ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.167.2006
sp. zn. 5 Azs 167/2006 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: R. I. E., zast. Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pod Terebkou 12, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 31. července 2006, č. j. 28 Az 17/2006 –
31,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. července 2006,
č. j. 28 Az 17/2006 – 31, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský
soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 2. 2006, č. j. OAM-
2609/VL-07-K04-2004. Tímto rozhodnutím žalovaný žalobci neudělil azyl dle ustanovení
§12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo
rozhodnuto, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen
„stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodu nesprávného právního posouzení
podmínek pro aplikaci ustanovení §12 a §91 zákona o azylu (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.)
a z důvodu jiné vady řízení před soudem, která měla za následek nezákonnost rozhodnutí
ve věci samé (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s). Stěžovatel v řízení před krajským soudem navrhl
jako důkaz použití zpráv MZV USA, kde se píše přímo o náboženských nepokojích ve státě
Plateau. Soud tento návrh ignoroval a plně se spolehl na neobjektivní zdroj státní správy ČR
(české MZV), který pochopitelně vždy vyznívá pro žadatele o azyl nepříznivě. Stěžovatel
rovněž navrhl jako důkaz své obavy z odvety muslimů fakt, že o něm bylo, jako o hledané
osobě, vysílání v televizi včetně uvedení portrétu jeho obličeje. Správní orgán, přestože použil
zprávu českého MZV, toto tvrzení stěžovatele nijak neověřil. Soud se opět spokojil s prací
správního orgánu a uzavřel, že ...“. Žalobcovo tvrzení o tom, že je hledán prostřednictvím
televize, která zveřejnila i jeho foto, se jeví opět nepravdivé ve vztahu k informacím získaným
přímo v Nigérii. Konečně pak soud nemůže uvěřit...“. Úkolem správního orgánu a soudu
je zjistit, jestli stěžovatel má odůvodněnou obavu z náboženského pronásledování nebo nemá.
Jeho tvrzení tak je (nebo podle správního orgánu není) pravdivé. Soud vlastně nevěděl,
protože na pozadí předlo žených informací žalovaného se nemohl k pravdě dobrat, takže
se mu „tvrzení jeví nepravdivá“ a „nemůže uvěřit“. Takový postup soudu považuje stěžovatel
za vadný a takové rozhodnutí soudu za nepřezkoumatelné.
Stěžovatel namítá taktéž porušení článku 2 odst. 3 Ústavy ČR a nemůže se spokojit
se závěrem soudu, že správní orgán sice vedl správní řízení podle nového správního řádu,
který na stěžovatelovu žádost nedopadá, ale soud tedy tuto chybu akceptuje a nijak mu
nevadí. Jakýmsi způsobem pak soud poměřuje, jaký asi dopad tato chyba mohla mít
do procesních práv stěžovatele. Ten se domnívá, že příkaz Ústavy zní jasně a žádné
poměřování, jaký dopad měla mít do stěžovatelova postavení právní norma, která neměla být
použita, není v této souvislosti relevantní. Byla porušena Ústava, protože byly použity jiné
zákonné meze a limity.
Stěžovatel spatřuje nezákonnost rozhodnutí v porušení §91 zákona o azylu,
když došlo k nedostatečnému posouzení rozhodnutí správního orgánu v otázce tzv. překážek
vycestování (§91 zákona o azylu) a tím také porušení již v žalobě namítaných ustanovení §3,
§32, §46 a §47 správního řádu. Správní orgán a soud obsáhle vysvětlili důvody, pro které
stěžovateli nebyl udělen azyl a následně však automaticky z tohoto vyvodili, že stěžovateli
nesvědčí žádná překážka vycestování. Soud ani správní orgán nijak nezohlednili odlišný
časový aspekt rozhodování o azylu a o překážkách vycestování a nijak nezohlednili potřebu
odlišných informací ze země původu. Stěžovatel přitom pochybení v souvislosti s §91
namítal již v žalobě a soud se nesrozumitelně s poukazem na nevěrohodnost s tímto
pochybením nijak nevypořádal. Takový postup je vadný a rozhodnutí soudu a správního
orgánu jsou ve svém výsledku nepřezkoumatelné. Stěžovat el cituje judikát NSS č. j.
2 Azs 12/2004 - 40.
Stěžovatel vytýká krajskému soudu skutečnost, že celé řízení o žalobě bylo vedeno
v jazyce, kterému stěžovatel nerozumí. Plně odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu
č. 186/95. Stěžovatel uvádí, že nerozumí česky. V průběhu správního řízení byly všechny jeho
úkony činěny za přítomnosti kvalifikovaného tlumočníka. Krajský soud s ním komunikoval
výhradně v českém jazyce, tedy jazyce, kterému stěžovatel nerozumí. Ten tak nemohl
kvalifikovaně a odpovědně uplatňovat svá procesní práva. Nerozuměl žádným výzvám soudu,
pro jazykovou bariéru neměl příležitost vysvětlit a dokázat s oudu jak vážná je jeho obava
ze zabití v zemi původu. Jeho postavení před soudem tak bylo nerovné a došlo tím k porušení
článku 36 odst. 1 Listiny. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950
(Evropská úmluva) ukládá ČR povinnost respektovat soukromý a rodinný život každého,
tedy i cizince (článek 8 Úmluvy). Smluvní stát má povinnost nevrátit cizince na území státu,
ve kterém mu hrozí nelidské zacházení (rozhodnutí ESLP ve věci Chahal v. Velká Británie,
čl. 74). Je pak irelevantní, je-li původcem nelidského zacházení stát, nestátní subjekt (Ahmed
v. Rakousko) nebo zdravotní stav cizince (D. v. Velká Británie). Podle českého právního řádu
přitom měl správní orgán a soud zohlednit tento závazek přednostně před aplikací obyčejného
zákona. V této souvislosti je stěžovatel přesvědčen, že jeho vycestování do Nigérie brání
hrozba špatného zacházení a v krajním případě až zabití z důvodu odvety ze strany
muslimských obyvatel státu Plateau. Návrat stěžovatele do země původu by bezesporu byl
citelným zásahem do jeho fyzické a morální integrity a tato skutečnost měla být správním
orgánem a soudem plně zohledněna právě z důvodů povinnosti přednostně respektovat
mezinárodní závazky ČR. Stěžovatel se domnívá, že Krajský soud zásadně pochybil a bude
i nadále nerespektovat zcela správnou judikaturu NSS i v budoucnosti především v otázce
rozdílnosti rozhodování o azylu a o jiné formě mezinár odní ochrany, v jeho případě překážky
vycestování. Stěžovatel rovněž namítá, že změna identity v průběhu azylového řízení je spíše
pochopitelnou reakcí na vyhošťovací praktiky dnešních států EU a nikoli důkazem vylučující
udělení azylu nebo překážky vycestování. Vyjasnění této otázky dosud nebylo předmětem
pozornosti NSS a prospělo by všem žadatelům o azyl v ČR, kteří nedůvěřují státním orgánům
a bojí se v obavě z deportace nebo třeba cizích zpravodajských služeb v ČR ihned uvést
své pravé jméno. Vlastní zájem stěžovatele také přesahuje zodpovězení otázek míry
závaznosti ústavního a mezinárodního práva ES pro rozhodování správního orgánu a soudu
ve věci azylu, tj. povinnosti dodržovat vždy a za každých okolností Ústavu ČR a povinnosti
ustanovit tlumočníka žalobci neovládajícímu cizí jazyk vždy, pokud je ze správního, spisu
zřejmé, že žalobce neovládá český jazyk.
Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ust. §109
odst. 2, 3 s. ř. s.), přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná v tom směru, že v řízení před krajským soudem došlo k vadě, která může mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (ust. §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.).
Stěžovatel uplatňoval důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. - nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozho dnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé.
Prvotní je v dané věci námitka nepřezkoumatelnosti, neboť v případě její důvodnosti
by nebylo třeba vážit další kasační námitky.
V daném případě stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
v nedostatku důvodů rozhodnutí, když soud ignoroval návrh stěžovatele na provedení
listinného důkazu – zprávy MZV USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2004,
kde se píše přímo o náboženských nepokojích ve státě Plateau. Soud důkaz neprovedl a plně
se spolehl na neobjektivní zdroj státní správy ČR (české MZV), který pochopitelně
vždy vyznívá pro žadatele o azyl nepříznivě.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil, že v žalobě rovněž navrhl jako důkaz
své obavy z odvety muslimů fakt, že o něm bylo, jako o hledané osobě, vysílání v televizi
včetně uvedení portrétu jeho obličeje, není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, jaký důkaz
měl stěžovatel na mysli, když v žalobě stěžovatel mimo výše citované zprávy, provedení
dalších listinných důkazů nenavrhoval.
Předmětnou námitku posuzoval Nejvyšší správní soud dle níže uvedených ustanovení.
Dle ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede,
a může provést i důkazy jiné.
Dle ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. může v rámci dokazování soud zopakovat nebo
doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob
dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy
provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového
a právního stavu takto zjištěného. Citované ustanovení ponechává na úvaze soudu,
zda zopakuje nebo doplní důkazy provedené správním orgánem, přičemž podle ustanovení
§52 odst. 1 s. ř. s. má soud právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede
a které nikoli. Toto právo jej však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému
závěru, event. z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné.
Krajský soud požadavkům ustanovení §52 s. ř. s. nedostál. Z rozsudku nevyplývá,
proč krajský soud neprovedl důkaz stěžovatelem předloženou zprávou MZV USA, když tento
listinný důkaz stěžovatel v žalobě řádně označil a k žalobě přiložil jeden z listů této zprávy
v jazyce anglickém. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na nález Ústavního
soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, kde Ústavní soud konstatoval, že obecný
soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích
rozhodnout – a pokud jim nevyhoví- ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené
důkazy neprovedl.
V daném případě stěžovatel navrhoval, aby soud přihlédl ke skutečnostem uvedeným
ve zprávě MZV USA, jež se dle jeho názoru vztahovaly k případu stěžovatele. Ačkoli krajský
soud v odůvodnění rozsudku podrobně popsal, ze kterých informací žalovaný při rozhodování
o udělení azylu vycházel, a uvedl, že tyto se vztahovaly konkrétně k azylovému příběhu
stěžovatele, nikoli pouze obecně, tak jak je tomu v případech zpráv o dodržování lidských
práv, závěr o tom, proč navržený důkaz neprovedl, neučinil.
Výše uvedené pochybení soudu má proto dle Nejvyššího správního soudu za následek
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, přičemž tato nepřezkoumatelnost spočívá v nedostatku
důvodů rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.) a proto napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k projednání. V dalším řízení je krajský soud vázán právním
názorem výše vysloveným (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu