ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.63.2005
sp. zn. 5 As 63/2005 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: T. I. C. C. R. a.s., zast. advokátem Mgr. Zbyškem Jarošem, se sídlem Zelený pruh
95/97, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem
Jeremenkova 40a, Olomouc, zast. JUDr. Petrem Ritterem, advokátem v Olomouci, advokátní
kancelář Ritter-Šťastný se sídlem Riegrova 12, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2005, č. j. 30 Ca 192/2005 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalovaný jako stěžovatel proti rozsudku shora
označenému, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu Prostějov, referátu regionálního
rozvoje, ze dne 21. 5. 2005, č. j. RR 174/2002 Ti, jakož i rozhodnutí Městského úřadu
v Prostějově, stavebního úřadu, ze dne 8. 4. 2002, č. j. SÚ 1242/02-Tom, pro vady řízení a věc
byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Okresní úřad v Prostějově citovaným rozhodnutím
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově ze dne
8. 4. 2002, č. j. SÚ 1242/02 - Tom, jímž správní orgán I. stupně zamítl návrh žalobce
na zřízení věcného břemene k pozemku p. č. 863 v k. ú. B. u P. pro umístění a provozování
podzemního vedení telekomunikační sítě.
Ze spisu vyplývá, že o žalobcově žalobě proti výše uvedeným rozhodnutím správních
orgánů rozhodl Krajský soud v Brně nejprve svým usnesením ze dne 14. 2. 2003, č. j.
30 Ca 225/2002 - 21, kterým byla dle §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen s. ř. s.) odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím shora uvedeným s odůvodněním,
že rozhodování podle §108 a §109 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon) je rozhodnutím o vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským
zákoníkem a jde o věc soukromého práva.
Proti tomuto usnesení podal žalobce kasační stížnost odůvodněnou právním názorem,
že soud nesprávně posoudil právní povahu institutu vyvlastnění. Dle jeho názoru se v dané
věci jedná o zásah, který je svou povahou veřejnoprávním, neboť vyvlastnění je nuceným
omezením vlastnického práva na základě veřejnoprávního předpisu. Dodal, že pro posouzení
charakteru věci a rozlišení, zda spadá do sféry práva soukromého či veřejného, není určující
konečný výsledek, nýbrž způsob, jakým je tohoto výsledku dosahováno a současně, zda je jím
sledován veřejný zájem. Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil
rozsudkem ze dne 27. 6. 2005, č. j. 5 As 1/2004 - 66, a věc vrátil krajskému soudu k novému
řízení s odůvodněním, že v souladu s právním názorem vysloveným rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 As 11/2003 - 50,
je nezbytné rozlišit, zda předmětem řízení je otázka vyvlastnění nebo nuceného omezení
vlastnického práva věcným břemenem zřizovaným správním aktem na straně jedné či zda
je předmětem řízení spor o vlastnické právo na straně druhé. Rozhodoval-li správní orgán
o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva věcným břemenem, pak rozhodoval
ve veřejnoprávní a nikoliv v soukromoprávní věci, a proto je dána pravomoc správních soudů.
Naopak pravomoc civilních soudů se vztahuje na spory o výši a případném rozdělení náhrady
za tyto veřejnoprávní akty.
V reakci na to vydal Krajský soud v Brně nový rozsudek ze dne 8. 9. 2005, č. j.
sp. zn. 30 Ca 192/2005 - 19, kterým v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu žalobě podané žalobcem vyhověl, zrušil obě rozhodnutí orgánů státní správy
(Okresní úřad Prostějov, referát regionálního rozvoje i Městský úřad v Prostějově) pro vady
řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění krajský soud citoval rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 - 67, a uvedl,
že kompetenci stavebního úřadu (§108 a násl. stavebního zákona) nelze s poukazem na jinou
proceduru, soukromoprávní soudní, popírat a věcně případ především z hlediska naplnění
§108 odst. 1 stavebního zákona neposoudit jen proto, že o návrhu nelze z faktických důvodů
rozhodnout před započetím stavby. Zákonem svěřená kompetence není závislá na tom, kdy
je návrh podán a nezaniká ani se nepřenáší na jiný orgán, není-li dodržen obecný požadavek
§58 odst. 2 stavebního zákona, tedy průkaz právem vlastnickým či jiným k dotčenému
pozemku.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný jako stěžovatel nyní posuzovanou kasační
stížnost opřenou o nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť odůvodnění rozsudku
obsahuje pouze kusou zmínku o právním názoru, kterým byl krajský soud při svém
rozhodování veden, a to že kompetenci stavebního úřadu nelze s poukazem na jinou
proceduru popírat a věcně případ z hlediska naplnění §108 odst. 1 stavebního zákona
neposoudit jen proto, že o návrhu nelze z faktických důvodů rozhodnout před započetím
stavby. Dále se krajský soud vyjádřil tak, že zákonem svěřená kompetence úřadu není závislá
na tom, kdy je návrh podán a nezaniká ani se nepřenáší na jiný orgán, není-li dodržen obecný
požadavek §58 odst. 2 stavebního zákona, tedy průkaz právem vlastnickým či jiným
k dotčenému pozemku. Stěžovatel má zato, že v rozhodnutí krajského soudu absentuje
odůvodnění, proč by měl stavební úřad porušit čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, potažmo čl. 79 odst. 1 Ústavy. Z uvedeného vyplývá, že dle názoru
krajského soudu má stavební úřad rozhodovat mimo své kompetence, avšak tento názor není
odůvodněn, stěžovatel jej považuje za protiústavní.
Stěžovatel dále z odůvodnění napadeného rozsudku vyvozuje, že podle názoru žalobce
byl tento zkrácen na svém právu, aby bylo vyvlastněno věcné břemeno, když naplnil všechny
zákonné požadavky. K prokázání irelevantnosti tohoto názoru stěžovatel odkazuje
na rozsudek VS v Praze ze dne 31. 12. 1993, č. j. 6 A 10/92-27, jež byl též citován
v odůvodnění usnesení NSS ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 As 11/2003, v němž je na str. 6
uvedeno, že z ustanovení žádného právního předpisu nelze dovodit subjektivní oprávnění
na vyvlastnění ... osoba, která neúspěšně podala takový návrh u správního orgánu
se proto nemůže u soudu dovolat toho, že byla na takovém právu zkrácena. Správní soud tedy
nepřezkoumává, zda právo žalobce bylo porušeno, ale pouze zda byly naplněny zákonné
předpoklady pro vyvlastnění.
Žalobce žalobou rozporoval kompetenci stavebního úřadu rozhodovat o zřízení
věcného břemene ve smyslu §91 odst. 3 zákona č. 151/2000, o telekomunikacích, i poté,
co byla stavba telekomunikačního zařízení postavena, popř. zahájena. Stěžovatel má zato,
že stavební úřad není takovouto kompetencí vybaven, avšak krajský soud jej svým
rozhodnutím „nutí“, aby si tuto kompetenci nezákonně a protiústavně atrahoval.
Větu druhou §91 odst. 3 telekomunikačního zákona, podle které je stavební úřad
oprávněn rozhodnout o zřízení věcného břemene, nelze vykládat jinak, než v kontextu věty
první, podle které držitel telekomunikační licence nebo osvědčení uzavře dohodu s vlastníkem
dotčené nemovitosti před zahájením stavby. Stejně tak §108 odst. 1 stavebního zákona nelze
vykládat jinak, než že v okamžiku rozhodování o vyvlastnění stavba není ani postavena
ani rozestavěna. Tomuto závěru nasvědčuje nejen gramatický, ale též historický výklad, kdy
původně podle §108 odst. 1 stavebního zákona (znění platné do 30. 6. 1992) mohl stavební
úřad vyvlastnit nemovitosti potřebné k uskutečnění nebo užívání staveb, avšak novelou
č. 262/1992 Sb. bylo s účinností od 1. 7. 1992 z kompetence stavebního úřadu vypuštěno
právě vyvlastnění k užívání staveb a zůstala zde toliko pravomoc rozhodovat o vyvlastnění
za účelem uskutečnění staveb. Tímto krokem byla sledována zvýšená ochrana vlastnických
práv.
Stěžovatel dále uvedl, že rozhodování stavebního úřadu o vyvlastnění má dle §110
stavebního zákona subsidiární povahu a lze ho užít jen v případech, kdy cíle vyvlastnění nelze
dosáhnout jiným způsobem. Pakliže krajský soud hovoří o poukaze na jinou proceduru,
kterou se snaží stavební úřad popřít svou kompetenci, zřejmě má na mysli odkaz na řízení
podle §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Stěžovatel považuje za nevysvětlené,
proč by stavební úřad neměl respektovat §110 odst. 1 stavebního zákona, a přestože cíle
omezení vlastnického práva lze dosáhnout právě zmiňovaným postupem podle občanského
zákoníku, měl by o zřízení věcného břemene rozhodovat samotný stavební úřad. Podle §135c
občanského zákoníku je to však soud, který rozhoduje o zřízení věcného břemene v případě
stavby na cizím pozemku a nikoli stavební úřad.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tak,
že „zákonem svěřená kompetence úřadu není závislá na tom, kdy je návrh podán a nezaniká
ani se nepřenáší na jiný orgán, není-li dodržen obecný požadavek §58 odst. stavebního
zákona, tedy průkaz právem vlastnickým či jiným k dotčenému pozemku“. V předcházejícím
řízení nikdy nepadlo tvrzení, že se kompetence stavebního úřadu zřídit věcné břemeno přenáší
na jiný orgán, pokud není prokázáno vlastnické či jiné právo k dotčenému pozemku.
Stěžovatel setrvává na svém tvrzení, že stavební úřad má kompetenci zřídit věcné břemeno,
avšak toliko před zahájením stavby. V rámci stavby na cizím pozemku již nemá stavební úřad
žádné kompetence. Stěžovatel uzavřel svou kasační stížnost tak, že nebyly naplněny všechny
podmínky pro vyvlastnění a správní úřad postupoval správně, když o vyvlastnění
nerozhodoval. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci Krajskému soudu v Brně
k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s ř. s. je nepřípustná kasační stížnost
proti rozhodnutí, „jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.“
Z výše uvedené rekapitulace projednávané věci je zjevné, že toto ustanovení
na posuzovanou situaci plně dopadá, nedopadá na ně naopak výjimka obsažená v části
tohoto ustanovení za středníkem. Kasační stížnost stěžovatele totiž směřuje proti rozsudku
krajského soudu, jímž tento soud rozhodl znovu poté, co byl jeho první rozsudek ze dne
14. 2. 2003 zrušen výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel
v kasační stížnosti přitom zpochybňuje argumentaci krajského soudu, která odráží závazný
právní názor vyjádřený v daném rozsudku zdejšího soudu. Důvodem jeho kasační stížnosti
tedy není námitka, že se krajský soud tímto názorem neřídil, ale naopak zpochybnění
tohoto závazného právního názoru. Proto je nutno takovou kasační stížnost označit
za nepřípustnou podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a jako nepřípustný návrh
ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ji odmítnout.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako
nepřípustnou [§46 odst. 1 písm. d), §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].
Podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí návrhu žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 10. května 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu