ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.54.2006
sp. zn. 5 As 54/2006 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce V. A., zast. JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem Dukelská 2, 792 11,
Bruntál, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, odbor dopravy a
silničního hospodářství, se sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2006, č. j. 58 Ca 21/2004
– 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
k rukám advokáta JUDr. Miroslava Valy částku 2400 Kč do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalovaný (dále též „stěžovatel“) proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2006, č. j. 58 Ca 21/2004 - 25, kterým bylo zrušeno
rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 20. 2. 2004,
č. j. DSH/12044/03Pt; tímto bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Bruntál ze dne
11. 11. 2003, č. j. ODSH-8605/03. Uvedeným rozhodnutím městského úřadu byl žalobce
uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle
ustanovení §22 odst. 1 písm. f) a ustanovení §30 odst. 1 písm. i) bod 1, 2 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkového zákona“).
Stěžovatel napadá rozsudek v celém jeho rozsahu z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a/
zákona č. 150/202 Sb., soudní řád správní, dále „s. ř. s.“).
Stěžovatel se neztotožňuje s právním názorem soudu, že žalobce nebyl k ústnímu
jednání řádně předvolán, neboť správní orgán I. stupně žalobci v souladu s ustanovením
§41 odst. 1, 2 správního řádu zaslal předvolání k ústnímu jednání, které bylo nařízeno
nejdříve na den 14. 10. 2003. Následně bylo toto jednání přerušeno za účelem doplnění
dokazování a s pokračováním tohoto jednání dne 4. 11. 2003 v 9:00 byl žalobce také
srozuměn. V předmětném předvolání byl žalobce řádně poučen a upozorněn na následky
nedostavení se k ústnímu jednání. Na toto předvolání žalobce z vlastní iniciativy reagoval,
když dne 3. 11. 2003 telefonicky omlouval jím navrženého svědka pana J. Š., který se nemohl
dne 4. 11. 2003 k ústnímu jednání dostavit. Správní orgán tuto omluvu žalobce přijal s tím, že
sdělil žalobci nový termín ústního jednání z důvodu změny služeb policistů, kteří byli
předvoláni také jako svědci, a to na 11. 11. 2003 v 9:00 hodin. Žalobce se změnou termínu
ústního jednání souhlasil a správnímu orgánu sdělil, že tento navržený termín mu vyhovuje,
také tomuto orgánu uvedl, že se na jednání dostaví, aby se mohl ke svědeckým výpovědím
vyjádřit. Obsah telefonického hovoru správní orgán ihned po jeho skončení zaprotokoloval. I
když byl žalobce srozuměn telefonicky s novým termínem jednání, správní orgán I. stupně se
nad rámec svých povinností a jen z opatrnosti, aby bylo nezpochybnitelně dokladováno, že
žalobce byl o tomto novém termínu vyrozuměn, pokusil cestou Policie České republiky
doručit žalobci písemné předvolání na den 11. 11. 2003. Toto se však nepodařilo doručit, jak
vyplývá i z přípisu Policie České republiky Obvodní oddělení V. (dále jen OO PČR V.) ze
dne 11. 11. 2003. Tato okolnost však nemá vliv na skutečnost, že o změně termínu ústního
jednání, na které byl žalobce již řádně předvolán, byl náležitě vyrozuměn, přičemž správní řád
nestanoví, že tak musí být učiněno písemnou formou. Toto vyrozumění je dokladováno výše
zmíněným zaprotokolováním obsahu telefonického hovoru, přičemž tento obsah žalobce ani
v odvolání, ani posléze v žalobě nezpochybňoval.
V případě termínu ústního jednání 11. 11. 2003 se nejednalo o nařízení nového ústního
jednání, k němuž by bylo nutno obviněného znovu předvolávat, ale pouze o změnu termínu
a pokračování již nařízeného ústního jednání, k němuž byl žalobce řádně předvolán. Pokud
se na tento termín bez náležité omluvy nedostavil, přestože mu tato změna byla známa,
byly naplněny zákonné podmínky pro projednání přestupku v jeho nepřítomnosti a nelze
v takovém případě namítat porušení práv účastníka řízení podle ustanovení §32 odst. 1
či §33 odst. 2 správního řádu, jak učinil žalobce a jak této námitce přisvědčil Krajský soud
v Ostravě.
Ve vyjádření žalobce ke kasační stížnosti žalovaného tento uvádí, že s názorem
stěžovatele nemůže souhlasit, protože vzhledem ke klíčovému významu ústního jednání
v přestupkovém řízení a vzhledem k závažnosti následků nedostavení se musí být předvolání
učiněno v takové formě, která nevzbuzuje pochybnosti o tom, zda osoba obviněná z přestupku
byla řádně předvolána. Vhodnou formou je zcela nepochybně písemné předvolání
s vykázaným doručením či předvolání učiněné při ústním jednání do protokolu. Je věcí
správního orgánu, jakou formu předvolání v konkrétním případě zvolí, musí být však schopen
řádné předvolání prokázat.
Stěžovatel se v kasační stížnosti opírá o obsah telefonického hovoru, který správní
orgán ihned po jeho ukončení zaprotokoloval. Tento záznam je jednostranný úkol správního
orgánu a nemá charakter veřejné listiny, která by potvrzovala pravdivost toho,
co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. Tento protokol nemůže být považován za důkaz řádného
předvolání. Tvrzení žalovaného, že se nejednalo o nařízení nového jednání, ale jen o jeho
přeložení (změnu termínu) je dle názoru žalobce irelevantní. K výše uvedenému blíže žalobce
poukazuje na nález Ústavního soudu 788/02, Sb. n. u. US Svazek č. 32 Nález č. 38 str. 373.
Smyslem ustanovení §32 odst. 2 správního řádu je umožnit účastníku řízení,
aby ve fázi před vydáním rozhodnutí mohl uplatnit své výhrady, popř. učinit procesní návrhy
tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci.
Účastník si sám nemůže učinit relevantní úsudek o tom, kdy je shromažďování podkladů
pro rozhodnutí ukončeno, a proto musí být z výzvy správního orgánu k seznámení
se s podklady pro rozhodnutí zřejmé, že shromažďování bylo ukončeno. Takováto výzva,
popř. poučení, nebyla nikdy žalobci doručena či jinak oznámena. K výše uvedenému blíže
žalobce poukazuje na judikát Nejvyššího správního soudu SJS 303/2004 7 A 112/2002 - 36,
Sb. NSS 2004.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že uvedeného přestupku se měl ž alobce dopustit
tím, že dne 29. 8. 2003 ve V. řídil osobní motorové vozidlo, byl kontrolován hlídkou OO PČR
V. a na její výzvu se odmítl podrobit orientační dechové zkoušce.
Dne 14. 10. 2003 bylo zahájeno ohledně uvedeného přestupku ústní jednání na odboru
dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu Bruntál, kde při jednání žalobce uvedl,
že auto neřídil on, ale jeho známý J . Š., bytem v B. Jednání bylo přerušeno za účelem
výslechu zasahujících policistů a svědka J. Š. Pokračováni ústního jednání bylo stanoveno na
den 4. 11. 2003.
Dle úředního záznamu ze dne 3. 11. 2003 telefonoval žalobce, který omlouval svědka
J. Š., že se nemůže jednání zúčastnit. Přitom mu bylo sd ěleno, že termín bude změněn na
11. 11. 2003. Žalobce dle zápisu v úředním záznamu sdělil, že mu termín nařízeného jednání
vyhovuje, a že se na jednání dostaví, aby se mohl ke svědeckým výpovědím vyjádřit.
Správní orgán předvolal k výslechu svědka J. Š., bytem V., N. 6. Tento do protokolu
uvedl, že V. A. osobně nezná, dne 29. 8. 2003 jeho automobil neřídil a ani v něm neseděl.
Žalobce u výslechu svědka (ústní jednání dne 11. 11. 2002) nebyl přítomen. Správní
orgán požádal Policii ČR o zajištění účasti ž alobce u jednání, ze spisového materiálu však
vyplývá, že dne 10. 11. 2003 nebyl žalobce zastižen, bylo hovořeno pouze s manželkou,
které bylo předáno předvolání pro žalobce, aby se dostavil na OO PČR V. k převzetí
předvolání k ústnímu jednání na den 11. 11. 2003. Žalobce se k převzetí předvolání
nedostavil.
Rozhodnutím ze dne 11. 11. 2003, č. j. ODSH-8605/03 byl žalobce uznán vinným
přestupkem podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) a §30 odst. 1 písm. i) 1, 2 přestupkového
zákona, za což mu byla udělena pokuta ve výši 15 000 Kč a zákaz činnosti spočívající
v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Správní orgán považoval
tvrzení žalobce, že osobní vozidlo neřídil on, ale svědek J. Š., za účelové (s odkazem na
výpověď policistů a na výpověď svědka J. Š.).
Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí dne 28. 11. 2003 odvolání, ve kterém
uvádí, že není pravdivé tvrzení policistů. Žalobce v odvolání dále uvedl, že svědecká výpověď
J. Š. je lživá a zopakoval své tvrzení, že to byl právě on, který předmětný den vozidlo řídil.
Nesouhlasil rovněž se skutečností, že o přestupku bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.
Stěžovatel námitky žalobce neshledal důvodnými s tím, že žalobce byl seznámen s termínem
konání výslechu svědků; bez řádné omluvy se nedostavil, proto bylo dle ustanovení
§74 odst. 1 přestupkového zákona rozhodnuto v jeho nepřítomnosti.
Odvolací orgán – Krajský úřad Moravskoslezského kraje dne 20. 2. 2004 odvoláním
napadené rozhodnutí Městského úřadu Bruntál změnil, a to tak, že upřesnil výrok rozhodnutí,
jinak vše ponechal beze změny.
Žalobce podal 23. 4. 2004 ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu.
Žalobce v uvedené žalobě uvádí, že správní orgán vyslechl jinou osobu, než jím
uváděného J. Š. z B. V protokolu o výslechu je uvedeno jiné rodné číslo, než má svědek, který
vozidlo řídil i jiná adresa jeho bydliště. Žalobce uvádí, že s ním jel ve voze J. Š., bytem N. 6,
B., zatímco správní orgán vyslechl J. Š., bytem N. 6, V. Přestože jako adresu bydliště svě dka
žalobce uvedl B., na doručence předvolání ve spise je uvedena adresa V. Ve V. však N. 6
neexistuje. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán rozhodoval na základě výpovědi osoby,
kterou žalobce za svědka neoznačil. Navíc žalobce nebyl poučen o možnosti vyjádřit
se pře vydáním rozhodnutí k provedeným důkazům a způsobu zjištění podkladu
pro rozhodnutí. Tím došlo k porušení ustanovení §32 odst. 1 a §33 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb. a vydané rozhodnutí odporuje zákonu.
Stěžovatel ve vyjádření k žalobě uvádí, že podstata žalobního návrhu spočívá v osobě
J. Š., bytem B., kterého žalobce navrhl vyslechnout jako svědka. Svým způsobem má žalobce
zčásti pravdu, když byl jako svědek před správním orgánem I. stupně vyslechnut J. Š. z V.
Avšak, jak je zřejmé ze spisové dokumentace, od prvopočátku, tedy od policejního zásahu
policistů, kteří policejní zákrok dne 29. 9. 2003 prováděli, až po jejich svědecké výpovědi,
které učinili před správním orgánem I. stupně dne 11. 11. 2003, jedinou osobou, která vozidlo
v uvedený den řídila, byla osoba žalobce. Zasahující policisté shodně jak v úředních
záznamech, tak ve svědeckých výpovědích uvádějí, že předmětného dne ve V. v těsném
závěsu sledovali jízdu vozidla žalobce až do jeho zastavení a vystoupení řidiče. Tito svědci
detailně popisují počátek zásahu až do jeho dokončení. Dle jejich svědeckých výpovědí,
jedinou osobou, která předmětné vozidlo řídila a nikdo jiný přitom ve vozidle neseděl, byla
osoba žalobce. Po zastavení tohoto vozidla a vystoupení tohoto řidiče, tedy žalo bce, byl tento
ihned vyzván policejní hlídkou k provedení dechové zkoušky, kterou odmítl s tím, že dechová
zkouška není potřebná a sám doznal, že před jízdou pil pivo. Po výzvě policistů, aby vozidlo
zajistil, tohoto uposlechl a poté na obvodním oddělení Policie ČR ve V. bylo sepsáno
oznámení přestupku, kdy se žalobce odmítl ke skutku vyjádřit a odmítl podepsat také
oznámení o dopravním přestupku. Dle úředních záznamů, policistům na obvodním oddělení
uvedl, že se bude hájit tím, že vozidlo neřídil a hlídka si může sepisovat, co chce. Až u
ústního jednání nařízeného správním orgánem I. stupně na den 14. 10. 2003, tedy s časovým
odstupem, do protokolu o ústním jednání žalobce správnímu orgánu uvedl, tedy potvrdil své
tvrzení, které již řekl zasahujícím policistům na obvodním odd ělení, že osobní auto neřídil
a řídil ho jeho známý J. Š., bytem v B. Do areálu odbočili, protože pan J. Š. musel použít
toaletu. On z vozidla vystoupil a čekal u vozidla. V té chvíli přijeli policisté a nedali si
vysvětlit, že vozidlo neřídil.
Dne 11. 11. 2003 bylo pokračováno v ústním jednání, kde byl vyslechnut omylem jako
svědek J. Š. z V. Tento do protokolu uvedl, že s žalobcem dne 29. 8. 2003 v osobním autě
neseděl ani ho neřídil a žalobce osobně nezná.
Stěžovatel na základě výše uvedeného konstatuje, že žalobcem navržený svědek J. Š.
z B. s největší pravděpodobností by svědčil ve prospěch žalobce. Jeho svědecká výpověď by
však neměla vliv na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, protože veškeré důkazy
nacházející se ve spisové dokumentaci svědčí o tom, že daného dne, v danou hodinu a na
daném místě řídila vozidlo jediná osoba, kterou byla nepochybně osoba žalobce. Z tohoto
důvodu stěžovatel nemůže ani přijmout čestné prohlášení J. Š. z B. ze dne 5. 3. 2004, které
tvoří přílohu žalobního návrhu tak, jak to má na mysli ustanovení §29 odst. 1 správního řádu.
S další námitkou žalobce, že došlo k porušení ustanovení §32 odst. 1 a ustanovení
§33 odst. 2 správního řádu, stěžovatel nesouhlasí, protože ze strany správního orgánu
I. stupně bylo tyto ustanovení správního řádu plně dodrženy. Své zákonné právo žalobce
zmařil svým jednáním, když se k ústnímu jednání nedostavil. Jak je zřejmé ze spisové
dokumentace předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 11. 11. 2003 bylo žalobci
doručováno prostřednictvím Policie ČR. Žalobce však touto hlídkou doma zastižen nebyl,
bylo hovořeno pouze s jeho manželkou, a proto jí bylo pro žalobce přenecháno písemné
předvolání s tím, aby se dostavil na obvodní oddělení Policie ČR V. k převzetí doručenky
(zásilky do vlastních rukou). Žalobcem toto však učiněno nebylo. Na základě uvedeného
stěžovatel navrhoval, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta.
Krajský soud shledal důvodnou námitku žalobce, že bylo porušeno jeho právo podle
ustanovení §33 odst. 2 správního řádu, podle kterého správní orgán je povinen dát
účastníkům řízení možnost, aby se před vy dáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu
i ke způsobu jeho zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění. Z obsahu správního spisu
dle krajského soudu vyplynulo, že žalobce nebyl řádně předvolán k ústnímu jednání dne
11. 11. 2003. Podle úředního záznamu ze dne 3. 11. 2003 sice vyplývá, že zaměstnanec
správního orgánu I. stupně telefonicky hovořil s žalobcem, kterému sdělil, že ústní jednání
ze dne 4. 11. 2003 je přeloženo na 11. 11. 2003, předvolání k jednání však žalobci nebyla
doručena, neboť podle záznamu policie ze dne 11. 11. 2003 žalobce nebyl dne 10. 11. 2003
zastižen doma, bylo hovořeno pouze s jeho manželkou, které policisté předali předvolání
na obvodní oddělení k převzetí doručenky. Z tohoto záznamu však nelze dovodit, že žalobci
bylo řádně doručeno předvolání k jednání na den 11. 11. 2003. Za situace, kdy žalobce
nepřevzal písemnost, která mu měla být doručena do vlastních rukou a nebyla ani doručena
náhradním způsobem (ustanovení §24 odst. 2 správního řádu), nelze považovat postup
(tzn. sdělení manželce žalobce o tom, že druhý den se koná ústní jednání) v souladu
se zákonem. Podle ustanovení §74 odst. 1 věty první přestupkového zákona v nepřítomnosti
obviněného u přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán,
se k jednání dostavit, nebo se nedostaví bez náležité odmluvy nebo důležitého důvodu.
Protože podmínka řádného předvolání žalobce k ústnímu jednání splněna nebyla, nelze
ani dovodit, že žalobce se bez řádné omluvy nedostavil a nevyužil tak své právo podle
ustanovení §33 odst. 2 správního řádu. Došlo tím k porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Soud proto podle ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému (stěžovateli) k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení /§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s./ spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná
právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním
posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ
nebo situaci.
Stěžovatel má za to, že výše uvedené právní otázky byly soudem posouzeny
nesprávně, a toto nesprávné posouzení vede k nezákonnosti rozsudku krajského soudu.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává toho, že se nejednalo o nařízení nového
ústního jednání, ale pouze o změnu termínu a pokračování již nařízeného ústního jednání,
k němuž byl žalobce řádně předvolán. Zde uplatňuje tvrzení, že žalobci byla tato změna
termínu dobře známa, a proto byly naplněny zákonné podmínky pro projednání přestupku
v jeho nepřítomnosti a nelze v takovém případě namítat porušení práv účastníka řízení.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutečnost, že se jedná o první
předvolání, či se jedná o pokračování nařízeného ústního jednání, není podstatná,
protože v zásadě na všechna ústní jednání musí být žalobce řádně předvolán a není možné
přestupek projednat bez jeho přítomnosti, pokud tak učiněno není.
Žalobce měl v řízení o přestupku, který mu byl kladen za vinu, zákonné právo,
aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, tj. měl právo být přítomen ústnímu jednání
o přestupku podle §74 zákona o přestupcích, ledaže by odmítl, ač b yl řádně předvolán,
se k projednání dostavit, nebo se nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
Nejvyšší správní soud se musel předně zabývat tím, zda byl žalobce k ústnímu jednání řádně
předvolán.
Žalobce ve správní žalobě i ve vyjádření ke kasační stížnosti tvrdil, že k ústnímu
jednání o přestupku řádně předvolán nebyl. Správní orgán I. stupně toto tvrzení popíral,
v čemž mu přisvědčil i odvolací správní orgán. Správní orgány se přitom řídily úvahou,
že zákon o přestupcích ani správní řád nepředepisují formu předvolání k ústnímu jednání,
a vzaly za prokázané, že žalobce byl k ústnímu jednání předvolán telefonicky.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že náležitosti předvolání nejsou
zákonem stanoveny. Předvolání by mělo být v zá sadě písemné i když není vyloučeno ani
předvolání ústní. Lze tedy konstatovat, že ustanovení §41 správního řádu (ve spojení
s §51 zákona o přestupcích) skutečně výslovně nestanoví, jakou formu má předvolání
k ústnímu jednání o přestupku mít. Je však zřejmé, že vzhledem ke klíčovému významu
ústního jednání v přestupkovém řízení a vzhledem k závažnosti následků nedostavení se, musí
být předvolání učiněno v takové formě, která nevzbuzuje pochybnosti, zda osoba byla řádně
předvolána. Vhodnou formou je zcela n epochybně písemné předvolání s vykázaným
doručením, popřípadě předvolání učiněné při ústním jednání do protokolu. Je věcí správního
orgánu, jakou formu předvolání v konkrétním případě zvolí, musí však být schopen řádné
předvolání prokázat.
V případě písemného předvolání by z něj mělo být zřejmé, kdo je předvoláván, v jaké
věci, kdy a kam se má dostavit. Písemné předvolání vzhledem k možným následkům
případného nedostavení se je vhodné doručit do vlastních rukou předvolaného, aby doručení
mohlo být prokázáno.
Ústní předvolání je možno použít tehdy, pokud je předvolaný nemůže popřít,
tedy když je jeho existence jednoznačně doložena. Možným případem je například předvolání
v rámci protokolace místního šetření či ohledání, kde je ústní předvolání zachyceno v rámci
protokolu apod. Ústní předvolání, musí být učiněno v takové formě, že nevzbuzuje
pochybnosti o tom, zda osoba žalobce byla řádně předvolána. Telefonický hovor
zaznamenaný ve formě úředního záznamu tuto podmínku nesplňuje, a proto nemůže být
považován za důkaz řádného předvolání. Úřední záznam je jednostranný úkon správního
orgánu a nemá charakter veřejné listiny, která by potvrzovala pravdivost toho,
co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno (viz. ÚS 788/02 [Sb. n. u. US Svazek č. 32 Nález č. 38).
Pochybnosti stran řádného předvolání obviněného z přestupku nutně musí vést
k závěru, že řádně předvolán nebyl. I v oblasti správního trestání platí princip presumpce
neviny a z něho vyplývající zásada rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Vedle toho pochybnosti o tom, zda byl obviněný k ústnímu projednání přestupku řádně
předvolán, tj. zda měl možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu,
k důkazům o nich, a možnost navrhovat důkazy na svou obhajobu, postihují ve svém
důsledku i zjištěný skutkový stav věci, který se stal podkladem pro správní rozhodnutí;
v daném případě důkazem, který správní orgán vzal za rozhodný se přitom stala výpověď
osoby, která nebyla ani nemohla být svědkem.
Poskytnutí možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům rozhodnutí
je třeba chápat jako možnost, která je dána účastníkovi správního řízení v jeho závěrečné fázi
před vydáním rozhodnutí, poté, co jsou shromážděny podklady pro rozhodnutí. Smyslem
takového postupu je přitom umožnit účastní kovi řízení, aby mohl uplatnit své výhrady,
příp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Tuto povinnost vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu správní řád ukládá přitom správním
orgánům i v ustanoveních §3 a §46. Správní orgán nejenže této povinnosti nedostál, zcela
nepřípustně rovněž předjímal poté, kdy své rozhodnutí postavil na výpovědi osoby od svědka
odlišné, že výpověď svědka označeného žalobcem by nemohla ničeho, co by mohlo skutkový
stav, tak jak byl policisty zjištěn, přinést. Takový závěr ohledně skutkového stavu, za situace,
kdy v řízení existují rozporná tvrzení správního orgánu a účastníka řízení, je však možno
učinit až po provedení navrhovaného důkazního prostředku.
Nejvyšší správní soud se v posuzované právní věci ztotožňuje s názorem Krajského
soudu v Ostravě a námitku tvrzeného porušení žalobcova práva podle ustanovení §33 odst. 2
správního řádu, podle kterého je správní orgán povinen dát účastníkům řízení možnost,
aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění,
popřípadě navrhnout jeho doplnění shledal důvodnou. Z obsahu správní spisu vyplynulo,
že žalobce nebyl řádně předvolán k ústnímu jednání dne 11. 11. 2003, resp. správnímu orgánu
se nepodařilo tuto skutečnost prokazatelným způsobem doložit.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že přezkoumávané rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě net rpí namítanou nezákonností
ani nepřezkoumatelností či jinou vadou, k níž by byl Nejvyšší správní soud povinen
přihlédnout ex offo, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s.; přiznal tedy žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč,
a to v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996,
advokátní tarif, v platném znění.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu