ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.20.2007
sp. zn. 5 Azs 20/2007 –39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: I. K., zast. Mgr. Jaroslavem
Sokolem, advokátem, se sídlem Máchova 11, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 2007, č.j. 59 Az 3/2006 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ostravě (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. ledna 2006, č. j. OAM-2337/VL-10-11-2005, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl
podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), v platném znění.
Důvodem žádosti o azyl ze dne 9. 12. 2005 byla legalizace pobytu stěžovatele na území České
republiky poté, co mu bylo uloženo dne 12. 11. 2004 správní vyhoštění na dobu tří let
a po nerespektování tohoto správního rozhodnutí s ním bylo dne 4. 12. 2005 zahájeno řízení
pro podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Stěžovatel
přijel do ČR 18. 10. 2001 na dětský pas a krátkodobé turistické vízum. Vlast opustil dle jeho
sdělení proto, že je vyznáním šabatista, a proto nemůže nosit zbraň. Proti nastoupení vojenské
služby na Ukrajině nepodnikl žádná opatření, o alternativní službě věděl, ale myslel si,
že se na něj nevztahuje. V ČR příležitostně pracoval a o azyl požádal, aby se vyhnul
deportaci.
Kasační stížnost je přípustná podle ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále „s. ř. s.“), byla podána oprávněnou osobou a včas. Nejvyšší správní soud
se zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku
spočívající v nesprávném právním posouzení věci krajským soudem. Trvá na tom,
že Ukrajinu opustil primárně z obavy o svůj osud v souvislosti s náboženským přesvědčením
jako člen církve Adventisté sedmého dne. Z Ukrajiny mu nejsou známy případy výkonu
alternativní služby, tj. beze zbraně. Ukrajina přikládá dle tvrzení stěžovatele branné
povinnosti takovou důležitost, že jejím splněním podmiňuje vydání cestovního pasu. Obává
se trestního postihu za dezerci ze své země.
Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že krajský soud ve svém rozsudku přezkoumal
rozhodnutí žalovaného na základě podané žaloby a zjistil, že stěžovatel se odjezdem do ČR
chtěl vyhnout výkonu vojenské služby a jiné problémy ve vlasti se státem ani soukromými
osobami neměl. Neuvedl tedy žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodu uvedených v zákoně o azylu (§12). Podle ust. §16 odst. 2
zákona o azylu se jako zjevně nedůvodná zamítne žádost o udělení azylu, je-li z postupu
žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání
k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve, a pokud žadatel
neprokáže opak. Krajský soud uvedl, že dokazování svědčí o tom, že stěžovatel neopustil
Ukrajinu proto, že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství.
Stěžovatel měl podle správního orgánu i krajského soudu v ČR možnost svobodného pohybu
a rovněž si byl vědom, že může požádat o azyl již dříve. Oba uzavírají, že žádost o azyl byla
podána z cílem vyhnout se správnímu vyhoštění a legalizovat si pobyt poté, co stěžovatel
v ČR několik let nelegálně pobýval a pracoval.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel vůbec neuvádí, v čem spatřuje přesah svých
vlastních zájmů ani takové či obdobné tvrzení argumentačně nepodporuje a ani nedokazuje,
či nic k důkazu nenabízí.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést
jeho výklad tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii
se bude Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Například, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě
však míra obecnosti, s jakou byla kasační stížnost podána, aniž by byla upřesněna konkrétní
pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována
za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti
popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. K tomu
však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že důvod k tomu,
aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí /obdobně již Nejvyšší správní soud
rozhodoval ve věcech spis. zn. 1 Azs 13/2006 (publikováno ve Sbírce pod č. 933),
1 Azs 112/2004, 1 Azs 174/2004, 5 Azs 20/2003, 5 Azs 151/2006, 5 Azs 6/2007,
5 Azs 9/2007, a především 5 Azs 22/2003/. Pokud jde o vyhýbání se vojenské službě a žádost
a azyl, i tuto otázku judikoval Nejvyšší správní soud již ve věci sp.zn. 5 Azs 4/2004
a 2 Azs 15/2003.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 14. května 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu