ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.50.2007
sp. zn. 5 Azs 50/2007 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Dagmar Nygrínové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: A. A., zastoupený Mgr. Zbyňkem
Stavinohou, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2007, č. j. 56 Az 285/2006 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá výše označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM – 643/VL-07-11-2006 ze dne 16. 8. 2006,
jímž nebyl stěžovateli podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a jímž bylo zároveň vysloveno, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel kasační důvody ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení pojmu pronásledování ve smyslu §2 odst. 5
zákona o azylu a dále důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b) citovaného zákona.
Je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
jelikož má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině lidí
odpírajících vojenskou službu. Má za to, že zde nebyly naplněny zákonné důvody
pro neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a nevztažení překážky
vycestování ve smyslu 91 zákona o azylu. V průběhu správního řízení objasnil, že v Maroku
odmítl nastoupit na vojenskou službu. Z důvodu hrozících sankcí se obává o svou svobodu
a život v případě nuceného návratu do země původu. Je přesvědčen, že trest za odepření
nástupu na vojenskou službu lze podřadit pod definici pronásledování. Vychází přitom
z výkladu, který použil s odkazem na Doporučení UNHCR- HCRJGIP/02/02 ze dne
7. 5. 2005 i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 5 Azs 63/2004 - 60 ze dne
19. 5. 2004. Sociální skupinou je, dle citovaného, skupina osob sdílející objektivně společnou
charakteristiku, jinou než riziko pronásledování, nebo je alespoň takto společností vnímána.
Tato charakteristika má často povahu vrozeného nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní
pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob. Vzhledem k tomu,
že v případě osob odpírajících vojenskou službu jde o jednání realizující svobodu
náboženského vyznání a svědomí garantovanou či. 15 Listiny. Hrozí mi tudíž pronásledování
z prostého důvodu realizace mého pacifistického přesvědčení. Existuje zde odůvodněný strach
z pronásledování směřujícího proti osobě stěžovatele jako příslušníka uvedené sociální
skupiny. Těžko si lze představit prokazatelnější způsob pronásledování, než je sankce odnětí
svobody stanovená za uplatňování základních práv trestním zákonem. Není vůbec zřejmé,
z čeho krajský soud dovodil své tvrzení o vysoké míře korupce v zemi původu
a z toho vyplývající možnost s minimálními obtížemi se vyhnout plnění vojenské služby.
Stěžovatel je taktéž příslušníkem jiné sociální skupiny, jež v zemi původu čelí perzekucím
ze strany státních orgánů. Jako osobě homosexuální orientace mu hrozí pronásledování,
a to konkrétně ve formě trestní sankce. V zemi původu nejsou ojedinělé útoky soukromých
osob vůči homosexuálům. Domnívá se, že proti takovýmto útokům mi stát neposkytuje
náležitou ochranu. Jako příslušník menšiny nemůže vylíčit policii problémy z důvodu hrozící
trestní sankce. V případě vyhledání pomoci státních orgánů by se vystavil následné další
perzekuci. Všechny tyto skutečnosti měly vést krajský soud ke zrušení rozhodnutí správního
orgánu, který nesprávně posoudil otázku, zda splňuji podmínky pro udělení azylu,
příp. pro vztažení překážek vycestování podle §91 zákona o azylu v tehdejším znění. Dále
stěžovatel namítá, že správní orgán v průběhu řízení postupoval v rozporu s ustanovením §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen správní řád). Rozhodnutí
správního orgánu je z uvedeného důvodu podle názoru stěžovatele nezákonné. Tyto vady
stěžovatel namítal již v žalobě, přičemž krajský soud pro tyto důvodně vytýkané vady
rozhodnutí žalovaného nezrušil, ač tak učinit měl. Mnohá tvrzení správního orgánu neměla
oporu v provedeném dokazování. Krajský soud své rozhodnutí rovněž opírá o skutečnosti,
jež žádným způsobem nevyplývají z provedeného dokazování, jak jsem už výše uvedl.
Stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 23. 4. 2007. Popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti a s rozhodnutím soudu plně souhlasí. Naplnění podmínek pro udělení azylu
dle §12 u stěžovatele neshledal. Uvedl, že snaha stěžovatele po legalizaci pobytu na území
ČR, nemá nic společného s azylově relevantními důvody, jelikož účelem řízení o udělení
mezinárodní ochrany není suplování režimů upravených v zákoně o pobytu cizinců. Navrhuje
kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud vychází při svém rozhodování z toho, že poskytnutí azylu
je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat
s jinými legálními formami pobytu cizinců na území této republiky tak, jak jsou upraveny
např. v zákoně č . 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnu tí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je proto aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšš í správní soud zjistil, že stěžovatel podal
dne 25. 5. 2006 žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že má marockou státní příslušnost,
vyznává islám, nikdy nebyl členem politické strany a nikdy proti němu nebylo, ani není,
vedeno trestní stíhání. Vlast opustil, neboť je homosexuál. O jeho sexuální orientaci nikdo
nevěděl, poněvadž ji tajil. Jeho manželství selhalo kvůli neochotě manželky podrobit
se sexuálním praktikám, které vyžadoval. V letech 2003 - 2005 byl zaměstnán u bezpečnostní
služby v A., kde se intimně stýkal s dalšími stejně orientovanými osobami. Obával se reakce
rodinných příslušníků, pokud by se o jeho homosexualitě dozvěděli, a ze stejného důvodu
nechtěl nastoupit vojenskou službu. Účelově, aby mohl vycestovat, se oženil se starší
občankou ČR, s níž se nyní rozvádí. V průběhu pohovoru stěžovatel uvedl, že se v březnu
roku 2003 oženil, ale po dvou měsících se po dohodě s manželkou rozvedl,
neboť je homosexuál a ona nechtěla snášet sexuální praktiky, které vymáhal. Vypověděl,
že mu manželka pohrozila udáním policii, pokud nebude souhlasit s rozvodem. Na dotaz
správního orgánu, proč se ženil, odpověděl, že chtěl zjistit, zda má opravdu opačnou sexuální
orientaci. V červenci roku 2003 mu známý zajistil práci strážného u bezpečnostní agentury
zajišťující bezpečnost královské flotily ve městě A. Při zaměstnání se seznamoval s cizinci –
turisty, s nimiž míval intimní styky. S osobami stejného zaměření se stýkal třikrát týdně v jím
pronajatém bytě. O jeho zaměření věděl v A. pouze jeden kamarád. Popřel, že by měl se svou
sexuální orientací nějaké potíže, ale dodal, že děti na ulici na něho pokřikovaly, že je
homosexuál. Sdělil, že dne 4. 6. 2005 a dne 8. 12. 2005 byl povolán k výkonu vojenské
základní služby. Měl obavy, že pokud by ostatní vojáci zjistili, že je homosexuál, zneužili by
ho a nakonec zabili, jak se dozvěděl od krajana, který žije v Německu. Bez úspěchu si proto
snažil vyřídit odklad vojenské služby. Nesehnal však potvrzení, že je státním zaměstnancem
ani svědectví dvanácti osob, že je živitelem rodiny. Alternativní služba není v Maroku
uzákoněna. Z důvodu absence prostředků se neinformoval na výšku sumy, kterou by musel
zaplatit za zproštění vojenské povinnosti, přestože si byl vědom, že taková možnost existuje.
Prohlásil, že pokud by neměl obavy o vlastní bezpečnost, vojenskou službu by vykonal. Na
upozornění žalovaného ohledně podobnosti práce u bezpečnostní agentury s případnou
vojenskou službu, kde se v obou případech jedná výlučně mužský kolektiv, proč by tedy
armáda pro něho mohla být nebezpečím, odpověděl, že by se jistě pokusil s nějakým vojákem
sblížit a jestliže by si toho všimli ostatní, neměl by klid, neboť vojáci mají málo možností
stýkat se s ženami. Přestože popřel potíže se státními orgány nebo soukromými osobami ve
vlasti, ozřejmil, že v případě, kdy by se rodinní příslušníci dozvěděli o jeho sexualitě, otec by
se ho zřekl a starší bratr by ho jistě zabil, pokud by to zjistili lidé z okolí, nadávali by mu.
Zmínil, že homosexualita je v Maroku trestná, podle zákona by mu hrozil trest odnětí svobody
až na pět let. Dne 8. 7. 2004 se seznámil s českou turistkou paní M. B., která za ním později
ještě třikrát přijela a při poslední návštěvě dne 4. 10. 2005 uzavřeli sňatek. Ona nevěděla o
jeho sexuální orientaci a on ve svazku s cizinkou spatřoval možnost, jak opustit Maroko. Na
otázku, jak dokázal přesvědčit k sňatku ženu, když z předchozí zkušenosti věděl, že není
heterosexuálního soužití schopen, odvětil, že se s budoucí manželkou sexuálně stýkal, přitom
však „měl zavřené oči a myslel na muže“. Objasnil, že dříve mu české velvyslanectví
nevydalo vízum, přestože mu paní B. dvakrát poslala pozvání a potvrzení o zaměstnání v ČR.
Do ČR přicestoval dne 9. 12. 2005 na tříměsíční vízum. Pobyt si prodloužil do konce května
roku 2006. V ČR od začátku bydleli se ženou odděleně, neboť, jak se prý manželka vyjádřila,
„nejdříve musí změnit svou mentalitu“. Manželce v ČR pomáhal v její firmě s úklidem v
kanceláři a připravoval jí nápoje, za což mu ona platila týdně 300 Kč. Sdělil, že požádal
policii ČR v Brně o povolení k pobytu, ale zásluhou manželky, která mu podstrčila k podpisu
souhlas se zrušením trvalého pobytu a požádala o rozvod, mu policisté nevyhověli. O azyl
nepožádal hned po příjezdu do ČR, ale teprve poté, co mu byl vystaven výjezdní příkaz,
jelikož se policistům styděl svěřit se svou sexuální orientací, později se však od přítelkyně –
lesbičky dozvěděl, že se zde nemusí ostýchat jako ve vlasti. Jiné problémy ve vlasti neměl. V
případě návratu do Maroka má strach o život. Žalovaný po provedeném řízení dospěl k
závěru, že stěžovatel nebyl ve své vlasti pronásledován z důvodů taxativně vymezených v §
12 písm. a) a b) zákona o azylu. Dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl jako příslušník
homosexuální menšiny utiskován pro svou sexuální orientaci. K stěžovatelovu tvrzení, že mu
v případě nástupu základní vojenské služby hrozí znásilnění, možná smrt, žalovaný upozornil
na to, že v Maroku existuje reálná možnost vyhnout se službě v armádě a že právě
v ozbrojených složkách se homosexualita běžně vyskytuje a tudíž pravděpodobnost narušení
osobní integrity stěžovatele je mizivá. Žalovaný taktéž neshledal důvody pro udělení azylu
dle §13 a §14 a vztažení překážky vycestování dle §91 zákona o azylu. Předmětné
rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí
a dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu a žalobu zamítl.
Rozsudek napadl stěžovatel včas kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení pojmu
pronásledování ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Má za to, že mu hrozí
pronásledování z titulu nenastoupení k základní vojenské službě a dále pronásledování
z důvodu jeho opačné sexuální orientace.
Ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu stanoví, že azyl se cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště.
Podle §2 odst. 5 zákona o azylu ve znění ke dni rozhodnutí žalovaného
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Otázkou pronásledování homosexuálů se již tento soud podrobně zabýval ve svém
rozsudku č. j. 2 Azs 66/2006 - 52 ze dne 5. 10. 2006, na jehož závěry je vhodné
v projednávané věci poukázat. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku zdůraznil,
že „homosexualita je (a to i v nejtolerantnějších a nejliberálnějších zemích Západu)
charakteristikou, která v jistých ohledech komplikuje život jedince
již jen proto, že je menšinovou sexuální orientací a jako taková je vždy, pokud je s ní okolí
dotyčné osoby (či dokonce veřejnost) seznámeno, znakem „jinakosti“ ve srovnání se sexuální
orientací většinovou a důvodem (či záminkou) pro to, aby na tuto „jinakost“ a na domnělé
či skutečné důsledky z ní plynoucí bylo poukazováno. V tomto smyslu je nepochybně
menšinová sexuální orientace „zátěží“ vždy a všude, tedy v každé společnosti, jakkoli v řadě
jiných ohledů (např. způsob prožívání; povaha vztahů, které dotyčný jedinec navazuje;
vlastnosti a schopnosti, které se někdy s touto sexuální orientací pojí) může být pro jedince
oproti těm, jejichž sexuální orientace je většinová, obohacením.
V první řadě nutno proto zodpovědět otázku, zda homosexualita sama o sobě vytváří
příslušnost jedince k určité sociální skupině. Nepochybně tomu tak je, pokud tato vlastnost
je ve společnosti, v rámci níž se příslušnost jedinců k určitým sociálním skupinám posuzuje,
relevantním rozlišovacím kritériem a pokud je u konkrétního jedince relativně nezměnitelná –
„daná“; jinak řečeno, homosexuálové vytvářejí sociální skupinu tam, kde je tato jejich
charakteristika významná pro náhled okolí (či v širším ohledu společnosti jako takové)
na ně; že se jedná – vyjma případů vynucené či příležitostné homosexuality
(např. ve věznicích či při homosexuální prostituci) – o „danou“ vlastnost v tom smyslu,
že není volbou dotyčného jedince, nýbrž v zásadě vrozenou vlastností, existuje v západní
sexuologii výrazně převažující konsensus. Homosexuálové by nevytvářeli sociální skupinu,
pokud by tato vlastnost byla v očích jejich okolí víceméně irelevantní (v soudobých západních
demokraciích nejsou proto sociální skupinou např. osoby s hnědými vlasy, protože tato jejich
charakteristika je v očích jejich okolí irelevantní v tom smyslu, že podstatně neovlivňuje
náhled okolí na ně; skutečnost, že někomu se hnědé vlasy mohou z estetického hlediska líbit,
zatímco jinému naopak ne, nelze ještě považovat za vytváření náhledu na jedince,
neboť ten se vztahuje k takovým jeho charakteristikám, které jsou v dané společnosti –
ať již z důvodů racionálních či iracionálních – považovány obecně za významné
a vypovídající o něm). V tomto smyslu jsou homosexuálové sociální skupinou stále ještě
i v drtivé většině liberálních západních demokracií, neboť i zde zpravidla tato jejich
charakteristika je pro jejich okolí, tj. jiné lidi, zajímavá a někdy dokonce důležitá a v očích
těchto jiných lidí je zařazuje do určité skupiny lidí s obdobnou relevantní vlastností. Tím spíše
pak lze pro účely zákona o azylu o homosexuálech hovořit jako o sociální skupině v zemích,
v nichž příslušnost k menšinové sexuální orientaci dotyčného jedince v očích jeho okolí
výrazně vyděluje z „většiny“ a v nichž je vnímána jako jeho důležitá (a – nutno poznamenat –
negativní) vlastnost. V A., kde – jak se žalovaný i stěžovatel shodují – ve společnosti existuje
všeobecná intolerance k homosexualitě, tedy homosexuální orientace, pokud není důkladně
tajena, tj. pokud se dotyčný jedinec navenek projevuje jako homosexuál,
byť již jen tím, že tuto svoji sexuální orientaci přiznává (aniž by nutně vedl homosexuální
partnerský život či dokonce vyvíjel veřejné aktivity související s jeho sexuální orientací),
„zařazuje“ tohoto jedince do sociální skupiny homosexuálů.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dále konstatoval, že „příslušnost
k sociální skupině homosexuálů či důsledky z ní plynoucí musí být důvodem (přímým
či zprostředkovaným) k projevům zákonem charakterizovaných forem negativních jednání
vůči němu. Tato podmínka může být splněna, pokud samotná homosexuální orientace bude
okolím daného jedince vnímána jako nežádoucí, ostudná či nepřijatelná a pokud bude
důvodem pro všeobecně výrazně negativní reakce okolí vůči němu. I tato podmínka byla
v případě stěžovatele podle všeho dána, přinejmenším po určitou dobu, neboť jeho okolí
na něho zejména při výkonu vojenské služby, ale i v dalších životních situacích hledělo
výrazně negativně toliko z důvodu, že byl homosexuál. Tyto projevy mu nepochybně působily
určitou psychickou újmu, neboť působily směrem k vyloučení stěžovatele z jeho sociálního
prostředí (na vojně, v rodině, v rámci sousedského společenství a možná –
i když toto z výpovědí stěžovatele jednoznačně nevyplývá – i z pracovní aktivity) a měly
výjimečně i formu fyzického trýznění (na vojně) či fyzického napadení (mladými sousedy).“
Nejvyšší správní soud nicméně nemá za to, že uvedené formy negativních reakcí
stěžovatelova okolí dosáhly takové intenzity, aby ji bylo lze považovat v daném případě
za opatření působící „psychický nátlak“ ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu. Z toho,
co stěžovatel vypověděl, je patrné, že prožíval období dosti intenzivních problémů,
a to v době, kdy byl na vojně, avšak zde lze jejich intenzitu přičítat zejména specifické situaci
maskulinního vojenského prostředí, které svádí k šikaně i v armádách řady vyspělých
liberálně demokratických států. Vojenská služba však byla ve stěžovatelově životě pouze
přechodným obdobím a po ní se intenzita jeho problémů znatelně zmenšila. Odmítání přijetí
stěžovatele ze strany sousedů a příbuzenstva jistě působí na jeho psychiku negativně –
a působilo by nepochybně i na jiné osoby nacházející se v obdobné situaci – avšak v tomto
případě ještě nelze hovořit o tak negativním přijetí, že by to stěžovateli bralo pocit životní
perspektivy, když už pro nic jiného, tak proto, že stěžovatel není odmítán celou rodinou,
nýbrž pouze příslušníky širšího příbuzenstva. Obtíže se získáváním zaměstnání
pak podle toho, co stěžovatel uvedl, nelze jednoznačně přičítat jeho sexuální orientaci;
významně zde nepochybně spolupůsobila i celková vysoká nezaměstnanost a nepříliš dobrá
hospodářská situace v Arménii a to, že se stěžovatel pokoušel najít práci pouze v jednom
sektoru ekonomiky (stavebnictví). Již jen z uvedeného důvodu proto nelze dát stěžovateli
za pravdu, že v jeho případě je dán důvod pro poskytnutí azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu.“
Výše uvedené závěry je možné z větší části aplikovat na projednávanou věc.
I v projednávané věci lze dospět k závěru, že stěžovatel je příslušníkem sociální skupiny
homosexuálů. První z předpokladů pro poskytnutí azylové ochrany - příslušnost k sociální
skupině - stěžovatel splňujme. K udělení azylu ovšem není dostatečná samotná příslušnost
k sociální skupině, ale musí být splněna ještě podmínka druhá, tedy odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu příslušnosti k této sociální skupině. Tato odůvodněnost strachu
z pronásledování přitom musí mít kořeny buď v osobní zkušenosti žadatele o azyl,
nebo v tom, že se jedná o skupinu v dané zemi pronásledovanou obecně.
Stěžovatel v daném případě v řízení o udělení azylu uvedl, že doposavad nebyl
v Maroku pro příslušnost k homosexuální menšině, mimo ústrků ze strany dětí,
které na něj pokřikovaly, pronásledován, a to přesto, že styk s homosexuály po dobu služby
ve městě A. provozoval. Vyjádřil však obavy z budoucích možných problémů, které by mu
nastaly v souvislosti s nastoupením základní vojenské služby a to z důvodu jeho sexuální
orientace. Dále se obával reakce rodinných příslušníků a osob z jeho okolí a taktéž postihu ze
strany státních orgánů, neboť homosexualita je v Maroku trestná.
Zda se jedná v případě stěžovatele o sociální skupinu obecně pronásledovanou
a zda stěžovateli reálně hrozí pronásledování v případě nastoupení na základní vojenskou
službu Nejvyšší správní soud hodnotil na základě Informace OAMP-Maroko –Situace
homosexuálů ze dne 26. 6. 2006, na kterou odkazoval v odůvodnění rozhodnutí žalovaný.
V citovaném dokumentu je mimo jiné konstatováno, že Maroko je, i vzhledem
k menšímu vlivu islamistů oproti např. Alžírsku, považováno spolu s Tuniskem ve srovnání
s dalšími arabskými zeměmi v postoji k homosexualitě shovívavější a dle řady zpráv
je vyhledávaným cílem homosexuální turistiky. Obecný postoj marocké společnosti
k homosexualitě však vyplývá z islámské kultury a práva a patriarchálního založení
společnosti. Sexualita, tím více homosexualita je společenské tabu, tj. otevřeně
se o ní nemluví. Řada zpráv uvádí, že je v Maroku homosexualita poměrně rozšířená.
Akceptovatelnost či pohled na homosexualitu se také liší dle oblastí a to s ohledem
na možnost anonymního navazování kontaktů. V městech jsou známy kavárny a bary,
kde se homosexuálové mohou setkat, byť nejsou takto oficiálně deklarované. Ke k ontaktu
dochází opatrně, de facto skrytě. Informace o konkrétních podnicích, kde se homosexuálové
scházejí, se objevují v článcích různých marockých internetových médiích. Homosexuálové
mají možnost spolu taktéž komunikovat prostřednictvím anonymních diskusních skupin
a chatů na internetu a hojně toho využívají. Dvě zprávy v souvislosti s otázkou práv
homosexuálů v Maroku hovoří o existenci marocké Organizace na ochranu práv menšin
(Comité de défense des droits minorités). Vláda je ze strany islamistů obviň ována,
že proti homosexualitě dostatečně nepostupuje. Některé zprávy uvádějí, že dochází k útokům
na „otevřené“ homosexuály. Informace o systematickém pronásledování homosexuálů
nebyly, ať již v internetových médiích, zprávách zabývajících se lidskými právy obecně
či zprávách zabývajících se problematikou homosexuálů nalezeny. Stejná zpráva se věnuje
postoji, který k homosexuálům zaujímá stát. Z této stati je patrné, že homosexualita
je v Maroku nezákonná, dle §489 trestního zákona může být pachatel odsouzen k trestu
odnětí svobody na šest měsíců až tři roky a k pokutě 120 až 1000 dirhamů (cca 110 EUR)
Několik zpráv zabývajících se problematikou homosexuálů v Maroku uvádí, že k soudu
za homosexuální chování dochází zřídka, a pokud ano, tak často, je-li spolupachatelem
cizinec a jedná se o tzv. sexuální turistiku, respektive prostituci. Média informovala
o několika málo případech odsouzených Maročanů, přičemž udělené tresty se pohybovaly
kolem jednoho roku vězení a pokuty cca 500 dirhamů. Dle britského informačního gay
serveru Gaytimes není zákon zakazující homosexualitu uplatňován nijak přísně. Zpráva
La Gezette du Maroc uvádí, že k zatčení a odsouzení dochází, pokud byl pachatel přistižen
při činu.
Dle informace MZV ČR č. j. 120735/2006- LP je základní vojenská služba v Maroku
povinná a její výkon trvá 18 měsíců. Osvobození od základní vojenské služby platí v případě
fyzické a zdravotní nezpůsobilosti, v případě podpory rodiny a péče o ni, v případě státních
funkcionářů, studenti mají právo na odklad. Porušení zákona o vojenské službě je trestáno
vězením od jednoho měsíce do jednoho roku. Kdo se chce základní vojenské službě vyhnout,
může téměř vždy prokázat, že musí podporovat rodinu a pečovat o ni. Podle informace
OAMP je homosexuální akt běžně pojímán jako sexuální vybití, nikoliv citový vztah osob
stejného pohlaví, u mladých mužů je také ovlivněn zákazem předmanželského
heterosexuálního života. Jak uvádí článek časopisu Telle Quelle, vyskytuje se homosexualita
i v uzavřeném prostředí mužů (vězení, armáda).
Významnou pro posouzení, zda se jedná o sociální skupinu v zemi původu obecně
pronásledovanou, je trestnost homosexuality v zemi původu stěžovatele. Jak žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, dle §489 trestního zákona může být pachatel odsouzen
k trestu odnětí svobody na šest měsíců až tři roky a k pokutě 120 až 1000 dirhamů
(cca 110 EUR).
Vdaném případě je tak třeba posoudit, zda hrozba trestu odnětí svobody,
resp. jeho délka (6 měsíců až 3 roky), představuje ohrožení života nebo svobody ve smyslu
ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu a samotná existence tohoto trestu je způsobilá
odůvodnit udělení azylu.
Nejvyšší správní soud dochází k závěru, že nikoli. Přísná kritéria azylové relevance
homosexuality nastavil ve svém judikátu ze dne 15. 3. 1988 (BVerwGE 79, 143) Německý
Spolkový správní soud. Podle tohoto judikátu je homosexualita jako nezměnitelná
charakteristika jedince azylově relevantní pouze tehdy, hrozí-li za ni ve státě původu těžký
tělesný trest nebo trest smrti a je -li trestem postižena již samotná homosexuální orientace;
hrozící trest tedy musí být, aby byl podle uvedeného náhledu azylově relevantní, obzvláště
přísný a zjevně nesnesitelně tvrdý a jeho smyslem musí být více než toliko postih narušení
veřejné bezpečnosti.
Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře uvedl, že takto přísně nastavená kritéria
azylové relevance homosexuality jsou již neudržitelná, nicméně dochází k závěru, že výše
trestu odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců až 3 roky nepředstavuje tak významný zásah
do svobody stěžovatele, jež předpokládá ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu, a pro udělení
azylu nestačí. Výše trestu odnětí svobody případně udělení pokuty nedosahuje intenzity
požadované pro poskytnutí ochrany stěžovatele ve formě azylu. V daném případě taktéž nelze
odhlédnout od faktického uplatňování tohoto trestu v zemi původu stěžovatele, když z výše
uvedených informací o zemi původu vyplývá, že zákon zakazující homosexualitu není
uplatňován nijak přísně. K odsouzení za homosexuální chování dochází zřídka, a pokud ano,
tak v případech tzv. sexuální turistiky, respektive prostituce. Výkonné složky státu postupují
důsledněji proti výrobcům pornografie a proti sociálně patologickým jevům, které jsou
s homosexuální komunitou spojeny, což však není případ stěžovatele. Lze tak souhlasit
s názorem žalovaného, jež vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, dle kterého využívání
právní normy, která umožňuje postih homosexuálů, není časté ani důsledné a je zaměřeno
na komerční zneužívání tohoto jevu.
Pokud jde o tvrzené obavy stěžovatele z nástupu na vojenskou základní službu,
odkazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu, dle které je povinnost konat
vojenskou službu za předpokladu, že taková služba se vykonává humánním způsobem,
legitimním požadavkem státu. Nutnost vykonat vojenskou službu proto sama o sobě
bez dalšího nepředstavuje azylově relevantní okolnost (srov. v této souvislosti závěry uvedené
v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1994, č. j. 6 A 502/94 - 39, publikovaném
v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 415/1999 a v Soudní judikatuře č. 4/1999,
str. 124; srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, publikovaný na www.nssoud.cz).
V projednávané věci stěžovatel vyjádřil obavy z nástupu na základní vojenskou službu
z důvodu svého opačného sexuálního zaměření. Tyto obavy na základě informací,
jež žalovaný za účelem posouzení žádosti shromáždil, se ukázaly být nedůvodnými.
Z informace MZV ČR č. j. 120735/2006- LP vyplynulo, že se homosexualita vyskytuje
taktéž v armádě, přičemž stěžovatelem tvrzené mučení a bití homosexuálů výše uvedený
dokument nepotvrdil, stejně tak jako stěžovatelem zmiňované vraždění. Z výše uvedené
informace naopak vyplývá, že v Maroku existuje reálná možnost vojenské službě se vyhnout.
Příloha k výše uvedené informaci MZV ČR pak taktéž uvádí, že počet trestů za nenastoupení
základní vojenské služby (v době míru je trestem vězení v délce trvání 1 měsíc až 1 rok) bude
velmi nízký, neboť při vysoké nezaměstnanosti a chudobě znamená základní vojenská služba
dočasné zaopatření alespoň jednoho člena rodiny. Příloha taktéž zmiňuje s ohledem
na vysokou míru korupce možnost vyhnout se vojně i tímto způsobem. Nejvyšší správní soud
tak dospívá k shodnému závěru, jež učinil žalovaný, a to, narušení integrity stěžovatele
v případě nastoupení na základní vojenskou službu je nepravděpodobné.
Stěžovatel poprvé až v kasační stížnosti uvádí, že trest za odepření nástupu
na vojenskou službu pro něj představuje pronásledování z důvodu realizace
jeho pacifistického přesvědčení. Tyto skutečnosti nebyly stěžovatelem v průběhu celého
správního ani soudního řízení zmíněny a tvoří z tohoto pohledu novum ve smyslu §109
odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše citovaného ustanovení nepřihlížel
při rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí. Navíc je předmětné tvrzení v rozporu s protokolem o pohovoru ze dne
31. 5. 2006, kde stěžovatel na otázku žalovaného, zda by v případě, kdyby nebyl homosexuál
a neobával se potíží v armádě kvůli vlastnímu bezpečí nastoupil do armády, odpověděl „ano“.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že stěžovatel podmínky pro udělení azylu z důvodu
příslušnosti k sociální skupině homosexuálů nesplňuje, neboť výše trestu odnětí svobody
v délce trvání 6 měsíců až 3 roky, jež stěžovateli hrozí, nepředstavuje natolik významný zásah
do jeho svobody, pro který by mu měl být azyl udělen. Předestřené budoucí problémy s rodiči
a osobami z blízkého okolí nemohou být dostačujícím důvodem pro udělení azylu. Nejvyšší
správní soud taktéž neshledal, že by stěžovatel z důvodu své sexuální orientace byl ohrožen
na životě či svobodě v případě nastoupení základní vojenské služby.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační důvody ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., nebyly naplněny a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu