ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.48.2007
sp. zn. 5 Azs 48/2007 - 133
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně M. H., zast. JUDr. Evou
Poláčkovou, advokátkou, Starobrněnská 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2006, č.j. 36 Az 245/2004 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanovené zástupkyně žalobkyně advokátce JUDr. Evě Poláčkové
se u r č u je částkou 5712 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“), jímž byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2004 č. j. OAM-
2781/VL-07-15-2004, kterým nebyl udělen stěžovatelce azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a že se na ni nevztahuje překážka vycestování.
Žalovaný své rozhodnutí podrobně odůvodnil tím, že stěžovatelka, členka náboženského
uskupení Svědci Jehovovi, nesplnila podmínky pro udělení azylu podle ani jednoho z výše
uvedených ustanovení.
Kasační stížnost je přípustná podle ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále „s. ř. s. “), byla podána oprávněnou osobou a včas. Nejvyšší správní soud
se zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá nesprávní posouzení právní otázky a pojmu
„důvody zvláštního zřetele hodné“. Ministerstvo nezkoumalo dostatečně, zda jsou
u stěžovatelky dány důvody pro udělení humanitárního azylu. Od počátku řízení stěžovatelka
tvrdila, že motivem jejího odchodu z vlasti byly obavy z napadání ze strany náboženské sekty
Svědků Jehovových. Stěžovatelka rovněž namítá nedostatek důvodů napadeného rozhodnutí.
Ve své kasační stížnosti stěžovatelka vůbec neuvádí, v čem spatřuje přesah svých
vlastních zájmů ani takové či obdobné tvrzení argumentačně nepodporuje a ani nedokazuje,
či nic k důkazu nenabízí.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést
jeho výklad tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii
se bude Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu
zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Například, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší
správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní,
aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný
závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí
její důvodnost. V daném případě však míra obecnosti, s jakou byla kasační stížnost podána,
aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to,
aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti
a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí
(obdobně již Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věcech spis. zn. 1 Azs 13/2006
(publikováno ve Sbírce pod č. 933), 1 Azs 112/2004, 1 Azs 174/2004, 5 Azs 20/2003,
5 Azs 151/2006, 5 Azs 6/2007, 5 Azs 9/2007 a především 5 Azs 22/2003). Pokud jde o věc
azylu týkající se náboženského uskupení Svědci Jehovovi na Ukrajině, k tomu se Nejvyšší
správní soud již vyjádřil zejména v rozsudku sp. zn. 5 Azs 27/2006, k otázce azylu
z humanitárních důvodů pak v rozsudcích č. j. 2 Azs 8/2004 - 55 a č. j. 5 Azs 47/2003 - 48
(www.nssoud.cz).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek dle
ustanovení §107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť kasační
stížnost ve věcech azylových je vybavena odkladným účinkem ex lege (ustanovení §32 odst.
5 zákona o azylu).
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60
odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti před soudem ustanovena zástupcem
advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8,
§120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ust. §11 písm. a) vyhl.
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za převzetí a přípravu zastoupení a za sepsání doplnění kasační
stížnosti odměna ve výši 2100 Kč za každý z vyjmenovaných úkonů, tj. celkem 4200 Kč
a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za dva úkony podle ust. §13
odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 600 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem
daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Částka daně, vypočtená dle ust. §37 a ust. §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 912 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení v celkové výši 5712 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu