ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.49.2006
sp. zn. 5 As 49/2006 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce pprap. P. K., zast. Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem Dlouhá 16, 110 00,
Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2005, č. j. 9 Ca 223/2005 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále též „stěžovatel“) proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2005, č. j. 9 Ca 223/2005 - 37, kterým byla
odmítnuta žaloba, ve které se domáhal zrušení rozhodnutí ředitele Policie České republiky,
služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 16. 5. 2005, č. 322/2005, kterým byl zčásti
změněn výrok rozhodnutí ředitele PČR, oblastního ředitelství SCPP Plzeň ve věcech
služebního poměru č. 231/2005 ze dne 28. 2. 2005; tímto byl stěžovatel podle ustanovení
§106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 186/1992 Sb.) propuštěn ze služebního
poměru příslušníka Policie ČR; v ostatních částech bylo rozhodnutí správního orgánu
I. stupně potvrzeno.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že Městský soud v Praze při svém rozhodování
pochybil, a uvádí důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Stěžovatel
se domnívá, že je dána pravomoc soudu rozhodnout o jeho žalobě.
Stěžovatel má za to, že předmětná žaloba byla podána v zákonné lhůtě dvou měsíců
dle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel dodává, že v případě, že zákonná úprava lhůty
umožňuje různé způsoby interpretace, stanovil Nejvyšší správní soud správnou zásadu,
že je třeba dát vždy přednost lhůtě delší (č. 16 Sb. NSS), což je dle stěžovatele i tento případ,
neboť pouze takovým způsobem je možno vždy důsledně poskytnout soudní ochranu
základním právům a svobodám, zejména právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 LZPS).
Stěžovatel současně připomíná, že jeho možnost obrany práv byla už tak značně omezena
tehdejším pobytem ve vazbě.
Stěžovatel současně poukazuje, s ohledem na skutečnost, že se jedná o soudní ochranu
poskytovanou základním právům a svobodám, na nerovnost osob před zákonem, pokud by dal
za pravdu právní argumentaci Městského soudu v Praze, který svým právním výkladem
dovodil, že stěžovatel, jako účastník jedné skupiny osob „příslušníků PČR“, by měl daleko
kratší lhůtu k uplatnění svých práv před soudem, při propuštění ze služebního poměru (nikoliv
ovšem ze všech možných, resp. zákonem upravených důvodů propuštění ze služebního
poměru) ve srovnání s ostatními občany tohoto státu a v některých případech i jinými
příslušníky PČR. Stěžovatel má za to, že by se v takovém případě jednalo o diskriminaci.
Stěžovatel má dále za to, že smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení
neurčitosti při uplatňování práva. Stanovení lhůty proto musí být pro účastníky řízení
při uplatňování práv provedeno trans parentně, srozumitelně a předvídatelným způsobem
a nesmí být zejména zneužíváno k tomu, aby v praxi docházelo k denegatio justitae.
S ohledem na tato obecná pravidla, jakož i další shora uvedené skutečnosti má stěžovatel
za to, že kasační stížnost je z uvedených důvodů podána důvodně. Rozhodnutí Městského
soudu v Praze je nezákonné, neboť spočívá na nesprávném posouzení právní otázky soudem,
v daném případě procesních předpisů, zejména ohledně lhůt k podání předmětné žaloby.
Prakticky ze stejných důvodů má být napadené rozhodnutí nezákonné i z dalšího stěžovatelem
uváděného důvodu, neboť jím byla odmítnuta žaloba a tedy odmítnuta možnost přezkumu
rozhodnutí správního orgánu v řízení před soudem.
Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí, které napadl odmítnutou žalobou, mu bylo
doručováno do vazební věznice. Z takto doručovaného rozhodnutí, tj. rozhodnutí Ředitele
PČR, služby cizinecké a pohraniční polici, který rozhodl napadeným rozhodnutím ze dne
16. 5. 2005, č. 322/2005 ve věcech služebního poměru, je patrno, že tento nesplnil svou
poučovací povinnost, když žalobce nepoučil o možnosti podat proti takovémuto rozhodnutí
žalobu k soudu a v jaké lhůtě. Ředitel se svém rozhodnutí omezil pouze na poučení, že proti
jeho rozhodnutí se nelze odvolat. Tímto byla opětovně hrubě porušena práva stěžovatele, a to
bez ohledu na skutečnost, zda byl nebo nebyl zastoupen právním zástupcem. Poučovací
povinnost správního orgánu je dána bez výjimky a dané poučení je nedílnou součástí
jakéhokoliv rozhodnutí. V daném prostředí, je tedy otázkou, zda pro absenci nedílné součásti
rozhodnutí, tj. poučení o opravném prostředku, toto rozhodnutí bylo žalobci vůbec řádně
doručeno. Stěžovatel má za to, že nikoliv, požaduje proto, aby Nejvyšší správní soud usnesení
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se plně ztotožňuje s názorem
soudu. K bodům kasační stížnosti konstatuje, že stěžovatel byl zastoupen advokátem
na základě plné moci, která byla přiložena až k odvolání. Podle ustanovení §106 odst. 3
a ustanovení §124 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. a v souladu s ustanovením §266a zákoníku
práce, na který odkazuje §155 zákona č. 186/1992 Sb., se rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru doručuje do vlastních rukou policisty, není-li zastoupen. S ohledem
na smysl institutu přímého zastoupení (ustanovení §14 zákoníku práce), kdy advokát
mj. jedná ve všech právních věcech za účastníka, vykonává veškeré úkony, přijímá
doručované písemnosti, pak doručení rozhodnutí do vlastních rukou advokáta policisty
představuje doručení tohoto rozhodnutí policistovi.
Dále žalovaný uvádí, že podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou
měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení,
nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Zvláštním zákonem je zde právě zákon
č. 186/1992 Sb., konkrétně ustanovení §137 odst. 2, které stanoví pro podání návrhu
na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění ze služebního poměru podle
ustanovení §106 odst. 1 písm. d) soudem lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
Pro počítání času odkazuje tento zákon v ustanovení §155 na ustanovení §266 odst. 1
zákoníku práce, kdy se lhůta určená podle dnů počítá dnem, který následuje po události,
jež je rozhodující pro její počátek. Proto v této souvislosti nelze argumentovat zákonnou
lhůtou dle §72 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel dále namítá, že mu byla odmítnuta možnost
přezkumu rozhodnutí správního orgánu před soudem. K tomu již Nejvyšší správní soud
v rozhodnutí č. 16 Sb. NSS ročník 2003 vyložil, že lhůta třiceti dnů stanovená v §137 odst. 2
zákona k podání žaloby na přezkum rozhodnutí služebního funkcionáře se vztahuje pouze
na rozhodnutí výslovně uvedená v §137 odst. 1 zákona, v případě rozhodnutí zde výslovně
neuvedených je třeba dát přednost delší lhůtě – tedy dvouměsíční lhůtě.
Napadené rozhodnutí odvolacího orgánu proto podle něj splňuje všechny náležitosti
stanovené zákonem, tedy mj. poučení dle §132 odst. 8 zákona. O možnosti žalobce podat
proti rozhodnutí žalobu k soudu a v jaké lhůtě, není správní orgán povinen účastníka
poučovat. Možnost soudního přezkumu vyplývá z ustanovení §137 odst. 1 zákona i z čl. 36
LZPS. Přestože stěžovatel uvádí, že byla hrubě porušena jeho práva, podstatné je, že v řízení
byl zastoupen právním zástupcem, který měl náležitě chránit práva svého mandanta a jeho
vinou tedy je, že žaloba byla odmítnuta jako opožděná.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že rozhodnutím oblastního ředitele PČR oblastního
ředitelství SCPP Plzeň ve věcech služebního poměru č. 231/2005 ze dne 28. 2. 2005 byl podle
ustanovení §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona příslušníka Policie ČR s odkazem
na ustanovení §108 odst. 3 stejného zákona stěžovatel propuštěn. Proti tomuto rozhodnutí
bylo stěžovatelem podáno odvolání. Odvolací orgán ředitel PČR služby cizinecké
a pohraniční policie část výroku rozhodnutí č. 322/2005 změnil a v ostatních částech
napadené rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele
dne 3. 6. 2005.
Žaloba stěžovatele, doručená soudu dne 4. 8. 2005, byla Městským soudem v Praze
(dále jen krajský soud) odmítnuta usnesením ze dne 22. 12. 2005 pod č. j. 9 Ca 223/2005 - 37
z důvodu opožděného podání dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Jak krajský soud uvádí,
z podacího razítka na stejnopise napadeného rozhodnutí, který byl k žalobě připojen, a jak
ostatně stěžovatel sám uvedl v žalobě, napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno
prostřednictvím jeho právního zástupce dne 3. 6. 2005. Třicetidenní lhůta k podání žaloby,
zakotvená v ustanovení §137 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., tedy stěžovateli počala běžet
dne 4. 6. 2005 a skončila dne 4. 7. 2005 (dne 3. 7. 2005 byla neděle). Je tak zcela evidentní,
že žalobu stěžovatel podal až po uplynutí stanovené třicetidenní lhůty a krajský soud proto
žalobu jako opožděnou odmítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo
rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Zvláštním zákonem, který
stanoví lhůtu jinou, je v tomto případě zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie ČR, v tehdy platném znění, který v ustanovení §137 odst. 2 stanovil,
že návrh na přezkoumání rozhodnutí soudem je možno podat ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní
moci rozhodnutí.
Žaloba stěžovatele, doručená krajskému soudu dne 4. 8. 2005 byla podána zcela
evidentně až po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
K odkazu stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – 2 As 19/2003,
publikováno jako rozhodnutí č. 16 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
č. 1/1993 - nutno podotknout, že toto rozhodnutí nepodporuje názor stěžovatele, naopak
je s ním v rozporu – viz citace: „K této otázce však Nejvyšší správní soud uvádí, že ustanovení
§137 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. upravuje lhůtu k podání návrhu na přezkoumání
rozhodnutí soudem „podle předchozího odstavce“, tedy v taxativně vymezených případech
přezkumu rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. c) nebo d),
o náhradě škody nebo bezdůvodném obohacení, které přesahují částku 5000 Kč, nebo
o uložení kázeňského trestu. Ve všech ostatních případech je nutno vycházet z toho,
že obecnou lhůtu pro podání žaloby podle části páté hlavy druhé o. s. ř. stanovil zákon v délce
dvou měsíců (§250b odst. 1 o. s. ř. ve znění, platném v době podání žaloby), ...“ (rozhodnutí
NSS ze dne 14. 8. 2003, č. j. 2 As 19/2003 - 58).
Z předchozího vyplývá, že v taxativně vymezených případech /tj. i v tomto případě –
ustanovení §137 odst. 1 písm. a) zákona/ se použije odlišná lhůta než v s. ř. s. (dříve podle
části páté hlavy druhé o. s. ř.), a to lhůta, uvedená v ustanovení §137 odst. 2 zákona,
tj. třicetidenní.
V projednávané věci stěžovatele se tak jedná o případ, kdy zvláštní zákon zkracuje
obecnou dvouměsíční lhůtu k podání žaloby (ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s.) a stanoví lhůtu
jinou. Takovéto ustanovení zvláštního zákona není v rozporu s ustanovením §72 odst. 1
s. ř. s. Není-li pak zvláštním zákonem stanovená 30-ti denní lhůta dodržena a respektována
jako lhůta speciální a žaloba k soudu je podána až po jejím marném uplynutí, byť v rámci
obecné dvouměsíční lhůty, jedná se o opožděně podanou žalobu, kterou je třeba odmítnout
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že případy, kdy je stanovena kratší
lhůta pro podání žaloby, nejsou v českém právním řádu nijak výjimečné a rozhodně
se netýkají pouze některých rozhodnutí dle zákona č. 186/1992 Sb. Jedním z případů,
kdy zákon stanoví odlišnou lhůtu, je například ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb.
o cenách, které zkracuje lhůtu k podání žaloby na 30 dnů. Dalším z případů, kdy zvláštní
zákon stanoví jinou lhůtu, je ustanovení §172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, které zkracuje lhůtu k podání žaloby rovněž na třicet dnů.
Návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem je také třeba podat ve lhůtě
30-ti dnů od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §157 odst. 1
zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že ustanovení §137
odst. 1 služebního zákona je ustanovením rozporným s čl. 36 Listiny. Nejvyšší správní soud
již v výše zmíněném rozhodnutí uveřejněném pod č. 16 Sb. NSS ročník 2003 vyložil, že lhůta
třiceti dnů stanovená v §137 odst. 2 služebního zákona k podání návrhu na přezkoumání
rozhodnutí služebního funkcionáře se vztahuje pouze na rozhodnutí výslovně uvedená v §137
odst. 1 zákona, v případě rozhodnutí zde výslovně neuvedených je třeba dát přednost delší
lhůtě – tedy obecné dvouměsíční lhůtě.
Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení §137 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. není
v rozporu s čl. 36 Listiny, neboť nebrání přezkumu dalších rozhodnutí vydaných podle
služebního zákona v tomto ustanovení neuvedených, obdobné platí i odstavec 2 tohoto
ustanovení, neboť skutečnost, že pro určitý okruh rozhodnutí je pro podání žaloby stanovena
odchylná lhůta než pro jiná rozhodnutí vydaná podle téhož zákona, nečiní takovou úpravu
úpravou protiústavní (viz též rozhodnutí NSS ze dne 9. 2. 2004 č. j. 1 As 37/2004 - 54;
uveřejněno na www.nssoud.cz).
Také tvrzení stěžovatele, že nebyl správním orgánem správně poučen, je nutno
odmítnout neboť nemá žádné opodstatnění. Podle ustanovení §124 odst. 1 zákona
č. 186/1992 Sb. musí písemné vyhotovení rozhodnutí obsahovat výrok, odůvodnění a poučení
o odvolání, nikoliv poučení o možnosti podat žalobu k soudu. Povinnost správního úřadu,
který vede řízení podle správního řádu zahrnuje pouze poučení účastníka o tzv. řádných
opravných prostředcích; v tomto směru byl stěžovatel řádně poučen o možnosti podat proti
rozhodnutí správního orgánu ze dne 28. 2. 2005, jímž byl ze služebního poměru propuštěn,
odvolání, což ostatně učinil. Poučovací povinnost správního orgánu se netýká však dalších
možných procesních prostředků a postupů, které aktuální právní úprava zná a jimiž
se zahajuje jiné řízení před státními orgány nebo soudy. Takto široce pojatou poučovací
povinnost orgánu státní moci nelze uložit ani ji na něm požadovat s odvoláním na ústavní
princip, když její řádné splnění by fakticky znamenalo i zásah státního orgánu do výkonu
moci soudní. Požadavek, aby rozhodnutí správního orgánu II. stupně (tedy konečné)
obsahovalo poučení o dalších možných právních prostředcích je rovněž věcně nereálný
s ohledem na jejich množství a rozsah podmínek, za jakých jsou připuštěny.
Stěžovatel nebyl postupem správních orgánů nikterak zkrácen na svých právech
a nebyla mu odňata možnost domáhat se jejich ochrany. Stěžovateli bylo řádně doručeno
rozhodnutí dne 1. 3. 2005, dne 16. 3. 2005 podal stěžovatel prostřednictvím advokáta, kterého
si zvolil, odvolání, tomuto advokátovi bylo rozhodnutí žalovaného v souladu s ust. §25
odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, řádně doručeno dne 3. 6. 2005.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud se odmítnutím návrhu
stěžovatele postupem podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nezákonnosti nedopustil, a proto
kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že stěžovatel neměl ve věci úspěch
(ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. března 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu