tedy ze samostatného drážního tělesa.
Jak již Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozhodnutí nastínil, sporná
je však otázka skutková, totiž, zda žalobce: 1) odbočoval v křižovatce (§21 odst. 7 výše
cit. zákona, tzn. nacházel se již na tramvajovém pásu, který je součástí pozemní komunikace,
anebo 2) zda do křižovatky tramvaj vjížděla z místa ležícího mimo pozemní komunikaci.
Právní hodnocení skutečnosti, zda řidič tramvaje na pozemní komunikaci odbočoval
nebo naopak vjížděl ze samostatného drážního tělesa, je pro rozhodnutí ve věci stěžejní.
Proto bylo v novém řízení před krajským soudem nezbytné, aby znalec určil, kde končí
samostatné těleso dráhy tramvaje (§2 písm. bb/ cit. zákona) a kde začíná tramvajový pás (§2
písm. aa/ cit. zákona) a aby přesně vyznačil hranice křižovatky ve smyslu §2 písm. x)
cit. zákona.
Krajský soud k vyřešení nastolených otázek v dalším řízení ustanovil znalce z oboru
silniční dopravy, jemuž uložil, aby popsal přesně dopravní značení na křižovatce ulic B. a W.,
na nichž došlo dne 19. 8. 2002 ve 23.07 hod. k dopravní nehodě a zároveň aby určil, kde na
této křižovatce končí samostatné těleso dráhy tramvaje a přesně vyznačil hranice křižovatky.
Znalec předně zkonstatoval, že dopravní značení v době nehody se shoduje se značením
v době, kdy znalec stav značení na křižovatce posuzoval. Dle znaleckého posudku č. 204-
16/06 stávajícího z 20-ti listů a 38 příloh, který odpověděl na všechny zadané otázky, soud
dospěl k závěru, že se žalobce v okamžiku, kdy křížil dráhu druhému vozidlu, nacházel za
hranicí mezi samostatným tramvajovým tělesem a tramvajovou dráhou, která je součástí
pozemní komunikace, z toho vyplývá, že už se tedy nacházel v křižovatce na pozemní
komunikaci.
Se zřetelem k závěrům znaleckého posudku dospěl krajský soud k tomu, že se žalobce
dopravního přestupku nedopustil, neboť se na něj vztahovalo ustanovení §21 odst. 7 zákona
č. 361/2000 Sb., v tehdy platném znění, dle něhož tramvaj, která při odbočování nebo jiné
změně směru jízdy křižuje směr jízdy vozidla jedoucího po její pravé straně a dává znamení
o změně směru jízdy, má přednost v jízdě. Znalecký posudek rovněž potvrdil, že drážní těleso
končí až v křižovatce, toto však nemá k danému případu relevantní význam. Klíčovým
je, že tramvaj se po výjezdu z drážního tělesa pohybuje v křižovatce po pozemní komunikaci
a až později začíná odbočovat doprava.
Nejvyšší správní soud neshledal námitku ohledně toho, že krajský soud zásadní právní
otázky vyhodnotil nesprávně, a to i přes právní názor Nejvyššího správního soudu,
kterým je vázán. Naopak Nejvyšší správní soud je toho názoru, že Krajský soud v Ostravě
rozhodl po právní stránce v souladu se skutkovou situací, tak jak je vyhodnocena
ve znaleckém posudku, který si krajský soud na pokyn nechal zhotovit, a nesprávného
vyhodnocení právní otázky v rozporu s právním názorem Nejvyššího správního soudu,
jak to namítá stěžovatel, se nedopustil.
Vznáší-li nyní stěžovatel v kasační stížnosti pochybnosti stran znaleckého posudku
shodně tak, jak učinil již ve vyjádření zaslaném krajskému soudu ze dne 29. 1. 2007, je třeba
uvést, že nic stěžovateli nebránilo vyžádat si znalecký posudek jiný, popř. klást soudem
ustanovenému znalci otázky. Stěžovatel však sám uvedl, že na osobním výslechu znalce
netrvá. Rovněž při ústním jednání před krajským soudem nevznesl proti čtenému znaleckému
posudku žádné námitky a nenavrhl jeho doplnění. Ostatně byl to právě stěžovatel, který vázán
zásadou materiální pravdy ve smyslu ust. §3 odst. 3 a 4 správního řádu, byl povinen
k podpoře svých tvrzení stran skutkových zjištění zvolit takové důkazní prostředky,
které by mohly obstát. Nic mu proto nebránilo zvolit postup dle §36 cit. zákona
a ke spolehlivému zjištění podkladů pro rozhodnutí využít odborného posouzení důležitých
skutečností.
Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutí krajského soudu ani stěžovatelem
tvrzenou nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti dle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považuje
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
tj., zda žalobu zamítl, odmítl nebo ní vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný.
Pod tento pojem spadají případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Mezi další důvody nesrozumitelnosti
rozhodnutí soudu patří rozpornost výroku s odůvodněním, absence právních závěrů
vyplývajících z rozhodných skutkových okolností, jakož i jejich nejednoznačnost. Takovými
vadami napadený rozsudek krajského soudu evidentně netrpí.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku
důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž jsou opřeny rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat
případy, kdy je rozhodnutí založeno na skutečnostech v řízení nezjišťovaných, případně
na důkazech získaných v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Ani tyto vady v rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší
správní soud neshledal. O skutkovém stavu není pochyb, důkazy, které byly hodnoceny, jsou
součástí spisového materiálu.
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že přezkoumávané rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě není nezákonné z důvodu
spočívajícím v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
ani neshledal tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jak tvrdí stěžovatel, a proto kasační
stížnost jako nedůvodnou, co do výroku I. a II. zamítl.
Nejvyšší správní soud však shledal důvodnou námitku stěžovatele stran povinnosti
uhradit náklady na znalečném. Z důvodů níže uvedených proto rozsudek krajského soudu
ve výroku III. zrušil.
Krajský soud v Ostravě uložil stěžovateli uhradit náklady na znalečném ve výši
19 733 Kč, a to s odkazem na ustanovením §60 odst. 4 s. ř. s.
Podle uvedeného ustanovení má stát proti neúspěšnému účastníkovi právo na náhradu
nákladů řízení, které platil, není-li tento účastník osvobozen od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud shledal uložení této povinnosti stěžovateli nezákonným,
když stěžovatel je účastníkem, na něhož se dle ust. §11 odst. 2 písm. b) zák. č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, vztahuje osvobození od soudních poplatků. Na Krajský úřad
Olomouckého kraje, jakožto územní samosprávní celek v případě, kdy se spor týká výkonu
státní správy, který je na něj přenesen, se vztahuje zákonná výjimka osvobození od poplatků,
která v této návaznosti použití ustanovení §60 odst. 4 s. ř. s. nedovoluje. Dle ustanovení §59
odst. 2 s. ř. s. stát platí náklady vynaložené mimo jiné i na znalečné. Moderační právo
předsedy senátu ohledně přenosu povinnosti v tomto případě nelze použít.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který neměl ve věci plný úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátkou, náleží
mu proto v souladu s ust. §11 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za převzetí
a přípravu zastoupení a za vyjádření ke kasační stížnosti ve výši 2 x 2100 Kč a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky 2 x 300 Kč podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky,
celkem tedy 4800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu