ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.76.2006
sp. zn. 5 As 76/2006 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: Ing. M. K., Ph. D., zast. Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem Letců 1005,
500 02, Hradec Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor
dopravy, se sídlem Zborovská 11, 150 21, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, č. j. 1 Ca 17/2005 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadá žalobce (dále též stěžovatel) rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen městský soud) ze dne 30. 6. 2006, č. j. 1 Ca 17/2005 - 33,
kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne
24. 6. 2005, č. j. 6582/2005/DOP/104, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Městského úřadu Benešov, odboru dopravy a silničního hospodářství a dopravně
správních agend ze dne 2. 5. 2005, č. j. OD 11743/2005-VO, jímž byl stěžovatel uznán
vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení §22
odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v tehdy platném znění (dále jen
přestupkový zákon), jehož skutkovou podstatu naplnil porušením ustanovení §4 písm. b)
a ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel napadá rozsudek v celém jeho rozsahu z důvodů specifikovaných
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Namítá nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech a je s nimi v rozporu. Dále stěžovatel tvrdí, že při zjišťování skutkové podstaty byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to
ovlivnilo zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Proto navrhuje rozsudek městského soudu
zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvádí, že považuje své rozhodnutí za řádně
důkazně doložené a vydané v souladu se závaznými a platnými právními předpisy, a proto
navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnout.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že dne 2. 5. 2005 Městský úřad v Benešově, odbor
dopravy, silničního hospodářství a dopravně správních agend vydal rozhodnutí, kterým
stěžovatele uznal vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) zákona
o přestupcích. Správní orgán prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že obviněný
spáchal přestupek podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, tedy dopustil
se jiného jednání, než které je uvedeno v písmenech a) až e), kterým porušil zvláštní zákon;
v tomto případě ustanovení §18 odst. 3 zákona o provozu pozemních komunikacích tím,
že mu byla naměřena rychlost 108 km/h na silnici mimo obec, kde mohl jet rychlostí nejvýše
90 km/h.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo odvolacím orgánem dne
24. 6. 2005, č. j. 6582/2005/DOP/104 zamítnuto.
Žaloba stěžovatele ze dne 13. 10. 2005 byla městským soudem výše označeným
rozsudkem zamítnuta. Stěžovatel v žalobě uvedl, že nejen žalovaný, ale i Městský úřad
Benešov, se dopustil nesprávného hodnocení přestupku, když nejvyšší dovolená rychlost
vozidla mimo obec nebyla vyšší o 50 km/h, ale nižší, a nevypořádal se s kolizí zákona
o přestupcích a zákona o provozu na pozemních komunikacích, a proto žalovaný porušil
zákon.
Podstatou právního posouzení případu je otázka, zda „jiné jednání“, které spočívá
v překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo obec o 18 km/h, je protiprávním jednáním
ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.
Městský soud se ztotožnil s názorem správního orgánu, že je toto podřazení správné,
a že stěžovatel se tímto jednáním dopustil přestupku a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona (ve znění účinném v době
vydání rozhodnutí žalovaného) se přestupku dopustí ten, kdo jiným jednáním, než které
je uvedeno pod písmeny a) až e), poruší zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem
je zamýšlen zákon o provozu na pozemních komunikacích, který v ustanovení §18 odst. 3
uvádí, že řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3500 kg
a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h; na dálnici a silnici pro motorová
vozidla rychlostí nejvýše 130 km/h. Řidič jiného motorového vozidla smí jet rychlostí nejvýše
80 km/h. Stěžovatel jel mimo obec rychlostí 108 kilometrů za hodinu, čímž porušil uvedené
ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích. Tímto jednáním stěžovatel porušil
„jiný zákon“ ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona, a tím spáchal
přestupek, na který odstavec druhý stejného paragrafu pamatuje pokutou do výše 2000 Kč.
Ustanovení §22 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona se na tento případ nevztahuje,
protože upravuje situaci, kdy pachatel přestupku jako řidič motorového vozidla překročí
nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním zákonem (zákonem o provozu
na pozemních komunikacích) nebo dopravní značkou o více než 30 km/h v obci nebo
o 50 km/h mimo obec. Toto ustanovení by se dotýkalo stěžovatele za situace, kdy by překročil
rychlost o 50 km/h (mimo obec) nad povolenou hranici, a nikoliv jen o 18 km/h; Nejvyšší
správní soud nechce snižovat závažnost spáchaného přestupku, ale pouze se snaží stěžovateli
osvětlit zákonné podmínky.
Nejvyšší správní soud se již k obdobné situaci vyjádřil v rozhodnutí ze dne 22. 11. 2004,
č. j. 6 As 12/2003 - 58 (přístupno na www.nssoud.cz); od názoru v něm vysloveném nemá
důvod se senát ve věci nyní rozhodující odchýlit.
Podstatou právního posouzení případu je otázka, zda „jiné jednání“, které spočívá
v překročení nejvyšší povolené rychlosti o méně než 30, resp. 50 km/h, je protiprávním
jednáním ve smyslu §22 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona. Dle jazykového výkladu
se písmeno a) citovaného ustanovení vztahuje jen na zde uvedené případy překročení nejvyšší
povolené rychlosti. Pouze v případě, kdy by z daného ustanovení vyplývalo, že zcela
vyčerpává všechny případy překročení rychlosti by byl přípustný argument a contrario,
což by znamenalo, že jiné než zde popsané překročení nejvyšší povolené rychlosti není
přestupkem. Takový závěr však ze samotného textu písm. a) v žádném případě jazykovým
výkladem dovodit nelze, proto by pro něj musely svědčit některé další argumenty; tak tomu
však také není. Jak žalovaný, tak i krajský soud správně dovodily, že jak objektivní význam
daného ustanovení, tak historické důvody jeho vzniku vedou naopak k závěru, že jiné
překročení nejvyšší povolené rychlosti, než které je popsáno v písm. a), je nutné projednat
v režimu §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Uvedený závěr je také v souladu
s jazykovým výkladem písm. f), neboť překročení nejvyšší povolené rychlosti o 18 km/h
zcela jistě není jednáním popsaným v písm. a) uvedeného ustanovení, a proto jde zcela jistě
o jiné jednání ve smyslu písm. f). Pro závěr, který by byl v rozporu s tímto jazykovým
výkladem, by bylo třeba velmi závažných argumentů, kterých se však, jak bylo výše uvedeno,
nedostává a ani stěžovatel žádné neuváděl. Naopak výklad provedený stěžovatelem nejen,
že je v rozporu s jazykovým zněním uvedených ustanovení, ale ještě by se jeho
prostřednictvím dospělo k nezamýšleným závěrům, tj. že jedno z pravidel bezpečnosti
a plynulosti dopravy – stanovená povolená rychlost – ztrácí smysl.
K stěžovatelem namítané kolizi zákona o přestupcích a zákona o provozu na pozemních
komunikacích u těchto dvou zákonů nedochází. Jak již bylo uvedeno výše, pokud by překročil
pachatel přestupku rychlost o více než 50km/h, je toto chování přestupkem podle ustanovení
§22 odst. 1písm. a) zákona o přestupcích, pokud méně je toto chování přestupkem podle
ustanovení §22 odst. 1 písm. f), v návaznosti na ustanovení §18 odst. 3 zákona o provozu
na pozemních komunikacích.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že přezkoumávané rozhodnutí Městského soudu v Praze není nezákonné z důvodu
spočívajícím v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, netrpí
ani tvrzenými vadami řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech a byla s nimi v rozporu, a že při
jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to ovlivnilo zákonnost, jak tvrdí stěžovatel, a proto kasační stížnost jako
nedůvodnou proto zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud neshledal námitky uplatněné stěžovatelem v kasační stížnosti
důvodnými, proto kasační stížnost postupem podle §110 odst.1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. §60 odst. 1 ve spojení s ust. §120
s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení,
žalovaný, který byl ve věci úspěšný, náklady řízení neuplatnil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu