ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.137.2006
sp. zn. 5 Azs 137/2006 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: H. I. G. A., zastoupeného
opatrovníkem Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Veletržní 24, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, PSČ: 170 34, poštovní
přihrádka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti opatrovníka proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 2. 8. 2006, č. j. 1 Az 36/2006 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2006, č. j. OAM-358/LE-05-07-2006, žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce proti tomuto rozhodnutí
brojil žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 4. 5. 2006. Kasační stížností
napadeným usnesením pak městský soud žalobci ustanovil podle §29 odst. 3 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s. stěžovatele opatrovníkem s odůvodněním, že se mu ani ve spolupráci
se žalovaným a Policií ČR nepodařilo vypátrat místo žalobcova současného pobytu.
Stěžovatel (jednající opatrovníkem) v kasační stížnosti uplatnil důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; namítal, že rozhodnutí městského soudu
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z něj nevyplývá, jaké kroky soud činil
ke zjištění místa pobytu žalobce a jaký byl výsledek těchto úkonů. Odůvodnění předmětného
usnesení je tedy podle názoru stěžovatele neakceptovatelné a přístup soudu ryze
formalistický, nešetřící podstatu institutu opatrovníka. Samotná skutečnost, že žalobce
svévolně opustil pobytové středisko, ve kterém byl hlášen k pobytu, bez dalšího podle
stěžovatele neobstojí. Stěžovatel dále připomněl, že rozhodnutí soudu musí obstát samo
o sobě a musí v něm být mj. stručně a jasně vyloženo, které skutečnosti má soud za prokázané
a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Postup soudu se musí ve stručné formě objevit
i v samotném rozhodnutí. Stěžovatel dále upozornil na to, že ustanovení opatrovníka
je velkým zásahem do procesních práv účastníka řízení, neboť ten jeho ustanovením ztrácí
možnost disponovat řízením. Svůj výklad stěžovatel opřel o rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 572/05. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl
usnesení Městského soudu v Praze zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. V moderním právním státě
je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci §104a zákona o azylu, je nezbytné
ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí.
Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze
obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém
jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze
úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá
podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří prostor soudu,
aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu,
či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní
skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Zde je nutné uvést,
že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil a Nejvyšší správní soud
se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití
shora nastíněných kriterií.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížností v obdobné věci, dokonce
podanou tímtéž stěžovatelem, se již dříve zabýval a shledal ji nepřijatelnou (např. usnesení
ze dne 8. 2. 2007. č. j. 2 Azs 122/2006 - 43, přístupno na www.nssoud.cz). V souzené věci
nemá kasační soud důvod se od již dříve vyjádřeného právního názoru odchýlit.
K námitce stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti předmětného usnesení Nejvyšší
správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 28. 7. 2004, č. j. 4 Azs 165/2004 - 36, zveřejněný
pod č. 378/2004 Sb. NSS, kde se uvádí, že nepřezkoumatelným rozhodnutím soudu (§109
odst. 3 a §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.), způsobujícím, že Nejvyšší správní soud není vázán
důvody kasační stížnosti, je usnesení krajského soudu o zastavení řízení z důvodů podle §33
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při
zjišťování místa pobytu stěžovatele a ani které období považoval soud za dobu devadesáti
dnů, po kterou nezjištění místa pobytu bránilo rozhodnutí ve věci. Otázka
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu byla v obecnější rovině řešena dále
např. v rozhodnutí zdejšího soudu ze dne ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
zveřejněném pod. č. 244/2004 Sb. NSS, kde bylo judikováno, že za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci
bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních
důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné.
Nejvyšší správní soud na tomto místě nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatele,
že z napadeného rozhodnutí městského soudu není seznatelné, které skutečnosti má soud
za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Pokud v něm bylo uvedeno,
že se soudu nepodařilo ani ve spolupráci s orgány Ministerstva vnitra a Policie ČR vypátrat
místo současného pobytu žalobce, přičemž poslední místo pobytu v P. s. Z. u B. svévolně
opustil dne 10. 6. 2006 bez udání nové adresy, lze konstatovat, že takové odůvodnění splňuje
podmínky přezkoumatelnosti, jak byly definovány ve výše uvedených rozhodnutích.
Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že v souzené věci byl přístup soudu ryze
formalistický, nešetřící podstatu institutu opatrovníka. Rozsahem skutečností zjišťovaných
při ustanovení opatrovníka (§29 odst. 3 o. s. ř. a §64 s. ř. s.) se Nejvyšší správní soud
zabýval dříve již ve svém rozhodnutí ze dne 21. 11. 2006, č. j. 2 Azs 113/2006 - 32, přístupno
na www.nssoud.cz, kde byl vyjádřen názor, že k tomu, aby mohl být žalobce považován
za osobu neznámého pobytu a ustanoven mu soudem opatrovník podle §29 odst. 3 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, §64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
nepostačuje sdělení žalovaného, že se žalobce nezdržuje v místě hlášeného pobytu. Soud musí
vyčerpat všechny dostupné možnosti ke zjištění místa pobytu účastníka; vedle informací
získaných z databáze žalovaného si soud musí opatřit vyjádření příslušných orgánů
Policie ČR, případně provést šetření v místě žalobcova hlášeného pobytu apod. V daném
případě se městský soud nespokojil pouze s informacemi z databáze žalovaného, ale podnikl
i další kroky (součinnost s Policií ČR). Je tedy zřejmé, že městskému soudu nelze přičítat
pochybení, o němž by bylo možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost rozhodnutí
ve věci samé, a které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu
ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu