ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.72.2006
sp. zn. 5 As 72/2006 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce
J. Š., zastoupeného JUDr. Františkem Pacovským, advokátem se sídlem v Blatné, Rakovnická
1128, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem v Českých
Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce – stěžovatele
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2006, č. j. 10 Ca
46/2006 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl shora uvedený
rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba domáhající se zrušení rozhodnutí Krajského
úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, č. j. KUJC-S
422/2005/ODSH/as ze dne 1. 2. 2006, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
rozhodnutí Městského úřadu Blatná č. j. PD 148/05 – č. j. Spr.-7274/2837/05/KKL ze dne
13. 10. 2005 (dále též „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“).
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným z přestupku na
úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi dle §30 odst. 1 písm. i) bod 2
a přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle §22 odst. 1 písm. f) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném pro projednávané období (dále jen „zákon
o přestupcích“), kterého se dopustil tím, že porušil ustanovení §4 písm. b) a §5 odst. 1
písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném
pro projednávané období (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“),
neboť dne 24. 8. 2005 ve 22 hod v B., ve směru z ulice P. do ulice V. řídil osobní automobil
WV Golf, registrační značky ... a při silniční kontrole se podrobil orientační dechové zkoušce
na zjištění alkoholu v dechu, která byla pozitivní a přes poučení dle §5 odst. 1 písm. f)
zákona o provozu na pozemních komunikacích a §30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích se
odmítl podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.
Za toto jednání byla stěžovateli podle §30 odst. 2 zákona o přestupcích uložena
pokuta ve výši 11 000 Kč a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel na dobu 16 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Proti rozhodnutí prvoinstančního orgánu podal stěžovatel odvolání, které žalovaný
zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Dne 9. 3. 2006 došla Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský
soud“) žaloba, kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění krajský soud
mimo jiné uvedl, že žalobce byl v souladu se zákonem o přestupcích uznám vinným
ze spáchání přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi dle §30
odst. 1 písm. i) bodu 2 zákona o přestupcích a rovněž tak i přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu dle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, neboť jiným
jednáním, než které je uvedeno pod písmenem a) až e) uvedeného zákona porušil zákon
o provozu na pozemních komunikacích v případě, že jako řidič motorového vozidla odmítl
po pozitivní dechové zkoušce podrobit se lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči
ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem poté, co byl policisty řádně vyzván k uvedenému
lékařskému vyšetření, což vyplývá jednak z úředního záznamu pořízeného policisty, dále
rovněž i z „poučení“, které vlastnoručně podepsal. Žalobce měl povinnost podrobit
se odbornému lékařskému vyšetření a nikoliv účelově toto ošetření odmítnout. Příslušníci
policie poté, co žalobce byl seznámen s poučením a podepsal jej, neměli již důvod žalobce
k lékařskému vyšetření dopravit. Soud má tedy za prokázané, že žalobce se odmítl podrobit
lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem a nebylo tedy zapotřebí
prokazovat, zda byl žalobce policisty vyzván k odběru krve nebo moči.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu včas podanou kasační
stížností výslovně z důvodů dle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť v řízení před správními
orgány obou stupňů došlo k porušení ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, a to takovým způsobem,
že došlo k ovlivnění zákonnosti napadených rozhodnutí. Pro tyto důvodně vytýkané vady měl
krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu druhého stupně zrušit, což neučinil,
přičemž se krajský soud ani nezabýval žalobními námitkami, případně se jimi nezabýval
dostatečně.
Prvotně stěžovatel namítá, že se soud žalobními výhradami žalobce uplatněnými
až v doplnění žaloby ze dne 26. 4. 2006 nezabýval. Ustanovení §71 s. ř. s. stanoví, jaké
náležitosti musí žaloba obsahovat, a tudíž žalobce nijak neomezuje ani nedeterminuje v otázce
samotného obsahu žalobních námitek. Neměl by opomíjet doplnění žaloby zvláště jestliže
s. ř. s. ani jiná právní norma následné doplnění žaloby výslovně nezakazuje. Jednalo
se o reakci na vyjádření žalovaného. Je v rozporu s právem na soudní přezkum rozhodnutí
jestliže nemůže reagovat na vyjádření žalovaného. Jestliže krajský soud nemohl vzít v úvahu
námitky týkající se stanoviska žalovaného, neměl využít možnosti dle §51 s. ř. s. a ve věci
rozhodovat bez nařízení jednání, nýbrž provést nalézací a důkazní řízení.
Stěžovatel prohlášení krajského soudu „k obsahu odůvodnění lze konstatovat,
že skutečnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí o odvolání jsou dostatečnou odpovědí
na námitky žalobce“ považuje za důvod tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí soudu, jehož povinností je žalobními námitkami
se nejenom zabývat, nýbrž k nim i zaujmout vlastní právní názor.
U posouzení merita věci vzniká otázka, zda v průběhu řízení o přestupku,
či při projednávání žaloby proti rozhodnutí žalovaného, bylo prokázáno, že se odmítl podrobit
lékařskému vyšetření, neboť z provedeného správního řízení nelze vyvrátit žalobní námitku,
že byl vyzván pouze k odběru krve. Lékařské vyšetření jako takové, či odběr moči, nikdy
nemohl odmítnout, neboť o těchto možnostech s ním ani nebylo jednáno.
Bylo porušeno právo na obhajobu tak podstatným způsobem, že to vedlo k vydání
nezákonného rozhodnutí. Došlo k porušení práva klást svědkům otázky, i k porušení
povinností správních orgánů spočívající v předpokladu rozhodování na základě objektivně
a spolehlivě zjištěného stavu věci. Správní orgány neobjasnily povinné znaky přestupku
dle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů, neboť nedošlo k prokázání jakým zaviněným jednáním mohl porušit, nebo ohrozit
zájem společnosti, odmítl-li možné ohrožení svého zdraví, či života.
Správní orgány i krajský soud vycházely při svém rozhodování z názoru, že výzva
policistů je pouze formální záležitostí, a že znaky skutkové podstaty přestupku dle ustanovení
§30 odst. 1 písm. i) bod 2 zákona o přestupcích naplnil neakceptováním obsahu „Poučení“,
zcela však opomenuly prokázat, zda vůči němu byla ze strany policistů použita výzva,
a pokud ano, tak jaká. Přesto byl uznán vinným i ze spáchání přestupku dle §22 odst. 1
písm. f) zákona o přestupcích, tzn., že považovaly za prokázané, že jiným jednáním, než které
je uvedeno pod písmeny a) až e) porušil zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích. Po celou dobu řízení o přestupku ani při následném soudním přezkumu
rozhodnutí nebylo prokázáno ani prokazováno, jaká výzva byla policisty vůči jeho osobě
použita (strana 9 napadeného rozsudku – … „nebylo tedy zapotřebí prokazovat, zda byl
žalobce vyzván k odběru krve nebo moči“) nelze ani považovat za prokázané, že nevyhověl
jakékoliv výzvě policistů, a tudíž svým jednáním nemohl porušit §5 odst. 1 písm. f) zákona
o provozu na pozemních komunikacích, tedy nelze oprávněně konstatovat, že mohl porušit
obsah §4 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích a naplnit tedy znak
skutkové podstaty §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, jestliže žádným způsobem
neporušil zákon o provozu na pozemních komunikacích. Přes žalobní námitky se však krajský
soud této otázce nijak nevěnoval. Při správném uvažování o uložení výše a druhu sankce
je rovněž podstatné, zda je postihován za jedno či více protiprávních jednání.
Napadený rozsudek navrhuje stěžovatel zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 3. 10. 2006 uvádí, že kasační
stížnost je nedůvodná.
V Poučení, které stěžovatel na místě kontroly podepsal je přesně uvedeno, jaké má
povinnosti, jaké jsou mu dány možnosti a také jaké mu hrozí následky v případě nesplnění
svých povinností. V Protokolu o ústním projednání sepsaném dne 29. 9. 2005 je uvedeno,
že stěžovatel nepopírá, že „v odpoledních hodinách vypil nějaké pivo, ale poslední kolem
17. hodiny. Nepředpokládal, že ještě ve 22.00 hod. by mohl mít nějaký alkohol v krvi“.Tím,
že odmítl výzvu policisty podrobit se lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči, sám
znemožnil přesné zjištění množství alkoholu v krvi a připravil se tak o možnost prokázat
případně svou nevinu.
Je prokázáno, že stěžovatel před řízením motorového vozidla požil alkoholický nápoj
a byl při silniční kontrole policisty vyzván k dechové zkoušce, jejíž výsledek byl pozitivní.
Současně bylo prokázáno, že byl vyzván k podrobení se lékařskému vyšetření a byl
prokazatelně poučen o tom, že k lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči. Kromě
tohoto poučení měl alternativu odběru krve či moči ze zákona znát. Každý řidič ví
resp. má vědět a vyplývá to i z dikce ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu
na pozemních komunikacích, že vyšetření s odběrem krve nebo moči provádí lékař,
nebo příslušný zdravotnický pracovník, jemu mohl své obavy z odběru krve sdělit a odběr
krve odmítnout.
Hmotně právní kvalifikace jednání žalobce byla stanovena správně. K naplnění
skutkové podstaty přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi
podle ustanovení §30 odst.1 písm. i) č. 2 zákona o přestupcích, dochází tím, že osoba
vykonávající činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví lidí anebo poškodit majetek
se odmítne podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněna alkoholem
v případě, že dechová zkouška byla pozitivní. Ve vztahu ke skutkové podstatě tohoto
přestupku tedy není nutné prokazovat, zda byla osoba vyzvána k odběru jenom krve, nebo
i moči. Podstatnou je ta skutečnost, že žalobce byl po předchozí dechové zkoušce vyzván
k lékařskému vyšetření a že tuto výzvu odmítl.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ust. §109
odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná.
V podané kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatňuje stížnostní důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., podle obsahu však uplatňuje i kasační důvod
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
V kasační stížnosti stěžovatel u posouzení merita věci uvádí, že vzniká otázka,
zda v průběhu řízení o přestupku, či při projednávání žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu II. stupně, bylo prokázáno, že se odmítl podrobit lékařskému vyšetření,
neboť z provedeného správního řízení nelze vyvrátit jeho žalobní námitku, že byl vyzván
pouze k odběru krve. Lékařské vyšetření jako takové, či odběr moči, nikdy nemohl odmítnout,
neboť o těchto možnostech s ním ani nebylo jednáno.
Touto námitkou stěžovatel uplatňuje důvod kasační stížnosti dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., a tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, a to otázky zda jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu
předmětných přestupků.
Dle ustanovení §4 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích
je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen řídit se pravidly provozu
na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob
oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5 a zastavování
vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis,
vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
Dle ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích
je řidič kromě povinností uvedených v §4 dále povinen podrobit se na výzvu policisty
dechové zkoušce a v případě pozitivního zjištění i lékařskému vyšetření s odběrem krve
nebo moči ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem.
Dle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten,
kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až e) poruší zvláštní zákon.
K naplnění skutkové podstaty přestupku dle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích
došlo jednáním stěžovatele tím, že se při účasti na provozu na pozemních komunikacích
neřídil pravidly provozu na pozemních komunikacích, neboť se nepodrobil lékařskému
vyšetření s odběrem krve nebo moči ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem po té co
se na výzvu policisty podrobil dechové zkoušce s pozitivním zjištěním.
Pro posouzení naplnění skutkové podstaty je zde rozhodné, zda se stěžovatel podrobil
či nepodrobil lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči. V projednávané věci
se stěžovatel nepodrobil ani lékařskému vyšetření odběrem krve, ani lékařskému vyšetření
odběrem moči.
O své povinnosti a následcích nesplnění povinnosti podrobit se na výzvu policisty
dechové zkoušce a v případě pozitivního zjištění i lékařskému vyšetření s odběrem krve
nebo moči ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem, byl stěžovatel poučen a vlastnoručně toto
poučení podepsal.
Policie ČR v souladu se zněním ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu
na pozemních komunikacích vyzvala stěžovatele k provedení dechové zkoušky a provedla
další výzvu k podrobení se lékařskému vyšetření odběrem krve. Stěžovatel byl povinen
uposlechnout výzvy zakročujícího policisty, jak stanoví i §9 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění účinném pro projednávané období. V Poučení, které
stěžovatel podepsal, je uvedeno, že je povinen podrobit se (v případě pozitivní dechové
zkoušky na alkohol) lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči ke zjištění, není-li
ovlivněn alkoholem i to, že je-li pro vyšetření třeba odebrat krev, je povinen strpět, aby mu
lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev, pokud to není spojeno s nebezpečím
pro jeho zdraví. Posoudit, zda odběr krve je u stěžovatele spojen s nebezpečím pro jeho
zdraví, mohl lékař na základě odborného lékařského vzdělání, nikoli policista provádějící
silniční kontrolu, jak již dovodily správní orgány i krajský soud. Svůj subjektivní názor
ohledně nebezpečí odběru krve pro zdraví či život měl tedy stěžovatel sdělit lékaři či
odbornému zdravotnickému pracovníkovi.
Dle ustanovení §30 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten,
kdo při výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí anebo poškodit
majetek, se odmítne
1. podrobit dechové zkoušce,
2. podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem v případě,
že dechová zkouška byla pozitivní, nebo
3. podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou,
ač má povinnost takové zkoušce nebo vyšetření se podrobit a není to spojeno
s nebezpečím pro jeho zdraví.
K naplnění skutkové podstaty přestupku dle ustanovení §30 odst. 1 písm. i) bod 2
došlo jednáním stěžovatele kdy se odmítl podrobit lékařskému vyšetření.
Ze správního spisu je patrné, že k odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření došlo
(protokol o ústním projednání přestupku ze dne 20. 9. 2005, úřední záznamy policistů
k provedené silniční kontrole ze dne 24. 8. 2005, oznámení o přestupku ze dne 26. 8. 2005).
Stěžovatel v kasační stížnosti také uvádí, že správní orgány i krajský soud vycházely
při svém rozhodování z názoru, že výzva policistů je pouze formální záležitostí, a že znaky
skutkové podstaty přestupku dle ustanovení §30 odst. 1 písm. i) bod 2 zákona o přestupcích
byly naplněny neakceptováním obsahu „Poučení“. Správní orgány i krajský soud opomenuly
prokázat, zda byla ze strany policistů použita výzva, a pokud ano, tak jaká. Přesto byl uznán
vinným i ze spáchání přestupku dle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, tzn. že je
považováno za prokázané, že jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až e)
porušil zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Po celou dobu řízení
o přestupku ani při následném soudním přezkumu rozhodnutí nebylo prokázáno
ani prokazováno, jaká výzva byla policisty vůči jeho osobě použita (strana 9 napadeného
rozsudku – … „nebylo tedy zapotřebí prokazovat, zda byl žalobce vyzván k odběru krve
nebo moči.“) nelze ani považovat za prokázané, že nevyhověl jakékoliv výzvě policistů
a tudíž svým jednáním nemohl porušit §5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních
komunikacích, tedy nelze oprávněně konstatovat, že mohl porušit obsah §4 písm. b) zákona
o provozu na pozemních komunikacích a naplnit tedy znaky skutkové podstaty §22 odst. 1
písm. f) zákona o přestupcích, jestliže žádným způsobem neporušil zákon o provozu
na pozemních komunikacích.
Správní orgány neobjasnily povinné znaky přestupku dle ustanovení §2 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť
nedošlo k prokázání jakým zaviněným jednáním mohl porušit, nebo ohrozit zájem
společnosti, odmítl-li jsem možné ohrožení svého zdraví, či života.
S těmito námitkami se Nejvyšší správní soud vypořádal již výše.
Ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích stanoví
řidiči kromě povinností uvedených v §4 zákona o provozu na pozemních komunikacích dále
povinnost podrobit se na výzvu policisty dechové zkoušce a v případě pozitivního zjištění i
lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem.
Stěžovatel se nepodrobil lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči ke zjištění, není-li
ovlivněn alkoholem, přičemž Nejvyšší správní soud je stejného názoru jako správní orgány
a krajský soud, že nebylo zapotřebí prokazovat, zda byl stěžovatel vyzván k odběru krve
nebo moči, protože bylo prokázáno, že byl vyzván, aby se podrobil lékařskému vyšetření,
když se způsobem vyšetření byl již seznámen v Poučení.
K stěžovatelem tvrzenému možnému ohrožení zdraví nebo života v souvislosti
s naplněním povinných znaků přestupku je třeba konstatovat, že za důvodné odmítnutí
lékařského vyšetření odběrem krve nelze považovat odmítnutí dostavit se k lékařskému
vyšetření na základě subjektivního názoru, že odběr krve je spojen s nebezpečím pro jeho
zdraví.
Vzhledem k výše uvedenému má Nejvyšší správní soud za to, že byla naplněna
jak skutková podstata přestupku dle §30 odst. 1 písm. i) bod 2, tak skutková podstata
přestupku dle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích a nebyla tedy shledána nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval důvodem kasační stížnosti dle ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. a tedy tvrzenou vadou řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit.
Konkrétně stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že bylo porušeno jeho právo
na obhajobu tak podstatným způsobem, že to vedlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Došlo
k porušení práva klást svědkům otázky i k porušení povinností správních orgánů spočívající
v předpokladu rozhodování na základě objektivně a spolehlivě zjištěného stavu věci.
K porušení práva klást svědkům otázky v projednávané správní věci mohlo dojít pouze
tehdy, pokud by byl ve správním řízení svědek vyslýchán. V řízení před správními orgány
však žádný svědek nevypovídal. Rozhodnutí správního orgánu vycházelo ze spolehlivě
zjištěného stavu věci, výslech zasahujících policistů ohledně výzvy k lékařskému vyšetření
krve nebo moči by byl nadbytečný.
Nejvyšší správní soud v této věci tedy neshledal tvrzené vady správního řízení, které
by ovlivnily správnost nebo zákonnost správního rozhodnutí a dále konstatuje, že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel není v rozporu se spisy, skutková zjištění žalovaného
mají oporu v podkladech rozhodnutí a podklady byly pro rozhodnutí dostatečné.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzených kasačních důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že se krajský soud žalobními výhradami
uplatněnými až v doplnění žaloby ze dne 26. 4. 2006 nezabýval. Ustanovení §71 s. ř. s.
stanoví, jaké náležitosti musí žaloba obsahovat, a tudíž žalobce nijak neomezuje
ani nedeterminuje v otázce samotného obsahu žalobních námitek. Neměl by opomíjet
doplnění žaloby zvláště jestliže s. ř. s. ani jiná právní norma následné doplnění žaloby
výslovně nezakazuje. Jednalo se o reakci na vyjádření žalovaného. Je v rozporu s právem
na soudní přezkum rozhodnutí jestliže nemůže reagovat na vyjádření žalovaného. Jestliže
krajský soud nemohl vzít v úvahu námitky týkající se stanoviska žalovaného, neměl využít
možnosti dle §51 s. ř. s. a ve věci rozhodovat bez nařízení jednání, nýbrž provést nalézací
a důkazní řízení.
Stěžovatel zde podle obsahu uplatňuje důvod kasační stížnosti dle ustanovení §103
odst. 1 písm. d) nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V rozsudku krajského soudu je uvedeno, že se tento soud nemohl zabývat žalobními
výhradami uplatněnými stěžovatelem v doplnění žaloby ze dne 26. 4. 2006 z důvodů
v rozsudku uvedených. Citovaným podáním stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného
k žalobě. V něm rozvíjel své námitky proti závěrům správních orgánů, zejména, že policisté
jeho opakovaně zdůvodňované odmítnutí odběru krve nesprávně posoudili jako odmítnutí
lékařského vyšetření.
Dále polemizoval s tím, zda byl policisty vůbec vyzván k lékařskému vyšetření
a vytýkal správním orgánům, že nepřihlížely k jím předloženým důkazům (vyjádření
MUDr. D.) a také, že při ukládání trestu nemohl naplnit dikci §12 odst. 2 zákona
o přestupcích.
Přes výše uvedené konstatování se však krajský soud ve svém rozsudku velni
podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, tedy i s těmi uvedenými v podání ze dne
26. 4. 2006. Toto podání totiž nelze považovat za podání rozšiřující o další žalobní body, ale
podání rozvíjející již uplatněné žalobní body. V tomto ne zcela přesné odůvodnění rozsudku
krajského soudu však nemohlo způsobit jeho nezákonnost.
K projednání věci nebylo třeba nařizovat jednání, neboť účastníci projevili s takovým
procesním postupem souhlas.
Nejvyšší správní soud neshledal ani tuto námitku stěžovatele důvodnou.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval vyjádřením stěžovatele, že prohlášení
krajského soudu „k obsahu odůvodnění lze konstatovat, že skutečnosti uvedené v odůvodnění
rozhodnutí o odvolání jsou dostatečnou odpovědí na námitky žalobce“, považuje za důvod
tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, spočívající v nesrozumitelnosti
rozhodnutí soudu, jehož povinností je žalobními námitkami se nejenom zabývat, nýbrž k nim
i zaujmout vlastní právní názor.
Stěžovatel zde uplatňuje důvod kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. a tedy tvrzenou nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti napadeného
rozsudku s ohledem na výše stěžovatelem citovanou větu z odůvodnění rozhodnutí krajského
soudu. Nejvyšší správní soud považuje rozhodnutí za nesrozumitelné např. v těch případech,
kdy z jeho výroku nelze zjistit, jak vlastně bylo rozhodnuto, výrok je vnitřně rozporný,
či nelze rozeznat kdo jsou účastníky řízení, kdo byl rozhodnutím zavázán, atd.
Znění celého odstavce odůvodnění rozsudku krajského soudu je následující:
„Žalobce především obecně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, v průběhu
správního řízení nebyly vzaty v úvahu jím uváděné námitky, aniž uvádí konkrétně jaké námitky
nebyly vzaty v úvahu a pokud ano, nevypořádal se s nimi správní orgán dostatečným
způsobem. Žalobce považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné, nepřezkoumatelnost spatřuje
v tom, že žalovaný se nevypořádal s odvolacími námitkami, aniž je přesně konkretizuje.
K obsahu odůvodnění lze konstatovat, že skutečnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí
o odvolání jsou dostatečnou odpovědí na námitky žalobce. Uvedená výhrada žalobce je zcela
neopodstatněná, neboť v ostatních pasážích odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou řádně
uvedeny všechny zjištěné skutečnosti, o které žalovaný svůj výrok opírá, správní orgán
se vypořádal řádně s provedenými důkazy, hodnocení důkazů bylo rovněž provedeno a rovněž
bylo odůvodněno použití konkrétní právní normy, podle které bylo rozhodováno.“
Z odůvodnění rozsudku je patrný názor krajského soudu a odůvodnění rozhodnutí
obsahuje důvody relevantní pro výrok. Námitka stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu pro nesrozumitelnost nebyla shledána důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu