ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.62.2006:87
sp. zn. 5 As 62/2006 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: B. a. s., zast. JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Václavské nám. 21,
110 00 Praha 1, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína
Čermáka 2a, 160 68 Praha 6, za účasti 1) E. C. s. r. o. a 2) M. C. s. r. o., v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č. j. 11 Ca
265/2005 – 47,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č. j. 11 Ca 265/2005 – 47
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadá žalobce (dále též „stěžovatel“) rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č. j. 11 Ca 265/2005 - 47, kterým byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 31. 8. 2005, sp. zn.
O-117494; tímto bylo vyhověno rozkladu, podanému dne 15. 7. 2004 společností E. C.,
s. r. o., a kterým byla slovní ochranná známka č. 209774 ve znění „S.“ prohlášena ze
neplatnou pro část seznamu výrobků ve třídě 29 mezinárodního třídění výrobků a služeb, tj.
pro rybí produkty. Seznam výrobků a služeb se u uvedené ochranné známky podle tohoto
rozhodnutí upravil na potraviny vyjma rybích produktů. Pro tento seznam zůstává ochranná
známka v platnosti.
Stěžovatel napadá rozsudek z důvodu nezákonnosti a z důvodu nesprávného posouzení
právní otázky. Dle stěžovatele z odůvodnění rozsudku soudu vyplývá, že soud prováděl
dokazování, jinak by nemohl dospět k závěru, že ochranná známka žalobce odkazuje
na zoologický název ryby „Cololabis saira“. Pokud soudy v řízení podle soudního řádu
správního provádějí dokazování, toto dokazování se může provádět jen při jednání, přičemž
jednání se musí nařídit i v tom případě, kdy účastníci souhlasí s rozhodnutím o věci samé
bez jednání.
Dále je stěžovatel toho názoru, že soud nesprávně posoudil právní otázky týkající
se důvodnosti zápisu ochranné známky do rejstříku ochranných známek podle zákona
o ochranných známkách, a to z následujících důvodů:
Při aplikaci zákona o ochranných známkách je podle názoru stěžovatele třeba rozlišit
věci skutkové a věci právní, přičemž jen věci skutkové jsou předmětem dokazování. Věci
právní předmětem dokazování nejsou, protože podle zásady „iura novit curia“ je má soud znát
z úřední povinnosti.
Dále mimo jiné uvádí, že je zřejmé že slovo „saira“ nepředstavuje obecné označení
pro druh ryb „Cololabis saira“, jak se soud mylně domníval, protože správným odborným
označením obou těchto druhů ryb v českém jazyce je „sajra“. Navíc je toto odborné označení
pojmem právním a nikoliv skutkovým, a proto ani dokazování k této otázce nepřichází
v úvahu. Stěžovatel proto dále tvrdí, že soud provedl dokazování ohledně skutečnosti, která
není věcí skutkovou, nýbrž právní, protože jakákoliv terminologie používaná v právních
předpisech nebo mezinárodních smlouvách je terminologií závaznou. Soud při svém
rozhodování nevzal v úvahu Úmluvu o mořském právu a její nerespektování je také důvodem
nezákonnosti rozhodnutí soudu.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti dne 13. 7. 2006 vyplývá, že nesouhlasí
s tvrzením stěžovatele, že soud musel provádět dokazování, aby dospěl k závěru, že ochranná
známka stěžovatele ve znění „saira“ odkazuje na zoologický název ryby „Cololabis saira“.
Skutečnost, že ochranná známka stěžovatele odkazuje na zoologický název této ryby je patrná
z důkazů uvedených ve spise, který žalovaný soudu předložil. Tvrzení stěžovatele o tom,
že soud musel provádět dokazování, aby k tomuto závěru dospěl je nepodložené.
Jak dále uvádí i sám stěžovatel, je název ryby „Saira“ obsažen v řadě mezinárodních
smluv. U těchto mezinárodních smluv se uplatňuje pravidlo „iura novit curia“, tedy že soudce
zná právo a obsah těchto smluv, proto není nutné dokazovat.
Pokud jde o rozsáhlé úvahy stěžovatele o tom, že součástí českého právního řádu jsou
mezinárodní úmluvy, ve kterých se objevuje označení ryby „Saira“, a tudíž jde o právní
pojem, který není možné dokazovat, žalovaný uvádí, že ačkoliv tato tvrzení, stejně
jako překlady názvu ryby „Saira“ do několika evropských jazyků jistě nejsou bez zajímavosti,
v konkrétním případě postrádají jakoukoliv právní relevanci.
Žalovaný v rámci rozhodování o zápisné způsobilosti rozhoduje v mezích stanovených
mu zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, který mu přiznává určitou míru
správního uvážení. Úřad poskytuje zápisnou způsobilost ochranných známek v souladu
s ustanovením §1 zákona č. 441/2003 Sb., tedy do rejstříku ochranných známek zapíše pouze
taková označení, která jsou schopna odlišit výrobky a služby jednoho výrobce od výrobků
a služeb výrobce jiného. Zákon dále stanoví i další požadavky, které musí označení
obsahovat, aby mohlo být do rejstříku zapsáno. Úřad podrobně posuzuje, zda určité označení
splňuje všechna zápisná kritéria stanovená zákonem, a posuzuje každé označení z hlediska
vizuálního, fonetického a sémantického. Úřad se tak nemůže při posuzování omezit pouze
např. na jedinou definici určitého pojmu, byť obsaženou v mezinárodní smlouvě. Označení
musí být vždy posouzena komplexně, aby mohlo být o zápisné způsobilosti rozhodnuto.
Posouzení zápisné způsobilosti ochranné známky nelze považovat za právní skutečnost,
kterou by nebylo možno dokazovat, jak tvrdí stěžovatel, a to i přes to, že se dané označení
objevuje v některé mezinárodní smlouvě.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že dne 27. 5. 1998 byla do rejstříku ochranných
známek zapsána slovní ochranná známka č. 209774 ve znění „S.“, jejímž vlastníkem
je společnost B. a. s. Návrhem ze dne 11. 2. 2004 se navrhovatel - společnost E. C., s. r. o. -
domáhal výmazu této ochranné známky s odůvodněním, že byla zapsána v rozporu
s ustanovením §2 odst. 1 písm. c) dříve platného zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť „saira“ je druh ryby, vyskytující se v Tichém
oceánu, což dokládá různými slovníky, přičemž toto označení používá na trhu více
podnikatelských subjektů.
Dne 21. 6. 2004 byl návrh, překvalifikovaný podle nového zákona č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách, na návrh na prohlášení neplatnosti, zamítnut s odůvodněním, že sice
byla prokázána existence ryby latinsky zvané Cololabis saira, vyskytující se mj. ve východní
části Tichého oceánu, avšak průměrný spotřebitel si slovo „S.“ s touto rybou spojovat nebude,
naopak si ho bude spojovat na základě masivní kampaně a dlouhodobého užívání s vlastníkem
a jeho výrobky z makrely obecné.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě rozklad,
ve kterém uvádí, že Úřad tímto rozhodnutím posvětil nekalosoutěžní jednání vlastníka, který
klame běžného spotřebitele tím, že označí výrobek jiným druhovým označením,
než ve skutečnosti obsahuje.
Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví, jakožto odvolací orgán v rozhodnutí ze dne
31. 8. 2004, sp. zn. O-117494 dospěl k závěru, že označení „S.“ není ve vztahu k rybím
výrobkům fantazijní, neboť toto slovo představuje obecné označení pro druh ryby Cololabis
saira. Toto označení nemůže být zapsáno pro rybí produkty, neboť se jedná o údaj, který
nemůže sloužit jako ochranná známka, když se částí druhového jména (saira) ryby (Cololabis
saira) označuje rybí výrobek. Předmětné označení tudíž nemůže plnit ve smyslu ustanovení
§1 zákona č. 137/1995 Sb., za jehož účinnosti bylo napadené označení zapsáno do rejstříku
ochranných známek (a rovněž i podle ustanovení §4 písm. a) nyní účinného zákona
č. 441/2003 Sb.) rozlišovací funkci ochranné známky ve vztahu k části přihlášených výrobků,
tj. k rybím produktům. Na základě těchto skutečností zjištěných z moci úřední se již odvolací
orgán nezabýval přezkumem zápisné způsobilosti podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c)
zákona č. 137/1995 Sb. a ani doklady předloženými vlastníkem napadené ochranné známky
k prokázání toho, že označení „S.“ užíváním v obchodním styku získalo rozlišovací
způsobilost pro předmětné výrobky. Slovní ochranná známka č. 209774 ve znění „S.“ byla
prohlášena za neplatnou pro rybí produkty.
Stěžovatel se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví, kterým bylo vyhověno rozkladu navrhovatele. Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 30. 5. 2006, č. j. 11 Ca 265/2005 - 47 tuto žalobu zamítl.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že správní úvaha, obsažená v rozhodnutí
správního orgánu o rozkladu a týkající se splnění podmínek prohlášení ochranné známky
za neplatnou pro rybí produkty, je správná a dostatečná, nevybočuje ze zásad logiky a má
oporu v obsahu spisového materiálu. V daném případě se jednalo, dle závěrů soudu, o volnou
úvahu správního orgánu, správní orgán vycházel ze skutkových zjištění učiněných v průběhu
správního řízení. Uvážení správního orgánu se řídí obecnými právními a společenskými
principy a jeho obsah musí být z odůvodnění rozhodnutí patrný. Městský soud v Praze
tak dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí o rozkladu splňuje všechny zákonem
splňované náležitosti a žalobu zamítl.
Stěžovatel napadá rozsudek soudu z důvodu nezákonnosti a z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem. Dle stěžovatele z odůvodnění rozsudku soudu vyplývá,
že soud prováděl dokazování, jinak by nemohl dospět k závěru, že ochranná známka žalobce
odkazuje na zoologický název ryby „Cololabis saira“.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že úroveň vedeného správního
řízení, úroveň vedení spisů, zkušenosti a právní znalosti pracovníků správních orgánů atd.,
to vše jsou faktory, které mohou negativně či pozitivně ovlivnit možnost soudu ze spisu
seznat, jaký byl vlastně skutkový stav, ze kterého správní orgán vycházel. Je logické,
že v řízení žalobním, kde věc prošla dvěma správními instancemi, je více případů,
kdy skutkový stav, který byl podkladem pro rozhodnutí, je ze spisu dobře zjistitelný a lze bez
pochyb usoudit na to, zda byl zjištěn správně, v postačujícím rozsahu a způsobem zákonným
či nikoliv.
V daném případě si o skutkovém stavu soud mohl učinit úsudek dle obsahu správního
spisu a nikoliv dokazováním dle ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. Protože ze správního spisu
bylo možno bezpečně usoudit, jaký je skutkový stav dané věci, soud nebyl nucen provádět
dokazování, které by muselo být prováděno při jednání. Stěžovateli tak nelze přisvědčit
v tom, že soud byl povinen nařídit jednání dle §51 s. ř. s, a to i v případě, že dříve stěžovatel
s rozhodnutím bez jednání vyslovil souhlas. Skutečnost, že ochranná známka stěžovatele
odkazuje na název ryby „Cololabis saira“ je patrná z důkazů uvedených ve spisu, který
žalovaný soudu předložil. Cololabis saira a Cololabis adocetus jsou dva druhy ryb, pro které
je zavedeno české odborné označení „Sajra“. Jak sám uvádí stěžovatel, je název ryby
„Cololabis saira“ obsažen v řadě mezinárodních úmluv, kterými je Česká republika vázána,
tudíž se jedná o skutečnost, kterou není potřeba dokazovat.
Vzhledem ke skutečnosti, že v době od podání návrhu do vydání rozhodnutí orgánu
prvého stupně řízení nabyl účinnosti nový zákon o ochranných známkách, postupoval správně
orgán prvého stupně v řízení ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 a 4 zákona č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách.
Podle ustanovení §52 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb. byl-li před nabytím účinnosti
tohoto zákona podán návrh na výmaz podle §25 dosavadního zákona, bude projednán
jako návrh na zrušení ochranné známky nebo prohlášení ochranné známky za neplatnou
při splnění podmínek a s účinky stanovenými v tomto zákoně.
Ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 uvedeného zákona zůstávají ochranné známky
zapsané podle dřívějších právních předpisů v platnosti. Je-li podán návrh na prohlášení
ochranné známky za neplatnou z důvodu jejího zápisu v rozporu se zákonem, posuzuje
se zápisná způsobilost ochranné známky podle zákona platného v době jejího zápisu.
Ochranná známka však nebude prohlášena za neplatnou, je-li její zápis v souladu s tímto
zákonem. Bylo tedy na místě zkoumat zápisnou způsobilost podle původního i nového
zákona o ochranných známkách.
Žalovaný připouští, že samotné označení „Saira“ může tvořit ochrannou známku,
pokud povoluje toto označení zapsat jako ochrannou známku pro jiné než rybí výrobky.
Sporné ve věci je, zda toto označení má rozlišovací schopnost i pro rybí výrobky.
Zde žalovaný učinil závěr, že nikoliv, přitom však nikterak nezkoumal jestli tuto rozlišovací
schopnost dané označení má, resp. zda jí nemohlo toto označení nabýt.
Označení, které samo o sobě distinktivní není, může ve vztahu k určitým výrobkům
či službám, v důsledku masivního nebo dlouhodobého užívání a propagace, získat takový
stupeň rozlišovací způsobilosti, který na trhu umožňuje průměrnému spotřebiteli jednoznačně
odlišit výrobky nebo služby poskytované pod takovým označením určitým podnikatelem,
a proto přihlašovatel může v souladu s odst. 2 shora citovaného ustanovení překážku zápisné
způsobilosti překonat prokázáním, že jeho označení získalo dlouhodobým užíváním
v obchodním styku rozlišovací způsobilost pro jeho výrobky.
Z rozhodnutí žalovaného nelze přezkoumatelným způsobem seznat, zda zjišťoval
relevantní rozlišovací schopnost daného označení ve vztahu k rozlišení výrobků nebo služeb
pocházejících od různých podnikatelů podle ustanovení §1 zákona č. 137/1995 Sb., jakkoli
na dané ustanovení odkazuje. Žalovaný se zabýval pouze rozlišovací funkcí ochranné známky
obecně, nikoliv tedy takovým způsobem, že by porovnával rozlišovací schopnost známky
mezi výrobky různých podnikatelů, jak je to v ustanovení §1 předpokládáno.
Označení, které prokazatelně nemá způsobilost rozlišit výrobky nebo služby,
je ze zápisu do rejstříku vyloučeno podle ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona
č. 137/1995 Sb., nikoli dle ustanovení §1 tohoto zákona, v němž je obsažena pojmová
definice ochranné známky. Při posuzování zápisné způsobilosti přihlášeného označení
se vychází ze základní funkce ochranné známky, tedy je nutno posoudit, zda se jedná
o označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby pocházející od různých podnikatelských
subjektů.
Pro posuzování zápisné způsobilosti označení je také vždy rozhodující, jak jej bude
vnímat průměrný spotřebitel. Předpokládané vědomosti a informovanost takového
spotřebitele jsou různé u různých výrobků a služeb a přestože u potravin (rybích výrobků)
bude průměrný spotřebitel reprezentantem poměrně široké spotřebitelské veřejnosti, není
třeba jej podceňovat. Posuzování zápisné způsobilosti každého přihlášeného označení probíhá
vždy individuálně, podle jeho konkrétních znaků a z hlediska splnění zákonných podmínek.
Hledisko průměrného spotřebitele je rozhodující pro posouzení zaměnitelnosti ochranných
známek. Rozlišovací způsobilost, tj. schopnost individualizovat zboží od určitého výrobce
nebo z určitého obchodního zdroje, se pohybuje od naprosté identity, shodnosti v některých
prvcích, přes podobnost způsobující zaměnitelnost, až po naprostou odlišnost. Rozlišovací
schopnost označení je proto nutno zkoumat vždy ve vztahu ke vjemu průměrného
spotřebitele, a to z více hledisek - vizuálního, fonetického, významového, porovnáváním
druhu zboží a služeb či srovnáním dominantních prvků známkového motivu.
Právní úprava ponechává na zhodnocení Úřadu průmyslového vlastnictví,
zda přihlašované označení má dostatečnou rozlišovací způsobilost (distinktivitu).
Při hodnocení schopnosti individualizovat zboží z určitého obchodního zdroje je nutno mít
na zřeteli, že spotřebitel zpravidla nemá možnost vzájemně porovnat více označení
či výrobků, že porovnává s obrazem v paměti či dřívějším sluchovým vjemem, že má
průměrnou paměť a průměrný smysl pro detail. Zaměnitelnost může být proto dovozována jak
z podobnosti v dominantním prvku, tak naopak z toho, že výrobek dominantní odlišující
prvek nemá a ostatní prvky mají nízkou rozlišovací schopnost, takže vyvolávají shodný
nebo velmi podobný celkový vjem.
I když správní orgán rozhoduje na základě volné správní úvahy, musí být jeho
rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení
nevybočil. I v případech, kdy rozhoduje správní orgán v rámci volné úvahy, musí respektovat
stanovené procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování. Této
povinnosti však žalovaný správní orgán ne zcela dostál.
Žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí k tvrzení vlastníka ochranné známky,
že průměrným spotřebitelem není znalec tichomořských ryb, že tato otázka je otázkou
správního uvážení, přičemž úsudek o ní je plně v kompetenci Úřadu. Žalovaný však
již neuvádí, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že průměrný spotřebitel bude označení
vnímat jako fantazijní. Narozdíl od rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který věc však
posoudil odlišně, žalovaný své závěry řádně a přesvědčivě nezdůvodnil. Dospěl-li žalovaný
zásadně k jinému závěru, než jak učinil prvostupňový orgán, bylo na místě, aby v odůvodnění
rozhodnutí své úvahy a důvody, které by odlišnost posouzení ospravedlnily, přesvědčivým
způsobem uvedl. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru,
že rozhodnutí Městského soudu v Praze nemá oporu ve spisech a je nepřezkoumatelné,
když uvádí, že správní úvaha obsažená v rozhodnutí správního orgánu o rozkladu a týkající
se splnění podmínek prohlášení ochranné známky za neplatnou pro rybí produkty, je správná
a dostatečná, nevybočuje ze zásad logiky a má oporu ve spisech. Nejvyšší správní soud
naopak shledal, že rozhodnutí žalovaného dostačujícím způsobem odůvodněné správní
uvážení neobsahuje. Žalovaný s odkazem na příslušné webové stránky tvrdí, že označení „S.“
není ve vztahu k rybím výrobkům fantazijní. Zatímco tento svůj závěr v rozhodnutí řádně
odůvodnil, pro další závěr o rozlišovací schopnosti daného označení nelze odůvodnění nalézt.
Žalovaný konstatuje, že nelze odlišit uvedený rybí výrobek vlastníka označení od výrobků
jiných soutěžitelů na trhu; přitom současně uvádí, že skutečnost, že se v současné době takový
výrobek na českém trhu neobjevuje je bez významu. Otázku vjemu průměrného spotřebitele
potom žalovaný neřešil vůbec. Navrhovaný znalecký posudek o této otázce odmítl
s poukazem na své plné správní uvážení.
Nejvyšší správní soud nepopírá právo žalovaného na vlastní správní uvážení. Jak však
již výše uvedl, musí i toto být soudem přezkoumatelné, musí být tedy zřejmé zejména jakými
úvahami byl správní orgán veden, z jakých podkladů vycházel a proč právě k tomu
(a ne jinému) závěru dospěl.
Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by správní orgán ve svém
rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které
z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Neakceptování návrhu
na provedení důkazů lze založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost,
k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován nemá relevantní souvislost s předmětem
řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou
skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnutí provedení důkazu může být
konečně zdůvodněno jeho nadbytečností, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být
dokazována v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto.
Žalovaný má bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů
provede a které nikoli, toto právo je však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo
k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné. Této
povinnosti však v projednávané věci žalovaný nedostál; přitom porušení této povinnosti
pominul i Městský soud v Praze.
Z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá obecný požadavek, podle
něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence řádného odůvodnění
napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí nedává dostatečné
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces (II. ÚS 686/02).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci je dán důvod
k postupu dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s., když shledal rozhodnutí Městského soudu v Praze
nepřezkoumatelným z důvodu spočívajícím v nedostatku důvodů rozhodnutí /ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s./, a proto postupem dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu